schopnosti pro účely sociálního zabezpečení Rozhodnutí lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti podle $ 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní ne- schopnosti pro účely sociálního zabezpečení, závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby, a protože samo o sobě neznamená právní překáž- ku výkonu povolání, je vyloučeno ze soudního přezkumu podle ustanovení $ 70 písm. d) soudního řádu správního.
schopnosti pro účely sociálního zabezpečení Rozhodnutí lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti podle $ 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní ne- schopnosti pro účely sociálního zabezpečení, závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osoby, a protože samo o sobě neznamená právní překáž- ku výkonu povolání, je vyloučeno ze soudního přezkumu podle ustanovení $ 70 písm. d) soudního řádu správního.
Předně je nutno uvést, že stěžovatel- ka uplatnila kasační důvod obsažený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky 304 soudem v předcházejícím řízení. V sou- ladu s ustanovením $ 109 s. ř. s. se proto Nejvyšší správní soud v dalším omezil to- liko na přezkum právního posouzení předmětných otázek v předchozím říze- ní, protože neshledal existenci zmateč- nosti soudního řízení ani vady, která mohla mít za následek nezákonné roz- hodnutí o věci samé, příp. nepřezkou- matelnost napadeného usnesení ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení. Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel ze- jména z ustanovení $ 70 písm. d) s. ř. s., které v daném případě aplikoval krajský soud. Podle tohoto ustanovení, označe- ného marginální rubrikou ,„Kompetenční výluky“, jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, „je- jichž vydání závisí výlučně na posouze- ní zdravotního stavu osob nebo technic- kého stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatel- ské, popřípadě jiné hospodářské činnos- ti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak“ Jak vyplývá ze shora provedené reka- pitulace, v projednávané věci bylo roz- hodnuto o ukončení dočasné pracovní neschopnosti stěžovatelky, a to na zákla- dě posouzení jejího zdravotního stavu. Protože již z povahy věci je zjevné, že se při předmětném rozhodování jednalo o odborné medicínské hodnocení, byla tak naplněna část dikce citovaného zá- konného ustanovení (vydání rozhodnutí záviselo výlučně na posouzení zdravot- ního stavu). S ohledem na znění tohoto ustanovení je proto nutno ještě zodpo- vědět otázku, zda toto rozhodnutí samo o sobě představovalo právní překážku výkonu povolání, jak stěžovatelka tvrdí v kasační stížnosti, byť sama přiznává, že citované rozhodnutí představuje překáž- ku výkonu povolání „v souvislosti s dal- šími rozhodnutími týkajícími se jejího zdravotního stavu“. Nejvyšší správní soud akceptuje sku- tečnost, že v sociální realitě představují jednotlivé správní úkony a rozhodnutí toliko dílčí komponenty, utvářející cel- kovou situaci fyzických a právnických osob, ve které se aktuálně nacházejí. Ne- ní proto sporu o tom, že i rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschop- nosti, nazíráno v tomto kontextu, se v si- tuaci stěžovatelky z hlediska jejího postavení na trhu práce projevilo. Nic- méně z hlediska normativního by tako- véto rozhodnutí bylo právně významné jen tehdy, pokud by i v izolované podo- bě představovalo právní překážku výko- nu povolání stěžovatelky. Tak tomu však zjevně není a v konečném důsledku to netvrdí ani samotná stěžovatelka. Ratio rozhodnutí o ukončení dočasné pracov- ní neschopnosti totiž míří přesně opač- ným směrem, než se domnívá stěžovatel- ka: nemá představovat právní překážku výkonu povolání, nýbrž (poněkud zjed- nodušeně) se svojí podstatou jedná o de- klaratorní konstatování skutečnosti, že předmětné povolání je možno ze zdra- votních důvodů opětovně vykonávat. Již z tohoto důvodu proto kasační stížnost není důvodná, neboť krajský soud inter- pretoval a aplikoval kompetenční výluku obsaženou v ustanovení $ 70 písm. d) s. ř. s. správně. Jestliže stěžovatelka namítá, že ná- sledně vydaným rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení byla uznána za osobu se změněnou pracovní schopností a že s ní byl rozvázán pracov- "ní poměr výpovědí z důvodu dlouhotr- vajícího nepříznivého zdravotního stavu (což také řádně dokládá), je nutno uvést, že napadené usnesení krajského soudu stěžovatelku nikterak neomezuje v mož- nostech domáhat se svých práv vyplý- vajících z pracovněprávních (příp. dů- chodových) předpisů soudní cestou v samostatných řízeních. 813 Kompetenční spory: pojem sporu k $ 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (v tex- tu též „zákon č. 131/2002 Sb.“) k $ 46 odst. 2 a $ 68 písm. b) soudního řádu správního Kompetenční spor ($ 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování někte- rých kompetenčních sporů) nevznikne, zrušil-li Nejvyšší správní soud v ří- zení o kasační stížnosti rozhodnutí krajského soudu, který popřel svou pravomoc o věci rozhodovat tím, že žalobu odmítl ($ 46 odst. 2 s. ř. s.). Ná- vrh na rozhodnutí tvrzeného kompetenčního sporu v takové věci proto zvláštní senát odmítne podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s $ 4 zá- kona č. 131/2002 Sb. (Podle rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o roz- hodování některých kompetenčních sporů, ze dne 3. 11. 2005, čj. Konf 29/2005-23) 305 Věc: Spor o pravomoc mezi Okresním soudem v Olomouci a Krajským úřadem Olomouckého kraje, za účasti akciové společnosti T., ve věci zřízení věcného břemene. Akciová společnost T. podala u Měst- ského úřadu v Prostějově jako stavební- ho úřadu návrh na zřízení věcného bře- mene pro stavbu telekomunikační trasy. Stavební úřad návrh zamítl rozhodnutím ze dne 1. 8. 2002. Bývalý Okresní úřad v Prostějově toto rozhodnutí potvrdil dne 27. 9. 2002. Stavebník podal proti tomuto roz- hodnutí u Krajského soudu v Brně žalo- bu ve správním soudnictví. Krajský soud v Brně žalobu dne 26. 2. 2003 odmítl s odkazem na ustanovení $ 68 písm. b) s. ř. s. Vyšel z toho, že správní orgán roz- hodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, a poučil žalob- ce, že může ve Ihůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení podat žalobu po- dle $ 246 občanského soudního řádu k místně příslušnému okresnímu soudu. Současně poučil účastníky o možnosti podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týd- nů od doručení usnesení. Žalobce poté 24. 4. 2003 podal u Okresního soudu v Olomouci žalobu, jíž se domáhal zrušení označených roz- hodnutí Městského úřadu a Okresního úřadu v Prostějově a vrácení věci Kraj- skému úřadu Olomouckého kraje k dal- šímu řízení. Současně podal proti usnesení Kraj- ského soudu v Brně včas kasační stíž- nost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 12. 2004 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2003 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že odmítnutí ža- loby bylo nezákonné pro nesprávné po- souzení právní otázky týkající se právní 306 povahy vyvlastnění, resp. nuceného omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene. Okresní soud v Olomouci poté podá- ním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 9. 5. 2005 navrhl, aby zvláštní senát rozhodl ve sporu o pravomoc po- dle zákona č. 131/2002 Sb., který údajně vznikl mezi ním a Krajským soudem v Br- ně, ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 196/2003. Zvláštní senát návrh na rozhodnutí kompetenčního sporu odmítl. Z odůvodnění: Zvláštní senát se před rozhodováním ve věci samé zabýval podmínkami, za nichž vůbec může věc projednat a o ní rozhodnout. Z ustanovení $ 1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. plyne, že stranami klad- ného nebo záporného kompetenčního sporu jsou buď soudy na straně jedné a orgány moci výkonné, územní, zájmo- vé nebo profesní samosprávy na straně druhé, nebo soudy v občanském soud- ním řízení na straně jedné a soudy ve správním soudnictví na straně druhé. Podle odst. 2 téhož ustanovení je kom- petenčním sporem spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž již druhá stra- na vydala pravomocné rozhodnutí (tj. pozitivní kompetenční spor). Kompe- tenčním sporem je též spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vy- dat rozhodnutí v totožné věci individuál- ně určených účastníků (tj. negativní kompetenční spor). Okresní soud v Olomouci označil ve svém návrhu jako druhou stranu negativ- ního kompetenčního sporu Krajský soud v Brně a navrhl, aby zvláštní senát rozho- dl, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci je soud ve správním soudnictví (krajský soud), a současně aby zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2003. Za situace, kdy Krajský soud v Brně popřel svou pravomoc o věci rozhodovat tím, že žalobu odmítl, ale jeho rozhodnutí zrušil v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud, nebyl zde důvod pro po- stup podle ustanovení $ 5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb., které zvláštnímu senátu ukládá zrušit rozhodnutí, jímž strana kompetenčního sporu nesprávně popře- la svou pravomoc, a tím zde také nemohl vzniknout kompetenční spor, o němž by mohl rozhodovat zvláštní senát. Proto byl návrh Okresního soudu v Olomouci od- mítnut podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s $ 4 zákona č. 131/2002 Sb. 814 Místní referendum: náležitosti návrhu k $ 10 odst. 1 písm. £), odst. 2 a $ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu Jména a příjmení členů přípravného výboru uvedená v návrhu příprav- ného výboru [$ 10 odst. 1 písm. £) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referen- du] musí být totožná se jmény a příjmeními členů přípravného výboru uve- denými v podpisové listině [$ 11 odst. 1 písm. c) cit. zákona], neboť podpisová listina je jako příloha návrhu přípravného výboru jeho součástí ($ 10 odst. 2 cit. zákona).
