2 As 149/2024

2 As 149/2024- 17 - text

 2 As 149/2024 - 20 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: J. F., zast. Mgr. Milanem Voborníkem, advokátem, se sídlem Židovská 1143/31, Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2022, č. j. KUJI 108385/2022, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2024, č. j. 55 A 4/2023 120,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 19. 12. 2022, č. j. KUJI 108385/2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy (dále jen „magistrát“), o žádosti žalobkyně o vydání závazného stanoviska podle § 14 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Magistrát rozhodl o žádosti tak, že záměr žalobkyně spočívající v umístění fotovoltaických panelů (dále jen „panely“ či „FVE“) na střeše objektu J. M. X, č. p. Y v J., který se nachází na území Městské památkové rezervace Jihlava (dále jen „MPR“), je nepřípustný.

[2] V žalobě žalobkyně namítla nedostatečné posouzení kolize jejího soukromého zájmu na instalaci panelů a veřejného zájmu na ochraně kulturního dědictví. Správní orgány nevzaly v potaz environmentální, ekonomické a sociální aspekty věci. Konkrétně poukázala na rostoucí ceny zboží, služeb a energií v důsledku války na Ukrajině a na politické důsledky s tím spojené. Uvedla, že je důchodkyní a s ohledem na výši důchodu musí hledat cesty, jak tuto nelehkou situaci zvládnout, a to i s ohledem na povinnosti spojené s údržbou svého domu jako součásti MPR. Dále namítla, že výstavba FVE jako obnovitelného zdroje energie je přínosná pro životní prostředí, a to zejména s ohledem na řešení klimatické krize. Proto jsou na jejich vybudování poskytovány dotace, ostatně žalobkyně rovněž jednu obdržela. Prosazování památkové péče má význam jedině v případě, pokud jsou zajištěny potřeby obyvatel a ochrana životního prostředí. Dále žalobkyně s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni namítla, že památková ochrana nemusí nutně převažovat nad zájmem na ochraně životního prostředí díky výrobě energie z obnovitelných zdrojů, přičemž zdůraznila i vzájemné vizuální vlivy dané stavby a jejího okolí z hlediska zájmů památkové ochrany, zejména relevanci jiných rušivých objektů v MPR. V této souvislosti podotkla, že i v blízkosti jejího domu se nachází objekty, které kvalitu MPR snižují, jako jsou graffiti, billboardy, potrubí, vikýře, antény či klimatizace.

[3] Krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že správní orgány posoudily žádost s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci a dostatečně zhodnotily i kolizi veřejných zájmů se soukromými zájmy žalobkyně. Test proporcionality provedly sice jen implicitně, avšak správně. Vycházely z vyjádření Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Telči, z nějž vyplývá, že v blízkém okolí dotčeného domu se nachází významná secesní vila a kulturní památka kostel sv. Ducha. Dům žalobkyně svojí polohou přispívá k utváření střešní krajiny a uplatňuje se v blízkých a vzdálených pohledech na MPR. Žalovaný k tomu ve svém rozhodnutí dodal, že dům žalobkyně se nachází ve frekventované lokalitě u silnice s hustým provozem a velkým množstvím chodců, přičemž pohledová exponovanost střechy domu je vysoká. Krajský soud se ztotožnil se správními orgány, že soukromý zájem žalobkyně na instalaci panelů nepřevážil nad veřejným zájmem na ochraně MPR. Zdůraznil význam domu žalobkyně jako prvku urbanistického celku (společně s kostelem, vilou a přilehlým parkem). Neztotožnil se s tím, že by na posouzení věci mohly něco změnit rušivé prvky v blízkosti domu žalobkyně. Některé tyto prvky se totiž nenachází na území MPR, přičemž z hlediska památkové ochrany je podstatný pohled směrem na památkovou rezervaci, nikoli směrem od ní. Další prvky se sice v MPR nachází, nejedná se však o pohledově tolik významné elementy, jako jsou panely pokrývající značnou část rozsáhlé střechy.

[4] Krajský soud se rovněž neztotožnil s tím, že by byl případ žalobkyně podobný případu řešenému v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2022, č. j. 57 A 7/2022 30. V té věci totiž šlo o památkovou zónu, nikoli rezervaci. Krajský soud tehdy správním orgánům vytkl, že nevyhodnotily stav památkové zóny jako celku s ohledem na špatný stav některých budov a na skutečnost, že se na některých z nich již nachází fotovoltaické panely. V nynější věci se v MPR na střechách domů panely nenachází, stejně jako žádné budovy v nevhodném stavu.

[5] Krajský soud uznal, že veřejný zájem na ochraně MPR může v obecné rovině kolidovat i s veřejným zájmem na ochraně životního prostředí. V této souvislosti však odkázal na § 2 odst. 2 písm. a) bod 18 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), z nějž vyplývá, že za vybudovanou ve veřejném zájmu lze považovat jedině FVE o výkonu 1 MW a více. Je tedy zřejmé, že FVE žalobkyně sice může drobnou měrou přispět k ochraně životního prostředí, stěží to však bude její hlavní role; tu zde hrají soukromé zájmy žalobkyně. Proto ani nelze říci, že by stěžovatelka nějakou zásadní měrou přispívala k energetické suverenitě státu. Zvyšuje li se poptávka po FVE, lze předpokládat, že většina z nich bude vybudována mimo památkové rezervace. Za nerozhodné krajský soud označil i to, že stěžovatelka na zbudování FVE obdržela dotaci.

[6] Ve správním řízení nebylo zpochybněno, že vybudování panelů je ekonomickým zájmem žalobkyně. Ten však musel být upozaděn ve prospěch památkové ochrany. Krajský soud se s tím ztotožnil a pro nadbytečnost neprovedl důkazy osvědčující ekonomickou situaci žalobkyně. Nadto uvedl, že vlastnictví památkově chráněné nemovitosti s sebou nese přídatné povinnosti znamenající i zvýšené náklady, což však neznamená, že musí být vyváženy vstřícným přístupem správních orgánů v jiných otázkách. Na posouzení věci nemůže nic změnit ani současná politická a ekonomická situace. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[7] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[8] Nesouhlasí s krajským soudem v tom, že panely na rodinném domě představují pouze marginální prostředek ochrany životního prostředí. Argumentace krajského soudu není v souladu s principy ochrany životního prostředí, které vychází z upřednostnění obnovitelných zdrojů energie. Panely na rodinných domech mají kumulativní pozitivní efekt na životní prostředí a jsou opatřením k snižování závislosti na fosilních palivech a zajištění energetické efektivity a bezpečnosti. Tento kumulativní efekt nelze podceňovat, neboť vede k dosažení cílů udržitelného rozvoje a snižování emisí skleníkových plynů. Odmítnutí významu těchto instalací by bylo v rozporu s politikami státu a mezinárodními závazky v ochraně klimatu. Dále by tím došlo k diskriminaci vlastníků budov v památkových rezervacích, kteří by oproti jiným vlastníkům nesměli využívat modernější technologie získávání energie. Krajský soud naznačil, že uvedené zájmy na ochraně klimatu musí ustoupit zájmům na památkové ochraně, s čímž se stěžovatelka neztotožňuje.

[9] Krajský soud upozadil soukromý zájem stěžovatelky na udržitelném užívání jejích nemovitých věcí. Jako vlastník nemovitých věcí v památkové rezervaci má zvláštní povinnost svůj dům udržovat, což vede k vyšším nákladům. Tato povinnost by měla být vyvážena právem zajistit si snížení nákladů na energie, což je s ohledem na rostoucí ceny energií zvláště důležité. Krajský soud měl provést test proporcionality mezi ekonomickými zájmy stěžovatelky a památkovou ochranou, což neučinil. Nezhodnotil ani skutečnost, že panely jsou demontovatelné, a tudíž nezpůsobují na domě trvalé stopy.

[10] Stěžovatelka poukázala na nekonzistentnost a nepřiměřenost názorů krajského soudu. Na jedné straně totiž zohlednil vzájemný vliv jejího domu a kostela sv. Ducha na estetiku MPR, i když se kostel v rezervaci nenachází. Na druhou stranu však již nezohlednil vliv billboardů, panelových domů, graffiti aj., které se rovněž nachází mimo rezervaci, s odůvodněním, že chráněn je pohled z vnějšku rezervace dovnitř a nikoli naopak. Dále krajský soud uvedl, že nesourodé moderní prvky nacházející se v památkové rezervaci (antény, klimatizace aj.) nejsou významnými elementy odpovídajícími vizuální rušivosti panelů. Tyto prvky nicméně tvoří vizuální dojem ze střechové oblasti MPR. Krajský soud tedy předložil toliko svůj subjektivní názor na skutečnost, která by měla tkvět v objektivních kritériích. Rozsudek není postaven na vyváženém hodnocení věci, neboť nezohledňuje celkový kontext oblasti.

[11] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem krajského soudu a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě. III. Posouzení kasační stížnosti

[12] Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

[13] Kasační stížnost není důvodná.

[14] Z relevantní judikatury, kterou ostatně částečně citoval i krajský soud, vyplývá, že „správní orgán musí při rozhodování na úseku památkové ochrany pečlivě vážit, zda omezení vlastnického práva, kterým je i závazné stanovení, jakým způsobem vlastník nemovitosti nacházející se na území památkové rezervace smí (či naopak nesmí) tuto nemovitost opravit, upravit či přebudovat, je proporcionální veřejnému zájmu na zachování památkové hodnoty dané lokality. Památková ochrana tedy nesmí volit extrémní řešení, nezohledňující v potřebné míře i jiné konkurující legitimní zájmy, práva či hodnoty a musí usilovat o co nejmenší omezení vlastnických práv dotčených vlastníků nemovitostí, která ještě vedou k dosažení cíle této ochrany.“ Konkurujícími legitimními zájmy je třeba rozumět i konkurující veřejné zájmy (viz rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 52).

[15] NSS se ke kolizi veřejného zájmu na památkové ochraně a veřejného zájmu na použití obnovitelných zdrojů energie, a tedy ochraně životního prostředí, vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 1. 2017, č. j. 2 As 207/2016 46, v němž ohledně vybudování větrných elektráren uvedl (zvýraznění doplněno): „Pojem veřejný zájem není nikterak definován zákonem, lze jej vymezit stejně, jak to učinil ve svém rozhodnutí již krajský úřad, který konstatoval odvoditelnost zájmu jako zájmu veřejného, ‚jestliže je zájmem celé společnosti nebo podstatné části společnosti (veřejnosti) a směřuje k všeobecnému blahu a dobru‘. Co je takovým veřejným zájmem, lze v praxi vysledovat zejména z politických a zákonodárných aktů legitimních orgánů, z politického diskursu, veřejného diskursu k nejrůznějším odborným otázkám aj. Ochrana životního prostředí je z tohoto pohledu v obecné rovině nepochybně veřejným zájmem. V rámci ochrany životního prostředí je za současného stavu politického a odborného diskursu považováno za žádoucí, jakkoli to může být z řady odborných (zejména ekonomických a ekologických) hledisek považováno za mimořádně sporné, podporovat výrobu elektrické energie z tzv. obnovitelných zdrojů. V současné době tedy existuje rámcová většinová politická shoda vyjádřená nejrůznějšími politickými i legislativními akty na světové, evropské i národní úrovni, že výroba energie z obnovitelných zdrojů směřuje k vyšší míře ochrany životního prostředí, a že je proto v zájmu celé společnosti, aby byly za přiměřených podmínek uskutečňovány záměry tomuto přispívající. Za takový záměr je tedy možné považovat stavbu a provozování předmětných VTE, v nichž se elektrická energie vyrábí tak, že samotný provoz takovéto elektrárny produkuje velmi nízké, fakticky téměř nulové emise tzv. skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého.

[16] NSS se dále vyslovil pro zohlednění veřejného zájmu na ochraně životního prostředí přímo ve vztahu k FVE v rozsudku ze dne 22. 4. 2024, č. j. 9 As 45/2023 28: „Krajský soud srozumitelně dovodil, právě s odkazem na judikaturu kasačního soudu, že výroba energie z obnovitelných zdrojů směřuje k vyšší míře ochrany životního prostředí, což lze v současném stavu poznání považovat v obecné rovině za veřejný zájem. Vyvrátil tak dosti paušalizující závěry žalovaného, že umisťováním fotovoltaických panelů na střechy rodinných domů je vlastně vždy zájmem soukromým.“

[17] V nyní projednávané věci krajský soud vyšel z toho, že na jedné straně je dán veřejný zájem na ochraně památkových hodnot v MPR a na straně druhé zájem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů a s tím související energetické suverenitě státu. Jakkoliv této druhé skupině zájmů neupřel povahu zájmů veřejných, shledal, že posuzovaná FVE představuje pouze zcela marginální přínos pro jejich naplnění. Tyto hodnoty se podle krajského soudu překrývají se soukromým zájmem stěžovatelky, který prezentovala v dosavadním řízení. S krajským soudem by bylo možné polemizovat, zda nebylo namístě argumentačně vyzdvihnout tu stránku výroby energie z obnovitelných zdrojů, jež naplňuje veřejný zájem, a to v návaznosti na výše zmíněnou judikaturu NSS. Lze s ním nicméně souhlasit, že klíčové je, že správní orgány hodnotily všechny výše shrnuté kolidující zájmy.

[18] Stěžovatelka v kasační stížnosti brojí proti tomu, že krajský soud přiznal zájmu na výrobě energie z obnovitelných zdrojů příliš malý význam, neboť ačkoliv příspěvek její FVE pro ochranu životního prostředí vskutku není významný, je třeba vnímat kumulativní efekt všech obnovitelných zdrojů energie. K tomu NSS uvádí, že při posuzování kolize veřejného zájmu na ochraně památkových hodnot v MPR s veřejným zájmem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů je rozhodující intenzita těchto veřejných zájmů daná konkrétními okolnostmi posuzované věci. Významné z hlediska intenzity prvního z uvedených veřejných zájmů jsou charakteristika chráněných památkových hodnot a míra zásahu do nich v důsledku instalace panelů, pro intenzitu druhého z veřejných zájmů je významná mj. výkonnost fotovoltaické elektrárny, jež ovlivňuje míru ochrany životního prostředí. Veřejnému zájmu na výrobě energie z obnovitelných zdrojů nelze přiznat takovou intenzitu, kterou mají ve svém souhrnu všechny obnovitelné zdroje energie. Naopak lze zohlednit pouze intenzitu, s níž je tento veřejný zájem naplňován prostřednictvím konkrétní posuzované FVE. Právě takto krajský soud postupoval.

[19] Stěžovatelčina argumentace směřuje k tomu, že jelikož je v projednávané věci dán veřejný zájem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů, měl by veřejný zájem na ochraně památkových hodnot ustoupit v jeho prospěch. Tomu nelze přisvědčit, stejně jako opačnému přístupu, podle nějž by ochrana památkových hodnot měla mít vždy (nebo alespoň zpravidla) přednost před zájmem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů. Jak NSS již uvedl, určující je intenzita těchto kolidujících zájmů v konkrétním případě daném jeho individuálními okolnostmi.

[20] V této souvislosti lze přisvědčit krajskému soudu, že napadené rozhodnutí je postaveno na východisku, které se pokouší tyto zájmy vyvážit. Žalovaný totiž vymezil dvě stěžejní hlediska, která se mají v MPR uplatňovat: FVE by neměla být povolována na střechách (plochách), které se pohledově uplatňují především z veřejných prostranství, a dále na architektonicky cenných objektech spoluvytvářejících hodnoty historického prostředí. Žalovaný dále vysvětlil, že posuzovaný případ lze zařadit do první kategorie. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, že pokud by byla FVE umístěna tak, že by se nejednalo o žádný ze zmíněných případů, byla by i v MPR přípustná.

[21] Předmětem správního řízení byly panely v podobě, jak byly bez potřebného závazného stanoviska magistrátu fakticky umístěny na střechu stěžovatelčina domu. FVE je provedena ve zcela standardní podobě, jak se běžně umísťuje na střechy domů mimo památkově chráněná území. Z fotodokumentace založené ve správním spisu ani podání stěžovatelky nevyplývá, že by učinila jakýkoliv kompromis z důvodu umístění FVE v MPR (např. volbou solárních střešních tašek odpovídající barvy). Jedná se o souvislou plochu panelů černé barvy připevněných ke konstrukci na střeše z pálených tašek oranžové barvy, která se pohledově uplatňuje z přilehlých veřejných prostranství při pohledu směrem k MPR.

[22] Veřejný zájem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů lze naplnit různými způsoby i mimo území MPR. K jeho dosažení není nezbytné, aby panely byly umístěny právě též na střeše stěžovatelčina domu. Veřejný zájem na výrobě energie z obnovitelných zdrojů a na dekarbonizaci budov nelze bez opory v právních předpisech vykládat jako právo na umístění FVE na každou budovu. Na straně druhé zájem na ochraně památkových hodnot lze uplatnit pouze v té části území, kde jsou tyto hodnoty soustředěny. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že by napadené rozhodnutí bylo výrazem diskriminace vlastníků nemovitých věcí v MPR. Stejným nebo obdobným způsobem lze přistupovat pouze k situacím, které jsou stejné či podobné. Pokud se však nemovitá věc nachází v památkově hodnotném území, jehož ochrana vyžaduje omezení vlastnického práva např. v souvislosti s možností umístit FVE na střechu domu, jedná se o objektivní důvod pro rozdílné zacházení v porovnání s nemovitými věcmi, jež takové (chráněné) kvality nevykazují. Nejedná se proto o porušení principu rovnosti před zákonem, neboť rozdílné zacházení je odůvodněno objektivním věcně relevantním důvodem. Správní orgány v posuzované věci s odkazem na vyjádření odborné organizace státní památkové péče popsaly hodnoty chráněné v MPR a způsob jejich narušení v důsledku instalace panelů. V tomto směru není nesprávná úvaha krajského soudu, podle nějž lze předpokládat, že naprostá většina FVE bude instalována mimo památkové rezervace, neboť to je v jiných částech sídel méně konfliktní.

[23] NSS shrnuje, že ačkoliv posuzovaná FVE v širším slova smyslu přispívá k naplnění veřejného zájmu na výrobě energie z obnovitelných zdrojů a na energetické suverenitě, jeho intenzita v konkrétním případě nepřevyšuje intenzitu veřejného zájmu na ochraně památkových hodnot v MPR, který citelným způsobem narušuje. Krajský soud tedy dospěl ke správnému závěru.

[24] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud dostatečně nezohlednil její ekonomické zájmy na realizaci FVE. K tomu NSS uvádí, že krajský soud sice neprovedl dokazování ke zjištění přesné příjmové a výdajové situace stěžovatelky a vlivu FVE na ni. Vyšel nicméně z jejího tvrzení, že provozování FVE je pro ni ekonomicky přínosné a snižuje náklady na provoz domu. Jedná se o důvod, proč krajský soud kvalifikoval zájem stěžovatelky na realizaci FVE jako zájem soukromý, který správní orgány vzaly řádně do úvahy.

[25] Jakkoliv by stěžovatelka poté, co by se jí vrátila nemalá počáteční investice do FVE, mohla dosáhnout určitých úspor nákladů na energie, nelze přípustnost zásahu do ochrany památkových hodnot vnímat jako matematickou rovnici. Veřejný zájem na ochraně památkových hodnot nelze poměřovat se soukromým zájmem stěžovatelky prostřednictvím výpočtu konkrétní míry úspor nákladů na provoz stavby. Instalaci FVE na dům nelze v současnosti vnímat jako zcela běžný a široce rozšířený způsob zásobování staveb elektrickou energií. Napadené rozhodnutí tedy není možné považovat za překážku pro dosažení standardní úrovně užívání stavby. Ekonomické aspekty užívání stavby nelze nahlížet jednostranně pouze z hlediska výše nákladů na energie a možností jejich snížení, ale též z hlediska příležitostí dosáhnout příjmů z jejich užívání. Zmiňuje li stěžovatelka aktuální vysoké ceny energií a svůj relativně nízký příjem, lze poukázat na to, že systém sociálního zabezpečení obsahuje nástroje, s jejichž pomocí lze přispět vlastníkovi domu na vysoké výdaje za energie.

[26] Stěžovatelka má sice pravdu v tom, že panely umístěné na její střeše jsou kdykoliv demontovatelné, nicméně pomíjí, že zásah do ochrany památkových hodnot představuje právě stav, kdy jsou panely umístěny na střeše domu. Není proto významné, zda je tento stav z hlediska technického vratný, nýbrž že k němu vůbec došlo a situace, kdy jsou narušovány památkové hodnoty MPR, trvá.

[27] Stěžovatelka se dále vymezuje proti tomu, jak krajský soud naložil s argumentací, kterou poukazovala na nevzhledné okolí svého domu. Ani této námitce NSS nepřisvědčil. Krajský soud nejprve reagoval na tvrzení stěžovatelky, že se tento dům nachází na okraji MPR. Vysvětlil, že třebaže na okraji, nachází se uvnitř MPR, a to v místě, které je pohledově exponované z přiléhajících frekventovaných veřejných prostranství při pohledu na vnitřní jádro města (MPR). I na okraji MPR se přitom nachází památkově cenné objekty, např. vila Marie Karas, která je rovněž uvnitř MPR a přímo sousedí s domem stěžovatelky, nebo kostel sv. Ducha, který se nachází vně MPR a je kulturní památkou. Z toho krajský soud dovodil, že se nejedná o území, v němž by se nevyskytovaly žádné památkově cenné hodnoty. Stěžejní je nicméně závěr, že se stěžovatelčin dům nachází v MPR, přičemž zástavba v jeho okolí nevykazuje natolik nepříznivý stav, že by bylo namístě pochybovat o účelnosti ochrany památkových hodnot. Stěžovatelka se snažila jakousi zanedbanost a absenci památkových hodnot doložit několika příklady esteticky nevhodných prvků (zeď pomalovaná graffiti, zimní stadion, billboardy na nároží křižovatky, panelové domy). Krajský soud považoval za podstatné, že stěžovatelkou uvedené stavby či uliční prvky se nenachází na území MPR. Nelze je proto považovat za důkaz jinak laxního přístupu k ochraně MPR. NSS nemá za to, že by argumentace krajského soudu byla nekonzistentní. Legitimitu nástrojů k ochraně památkových hodnot v MPR nelze snižovat tím, že mimo území MPR se nachází stavby a prvky, které podle vkusu stěžovatelky snižují estetickou úroveň okolí jejího domu. Poukazem na památkovou hodnotu kostela sv. Ducha, jenž je mimo území MPR, krajský soud podpůrně argumentoval proti bagatelizaci hodnoty okrajové části MPR, v níž se nachází stěžovatelčin dům.

[28] Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že přímo v MPR jsou na domech umístěny značně nesourodé prvky narušující estetický a vizuální kontext MPR (televizní antény, satelitní přijímače, větrací potrubí, vikýře, klimatizační jednotky). Tuto argumentaci nicméně stěžovatelka uplatnila pouze v obecné rovině, nepoukázala na žádný konkrétní srovnatelný příklad, na kterém by mohla doložit nerovný přístup magistrátu. Není tak například zřejmé, zda jsou satelitní přijímače a klimatizační jednotky instalovány na domech tak, že jsou viditelné z veřejných prostranství, tedy uplatňují se v pohledových poměrech na MPR. Dále není zřejmé, zda se jedná o vikýře zbudované po zřízení MPR. Rozměry technických zařízení zmiňovaných stěžovatelkou nejsou srovnatelné se značnou plochou FVE. Zejména je třeba zdůraznit, že přítomnost některých prvků v MPR, které do určité míry snižují kvalitu estetické stránky MPR a její střešní krajiny, neodůvodňuje rezignaci na uplatňování veřejného zájmu na ochraně památkových hodnot v případě zásahu, jenž by v tomto nepříznivém trendu dále pokračoval, dokonce jej prohluboval, neboť by zaváděl do prostředí MPR nový rušivý technický prvek, který se v ní dosud dle závěru krajského soudu nevyskytuje. IV. Závěr a náklady řízení

[29] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. června 2025

Tomáš Kocourek předseda senátu