nanců, ve znění zákona č. 37/1993 Sb. Nejde o „nahodilé jednorázové zaměstnání“ pro účely vynětí z pojištění podle ustanovení $ 5 písm. d) a $ 6 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocen- ském pojištění zaměstnanců, jestliže jsou dohody o pracovní činnosti uza- vírány prakticky každý měsíc, a zaměstnávání se tak periodicky opakuje (zde: pořadatelská služba na výstavách).
Při právním posouzení projednávané věci vycházel Nejvyšší správní soud ze- jména z ustanovení $ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 54/1956 Sb., podle něhož jsou podle tohoto zákona pojištěni zaměst- nanci činní na základě dohody o pra- covní činnosti, pokud splňují podmínky stanovené pro účast na nemocenském pojištění a jsou činní v ČR. Podle usta- novení $ 5 písm. d) cit. zákona jsou z po- jištění vyňati zaměstnanci, kteří vyko- návají pouze příležitostné zaměstnání. Příležitostné zaměstnání je v ustanove- ní $ 6 stejného zákona definováno jako nahodilé jednorázové zaměstnání, které podle ujednání nemá trvat a ani netrva- lo déle než sedm kalendářních dnů po sobě jdoucích.
Za příležitostné se dále 75 443 považuje zaměstnání, jehož obsahem je pouze pracovní činnost malého rozsahu, tj. zejména zaměstnání, v němž započita- telný příjem nedosahuje ani 400 Kč za kalendářní měsíc. Na základě shora konstatované zá- konné úpravy soud dospívá k následují- cím závěrům: Především je zřejmé, že působnost zá- kona č. 54/1956 Sb. se vztahuje na všech- ny zaměstnance činné na základě dohody o pracovní činnosti s taxativně stanove- nými výjimkami [viz rovněž $ 3 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 589/1992 Sb.].
Tyto výjimky je přitom nutno vykládat zužujícím způsobem a tak, aby nebyl zpochybňován samotný smysl a účel ci- tovaného zákona. Zejména nemohou být výjimky vykládány způsobem in frau- dem legis. Z citovaných ustanovení je dá- le patrno, že legální pojem „příležitostné zaměstnání“ se vztahuje k případu napl- nění alternativních podmínek: buď se jedná o nahodilé jednorázové zaměstná- ní, které netrvá déle než sedm kalendář- ních dnů po sobě jdoucích, anebo jeho obsahem je činnost malého rozsahu ve zmíněném smyslu.
V projednávané věci není mezi účast- níky řízení sporná skutečnost, že stěžova- tel s některými zaměstnanci uzavíral do- hody o pracovní činnosti na dobu kratší než sedm dnů po sobě jdoucích a že tak činil opakovaně v několika měsících za sebou, přičemž započitatelný příjem přesahoval 400 Kč, a nejednalo se pro- to o pracovní činnost malého rozsahu v uvedeném smyslu ($ 6 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb.). Sporným se tak jeví po- souzení otázky, zda předmětné dohody o pracovní činnosti lze v daném případě považovat za dohody zakládající nahodi- lé jednorázové zaměstnání či nikoliv.
76 Stěžovatel v tomto směru namítá, že zákon č. 54/1956 Sb. není nadřazen ostatním zákonům (zejména zákoníku práce a zákonu č. 589/1992 Sb.) a že žád- ný zákon nestanoví, za jaké zúčtovací období smí být dohody uzavírány. K tomu je nutno uvést, že právní řád České republiky je založen na principu bierarchického uspořádání a na princi- pu souladnosti (bezrozpornosti). Stěžo- vateli proto je možno v obecné rovině přisvědčit v tom smyslu, že žádný zákon (přirozeně vyjma zákonů ústavních) ne- ní ostatním zákonům v oblasti jednodu- chého práva nadřazen.
Předivo právních norem, utkané ze zákonů a podzákon- ných předpisů a reglementující spole- čenské vztahy, tak představuje celistvý systém, jehož jednotlivé prvky je nutno vykládat podle obvyklých interpretač- ních metod. Tak i v projednávané věci - jakko- liv zákon č. 54/1956 Sb. není nadřazen ostatním zákonům - je nutno při inter- pretaci předmětných právních otázek vycházet z toho, že úkolem orgánu apli- kujícího právo je s přihlédnutím ke kon- krétním okolnostem rozhodované věci vyložit zákonnou dikci v souladu s jejím výslovným zněním a podle jejího smys- lu a v kontextu celého právního řádu.