Emilie T. v O. proti Magistrátu Města Ostravy o pracovní neschopnost, o kasač-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že stěžovatelka uplatnila kasační důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V souladu s citovaným ustanovením § 109 s. ř. s. se proto Nejvyšší správní soud v dalším omezil toliko na přezkum právního posouzení předmětných otázek v předchozím řízení, když neshledal existenci zmatečnosti soudního řízení ani vady, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, příp. nepřezkoumatelnost napadeného usnesení ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení.
Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel zejména z ustanovení § 70 písm. d) s. ř. s., které bylo v daném případě krajským soudem aplikováno. Podle tohoto ustanovení, označeného marginální rubrikou „Kompetenční výluky“, jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, „jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.“
Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace, v projednávané věci bylo rozhodnuto o ukončení dočasné pracovní neschopnosti stěžovatelky, a to na základě posouzení jejího zdravotního stavu. Protože již z povahy věci je zjevné, že se při předmětném rozhodování jednalo o odborné medicínské hodnocení, byla tak naplněna část dikce citovaného zákonného ustanovení (vydání rozhodnutí záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu). S ohledem na znění tohoto ustanovení je proto nutno ještě zodpovědět otázku, zda toto rozhodnutí samo o sobě představovalo právní překážku výkonu povolání stěžovatelky, jak tvrdí v kasační stížnosti, byť sama přiznává, že citované rozhodnutí představuje překážku výkonu povolání „v souvislosti s dalšími rozhodnutími týkajícími se jejího zdravotního stavu“.
Nejvyšší správní soud akceptuje skutečnost, že v sociální realitě představují jednotlivé správní úkony a rozhodnutí toliko dílčí komponenty, utvářející celkovou situaci fyzických a právnických osob, ve které se aktuálně nacházejí. Není proto sporu o tom, že i rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, nazíráno v tomto kontextu, se v situaci stěžovatelky z hlediska jejího postavení na trhu práce projevilo. Nicméně, z hlediska normativního, by takovéto rozhodnutí bylo právně významné jen tehdy, pokud by i v izolované podobě představovalo právní překážku výkonu povolání stěžovatelky. Tak tomu však zjevně není a v konečném důsledku to netvrdí ani samotná stěžovatelka. Ratio rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti totiž míří přesně opačným směrem, než se domnívá stěžovatelka: nemá představovat právní překážku výkonu povolání, nýbrž (poněkud zjednodušeně) se svojí podstatou jedná o deklaratorní konstatování skutečnosti, že předmětné povolání je možno ze zdravotních důvodů opětovně vykonávat. Již z tohoto důvodu proto kasační stížnost není důvodná, neboť krajský soud interpretoval a aplikoval kompetenční výluku obsaženou v ustanovení § 70 písm. d) s. ř. s. správně.
Jestliže stěžovatelka namítá, že následně vydaným rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení byla uznána za osobu se změněnou pracovní schopností a že s ní byl rozvázán pracovní poměr výpovědí z důvodu dlouhotrvajícího nepříznivého zdravotního stavu (což také řádně dokládá), je nutno uvést, že napadené usnesení krajského soudu stěžovatelku nikterak neomezuje v možnostech domáhat se svých práv, vyplývajících z pracovněprávních (příp. důchodových) předpisů, soudní cestou v samostatných řízeních.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.), a protože se v daném případě jednalo o věc nemocenského pojištění, nemá právo na náhradu nákladů řízení ani žalovaný Magistrát Města Ostravy (§ 60 odst. 2 s. ř. s.). Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. 10. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu