Aplikace zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích [v daném případě § 49 odst. 1
písm. a) a § 68 citovaného zákona], na jednání soudce, kterého se dopustil při vlastním výkonu své funkce, je vyloučena. Na tyto případy dopadá režim kárné odpovědnosti soudců (§ 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů).
Aplikace zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích [v daném případě § 49 odst. 1
písm. a) a § 68 citovaného zákona], na jednání soudce, kterého se dopustil při vlastním výkonu své funkce, je vyloučena. Na tyto případy dopadá režim kárné odpovědnosti soudců (§ 87 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů).
8. 1. 2010 (ve znění opravného usnesení ze
dne 19. 7. 2010).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce
žalobou u Městského soudu v Praze. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2010 (ve znění opravného usnesení ze
dne 19. 7. 2010).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce
žalobou u Městského soudu v Praze. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 5. 2010, čj. Nad 21/2010-76, byla věc přikázána k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze; ten rozsudkem ze dne 25. 5. 2011,
čj. 44 A 47/2010-106, žalobu zamítl.
Krajský soud kromě jiného konstatoval,
že zásadní otázkou je, zda se soudce může do-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
pustit přestupku při vedení soudního jednání, tedy zda tato odpovědnost není vyloučena
souběžně existující kárnou odpovědností.
Obecně platí, že soudce není vyňat z pravomoci přestupkových orgánů, tj. není nadán
přestupkovou imunitou. Kárné řízení přitom
nelze považovat za řízení o trestním obvinění, které by zakládalo překážku ne bis in
idem; jedná se o řízení disciplinární (nález
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 33/09, č. 332/2010 Sb.). Odpovědnost
soudce za přestupek a jeho kárná odpovědnost existují souběžně vedle sebe a navzájem
se nevylučují. Skutečnost, že postihované
jednání je zároveň kárným proviněním, nemá
na existenci přestupkové odpovědnosti žádný vliv a neplatí zde zákaz dvojího postihu
§ 15 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve
věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů).
Krajský soud dále rozebral, že soudce může být stíhán i trestně; právní úprava však rozlišuje, zda jde o skutek spáchaný při výkonu
funkce nebo v přímé souvislosti s ním; v ta-
kových případech je nutné předem vyžádat
souhlas prezidenta republiky se zahájením
trestního stíhání (§ 76 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Skutky, jichž se měl soudce
dopustit bez souvislosti s vykonávanou funkcí, jsou pak bez dalšího trestně postižitelné.
Toto rozdělení dle krajského soudu reflektuje fakt, že si je zákonodárce vědom potenciálního ohrožení nezávislosti soudního rozhodování; jde o pojistku v podobě nutnosti
předchozího souhlasu jiného ústavního činitele. Ve vztahu k přestupkové odpovědnosti
představovala tuto pojistku právní úprava
§ 90 odst. 2 a 3 zákona o soudech a soudcích
a § 9a zákona o přestupcích, která však byla
k 1. 10. 2008 zrušena. Tato úprava umožňovala soudcům požádat o projednání skutku, který má znaky přestupku, v kárném řízení. Zmiňovaná ustanovení byla z obou zákonů
odstraněna pozměňovacím návrhem k zákonu č. 314/2008 Sb.; na vlastní odpovědnosti
soudce za přestupek se však nic nezměnilo.
Při zohlednění důsledků novely č. 314/2008 Sb.
dospěl krajský soud k závěru, že se představitelé soudní moci dostali do značně znevýhodněné pozice. Krajský soud provedl srovnání
postavení soudců s postavením ústavních a jiných veřejných činitelů, z něhož plyne, že
prezident či soudci Ústavního soudu požívají
úplnou přestupkovou imunitu; poslanci a senátoři mohou požádat o projednání přestupku mandátový a imunitní výbor příslušné komory Parlamentu ČR (§ 9 odst. 3 zákona
o přestupcích); přestupky vojáků z povolání,
policistů, hasičů, celníků, příslušníků vězeňské služby, justiční straže i přestupky osob ve
výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence se projednávají ve zvláštním
kázeňském řízení (§ 10 zákona o přestupcích). U těchto osob nepřichází v úvahu dvojí postih a dvojí řízení o deliktu. Soudce však
lze za jediné jednání postihnout jak v řízení
přestupkovém, tak v řízení kárném. Zatímco
představitelé moci zákonodárné jsou před
eventuálními útoky exekutivy chráněni, reprezentanti moci soudní (s výjimkou soudců
Ústavního soudu) byli možnosti ochránit se
před případným excesem exekutivy zbaveni;
soudce je možností dvojího postihu postaven
do horší situace než například osoba odsou-
zená k výkonu trestu odnětí svobody. Krajský
soud nahlédl i do důvodové zprávy k zákonu
č. 314/2008 Sb., která však ke zrušení sledovaných ustanovení mlčí. Na základě předestřených úvah dovodil, že zrušení § 90 odst. 2
a 3 zákona o soudech a soudcích a § 9a zákona o přestupcích má diskriminační povahu,
přičemž jeho důvody nejsou známy. Na straně druhé důvody, proč mohl soudce požádat
o projednání přestupku v kárném řízení, jsou
poměrně zřejmé. V demokratickém právním
státě, který je založen na dělbě státní moci,
představovala tato možnost legitimní opatření, které preventivně bránilo ingerenci moci
výkonné do moci soudní (například proto, že
správní orgán může být podroben politické
manipulaci).
Krajský soud konstatoval, že jakkoliv lze
akceptovat chybějící korektiv § 9a zákona
o přestupcích u obecné přestupkové agendy,
postih soudce v přestupkovém řízení za jednání, které je v úzké souvislosti s rozhodovací
činností soudu a průběhem soudního řízení,
bez možnosti odklonu do kárného řízení, se
jeví jako ústavně neakceptovatelný. Z důvodu
zamezení rizika nepřípustných zásahů exekutivy do samotného jádra výkonu soudní moci
se krajský soud přiklonil k závěru, že po derogaci provedené zákonem č. 314/2008 Sb., je
nutno právní úpravu zákona o soudech
a soudcích a zákona o přestupcích ústavně
konformně vykládat tak, že v přestupkovém
řízení lze projednávat pouze takové skutky
soudce, které nemají úzký vztah k výkonu
soudní moci. V případech, které se takto
úzkým vztahem k výkonu soudní moci vyznačují (což je i nyní projednávaný případ), je
třeba vycházet z toho, že ustanovení zákona
o soudech a soudcích představují právní
úpravu speciální, jež má vůči ustanovením zákona o přestupcích přednost. Zatímco urážlivé jednání soudce vůči jiné osobě (byť i účastníkovi řízení) na vesnické zábavě může být
projednáváno jak v řízení přestupkovém, tak
eventuálně i v řízení kárném, postih za takové
chování soudce v průběhu soudního jednání,
musí být plně podřízen odpovědností disciplinární; přestupkové řízení v takovém případě nepřichází do úvahy.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
Dále krajský soud uvedl, že právo potrestat pachatele je vztahem veřejnoprávním, tedy vztahem mezi státem a pachatelem. Ustanovení § 81 odst. 4 zákona o přestupcích,
které umožňuje navrhovateli přestupku dosáhnout přezkoumání výroku o vině obviněného, je v českém právním řádu ojedinělé.
Z tohoto procesního oprávnění navrhovatele
však nelze dovozovat jeho hmotné subjektivní právo na potrestání pachatele. Krajský
soud připodobnil pozici takové osoby, coby
žalobce v soudním řízení správním, k pozici
ekologických občanských sdružení ve smyslu
§ 65 odst. 2 s. ř. s. Návrhové oprávnění postižené osoby podle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích je dle krajského soudu jen projevem
toho, že zájem státu na potrestání uvedených
přestupků je minimální. Toto oprávnění tak
neznamená, že má navrhovatel na potrestání
obviněného právo a že jej může na správních
orgánech vynucovat. Za případný nepovažoval krajský soud ani odkaz žalobce na nález
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn.
I. ÚS 310/05, č. 211/2006 Sb. ÚS. V tomto nálezu sice Ústavní soud z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva dovodil, že do osobnostních práv lze zasáhnout i výkonem soudcovské činnosti (odůvodněním soudního rozhodnutí), nevyplývá z něj ale, že prostředkem
ochrany by v takovém případě mělo být přestupkové řízení. Za takový prostředek je výslovně označeno podání žaloby proti státu na
náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnosti fyzické osoby (§ 11 občanského zákoníku z roku 1964*)). Navrhovateli
projednání přestupku z jeho pozice přísluší
podání stížnosti podle § 164 a násl. zákona
o soudech a soudcích; zahájení kárného řízení proti soudci však v jeho dispozici není. Pokud žalobce nesouhlasí s vyřízením stížnosti,
může se obrátit na ministerstvo spravedlnosti, případně též s podnětem na prezidenta republiky. Krajský soud dodal, že případné přehlížení poklesků soudců předsedou soudu
může vést i k zahájení kárného řízení proti
nim samotným. O beztrestnosti soudce tak
nelze hovořit.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž kromě
jiného nesouhlasil s výkladem § 68 odst. 1 zákona o přestupcích podaným krajským soudem. Tato argumentace by byla přiléhavá spíše pro řízení trestní, v němž lze trestné činy
vyjmenované v § 163 odst. 1 trestního řádu,
spáchané vůči osobám blízkým pachateli stíhat pouze se souhlasem poškozeného; toto
ustanovení dává přednost zájmům poškozeného před zájmy státu a poskytuje poškozenému výlučné právo zabránit potrestání pachatele. Ustanovení § 68 zákona o přestupcích je
ale formulováno jinak, neboť vymezuje přestupky, které se projednávají jen na návrh postižené osoby. Přestupková právní úprava tedy nedává poškozenému právo zabránit
potrestání pachatele, naopak vyžaduje od něj
procesní aktivitu v podobě podání návrhu.
K zahájení návrhového přestupkového řízení
je tedy třeba návrhu poškozeného a navrhovatel je v takto zahájeném přestupkovém řízení dominus litis. V tom je rozdíl oproti
§ 163 trestního řádu, kde poškozený pouze
vyjadřuje své stanovisko (nepodává návrh);
i v tomto případě je trestní řízení ovládáno
zásadou legality a oficiality. Krajský soud posoudil tuto otázku nesprávně, neboť § 68 zákona o přestupcích, ve spojení s § 81 odst. 4
téhož zákona (právo navrhovatele odvolat se
i do výroku o vině obviněného), posunuje
tzv. návrhové přestupky do kategorie tzv. soukromožalobních deliktů. V takovém případě
je prolomena zásada, v níž je trestněprávní
vztah vztahem mezi státem a jednotlivcem,
a lze tak logicky uvažovat o tom, že právo na
potrestání pachatele výjimečně nenáleží státu, ale navrhovateli (poškozenému), který jediný má právo docílit zahájení návrhového řízení, popřípadě přezkoumání výroku o vině
v odvolacím řízení.
Krajský soud fakticky rozlišil občany na
dvě kategorie, kdy protiprávní jednání jedné
skupiny podléhá režimu návrhového přestupku, zatímco totožné jednání druhé skupiny tomuto režimu nepodléhá. Takové rozlišení ovšem vůbec nebere ohled na zrušený
§ 9a zákona o přestupcích a na to, že zákon
neposkytuje soudcům přestupkovou imunitu; především je ale v rozporu s principem
rovnosti v právech (čl. 1 Listiny). Pokud krajský soud dovodil, že jednání soudce v nyní
projednávaném případě lze postihnout toliko v disciplinárním řízení jako kárné provinění, pak přehlíží, že kárné řízení nelze vést
z vlastní iniciativy, tj. na návrh poškozeného,
nýbrž že záleží zcela na úvaze vedení soudu
nebo dalších oprávněných osob k podání kárného návrhu, zda takové řízení zahájí, či nikoliv. Poškozený může podat pouze podnět
předsedovi soudu nebo jinému orgánu; to
ostatně stěžovatel učinil, avšak zcela bezvýsledně. Krajský soud tak založil svou právní
úvahou nerovnost osob před zákonem. Obava
krajského soudu z toho, že by obviněný soudce mohl být potrestán dvakrát pro jedno a to
samé jednání, je podle stěžovatele lichá (subjektivní lhůta pro zahájení kárného řízení proti obviněnému soudci již stejně uběhla).
Porovnáním pojmových znaků kárného
provinění podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a přestupku podle § 49 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích lze, dle názoru
stěžovatele, nalézt podstatné rozdíly. Kárným
proviněním soudce je dotčen veřejný zájem,
zatímco přestupkem proti občanskému soužití je dotčen zájem osobní. Pokud soudce
svým neslušným chováním ublíží na cti jinému, může naplnit jak skutkovou podstatu
kárného provinění (byl dotčen veřejný zájem
na řádném a důvěryhodném výkonu funkce
soudce), tak zároveň i přestupku proti občanskému soužití (byl dotčen osobní zájem
jednotlivce na ochraně před nactiutrháním);
přestupek je přitom projednatelný jen na návrh postižené osoby. Zatímco pachatelem
kárného provinění může být pouze soudce,
pachatelem přestupku může být kdokoliv.
Z působnosti zákona o přestupcích soudce
vyloučen není.
Krajský soud podle stěžovatele též nedostatečně vypořádal, respektive vůbec nevypořádal, žalobní argumentaci, dle které je
skutková podstata kárného provinění konstruována jinak, než skutková podstata trestného činu či přestupku. Stěžovatel odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11.
2008, sp. zn. 1 Skno 17/2008, a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2010,
čj. 5 As 76/2009-69, č. 2236/2011 Sb. NSS,
z nichž vyplývá, že pokud je dána mnohost
chráněných zájmů, ustanovení o jednotlivých
deliktech proti sobě nemohou být v poměru
speciality, a že pouhá skutečnost, že se jedná
o veřejného činitele, sama o sobě neznamená, že nelze použít zákon o přestupcích. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích
vůči sobě v poměru speciality nejsou.
Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem krajského soudu, že je nutné chránit soudce a jejich nezávislost před zásahy ze strany exekutivy. Obvinění z přestupku se jednoznačně
týkalo excesu z výkonu práv a povinností obviněného soudce, tedy jednání, kterým zasáhl
do práv stěžovatele chráněných zákonem
o přestupcích; o nebezpečí nátlaku exekutivy vůči soudní moci nemůže být vůbec řeč. Je
věcí zákonodárce, aby případnou exempci
soudců ze zákona o přestupcích upravil v zákoně, avšak není možno ji dovozovat výkladem, tak jak to učinil krajský soud. Zněním
zákona je soud vázán a má-li k němu výhrady,
může postupovat jedině podle čl. 95 odst. 2
Ústavy, tj. přerušit řízení a předložit věc
Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení zákona nebo jeho části.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V nyní projednávané věci je nicméně
klíčové posouzení sporné právní otázky ve
smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice zda
vůbec může být soudce přestupkově odpovědný za jednání, kterého se měl dopustit při
výkonu své funkce; zde konkrétně v jednací
síni při jednání. Krajský soud zaujal názor, že
z důvodu zamezení rizika nepřípustných zásahů moci exekutivní do samotného jádra výkonu soudní moci je i po derogaci § 9a záko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
na o přestupcích (provedené s účinností od
14. 5. 2010, čj. Nad 21/2010-76, byla věc přikázána k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze; ten rozsudkem ze dne 25. 5. 2011,
čj. 44 A 47/2010-106, žalobu zamítl.
Krajský soud kromě jiného konstatoval,
že zásadní otázkou je, zda se soudce může do-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
pustit přestupku při vedení soudního jednání, tedy zda tato odpovědnost není vyloučena
souběžně existující kárnou odpovědností.
Obecně platí, že soudce není vyňat z pravomoci přestupkových orgánů, tj. není nadán
přestupkovou imunitou. Kárné řízení přitom
nelze považovat za řízení o trestním obvinění, které by zakládalo překážku ne bis in
idem; jedná se o řízení disciplinární (nález
Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 33/09, č. 332/2010 Sb.). Odpovědnost
soudce za přestupek a jeho kárná odpovědnost existují souběžně vedle sebe a navzájem
se nevylučují. Skutečnost, že postihované
jednání je zároveň kárným proviněním, nemá
na existenci přestupkové odpovědnosti žádný vliv a neplatí zde zákaz dvojího postihu
§ 15 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve
věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů).
Krajský soud dále rozebral, že soudce může být stíhán i trestně; právní úprava však rozlišuje, zda jde o skutek spáchaný při výkonu
funkce nebo v přímé souvislosti s ním; v ta-
kových případech je nutné předem vyžádat
souhlas prezidenta republiky se zahájením
trestního stíhání (§ 76 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Skutky, jichž se měl soudce
dopustit bez souvislosti s vykonávanou funkcí, jsou pak bez dalšího trestně postižitelné.
Toto rozdělení dle krajského soudu reflektuje fakt, že si je zákonodárce vědom potenciálního ohrožení nezávislosti soudního rozhodování; jde o pojistku v podobě nutnosti
předchozího souhlasu jiného ústavního činitele. Ve vztahu k přestupkové odpovědnosti
představovala tuto pojistku právní úprava
§ 90 odst. 2 a 3 zákona o soudech a soudcích
a § 9a zákona o přestupcích, která však byla
k 1. 10. 2008 zrušena. Tato úprava umožňovala soudcům požádat o projednání skutku, který má znaky přestupku, v kárném řízení. Zmiňovaná ustanovení byla z obou zákonů
odstraněna pozměňovacím návrhem k zákonu č. 314/2008 Sb.; na vlastní odpovědnosti
soudce za přestupek se však nic nezměnilo.
Při zohlednění důsledků novely č. 314/2008 Sb.
dospěl krajský soud k závěru, že se představitelé soudní moci dostali do značně znevýhodněné pozice. Krajský soud provedl srovnání
postavení soudců s postavením ústavních a jiných veřejných činitelů, z něhož plyne, že
prezident či soudci Ústavního soudu požívají
úplnou přestupkovou imunitu; poslanci a senátoři mohou požádat o projednání přestupku mandátový a imunitní výbor příslušné komory Parlamentu ČR (§ 9 odst. 3 zákona
o přestupcích); přestupky vojáků z povolání,
policistů, hasičů, celníků, příslušníků vězeňské služby, justiční straže i přestupky osob ve
výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence se projednávají ve zvláštním
kázeňském řízení (§ 10 zákona o přestupcích). U těchto osob nepřichází v úvahu dvojí postih a dvojí řízení o deliktu. Soudce však
lze za jediné jednání postihnout jak v řízení
přestupkovém, tak v řízení kárném. Zatímco
představitelé moci zákonodárné jsou před
eventuálními útoky exekutivy chráněni, reprezentanti moci soudní (s výjimkou soudců
Ústavního soudu) byli možnosti ochránit se
před případným excesem exekutivy zbaveni;
soudce je možností dvojího postihu postaven
do horší situace než například osoba odsou-
zená k výkonu trestu odnětí svobody. Krajský
soud nahlédl i do důvodové zprávy k zákonu
č. 314/2008 Sb., která však ke zrušení sledovaných ustanovení mlčí. Na základě předestřených úvah dovodil, že zrušení § 90 odst. 2
a 3 zákona o soudech a soudcích a § 9a zákona o přestupcích má diskriminační povahu,
přičemž jeho důvody nejsou známy. Na straně druhé důvody, proč mohl soudce požádat
o projednání přestupku v kárném řízení, jsou
poměrně zřejmé. V demokratickém právním
státě, který je založen na dělbě státní moci,
představovala tato možnost legitimní opatření, které preventivně bránilo ingerenci moci
výkonné do moci soudní (například proto, že
správní orgán může být podroben politické
manipulaci).
Krajský soud konstatoval, že jakkoliv lze
akceptovat chybějící korektiv § 9a zákona
o přestupcích u obecné přestupkové agendy,
postih soudce v přestupkovém řízení za jednání, které je v úzké souvislosti s rozhodovací
činností soudu a průběhem soudního řízení,
bez možnosti odklonu do kárného řízení, se
jeví jako ústavně neakceptovatelný. Z důvodu
zamezení rizika nepřípustných zásahů exekutivy do samotného jádra výkonu soudní moci
se krajský soud přiklonil k závěru, že po derogaci provedené zákonem č. 314/2008 Sb., je
nutno právní úpravu zákona o soudech
a soudcích a zákona o přestupcích ústavně
konformně vykládat tak, že v přestupkovém
řízení lze projednávat pouze takové skutky
soudce, které nemají úzký vztah k výkonu
soudní moci. V případech, které se takto
úzkým vztahem k výkonu soudní moci vyznačují (což je i nyní projednávaný případ), je
třeba vycházet z toho, že ustanovení zákona
o soudech a soudcích představují právní
úpravu speciální, jež má vůči ustanovením zákona o přestupcích přednost. Zatímco urážlivé jednání soudce vůči jiné osobě (byť i účastníkovi řízení) na vesnické zábavě může být
projednáváno jak v řízení přestupkovém, tak
eventuálně i v řízení kárném, postih za takové
chování soudce v průběhu soudního jednání,
musí být plně podřízen odpovědností disciplinární; přestupkové řízení v takovém případě nepřichází do úvahy.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
Dále krajský soud uvedl, že právo potrestat pachatele je vztahem veřejnoprávním, tedy vztahem mezi státem a pachatelem. Ustanovení § 81 odst. 4 zákona o přestupcích,
které umožňuje navrhovateli přestupku dosáhnout přezkoumání výroku o vině obviněného, je v českém právním řádu ojedinělé.
Z tohoto procesního oprávnění navrhovatele
však nelze dovozovat jeho hmotné subjektivní právo na potrestání pachatele. Krajský
soud připodobnil pozici takové osoby, coby
žalobce v soudním řízení správním, k pozici
ekologických občanských sdružení ve smyslu
§ 65 odst. 2 s. ř. s. Návrhové oprávnění postižené osoby podle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích je dle krajského soudu jen projevem
toho, že zájem státu na potrestání uvedených
přestupků je minimální. Toto oprávnění tak
neznamená, že má navrhovatel na potrestání
obviněného právo a že jej může na správních
orgánech vynucovat. Za případný nepovažoval krajský soud ani odkaz žalobce na nález
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn.
I. ÚS 310/05, č. 211/2006 Sb. ÚS. V tomto nálezu sice Ústavní soud z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva dovodil, že do osobnostních práv lze zasáhnout i výkonem soudcovské činnosti (odůvodněním soudního rozhodnutí), nevyplývá z něj ale, že prostředkem
ochrany by v takovém případě mělo být přestupkové řízení. Za takový prostředek je výslovně označeno podání žaloby proti státu na
náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnosti fyzické osoby (§ 11 občanského zákoníku z roku 1964*)). Navrhovateli
projednání přestupku z jeho pozice přísluší
podání stížnosti podle § 164 a násl. zákona
o soudech a soudcích; zahájení kárného řízení proti soudci však v jeho dispozici není. Pokud žalobce nesouhlasí s vyřízením stížnosti,
může se obrátit na ministerstvo spravedlnosti, případně též s podnětem na prezidenta republiky. Krajský soud dodal, že případné přehlížení poklesků soudců předsedou soudu
může vést i k zahájení kárného řízení proti
nim samotným. O beztrestnosti soudce tak
nelze hovořit.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž kromě
jiného nesouhlasil s výkladem § 68 odst. 1 zákona o přestupcích podaným krajským soudem. Tato argumentace by byla přiléhavá spíše pro řízení trestní, v němž lze trestné činy
vyjmenované v § 163 odst. 1 trestního řádu,
spáchané vůči osobám blízkým pachateli stíhat pouze se souhlasem poškozeného; toto
ustanovení dává přednost zájmům poškozeného před zájmy státu a poskytuje poškozenému výlučné právo zabránit potrestání pachatele. Ustanovení § 68 zákona o přestupcích je
ale formulováno jinak, neboť vymezuje přestupky, které se projednávají jen na návrh postižené osoby. Přestupková právní úprava tedy nedává poškozenému právo zabránit
potrestání pachatele, naopak vyžaduje od něj
procesní aktivitu v podobě podání návrhu.
K zahájení návrhového přestupkového řízení
je tedy třeba návrhu poškozeného a navrhovatel je v takto zahájeném přestupkovém řízení dominus litis. V tom je rozdíl oproti
§ 163 trestního řádu, kde poškozený pouze
vyjadřuje své stanovisko (nepodává návrh);
i v tomto případě je trestní řízení ovládáno
zásadou legality a oficiality. Krajský soud posoudil tuto otázku nesprávně, neboť § 68 zákona o přestupcích, ve spojení s § 81 odst. 4
téhož zákona (právo navrhovatele odvolat se
i do výroku o vině obviněného), posunuje
tzv. návrhové přestupky do kategorie tzv. soukromožalobních deliktů. V takovém případě
je prolomena zásada, v níž je trestněprávní
vztah vztahem mezi státem a jednotlivcem,
a lze tak logicky uvažovat o tom, že právo na
potrestání pachatele výjimečně nenáleží státu, ale navrhovateli (poškozenému), který jediný má právo docílit zahájení návrhového řízení, popřípadě přezkoumání výroku o vině
v odvolacím řízení.
Krajský soud fakticky rozlišil občany na
dvě kategorie, kdy protiprávní jednání jedné
skupiny podléhá režimu návrhového přestupku, zatímco totožné jednání druhé skupiny tomuto režimu nepodléhá. Takové rozlišení ovšem vůbec nebere ohled na zrušený
§ 9a zákona o přestupcích a na to, že zákon
neposkytuje soudcům přestupkovou imunitu; především je ale v rozporu s principem
rovnosti v právech (čl. 1 Listiny). Pokud krajský soud dovodil, že jednání soudce v nyní
projednávaném případě lze postihnout toliko v disciplinárním řízení jako kárné provinění, pak přehlíží, že kárné řízení nelze vést
z vlastní iniciativy, tj. na návrh poškozeného,
nýbrž že záleží zcela na úvaze vedení soudu
nebo dalších oprávněných osob k podání kárného návrhu, zda takové řízení zahájí, či nikoliv. Poškozený může podat pouze podnět
předsedovi soudu nebo jinému orgánu; to
ostatně stěžovatel učinil, avšak zcela bezvýsledně. Krajský soud tak založil svou právní
úvahou nerovnost osob před zákonem. Obava
krajského soudu z toho, že by obviněný soudce mohl být potrestán dvakrát pro jedno a to
samé jednání, je podle stěžovatele lichá (subjektivní lhůta pro zahájení kárného řízení proti obviněnému soudci již stejně uběhla).
Porovnáním pojmových znaků kárného
provinění podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a přestupku podle § 49 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích lze, dle názoru
stěžovatele, nalézt podstatné rozdíly. Kárným
proviněním soudce je dotčen veřejný zájem,
zatímco přestupkem proti občanskému soužití je dotčen zájem osobní. Pokud soudce
svým neslušným chováním ublíží na cti jinému, může naplnit jak skutkovou podstatu
kárného provinění (byl dotčen veřejný zájem
na řádném a důvěryhodném výkonu funkce
soudce), tak zároveň i přestupku proti občanskému soužití (byl dotčen osobní zájem
jednotlivce na ochraně před nactiutrháním);
přestupek je přitom projednatelný jen na návrh postižené osoby. Zatímco pachatelem
kárného provinění může být pouze soudce,
pachatelem přestupku může být kdokoliv.
Z působnosti zákona o přestupcích soudce
vyloučen není.
Krajský soud podle stěžovatele též nedostatečně vypořádal, respektive vůbec nevypořádal, žalobní argumentaci, dle které je
skutková podstata kárného provinění konstruována jinak, než skutková podstata trestného činu či přestupku. Stěžovatel odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 11.
2008, sp. zn. 1 Skno 17/2008, a na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2010,
čj. 5 As 76/2009-69, č. 2236/2011 Sb. NSS,
z nichž vyplývá, že pokud je dána mnohost
chráněných zájmů, ustanovení o jednotlivých
deliktech proti sobě nemohou být v poměru
speciality, a že pouhá skutečnost, že se jedná
o veřejného činitele, sama o sobě neznamená, že nelze použít zákon o přestupcích. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích
vůči sobě v poměru speciality nejsou.
Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem krajského soudu, že je nutné chránit soudce a jejich nezávislost před zásahy ze strany exekutivy. Obvinění z přestupku se jednoznačně
týkalo excesu z výkonu práv a povinností obviněného soudce, tedy jednání, kterým zasáhl
do práv stěžovatele chráněných zákonem
o přestupcích; o nebezpečí nátlaku exekutivy vůči soudní moci nemůže být vůbec řeč. Je
věcí zákonodárce, aby případnou exempci
soudců ze zákona o přestupcích upravil v zákoně, avšak není možno ji dovozovat výkladem, tak jak to učinil krajský soud. Zněním
zákona je soud vázán a má-li k němu výhrady,
může postupovat jedině podle čl. 95 odst. 2
Ústavy, tj. přerušit řízení a předložit věc
Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení zákona nebo jeho části.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V nyní projednávané věci je nicméně
klíčové posouzení sporné právní otázky ve
smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a sice zda
vůbec může být soudce přestupkově odpovědný za jednání, kterého se měl dopustit při
výkonu své funkce; zde konkrétně v jednací
síni při jednání. Krajský soud zaujal názor, že
z důvodu zamezení rizika nepřípustných zásahů moci exekutivní do samotného jádra výkonu soudní moci je i po derogaci § 9a záko-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
na o přestupcích (provedené s účinností od
1. 10. 2008 zákonem č. 314/2008 Sb.) nutno
právní úpravu kárné odpovědnosti soudců
(zákon o soudech a soudcích) a odpovědnosti za přestupky (zákon o přestupcích) ústavně konformně vykládat tak, že v přestupkovém řízení lze projednávat pouze skutky
soudce, které nemají úzký vztah k výkonu
soudní moci; skutky, které jsou v úzké souvislosti s rozhodovací činností soudu a průběhem soudního řízení, lze, dle jeho názoru,
projednávat pouze v kárném řízení. S tímto
zásadním argumentem se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje, byť některé úvahy, kterými
se krajský soud k tomuto závěru dobral, je třeba částečně korigovat.
K otázce ústavně konformního výkladu
právních ustanovení se vyjádřil Ústavní soud
například v nálezu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn.
Pl. ÚS 12/06, č. 324/2008 Sb., tak, že „zásada
ústavně konformního výkladu zákona nebo
jeho jednotlivého ustanovení, resp. jiného
právního předpisu má přednost před jeho
zrušením a [...] je povinností všech orgánů
veřejné moci interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod. V situaci, kdy určité
ustanovení právního předpisu umožňuje
dvě různé interpretace, přičemž jedna z nich
je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a druhá nikoliv, není dán důvod
ke zrušení takového ustanovení. Při jeho
aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem; [...] v demokratickém
právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit
užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad. Povinnost soudů
nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny
v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem,
i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Z mnoha
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
myslitelných výkladů zákona je tedy třeba
v každém případě použít pouze takový výklad, který respektuje ústavní principy (je-li
takový výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít,
aniž by byla ústavnost porušena (princip
minimalizace zásahu do pravomoci jiných
orgánů veřejné moci).“
Z pohledu řešené problematiky je tedy
zřejmé, že ústavně konformní výklad má místo v případě, kdy výklad konkrétních ustanovení zákona [zde § 49 odst. 1 písm. a), potažmo § 2 odst. 1 zákona o přestupcích] nabízí
minimálně dvě srovnatelné (a primárně akceptovatelné) alternativy, k nimž se orgán
aplikující právo mohl dobrat za použití různých výkladových metod. Pak je namístě aplikovat alternativu více respektující ústavní
principy a omezení; kritériem zde jistě může
být i fakt, že jedna z nabízejících se alternativ
výkladu by se dostala do kolize s ústavní zásadou, vyjádřenou v jiném ustanovení zákona.
Právě taková situace nastala, dle názoru krajského soudu, v posuzované věci, kdy (za použití historického výkladu, s poukazem na § 9a
zákona o přestupcích a § 90 odst. 2 a 3 zákona o soudech a soudcích, derogované ke dni
1. 10. 2008 zákonem č. 314/2008 Sb.) nutno
právní úpravu kárné odpovědnosti soudců
(zákon o soudech a soudcích) a odpovědnosti za přestupky (zákon o přestupcích) ústavně konformně vykládat tak, že v přestupkovém řízení lze projednávat pouze skutky
soudce, které nemají úzký vztah k výkonu
soudní moci; skutky, které jsou v úzké souvislosti s rozhodovací činností soudu a průběhem soudního řízení, lze, dle jeho názoru,
projednávat pouze v kárném řízení. S tímto
zásadním argumentem se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje, byť některé úvahy, kterými
se krajský soud k tomuto závěru dobral, je třeba částečně korigovat.
K otázce ústavně konformního výkladu
právních ustanovení se vyjádřil Ústavní soud
například v nálezu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn.
Pl. ÚS 12/06, č. 324/2008 Sb., tak, že „zásada
ústavně konformního výkladu zákona nebo
jeho jednotlivého ustanovení, resp. jiného
právního předpisu má přednost před jeho
zrušením a [...] je povinností všech orgánů
veřejné moci interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod. V situaci, kdy určité
ustanovení právního předpisu umožňuje
dvě různé interpretace, přičemž jedna z nich
je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a druhá nikoliv, není dán důvod
ke zrušení takového ustanovení. Při jeho
aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem; [...] v demokratickém
právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit
užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad. Povinnost soudů
nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny
v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem,
i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Z mnoha
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
myslitelných výkladů zákona je tedy třeba
v každém případě použít pouze takový výklad, který respektuje ústavní principy (je-li
takový výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít,
aniž by byla ústavnost porušena (princip
minimalizace zásahu do pravomoci jiných
orgánů veřejné moci).“
Z pohledu řešené problematiky je tedy
zřejmé, že ústavně konformní výklad má místo v případě, kdy výklad konkrétních ustanovení zákona [zde § 49 odst. 1 písm. a), potažmo § 2 odst. 1 zákona o přestupcích] nabízí
minimálně dvě srovnatelné (a primárně akceptovatelné) alternativy, k nimž se orgán
aplikující právo mohl dobrat za použití různých výkladových metod. Pak je namístě aplikovat alternativu více respektující ústavní
principy a omezení; kritériem zde jistě může
být i fakt, že jedna z nabízejících se alternativ
výkladu by se dostala do kolize s ústavní zásadou, vyjádřenou v jiném ustanovení zákona.
Právě taková situace nastala, dle názoru krajského soudu, v posuzované věci, kdy (za použití historického výkladu, s poukazem na § 9a
zákona o přestupcích a § 90 odst. 2 a 3 zákona o soudech a soudcích, derogované ke dni
1. 10. 2008) konstatoval zhoršení právního
postavení soudců (ve srovnání s jinými kategoriemi osob v obdobném postavení), které
bez racionálních důvodů zvyšuje možnost ingerence exekutivy do výkonu soudní moci.
Tento deficit považoval krajský soud za natolik vážný, že dosahuje protiústavní intenzity.
Závěr krajského soudu (plynoucí ze srovnání postižitelnosti soudců a jiných ústavních a veřejných činitelů za porušení povinností uložených jim zákonem), že postavení
soudců je (ve srovnání s jinými kategoriemi
osob) značně nerovné, přičemž není podepřeno srozumitelnými a racionálními důvody,
zdejší soud plně sdílí. Fakt, že zákon minimálně v případech, kdy by předmětem posouzení měly být skutky, kterých se měl soudce dopustit při výkonu své funkce, či v úzké
souvislosti s tím, nejen nezakládá jeho přestupkovou imunitu, ale nedává ani možnost
požádat o projednání jednání, které by moh-
lo být (obecně vzato) kvalifikováno jako přestupek, toliko v kárném řízení, tak vskutku navozuje otázku ústavně konformního výkladu zmiňovaných ustanovení zákona o přestupcích.
existence
Východiskem zde však nemůže být premisa o poměru speciality zákona o soudech
a soudcích ve vztahu k zákonu o přestupcích.
Ponechá-li Nejvyšší správní soud stranou, že
v poměru speciality nemohou být zpravidla
zákony jako takové, ale jen jejich konkrétní
ustanovení (deklarující společensky aprobovaná pravidla chování – právní normy), nelze
přehlédnout, že „[o] poměru speciality lze
hovořit tam, kde se jedná o právní ochranu
týchž zájmů“. Tento závěr byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 10. 2008) konstatoval zhoršení právního
postavení soudců (ve srovnání s jinými kategoriemi osob v obdobném postavení), které
bez racionálních důvodů zvyšuje možnost ingerence exekutivy do výkonu soudní moci.
Tento deficit považoval krajský soud za natolik vážný, že dosahuje protiústavní intenzity.
Závěr krajského soudu (plynoucí ze srovnání postižitelnosti soudců a jiných ústavních a veřejných činitelů za porušení povinností uložených jim zákonem), že postavení
soudců je (ve srovnání s jinými kategoriemi
osob) značně nerovné, přičemž není podepřeno srozumitelnými a racionálními důvody,
zdejší soud plně sdílí. Fakt, že zákon minimálně v případech, kdy by předmětem posouzení měly být skutky, kterých se měl soudce dopustit při výkonu své funkce, či v úzké
souvislosti s tím, nejen nezakládá jeho přestupkovou imunitu, ale nedává ani možnost
požádat o projednání jednání, které by moh-
lo být (obecně vzato) kvalifikováno jako přestupek, toliko v kárném řízení, tak vskutku navozuje otázku ústavně konformního výkladu zmiňovaných ustanovení zákona o přestupcích.
existence
Východiskem zde však nemůže být premisa o poměru speciality zákona o soudech
a soudcích ve vztahu k zákonu o přestupcích.
Ponechá-li Nejvyšší správní soud stranou, že
v poměru speciality nemohou být zpravidla
zákony jako takové, ale jen jejich konkrétní
ustanovení (deklarující společensky aprobovaná pravidla chování – právní normy), nelze
přehlédnout, že „[o] poměru speciality lze
hovořit tam, kde se jedná o právní ochranu
týchž zájmů“. Tento závěr byl vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 4. 2010, čj. 5 As 76/2009-69, č. 2236/2011
Sb. NSS, na který přiléhavě poukazuje i stěžovatel. V tomto rozsudku (jímž byla řešena
otázka možné aplikace dvou sankčních ustanovení rozdílné povahy na nevhodné jednání
vůči osobě v postavení veřejného činitele)
zdejší soud dále uvedl, že „[z]ejména je
v tomto ohledu důležité zodpovězení otázky,
zda v obou případech [...] je zasažen totožný
chráněný zájem (objekt), resp. je zasažen
zájem pouze jediný, nebo zda je dána mnohost těchto zájmů. V případě, že by došlo
k zasažení zájmu pouze jediného a současně by se nejednalo o situaci, kdy by byl tento
zájem chráněný v různých směrech, proti
různým aspektům téhož skutku, bylo by třeba hovořit o deliktu pouze jediném. [...] Pro
poměru speciality
posouzení
v tomto případě je proto v souladu s výše
uvedeným nezbytné porovnat ,objekt‘, jenž
chrání ,skutkové podstaty‘ dle § 62 odst. 2
správního řádu a § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Pokud by byl objekt totožný, je třeba zjistit, zda všechny znaky § 62
odst. 2 správního řádu jsou obsaženy ve znacích § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a zda § 62 správního řádu konkretizuje
a rozvíjí ,obecnou skutkovou podstatu‘ uvedenou v § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, popř. zda je totožný zájem chráněný v různých směrech,
tj. proti různým
aspektům téhož jediného skutku.“
Podle § 87 odst. 1 zákona o soudech
a soudcích je kárným proviněním soudce
„zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž
soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování
soudů“. Pod takto široce a obecně koncipovanou skutkovou podstatu lze podřadit v podstatě jakékoliv zaviněné jednání soudce při
výkonu jeho funkce i v občanském životě, poruší-li povinnosti uložené mu především
v § 79 a § 80 zákona o soudech a soudcích.
Pokud by snad (čistě hypoteticky) bylo v nyní
posuzované věci zahájeno kárné řízení, šlo by
pravděpodobně o posouzení, zda kárně obviněný soudce neporušil svou povinnost zdržet se projevů sympatií, náklonnosti nebo negativních postojů ve vztahu k zástupcům
účastníků řízení (§ 80 odst. 6 zákona o soudech a soudcích); kárné řízení by tak sledovalo ochranu veřejného zájmu na řádném a důstojném výkonu funkce soudce.
Podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích se přestupku „dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá
v posměch“. Tato skutková podstata přestupku je formulována naprosto obecně s tím, že
přestupku se může dopustit jakákoliv osoba
při jakékoli životní situaci. V daném případě
tedy přestupkový zákon sleduje ochranu jednotlivce před urážkou na cti a posměchem.
Z uvedeného srovnání § 87 odst. 1 zákona
o soudech a soudcích a § 49 odst. 1 písm. a)
zákona o přestupcích je zřejmé, že objektem
(společensky chráněným zájmem) je v prvém
případě veřejný zájem na řádném a důstojném výkonu funkce soudce, zatímco v případě
druhém je to naopak čest jednotlivce napadená pachatelem přestupku. V nyní projednávaném případě je tedy dána rozdílnost chráněných zájmů, a zmiňovaná ustanovení vůči
sobě nejsou ve vztahu speciality.
I přesto však má Nejvyšší správní soud za
to, že v nyní posuzovaném případě je použitelnost zákona o přestupcích na stěžovatelem
tvrzené jednání soudce vyloučena. Krajský
soud zcela správně identifikoval skutečnost,
že obecná povinnost soudce zdržet se všeho,
co by mohlo narušit důstojnost soudcovské
funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
stranné a spravedlivé rozhodování soudů (jak
je v nejobecnější rovině zakotveno v § 80
odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a podrobněji rozvedeno v odstavci 2 až 6 tohoto
ustanovení), v sobě zahrnuje prakticky veškerý život soudce odehrávající se ve veřejném
prostoru, přičemž chování soudce při samotném výkonu soudcovské činnosti má zcela
specifickou povahu. Vlastní výkon soudcovské činnosti, zahrnující rozhodování věcí,
odůvodňování vydaných rozhodnutí, vedení
soudního jednání či jiného soudního roku, komunikaci s účastníky a jejich zástupci, apod.
představuje samotné jádro výkonu soudní
moci. Na toto jádro navazuje činnost soudce
související s výkonem jeho funkce, kdy sice vystupuje ještě jako soudce, avšak jeho samotné
jednání není vlastním výkonem soudcovské
činnosti. Půjde tak například o chování k ostatním soudcům a dalším pracovníkům na pracovišti (srov. § 80 odst. 6 zákona o soudech
a soudcích), vystupování na veřejnosti, kdy
vystupuje jako soudce (například komentář
k vydanému rozhodnutí) apod. Na tuto sféru
pak konečně navazuje běžný občanský život,
kde (jak již bylo uvedeno) si soudce musí taktéž počínat v souladu s požadavky § 80 zákona o soudech a soudcích. V rámci této nejširší
sféry jsou přitom na chování soudce kladeny
přísnější požadavky, než jaké jsou kladeny na
běžné občany; jednání, které by bylo možno
ještě akceptovat v rámci běžných mezilidských vztahů, tak v konkrétním případě nemusí být akceptovatelné v případě soudce,
a to právě s ohledem na jeho zcela specifické
postavení i v rámci kategorie veřejných činitelů či veřejně činných osob. Z tohoto důvodu ostatně případné závadné chování soudce
v rámci této sféry jeho života může být vždy
postiženo cestou vyvození jeho kárné odpovědnosti; dosáhne-li potřebné intenzity společenské nebezpečnosti či škodlivosti, při
současném naplnění příslušné skutkové podstaty konkrétního sankčního ustanovení, nic
nebrání tomu, aby byl postižen současně
v rámci soudního či správního trestání jako
jakýkoli jiný občan (princip ne bis in idem se
zde neuplatní – viz podrobněji dále).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
Zatímco ve zmiňované nejširší sféře vystupuje soudce jako běžný občan (byť jsou na jeho chování kladeny vyšší nároky, pod hrozbou vyvození kárné odpovědnosti), a není
tedy důvod vyjímat ho z dosahu sankční odpovědnosti (včetně správního trestání), v oblasti samotného výkonu soudcovské funkce
tomu tak již není. Zde soudce vystupuje jako
nositel jedné ze tří (na sobě nezávislých) mocí ve státě (viz například nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06,
č. 397/2006 Sb.) a realizuje tak ústavně zakotvenou funkci soudnictví (čl. 81 Ústavy). Jeho
jednání je zde definováno jak příslušnými
procesními předpisy, tak předpisy upravujícími postavení soudců (zákon o soudech
a soudcích). V těchto předpisech jsou požadavky na nezávislý, nestranný a spravedlivý
výkon funkce soudce (zahrnujíce v to například i povinnost zachovávat náležitou úctu ke
stranám sporu, nevystupovat předpojatě
apod.) explicitně uvedeny (zákon o soudech
a soudcích), či vyplývají z konkrétních povinností soudce při vedení řízení (procesní
předpisy). Obranou proti případnému excesu z těchto povinností nabízejí jednak samotné předpisy upravující průběh řízení (například možnost vznést námitku podjatosti), tak
i zákon o soudech a soudcích a na něj navazující zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. V případě, kdy by se takové jednání dostalo do roviny
posouzení možné kárné odpovědnosti soudce, obsahuje posledně zmiňovaná úprava
speciální mechanismus, jak takové jednání
projednat a případně rozhodnout o uložení
kárného opatření. Zde je třeba připomenout,
že posuzování možné kárné odpovědnosti
soudce se neodehrává uvnitř uzavřeného
systému justice; o tom svědčí nejen okruh
kárných žalobců, zahrnující též prezidenta
republiky a ministra spravedlnosti (ve vztahu
ke všem soudcům), případně též Veřejného
ochránce práv, jde-li o některé soudní funkcionáře (viz § 8 citovaného zákona), ale i samotná kreace kárného soudu, ve kterém je
paritně zastoupena nejustiční odborná veřejnost (srov. § 4 odst. 1 téhož zákona).
Dle názoru Nejvyššího správního soudu
je tedy úprava právního postavení soudců
a jejich kárné odpovědnosti komplexní a poskytuje dostatečné záruky řádného výkonu
soudcovské činnosti, respektive efektivního
a nezávislého postihu soudců, kteří svým povinnostem nedostojí. Je sice pravdou, že pozitivní právní úprava nikde explicitně nevylučuje možný souběh postihu kárného a „trestního“
(ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, č. 209/1992 Sb.)
i v případech, kdy jde o jednání soudce při
výkonu jeho funkce; to však neznamená, že
by o vyloučení exekutivy (tedy jiné moci ve
státě) coby orgánu stíhajícího takové jednání
nemohlo být uvažováno. Krajský soud zcela
správně poukazuje na existenci pojistky proti nepřípustné ingerenci exekutivy do moci
soudní, kterou je souhlas prezidenta republiky s trestním stíháním soudce pro činy spáchané při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce (§ 76 odst. 1
zákona o soudech a soudcích, § 63 odst. 2
Ústavy). Jakkoli je prezident republiky v Ústavě zařazen do části třetí, nazvané moc výkonná, nelze na něj nahlížet jako na ryze exekutivní orgán, neboť jde o ústavního činitele,
který v souladu s ústavou vykonává i některé
pravomoci věcně náležející ostatním mocím
ve státě (k tomu viz Sládeček, V.; Mikule, V.;
Syllová J. Ústava České republiky. Komentář.
23. 4. 2010, čj. 5 As 76/2009-69, č. 2236/2011
Sb. NSS, na který přiléhavě poukazuje i stěžovatel. V tomto rozsudku (jímž byla řešena
otázka možné aplikace dvou sankčních ustanovení rozdílné povahy na nevhodné jednání
vůči osobě v postavení veřejného činitele)
zdejší soud dále uvedl, že „[z]ejména je
v tomto ohledu důležité zodpovězení otázky,
zda v obou případech [...] je zasažen totožný
chráněný zájem (objekt), resp. je zasažen
zájem pouze jediný, nebo zda je dána mnohost těchto zájmů. V případě, že by došlo
k zasažení zájmu pouze jediného a současně by se nejednalo o situaci, kdy by byl tento
zájem chráněný v různých směrech, proti
různým aspektům téhož skutku, bylo by třeba hovořit o deliktu pouze jediném. [...] Pro
poměru speciality
posouzení
v tomto případě je proto v souladu s výše
uvedeným nezbytné porovnat ,objekt‘, jenž
chrání ,skutkové podstaty‘ dle § 62 odst. 2
správního řádu a § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Pokud by byl objekt totožný, je třeba zjistit, zda všechny znaky § 62
odst. 2 správního řádu jsou obsaženy ve znacích § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a zda § 62 správního řádu konkretizuje
a rozvíjí ,obecnou skutkovou podstatu‘ uvedenou v § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, popř. zda je totožný zájem chráněný v různých směrech,
tj. proti různým
aspektům téhož jediného skutku.“
Podle § 87 odst. 1 zákona o soudech
a soudcích je kárným proviněním soudce
„zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž
soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování
soudů“. Pod takto široce a obecně koncipovanou skutkovou podstatu lze podřadit v podstatě jakékoliv zaviněné jednání soudce při
výkonu jeho funkce i v občanském životě, poruší-li povinnosti uložené mu především
v § 79 a § 80 zákona o soudech a soudcích.
Pokud by snad (čistě hypoteticky) bylo v nyní
posuzované věci zahájeno kárné řízení, šlo by
pravděpodobně o posouzení, zda kárně obviněný soudce neporušil svou povinnost zdržet se projevů sympatií, náklonnosti nebo negativních postojů ve vztahu k zástupcům
účastníků řízení (§ 80 odst. 6 zákona o soudech a soudcích); kárné řízení by tak sledovalo ochranu veřejného zájmu na řádném a důstojném výkonu funkce soudce.
Podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích se přestupku „dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá
v posměch“. Tato skutková podstata přestupku je formulována naprosto obecně s tím, že
přestupku se může dopustit jakákoliv osoba
při jakékoli životní situaci. V daném případě
tedy přestupkový zákon sleduje ochranu jednotlivce před urážkou na cti a posměchem.
Z uvedeného srovnání § 87 odst. 1 zákona
o soudech a soudcích a § 49 odst. 1 písm. a)
zákona o přestupcích je zřejmé, že objektem
(společensky chráněným zájmem) je v prvém
případě veřejný zájem na řádném a důstojném výkonu funkce soudce, zatímco v případě
druhém je to naopak čest jednotlivce napadená pachatelem přestupku. V nyní projednávaném případě je tedy dána rozdílnost chráněných zájmů, a zmiňovaná ustanovení vůči
sobě nejsou ve vztahu speciality.
I přesto však má Nejvyšší správní soud za
to, že v nyní posuzovaném případě je použitelnost zákona o přestupcích na stěžovatelem
tvrzené jednání soudce vyloučena. Krajský
soud zcela správně identifikoval skutečnost,
že obecná povinnost soudce zdržet se všeho,
co by mohlo narušit důstojnost soudcovské
funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
stranné a spravedlivé rozhodování soudů (jak
je v nejobecnější rovině zakotveno v § 80
odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a podrobněji rozvedeno v odstavci 2 až 6 tohoto
ustanovení), v sobě zahrnuje prakticky veškerý život soudce odehrávající se ve veřejném
prostoru, přičemž chování soudce při samotném výkonu soudcovské činnosti má zcela
specifickou povahu. Vlastní výkon soudcovské činnosti, zahrnující rozhodování věcí,
odůvodňování vydaných rozhodnutí, vedení
soudního jednání či jiného soudního roku, komunikaci s účastníky a jejich zástupci, apod.
představuje samotné jádro výkonu soudní
moci. Na toto jádro navazuje činnost soudce
související s výkonem jeho funkce, kdy sice vystupuje ještě jako soudce, avšak jeho samotné
jednání není vlastním výkonem soudcovské
činnosti. Půjde tak například o chování k ostatním soudcům a dalším pracovníkům na pracovišti (srov. § 80 odst. 6 zákona o soudech
a soudcích), vystupování na veřejnosti, kdy
vystupuje jako soudce (například komentář
k vydanému rozhodnutí) apod. Na tuto sféru
pak konečně navazuje běžný občanský život,
kde (jak již bylo uvedeno) si soudce musí taktéž počínat v souladu s požadavky § 80 zákona o soudech a soudcích. V rámci této nejširší
sféry jsou přitom na chování soudce kladeny
přísnější požadavky, než jaké jsou kladeny na
běžné občany; jednání, které by bylo možno
ještě akceptovat v rámci běžných mezilidských vztahů, tak v konkrétním případě nemusí být akceptovatelné v případě soudce,
a to právě s ohledem na jeho zcela specifické
postavení i v rámci kategorie veřejných činitelů či veřejně činných osob. Z tohoto důvodu ostatně případné závadné chování soudce
v rámci této sféry jeho života může být vždy
postiženo cestou vyvození jeho kárné odpovědnosti; dosáhne-li potřebné intenzity společenské nebezpečnosti či škodlivosti, při
současném naplnění příslušné skutkové podstaty konkrétního sankčního ustanovení, nic
nebrání tomu, aby byl postižen současně
v rámci soudního či správního trestání jako
jakýkoli jiný občan (princip ne bis in idem se
zde neuplatní – viz podrobněji dále).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
Zatímco ve zmiňované nejširší sféře vystupuje soudce jako běžný občan (byť jsou na jeho chování kladeny vyšší nároky, pod hrozbou vyvození kárné odpovědnosti), a není
tedy důvod vyjímat ho z dosahu sankční odpovědnosti (včetně správního trestání), v oblasti samotného výkonu soudcovské funkce
tomu tak již není. Zde soudce vystupuje jako
nositel jedné ze tří (na sobě nezávislých) mocí ve státě (viz například nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 18/06,
č. 397/2006 Sb.) a realizuje tak ústavně zakotvenou funkci soudnictví (čl. 81 Ústavy). Jeho
jednání je zde definováno jak příslušnými
procesními předpisy, tak předpisy upravujícími postavení soudců (zákon o soudech
a soudcích). V těchto předpisech jsou požadavky na nezávislý, nestranný a spravedlivý
výkon funkce soudce (zahrnujíce v to například i povinnost zachovávat náležitou úctu ke
stranám sporu, nevystupovat předpojatě
apod.) explicitně uvedeny (zákon o soudech
a soudcích), či vyplývají z konkrétních povinností soudce při vedení řízení (procesní
předpisy). Obranou proti případnému excesu z těchto povinností nabízejí jednak samotné předpisy upravující průběh řízení (například možnost vznést námitku podjatosti), tak
i zákon o soudech a soudcích a na něj navazující zákon o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. V případě, kdy by se takové jednání dostalo do roviny
posouzení možné kárné odpovědnosti soudce, obsahuje posledně zmiňovaná úprava
speciální mechanismus, jak takové jednání
projednat a případně rozhodnout o uložení
kárného opatření. Zde je třeba připomenout,
že posuzování možné kárné odpovědnosti
soudce se neodehrává uvnitř uzavřeného
systému justice; o tom svědčí nejen okruh
kárných žalobců, zahrnující též prezidenta
republiky a ministra spravedlnosti (ve vztahu
ke všem soudcům), případně též Veřejného
ochránce práv, jde-li o některé soudní funkcionáře (viz § 8 citovaného zákona), ale i samotná kreace kárného soudu, ve kterém je
paritně zastoupena nejustiční odborná veřejnost (srov. § 4 odst. 1 téhož zákona).
Dle názoru Nejvyššího správního soudu
je tedy úprava právního postavení soudců
a jejich kárné odpovědnosti komplexní a poskytuje dostatečné záruky řádného výkonu
soudcovské činnosti, respektive efektivního
a nezávislého postihu soudců, kteří svým povinnostem nedostojí. Je sice pravdou, že pozitivní právní úprava nikde explicitně nevylučuje možný souběh postihu kárného a „trestního“
(ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, č. 209/1992 Sb.)
i v případech, kdy jde o jednání soudce při
výkonu jeho funkce; to však neznamená, že
by o vyloučení exekutivy (tedy jiné moci ve
státě) coby orgánu stíhajícího takové jednání
nemohlo být uvažováno. Krajský soud zcela
správně poukazuje na existenci pojistky proti nepřípustné ingerenci exekutivy do moci
soudní, kterou je souhlas prezidenta republiky s trestním stíháním soudce pro činy spáchané při výkonu funkce soudce nebo v souvislosti s výkonem této funkce (§ 76 odst. 1
zákona o soudech a soudcích, § 63 odst. 2
Ústavy). Jakkoli je prezident republiky v Ústavě zařazen do části třetí, nazvané moc výkonná, nelze na něj nahlížet jako na ryze exekutivní orgán, neboť jde o ústavního činitele,
který v souladu s ústavou vykonává i některé
pravomoci věcně náležející ostatním mocím
ve státě (k tomu viz Sládeček, V.; Mikule, V.;
Syllová J. Ústava České republiky. Komentář.
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 410 a násl.).
Pokud tedy zákon v těchto případech podmiňuje trestní stíhání soudce ze strany státního
zastupitelství a policie (tedy orgánů exekutivních) souhlasem nejvyššího ústavního orgánu, nutně se nabízí otázka, zda „stíhání“
soudce za jednání stejného charakteru, posuzované ovšem jako správní delikt (které leží
plně v rukou orgánů moci výkonné), nepodléhá žádnému omezení, potažmo, zda je vůbec přípustné. Zde je nutno upozornit, že
„rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které
stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není
odůvodněno přirozenoprávními principy,
ale daleko spíše je výrazem trestní politiky
státu“ (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne
1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 410 a násl.).
Pokud tedy zákon v těchto případech podmiňuje trestní stíhání soudce ze strany státního
zastupitelství a policie (tedy orgánů exekutivních) souhlasem nejvyššího ústavního orgánu, nutně se nabízí otázka, zda „stíhání“
soudce za jednání stejného charakteru, posuzované ovšem jako správní delikt (které leží
plně v rukou orgánů moci výkonné), nepodléhá žádnému omezení, potažmo, zda je vůbec přípustné. Zde je nutno upozornit, že
„rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které
stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není
odůvodněno přirozenoprávními principy,
ale daleko spíše je výrazem trestní politiky
státu“ (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005
Sb. NSS), přičemž v praxi často na počátku
trestního či správního (přestupkového) řízení není zcela zřejmé, zda na věc bude dále nahlíženo jako na trestný čin či správní delikt.
Konkrétní jednání soudce tak může být, výlučně na základě rozhodnutí exekutivního
orgánu, posouzeno v jednom případě jako
trestný čin, zatímco v jiném případě jako
správní delikt (přestupek); v prvním případě
existuje proti zneužití této pravomoci pojistka ve formě souhlasu prezidenta republiky,
ve druhém případě by mohl orgán moci výkonné postupovat bez jakéhokoli omezení.
Pro takové rozlišení nicméně nenachází Nejvyšší správní soud rozumné důvody, neboť
v obou případech má být soudce stíhán pro
jednání, kterého se dopustil při výkonu své
ústavní funkce, a v obou případech tak musí
požívat srovnatelné míry ochrany.
Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s názorem krajského soudu o vyloučení aplikace
zákona o přestupcích na jednání soudce, kterého se měl dopustit při vlastním výkonu své
funkce. Důvodem ovšem není přednostní
aplikace zákona o soudech a soudcích, potažmo zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, z důvodu speciality, jak již bylo uvedeno výše, nýbrž
jde o praktické provedení ústavních záruk
nezávislosti soudní moci, jak jsou deklarovány v článku 81 a článku 82 Ústavy. Na tyto případy dopadá zvláštní režim kárné odpovědnosti soudců, který je ve vztahu k samotnému
výkonu soudcovské činnosti konkretizací
zmiňovaných ústavních záruk. Pokud by tomu tak nebylo, postrádal by systém kárné odpovědnosti soudců praktický smysl.
Je ovšem vhodné znovu zdůraznit, že tato
faktická exempce se již nevztahuje na jiná
jednání soudce, k nimž došlo mimo přímý výkon jeho funkce (například nevhodné chování na veřejnosti v běžném občanském životě). V těchto případech se totiž již nejedná
o samotný výkon soudní moci a není tak důvod soudce za jeho jednání vyjímat z obecné
odpovědnosti za deliktní jednání. V těchto
případech se plně uplatní princip, že ani případná kárná odpovědnost soudce za jednání,
které by mohlo být postiženo také jako správ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
ní delikt, nepřekáží vedení přestupkového řízení; to ostatně zcela jasně deklaroval i krajský soud s odkazem na závěry plynoucí z výše
citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 33/09. Zde Ústavní soud konstatoval,
že kárné řízení není řízením o trestním obvinění podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a nemůže tedy ani potenciálně zakládat překážku ne bis
in idem, ve smyslu čl. 4 dodatkového protokolu č. 7 citované Úmluvy. Kárné provinění
soudce má povahu disciplinárního deliktu
a je výrazem zvláštního vztahu mezi určitou
skupinou osob a státem. Tento závěr ostatně
koresponduje i s recentní rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva, která sice již připouští podřazení disciplinárních rozhodnutí soudnímu přezkumu, avšak
nikoli v rámci „trestní větve“ čl. 6 odst. 1
Úmluvy – viz například rozhodnutí ze dne
27. 10. 2004, čj. 6 A 126/2002-27, č. 461/2005
Sb. NSS), přičemž v praxi často na počátku
trestního či správního (přestupkového) řízení není zcela zřejmé, zda na věc bude dále nahlíženo jako na trestný čin či správní delikt.
Konkrétní jednání soudce tak může být, výlučně na základě rozhodnutí exekutivního
orgánu, posouzeno v jednom případě jako
trestný čin, zatímco v jiném případě jako
správní delikt (přestupek); v prvním případě
existuje proti zneužití této pravomoci pojistka ve formě souhlasu prezidenta republiky,
ve druhém případě by mohl orgán moci výkonné postupovat bez jakéhokoli omezení.
Pro takové rozlišení nicméně nenachází Nejvyšší správní soud rozumné důvody, neboť
v obou případech má být soudce stíhán pro
jednání, kterého se dopustil při výkonu své
ústavní funkce, a v obou případech tak musí
požívat srovnatelné míry ochrany.
Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s názorem krajského soudu o vyloučení aplikace
zákona o přestupcích na jednání soudce, kterého se měl dopustit při vlastním výkonu své
funkce. Důvodem ovšem není přednostní
aplikace zákona o soudech a soudcích, potažmo zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, z důvodu speciality, jak již bylo uvedeno výše, nýbrž
jde o praktické provedení ústavních záruk
nezávislosti soudní moci, jak jsou deklarovány v článku 81 a článku 82 Ústavy. Na tyto případy dopadá zvláštní režim kárné odpovědnosti soudců, který je ve vztahu k samotnému
výkonu soudcovské činnosti konkretizací
zmiňovaných ústavních záruk. Pokud by tomu tak nebylo, postrádal by systém kárné odpovědnosti soudců praktický smysl.
Je ovšem vhodné znovu zdůraznit, že tato
faktická exempce se již nevztahuje na jiná
jednání soudce, k nimž došlo mimo přímý výkon jeho funkce (například nevhodné chování na veřejnosti v běžném občanském životě). V těchto případech se totiž již nejedná
o samotný výkon soudní moci a není tak důvod soudce za jeho jednání vyjímat z obecné
odpovědnosti za deliktní jednání. V těchto
případech se plně uplatní princip, že ani případná kárná odpovědnost soudce za jednání,
které by mohlo být postiženo také jako správ-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
ní delikt, nepřekáží vedení přestupkového řízení; to ostatně zcela jasně deklaroval i krajský soud s odkazem na závěry plynoucí z výše
citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS 33/09. Zde Ústavní soud konstatoval,
že kárné řízení není řízením o trestním obvinění podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a nemůže tedy ani potenciálně zakládat překážku ne bis
in idem, ve smyslu čl. 4 dodatkového protokolu č. 7 citované Úmluvy. Kárné provinění
soudce má povahu disciplinárního deliktu
a je výrazem zvláštního vztahu mezi určitou
skupinou osob a státem. Tento závěr ostatně
koresponduje i s recentní rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva, která sice již připouští podřazení disciplinárních rozhodnutí soudnímu přezkumu, avšak
nikoli v rámci „trestní větve“ čl. 6 odst. 1
Úmluvy – viz například rozhodnutí ze dne
19. 4. 2007, Eskelinen proti Finsku, stížnost
č. 63235/00, Reports 2007-II, či Ústavním soudem zmiňované rozhodnutí ze dne 5. 2. 2009,
Olujič proti Chorvatsku, stížnost č. 22330/05.
Je tedy zřejmé, že stran téhož jednání (idem)
vedle sebe může existovat odpovědnost kárná i přestupková. Argumentace krajského
soudu tím, že jedině soudci může (obecně)
za totožné jednání hrozit „dvojí postih“, a to
v řízení přestupkovém i kárném, není z tohoto pohledu zcela přesná, jakkoli správně poukazuje na nevyvážené postavení soudců, ve
srovnání s jinými skupinami osob, podléhajícími taktéž kárné odpovědnosti. Tento „dvojí
postih“ nelze totiž chápat jako porušení zásady ne bis in idem, neboť „trestní“ sankce může být uložena toliko v řízení přestupkovém,
zatímco v řízení kárném se jedná o disciplinární opatření pracovněprávního charakteru, které nemá povahu trestní sankce (byť jeho důsledky budou kárně postiženým
soudcem pociťovány stejně). Riziko souběžného disciplinárního opatření souvisí jak se
zvýšenými požadavky na osobnost soudce
a výkon jeho funkce po profesní stránce, tak
i s požadavky na chování soudce v jeho občanském životě.
Argumentuje-li stěžovatel ve prospěch
(obecné) přestupkové postižitelnosti soudce
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 3 / 2 014
tím, že osoba dotčená protiprávním jednáním soudce má subjektivní právo na potrestání pachatele předmětného přestupku
(bude-li jeho spáchání, pochopitelně, prokázáno), nelze s ním souhlasit. Ponechá-li Nejvyšší správní soud stranou fakt, že výše konstatovaná exempce musí logicky dopadat na
všechny kategorie přestupků, mají-li být spojeny s výkonem funkce soudce, nelze přehlédnout, že stěžovatelem předestřenou myšlenku již v minulosti odmítl Ústavní soud,
pokud jde o oblast soudního trestání (například usnesení ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS
249/2000, č. 34/2000 Sb. ÚS); není přitom
důvod, proč by tento názor neměl dopadat
i na oblast trestání správního. Stěžovatel sice
namítá rozdílnost mezi úpravou zákona
o přestupcích (§ 68) a trestního řádu (§ 163
a § 163a), pokud jde o oprávnění postižené,
respektive poškozené osoby ovlivnit zahájení
či další pokračování řízení, tato argumentace
však není správná. V řízení o přestupcích
obecně platí, že přestupky se projednávají
z důvodu veřejného zájmu a z úřední povinnosti (zásady legality a oficiality). Princip legality je prolomen v případech, kdy zákon
o přestupcích předpokládá zahájení řízení
pouze na návrh; u těchto „návrhových přestupků“ (§ 68 odst. 1 zákona o přestupcích)
je oprávněna podat návrh pouze postižená
osoba, případně její zákonný zástupce nebo
opatrovník (princip oficiality je aktivován až
v případě, kdy je řízení na návrh zahájeno).
Bez návrhu takové osoby nebude jednání vykazující znaky konkrétně vyjmenovaných
přestupků z úřední povinnosti zkoumáno.
Je-li v posuzovaném přestupkovém řízení princip legality zcela vyloučen (princip oficiality
se nicméně v případě zahájení řízení plně
uplatní), zatímco v soudním řízení trestním
je v těchto specifických případech uplatnění
obou zmiňovaných principů vázáno na vyjádření (ne)souhlasu s jeho zahájením či dalším
pokračováním, v obou případech je pro tuto
osobu výsledek principiálně stejný; v obou
případech totiž závisí na její vůli (projevené
ve vztahu k orgánu veřejné moci), zda se
povede řízení, jehož cílem má být potrestání
pachatele deliktního jednání, kterým byla tato osoba postižena, respektive poškozena.
Mgr. Miroslav Š. proti Magistrátu hlavního města Prahy o přestupek proti občanskému soužití, o kasační stížnosti žalobce.