Je proto nutno přisvědčit městskému soudu v tom směru, že legální termín „nahodilé jednorázové zaměstnání“ ne- ní v právních předpisech definován, a je tedy nutno jej teprve naplnit kon- krétním obsahem pomocí interpretační a aplikační praxe. V projednávané věci dospěly správní orgány i městský soud k závěru, že v situaci, kdy se zaměstnání s určitou periodicitou opakuje a kdy pří- slušné smlouvy jsou uzavírány praktic- ky každý měsíc, je vyloučena nahodilost a jednorázovost takového zaměstnání.
Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud za konformní s dikcí citovaných zákonných ustanovení a právní závěry městského soudu, obsažené v odůvod- nění napadeného rozsudku, proto ne- shledal nezákonnými ve smyslu ustano- vení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se dopouští omylu, když z obecné zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ dovozuje, že nelze přičítat k jeho tíži skutečnost, že není výslov- ně upraveno, za jaké zúčtovací období smějí být dohody uzavírány. V projed- návané věci totiž nebylo nikterak zpo- chybněno právo stěžovatele uzavírat se svými zaměstnanci krátkodobé dohody o pracovní činnosti podle jeho potřeb a žádný z příslušných orgánů netvrdil ani rozpor těchto dohod se zákoníkem práce, příp. se zákonem č. 589/1992 Sb. Základní otázkou, rozhodovanou v této věci, totiž nebyla oprávněnost uzavírání předmětných dohod, nýbrž povinnost platit pojistné za tyto zaměstnance.
Tato povinnost vyplývá přímo ze zákona, jak bylo vyloženo výše (tzn. zásada „co není zakázáno, je povoleno“ byla respekto- vána), a sporným se tak jevil toliko cha- rakter zaměstnání vykonávaných těmito osobami. Nejvyšší správní soud přitom zastává právní názor, že prvek nahodi- losti a jednorázovosti zaměstnání nelze spatřovat v okruhu osob tuto Činnost vykonávajících (jak nepřímo vyplývá ze stěžovatelovy argumentace), nýbrž v sa- motné povaze tohoto zaměstnání, které v případě opakování již v konkrétních případech zmíněné rysy nahodilosti a jednorázovosti zjevně pozbývá.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a pro- to ji zamítl ($ 110 odst. 1 s. ř. s.). (ček)
Společnost s ručením omezeným M. v M. proti České správě sociálního zabez- pečení o pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměst- nanosti, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V souladu s citovaným ustanovením § 109 s. ř. s. se proto Nejvyšší správní soud v dalším omezil toliko na přezkum právního posouzení předmětných otázek v předchozím řízení, když neshledal existenci zmatečnosti soudního řízení ani vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, příp. nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení. Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel zejména z ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 54/1956 Sb., podle něhož jsou podle tohoto zákona pojištěni zaměstnanci činní na základě dohody o pracovní činnosti, pokud splňují podmínky stanovené pro účast na nemocenském pojištění a jsou činní v ČR. Podle ustanovení § 5 písm. d) cit. zákona jsou z pojištění vyňati zaměstnanci, kteří vykonávají pouze příležitostné zaměstnání. Příležitostné zaměstnání je v ustanovení § 6 stejného zákona definováno jako nahodilé jednorázové zaměstnání, které podle ujednání nemá trvat a ani netrvalo déle než sedm kalendářních dnů po sobě jdoucích. Za příležitostné se dále považuje zaměstnání, jehož obsahem je pouze pracovní činnost malého rozsahu, tj. zejména zaměstnání, v němž započitatelný příjem nedosahuje ani 400 Kč za kalendářní měsíc. Na základě shora konstatované zákonné úpravy soud dospívá k následujícím závěrům: Především je zřejmé, že působnost zákona č. 54/1956 Sb. se vztahuje na všechny zaměstnance činné na základě dohody o pracovní činnosti s taxativně stanovenými výjimkami [viz rovněž § 3 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 589/1992 Sb.]. Tyto výjimky je přitom nutno vykládat zužujícím způsobem a tak, aby nebyl zpochybňován samotný smysl a účel citovaného zákona. Zejména nemohou být výjimky vykládány způsobem in fraudem legis. Z citovaných ustanovení je dále patrno, že legální pojem „příležitostné zaměstnání“ se vztahuje k případu naplnění alternativních podmínek: buď se jedná o nahodilé jednorázové zaměstnání, které netrvá déle než sedm kalendářních dnů po sobě jdoucích; anebo jeho obsahem je činnost malého rozsahu ve zmíněném smyslu. V projednávané věci není mezi účastníky řízení sporná skutečnost, že stěžovatel s některými zaměstnanci uzavíral dohody o pracovní činnosti na dobu kratší než sedm dnů po sobě jdoucích a že tak činil opakovaně v několika měsících za sebou, přičemž započitatelný příjem přesahoval 400 Kč a nejednalo se proto o pracovní činnost malého rozsahu v uvedeném smyslu (§ 6 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb.). Spornou se tak jeví posouzení otázky, zda předmětné dohody o pracovní činnosti lze v daném případě považovat za zakládající nahodilé jednorázové zaměstnání či nikoliv.
Stěžovatel v tomto směru namítá, že zákon č. 54/1956 Sb. není nadřazen ostatním zákonům (zejména zákoníku práce a zákonu č. 589/1992 Sb.) a že žádný zákon nestanoví, za jaké zúčtovací období smí být dohody uzavírány. K tomu je nutno uvést, že právní řád České republiky je založen na principu hierarchického uspořádání a na principu souladnosti (bezrozpornosti). Stěžovateli proto je možno v obecné rovině přisvědčit v tom smyslu, že žádný zákon (přirozeně vyjma zákonů ústavních) není ostatním zákonům v oblasti jednoduchého práva nadřazen. Předivo právních norem, utkané ze zákonů a podzákonných předpisů a reglementující společenské vztahy, tak představuje celistvý systém, jehož jednotlivé prvky je nutno vykládat podle obvyklých interpretačních metod. Tak i v projednávané věci, jakkoliv zákon č. 54/1956 není nadřazen ostatním zákonům, je nutno při interpretaci předmětných právních otázek vycházet z toho, že úkolem orgánu aplikujícího právo je s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem rozhodované věci vyložit zákonnou dikci v souladu s jejím výslovným zněním a podle jejího smyslu a v kontextu celého právního řádu. Je proto nutno přisvědčit městskému soudu v tom směru, že legální termín „nahodilé jednorázové zaměstnání“ není právními předpisy definován a je tedy nutno jej teprve naplnit konkrétním obsahem interpretační a aplikační praxí. V projednávané věci správní orgány i městský soud dospěly k závěru, že v situaci, kdy se zaměstnání s určitou periodicitou opakuje a kdy příslušné smlouvy jsou uzavírány prakticky každý měsíc, je tím vyloučena jeho nahodilost a jednorázovost. Tento závěr považuje Nejvyšší správní soud za konformní s dikcí citovaných zákonných ustanovení a právní závěry městského soudu, obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, proto neshledal nezákonnými ve smyslu ustanovení § 103 odst.1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se dopouští omylu, když z obecné zásady „co není zakázáno, je dovoleno“ dovozuje, že nelze přičítat k jeho tíži skutečnost, že není výslovně upraveno, za jaké zúčtovací období smějí být dohody uzavírány. V projednávané věci totiž nebylo nikterak zpochybněno právo stěžovatele uzavírat se svými zaměstnanci krátkodobé dohody o pracovní činnosti podle jeho potřeb a žádný z příslušných orgánů netvrdil ani rozpor těchto dohod se zákoníkem práce, příp. se zákonem č. 589/1992 Sb. Základní otázkou, rozhodovanou v této věci, totiž nebyla oprávněnost uzavírání předmětných dohod, nýbrž povinnost platit pojistné za tyto zaměstnance. Tato povinnost vyplývá přímo ze zákona, jak bylo vyloženo výše (tzn. zásada „co není zakázáno, je povoleno“ byla respektována), a sporným se tak jevil toliko charakter zaměstnání vykonávaných těmito osobami, kdy Nejvyšší správní soud zastává právní názor, že prvek nahodilosti a jednorázovosti zaměstnání nelze spatřovat v okruhu osob, tuto činnost vykonávajících (jak nepřímo vyplývá z argumentace stěžovatele), nýbrž v samotné povaze tohoto zaměstnání, které v případě opakování již v konkrétních případech zjevně zmíněné rysy nahodilosti a jednorázovosti pozbývá.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.), a protože se v daném případě jednalo o věc nemocenského pojištění, nemá právo na náhradu nákladů řízení ani žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení (§ 60 odst. 2 s. ř. s.). Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. 9. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu