kona č. 313/2002 Sb.
I. Obec je oprávněna regulovat určité činnosti v daném území obecně závaznou vyhláškou v zájmu veřejného pořádku a čistoty a k tomuto účelu je oprávněna tyto pojmy i vyložit; vždy se však musí jednat o činnosti, jimiž může být daný chráněný zájem dotčen.
II. Při ukládání sankce za porušení povinnosti stanovené právním předpisem obce je rozhodující, zda povinnost či zákaz v tomto předpisu obsažený, je stanoven jednoznačně a srozumitelně.
Právo obcí na samosprávu plyne již z Ev- ropské charty místní samosprávy (publiková- no pod č. 181/1999 Sb.) a je zakotveno i v čl. 99 a násl. Ústavy České republiky. ČI. 104 odst. 3 Ústavy pak výslovně umožňuje zastupitel- stvům v mezích jejich působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Součástí samosprá- vy tedy je i tvorba vlastních právních předpi- sů, vlastních závazných pravidel, byť jde o předpisy podzákonné; podmínkou je re- spektování věcné působnosti samosprávné- ho celku. Pokud však jde o ukládání povin- ností, byla právní teorie o nevázanosti samosprávy na zákonné zmocnění v minulos- ti výrazně ovlivněna nálezy Ústavního soudu [např. nález ze dne 19.
1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/93 (č. 35/1994 Sb.), či ze dne 5. 4. 1994, sp. zn. PL ÚS 26/93 (č. 94/1994 Sb.), oba do- 1000 stupné na www.nalus.usoud.cz] tak, že k vy- dání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsa- hem jsou právní povinnosti osob, je obec oprávněna jen v případě výslovného zákon- ného zmocnění. Tento restriktivní výklad však Ústavní soud posléze sám opustil a např. v nálezech ze dne 17. 8. 1999, sp. zn. PL. ÚS 5/99 (č. 216/1999 Sb.), ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. PI. ÚS 4/05 (č. 129/2007 Sb.), ze dne 21.
10. 2008, sp. zn. PL ÚS 46/06 (č. 22/2009 Sb.) i ve stěžovatelem označeném nálezu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. PL ÚS 45/06, č. 20/2008 Sb. (vše dostupné na www.na- lus.usoud.cz), již konstatuje posun právního prostředí a konstantní změnu v nahlížení na princip ústavní garance územní samosprávy s vyústěním o oprávněnosti obce k tvorbě práva ve formě obecně závazných vyhlášek přímo na základě $ 104 odst. 3 Ústavy. V daném případě město Jičín vycházelo z obecního zřízení, které v $ 10 vymezuje, kdy obec může v samostatné působnosti ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláš- kou.
Podle citovaného ustanovení lze obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti: „a) k zabezpečení místních záležitostí ve- řejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a ma- jetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou urče- ných, nebo stanovit, že na některých veřej- ných prostranství v obci jsou takové činnosti zakázány, b) pro pořádání, průběh a ukončení ve- řejnosti přístupných sportovních a kultur- ních podniků, včetně tanečních zábav a dis- koték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajíštění veřejného pořádku, c) k zajištění udržování čistoty ulic a ji- ných veřejných prostranství, k ochraně ží- votního prostředí, zeleně v zástavbě a ostat- ní veřejné zeleně 3) (dále jen „veřejná zeleň“) a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, d) stanoví-li tak zvláštní zákon“.
Není tedy sporu o tom, že město Jičín by- lo oprávněno k přijetí obecně závazné vy- hlášky. Na obecně závazné vyhlášky obcí je třeba klást požadavky obdobné požadavkům na zákony - zejména tedy musí být srozumi- telné jejich adresátům. Pokud stěžovatel pou- kazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06, v němž je uvedeno, že „zejména od menších obcí nelze očekávat, že své právní předpisy budou for- mulovat ve stejné kvalitě, jakou by měly mít formulace zákonných norem, neboť obce zpravidla nedisponují erudovanými legisla- tivci“, opomíjí pokračování textu nálezu: „na druhou stranu však nelze ani v případě právních předpisů obcí připustit, aby jejich ustanovení byla formulována natolik neur- čitě čí nesvozumitelně, že by adresát těchto norem nebyl schopen předvídat jejich apli- kaci a neměl možnost upravit podle toho své chování“.
Bez ohledu na to, zda vůbec lze po- važovat město Jičín za „mnenší obec“, lze z to- ho vyvodit, že je možné u obecního právního předpisu tolerovat určitou legislativní ne- obratnost, nikoliv však nesrozumitelnost či výkladovou nejasnost. To platí zejména tam, kde je vyhláškou ukládána určitá povinnost či naopak zákaz, jejichž nerespektování může být sankcionováno. Nelze přisvědčit stěžovateli v názoru, že byla-li obecně závazná vyhláška řádně přijata za účelem dodržování veřejného pořádku a čistoty města, pak logicky všechny v ní ulo- žené povinnosti směřují k zajištění tohoto účelu, a pokud tato vyhláška nebyla zrušena, je třeba zákazy v ní stanovené respektovat a její porušení lze sankcionovat.
Skutečnost, že obecně závazná vyhláška města Jičína č. 4/2007, o veřejném pořádku, byla dle své preambule vydána mj. podle $ 10 písm. a), ©) a d) obecního zřízení a dle svého čl. I. je jejím účelem mj. zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a čistoty ve městě, nezna- mená, a nemůže ani znamenat, že ať je v ní uveden jakýkoliv zákaz, je automaticky jeho smyslem zajištění veřejného pořádku. Musí se vždy jednat o povinnost či zákaz činnosti, jimiž lze vůbec veřejný pořádek či čistotu měs- ta skutečně ovlivnit.
Ani podpůrný argu- ment, že vyhláška obsahuje možnost výjimek, a tím i možnost subjektivního přístupu, není rozhodující. Nelze odhlédnout od skutečnos- ti, že článek IV. odst. 1 vyhlášky výjimky sice umožňuje, ovšem nestanoví pro ně žádné podmínky. Takto upravené výjimky nejsou podporou pro akceptaci vyhlášky - naopak takováto úprava výjimek umožňuje libovůli při jejich udělování. Nelze ani přijmout názor, že obec není ni- jak omezena při stanovení, co se těmito po- jmy (veřejný pořádek, čistota) rozumí.
Po- kud jde o pojmy nedefinované právním předpisem, pak nelze pominout jejich obec- né vnímání v daném místě a čase. Jistě obci přísluší posoudit, které jevy považuje v obci nebo v některých jejích částech za nepřípust- né; vždy však musí jít o jevy, které jsou způso- bilé se těchto chráněných zájmů dotknout. I pojem „čistota ulic a veřejných prostran- ství“ může být vnímán v různých obcích růz- ně, stejně tak jako je různé vnímání jednotliv- ci. Tato rozdílnost je dána kulturní vyspělosti, výchovou, složením obyvatelstva, životními podmínkami, dobou.
Jinak bylo kupř. v minu- losti při neexistenci kanalizace vnímáno vylé- vání splašků na ulici, jinak je vnímáno v dneš- ní době. Stejně tak v téže době může být určité jednání v jedné obci považováno za ne- přijatelné, v jiné však jde běžný standard ne- vzbuzující pohoršení a snahu po regulaci. Te- dy i za předpokladu značné míry volnosti obcí při úvaze o naplnění pojmu „veřejný po- řádek“ či „čistota veřejných prostranství“, musí být respektována souvislost omezova- ného či přikazovaného jednání s možnou podstatou těchto pojmů.
Považuje-li stěžovatel nezrušenou a plat- nou obecně závaznou vyhlášku za nezpo- chybnitelnou, není tomu tak. Soud při posu- zování zákonnosti správního rozhodnutí sice není oprávněn tuto vyhlášku zrušit, ovšem, shledá-li její nezákonnost, protiústavnost či ji- nou těžkou vadu, neaplikuje ji. V daném pří- padě ji shledal v rozhodné části nejednoznač- nou a dovodil, že její výklad není dostatečnou oporou pro uložení sankce, neboť tento vý- klad vytváří nutnost zkoumat jednání žalobce i z jiných hledisek, než činil správní orgán.
1001 1939 Konkrétně dovodil, že rozhodné ustanovení v sobě spojuje nejen zakázané jednání (vysta- vování zboží), ale i narušení zájmu na ochraně čistoty daného místa. V dané věci tedy krajský soud vyhlášku nevyloučil z aplikace, ale vylo- žil ji způsobem, který považoval za racionální. Tento závěr a výklad rozhodného ustano- vení vyhlášky je třeba posuzovat právě ve vztahu ke správnímu deliktu. Žalobce byl po- stižen podle $ 58 odst. 4 obecního zřízení, te- dy za porušení povinnosti stanovené práv- ním předpisem obce.
ČI.
II. Obecně závazné vyhlášky města Jičína č. 4/2007 má nadpis „Veřejný pořádek“. Jeho odst. 3. pak zní takto: „V zájmu zajištění čistoty ulic a jiných ve- řejných prostranství je zakázáno sklado- vání materiálu a vystavování zboží na veřejném prostranství v území vymeze- ném jako památková rezervace“ Je vylou- čeno, aby k naplnění skutkové podstaty správního deliktu stačilo porušení zákazu ob- saženého ve vyhlášce, pokud tento zákaz ne- ní srozumitelný a jednoznačný. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že ač to popřel, užil při výkladu rozhodného usta- novení obecně závazné vyhlášky prostého ja- zykového výkladu.
Výkladové metody jsou různé a slouží k poznání skutečného, správ- ného, smyslu předpisu. Jazykový výklad vy- chází z vlastního právního textu. V daném případě ovšem jazykový výklad sám o sobě skutečně nestačí, neboť pochybnosti o obsa- hu zákazu není schopen odstranit. Rozhodné ustanovení jím lze vyložit jak tak, že jde 0 pr- vek zakázaného jednání (neznečistit zakáza- nou činností veřejné prostranství), i tak, že jde o pouhou proklamaci uvozující zákaz. Krajský soud poukazuje na smysl předpisu, užil tedy i výkladu teleologického; ovšem jím argumentuje i stěžovatel a dovozuje z něho opačný závěr.
Není pochyb o tom, jaký byl účel obecně závazné vyhlášky a rozhodné ustanovení mu odpovídá. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že opomněl záměr obce, není tomu tak; samotný záměr však není roz- hodný, rozhodné je, jak se jej obci podařilo v obecně závazné vyhlášce vyjádřit. Tento způ- sob výkladu tedy rovněž neodstraňuje pochyb- nosti o rozsahu zákazu obsaženého v čl. II. 1002 odst. 3 vyhlášky. Řešení je třeba hledat v dal- ších výkladových metodách. Kombinací vý- kladu srovnávacího a logického k určitému závěru dospět lze, Jestliže obecně závazná vy- hláška ve své preambuli a úvodních ustanove- ních proklamuje účel zákona a v dalších člán- cích při jednotlivých zákazech tento účel neopakuje, s výjimkou ustanovení čl.
II. odst. 3, nelze než uzavřít, že uvození zákazu zde má význam jiný, než je pouhá obecná proklama- ce cíle zákazu. V tom případě je třeba při- svědčit krajskému soudu v tom, že ustanove- ní čl. II. odst. 3 obecně závazné vyhlášky váže zákaz vystavování zboží na čistotu ulic a ji- ných veřejných prostranství. Tvrdí-li tedy stě- žovatel, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí provedl rozsáhlý rozbor pojmů „veřejný pořádek“ a „čistota veřejných pro- stranství“, nelze mu přisvědčit. Vymezení po- jmu „veřejný pořádek“ je ve zcela obecné ro- vině, vymezení pojmu „čistota veřejných prostranství“ není uvedeno vůbec, pouze je konstatováno, že cílem zákazu je zajištění „čistoty těchto prostranství a zachování vzhledu (..)“.
Znovu je třeba připomenout, že jde o oblast správního trestání, a už sama skutečnost, že je třeba rozsah a jednotlivé prvky zákazu takto složitě vykládat, nasvěd- čuje tomu, že formulace zákazu je nejedno- značná, obtížně srozumitelná a za takové situ- ace nemůže být podkladem pro sankci, nehledě k tomu, že správní orgány se vlivem vystavování zboží na veřejném prostranství na jeho čistotu nezabývaly, jak správně kon- statoval krajský soud. Pokud tedy krajský soud označil rozhod- nutí správních orgánů obou stupňů za skut- kově nepodložená, je jeho závěr důvodný.
Obecně závazná vyhláška města Jičína č. 4/2007, o veřejném pořádku, v čl. II. odst. 3 formuluje povinnost subjektů nejednoznač- ně, přičemž po výkladu za užití několika vý- kladových metod je třeba uzavřít, že spojuje zakázané jednání s vlivem na čistotu veřejné- ho prostranství; tím se však správní orgány nezabývaly. Nejasnost ve výkladu povinnosti by mohla být dokonce důvodem k vyloučení postihu vůbec; v daném případě ovšem ža- lobce uloženou povinnost chápal právě tak, jak k ní dospěl i soud a jde o výklad, který je pro něho příznivější.
Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že se ohledně vystavování zboží na veřejném prostranství vyjádřil tak, že by vůbec nemoh- lo narušit čistotu v obci, lze krajskému soudu rovněž přisvědčit. V případě skladování ma- teriálu na veřejném prostranství není vliv na čistotu vyloučen, v případě vystavování zboží běžně prodávaného v obchodech o tom lze skutečně pochybovat. Je to však otázkou kon- krétních zjištění a konkrétního zdůvodnění. Posouzení věci krajským soudem nebylo vý- razem formalismu vymykajícího se z rozhodova- cí činnosti Nejvyššího správního soudu či Ústav- ního soudu.
Oba tyto soudy ve své rozhodovací činnosti naopak dbají na jednoznačnost zákazů, jejichž nedodržení má za následek sankci, stejně tak jako kladou důraz na řádné zjištění a hodno- cení skutkového stavu v sankčním řízení. 1940 Zbraně a střelivo: nabývání střeliva; evidence střeliva k $ 38 odst. 8, $ 39 odst. 1 písm. k) bod 1. a $ 39 odst. 1 písm. d) bod 2. zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona x Mix č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (Živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (zákon o zbraních)“)
I. Držitel zbrojní licence skupiny J podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 484/2008 Sb., byl oprávněn k nabývá- ní střeliva k plnění úkolů stanovených ve zbrojní licenci, byť tato skutečnost nebyla v $ 38 odst. 8 výslovně uvedena.
II. Vedení evidence střeliva je zákonnou povinností každého držitele zbrojní li- cence [viz $ 39 odst. 1 písm. k) bod 1. a $ 39 odst. 1 písm. d) bod 2. citovaného záko- na] a této povinnosti se nemůže zbavit odkazem na to, že prováděcí předpis některé náležitosti jejího vedení podrobně nestanovil.
Hong T. X. proti Krajskému úřadu Královehradeckého kraje o uložení pokuty, o kasační