Rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané po uplynutí lhůty tří dnů podle $ 11 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, je nezákonné.
Rozhodnutí o zákazu shromáždění vydané po uplynutí lhůty tří dnů podle $ 11 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, je nezákonné.
C.) Stěžovatel dále namítá nezákonnost [$ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] napadeného rozsudku krajského soudu. Tu spatřuje v tom, že (1.) krajský soud chybně vyhodnotil lhůtu obsaženou v ustanovení $ 11 odst. 1 zá- kona č. 84/1990 Sb., a dále (2.) v tom, že stě- žovatel nebyl shledán věcně příslušným k vy- dání předmětného rozhodnutí. K první předestřené námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení $ 11 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb. o zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení „roz- hodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení“. Stěžovatel tuto lhůtu vykládá ja- ko pořádkovou a trvá na tom, že zakázat shro- máždění je možné i po jejím uplynutí, jestliže vyjdou najevo skutečnosti, které jsou důvo- dem pro zákaz. Při úvahách, který z naznačených způso- bů výkladu je správný, Nejvyšší správní soud nutně vycházel z ústavní úpravy shromaždo- vacího práva, zakotvené v čl. 19 Listiny zá- kladních práv a svobod. Z tohoto ustanovení explicitně vyplývá, že právo svobodně se shromažďovat je zaručeno, že jeho omezení lze provést výhradně formou zákona a toliko v taxativně vymezených případech. Z hledis- ka nyní rozhodované věci je však nejpodstat- princip shromáždění. Jinak řečeno, rovněž zákonná úprava a její praktická realizace mu- sí vycházet z toho, že výkon shromažďovací- ho práva může být podroben (nanejvýš) oznamovací povinnosti. Každý výklad, který by de facto vedl k překlopení této oznamova- cí povinnosti do režimu povolovacího, by proto nutně vedl k protiústavnímu výsledku. Touto optikou nazíráno je třeba argumen- taci stěžovatele rozhodně odmítnout. Ve svých důsledcích totiž neznamená nic jiného, než že svolavatel shromáždění, který řádně učiní oznámení, bude až do jeho konání v ne- jistotě, zda správní úřad dodatečně nezjistí důvody pro jeho zákaz. Tím se však - formál- 465 1557 ně stále označovaný - oznamovací princip velmi přiblíží podstatě režimu povolovacího. Je totiž zjevné, že konstrukce oznamova- cího principu podrobněji provedená v záko- ně č. 84/1990 Sb. je přesně opačná. Umožně- ní konání shromáždění jako jedné z formy realizace svobody projevu musí být pravi- dlem a možnosti zákazu je třeba vykládat re- striktivně. Proto také je logika zákona zjevně nastavena tak, že favorizuje svolavatele a nao- pak velmi omezuje správnímu úřadu volnost v tom, do kdy a z jakých důvodů může pře- dem shromáždění zakázat. Toto „nastavení“ je plně pochopitelné při uvědomění si podstaty oznamovacího principu a možností správní- ho úřadu ve většině případů dešifrovat sku- tečné důvody konání shromáždění, které opravdu mohou mnohdy kolidovat se záko- nem. Jde tedy o to, aby již ve fázi oznámení konání shromáždění nevedla praxe správ- ních úřadů k nastávení restriktivně pojatých „filtrů“, které by ve svém důsledku znemož- ňovaly realizaci tohoto ústavně zaručeného základního práva. Tím samozřejmě nemá být řečeno, že lze v demokratické společnosti tolerovat konání jakéhokoliv shromáždění, svojí podstatou třeba i ohrožujícího základní práva jiných. Důležité je však mít na zřeteli, že samotné spl- nění oznamovací povinnosti podle zákona č. 84/1990 Sb., příp. vyslovení zákazu shromáž- dění, není třeba jakkoliv přeceňovat. Je totiž nutno rozlišovat mezi tím, zda v konkrétním případě svolavatel shromáždění splnil všech- ny zákonem stanovené povinnosti (a pokud nikoliv, vystavuje se samozřejmě nebezpečí vydání možných sankcí proti svojí osobě) na straně jedné a legitimní důvody pro repre- sivní zákrok proti probíhajícímu shromáždě- ní na straně druhé. Samotná skutečnost, že konkrétní shromáždění bylo či nebylo zaká- záno, totiž ještě neřeší všechny praktické pro- blémy, které mohou nastat. Nelze tak zcela vyloučit, že i v případě shromáždění, které bylo zakázáno, nebude dán důvod k jeho ná- silnému „rozehnání“, byť účastníci neupo- slechnou výzvy k rozpuštění ve smyslu usta- novení $ 12 citovaného zákona, pakliže v konkrétním případě by se jevil tento zákrok 466 jako nepřiměřený. Současně pak samozřejmě platí, že i řádně ohlášené shromáždění, které nebylo zakázáno, může být v jeho průběhu rozpuštěno, pokud je pro to dán některý ze zákonem předvídaných důvodů. Reálný život samozřejmě přináší i případy, kdy se koná ne- oznámené či dokonce tzv. spontánní shro- máždění, kdy opět není dán sebemenší dů- vod k použití represivních prostředků vůči jeho pořadatelům a účastníkům, pokud sa- mozřejmě v jeho průběhu nedojde k protizá- konným excesům. Právě zde je proto podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu dobré hledat klíč k řešení možných praktic- kých variabilit. Pokud tedy správní úřad tepr- ve poté, co marně uplynula lhůta, ve které mohl shromáždění zakázat, zjistí okolnosti, pro které se tak mělo stát, je samozřejmě možno postupovat podle ustanovení $ 12 odst. 5 citovaného zákona, tzn. rozpustit ta- kové shromáždění, jestliže se podstatně od- chýlilo od oznámeného účelu takovým způ- sobem, že v průbčhu shromáždění nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz. Při respektování principu proporcionality proto je možno uzavřít, že správní úřad má k dispo- zici možnosti, jak eliminovat shromáždění z důvodů zakotvených v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; za tento přiměřený prostředek však určitě nelze považovat kon- strukci stěžovatele, podle níž by bylo možno shromáždění zakázat i „dodatečně“, po uply- nutí zákonné lhůty. Takovéto řešení je totiž nepředvídatelné a umožňující libovůli správ- ního úřadu, a tedy z hlediska soudu jakožto ochránce práv a svobod nepřijatelné. Lze tak k této stížnostní námitce uzavřít, že krajský soud vyložil ustanovení $ 11 odst. 1 citovaného zákona zcela správným a ústavně konformním způsobem, když dovodil, že za- kazující rozhodnutí vydané po uplynutí této lhůty je nutno vždy považovat za rozhodnutí nezákonné. Jinak by ostatně neměla žádný smysl dikce ustanovení $ 11 odst. 2 tohoto zá- kona, podle níž „pokud úřad ve Ihůtě uvede- né v odstavci 1 nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na své úřední desce, může svola- vatel shromáždění uspořádat“. Zákonná úprava je tak zcela zjevně koncipována tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu neroz- hodne a toto negativní rozhodnutí řádně ne- vyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již pozdě- ji zákaz vysloven být nemůže. Lze tak hovořit o jakési „fikci pozitivního rozhodnutí“, což je však samozřejmě značně nepřesná formulace již proto, že oznamovací princip pojmově vy- lučuje vydávání pozitivních rozhodnutí. Nad rámec argumentace krajského soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsud- ku Nejvyšší správní soud dále dodává, že vý- klad použitý stěžovatelem je chybný také pro- to, že ve svých důsledcích může vést k praktické negaci soudní ochrany v těchto případech. Pokud by totiž třídenní lhůta pro zákaz oznámeného shromáždění skutečně měla pouze pořádkovou povahu, znamenalo by to otevření možnosti správnímu úřadu za- kázat shromáždění kdykoliv před jeho koná- ním, tzn. např. i přímo v inkriminovaný den (situace ne nepodobná nastíněnému výkladu ad absurdum ostatně nastala i v souzené vě- ci, neboť oznámení bylo učiněno dne 12. 11. 2007 a k zákazu došlo teprve dne 17. 1. 2008, přičemž již 19. 1. 2008 se mělo shromáždění konat). Takový výklad uvaluje na svolavatele dva krajně problematické důsledky. Zaprvé jej to staví před volbu, zda posečkat s organi- zací samotného shromáždění až na dobu, kdy správní orgán rozhodne, s rizikem, že k ono- mu rozhodnutí může dojít v tak malém před- stihu, který už k nezbytným organizačním úkonům (rozeslání pozvánek či jiná forma zveřejnění, zabezpečení patřičného množ- ství pořadatelů, řečníků, kulturního progra- mu a podobně) nebude dostačovat, nebo na- opak zda učinit tyto úkony již před tímto rozhodnutím s rizikem, že po případném za- kázání shromáždění přijdou tyto úkony vni- več. Zadruhé to pak znamená, že svolavatel je fakticky zbaven soudní ochrany, protože i při velmi krátké lhůtě, ve které musí soud o opravném prostředku rozhodnout ($ 11 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb.), je zřejmé, že to prostě nelze prakticky provést. Jinak řečeno, výklad nabídnutý stěžovatelem může vést jednak k praktickému znemožnění realizace shromažďovacího práva a jednak k situaci známé jako denegatio iustitiae, což zdejší soud přirozeně nemůže akceptovat. Jen pro úplnost je dobré doplnit, že principiálně jiná je situace samozřejmě tehdy, když k odepření možnosti soudního přezkumu dojde v dů- sledku postupu samotného svolavatele, který oznámí konání shromáždění „na poslední chvíli“ (tzn. na samotné hranici pětidenní lhůty zakotvené v ustanovení $ 5 odst. 1 záko- na č. 84/1990 Sb.). V takovém případě by sa- mozřejmě případná námitka faktického zne- možnění soudní ochrany nemohla být shledána důvodnou. 467 1558-1560 II. PRÁVNÍ VĚTY BEZ ODŮVODNĚNÍ 1558 Katastr nemovitostí: oprava chyb v katastrálním operátu k $ 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. Údaje jsou do katastru nemovitostí zapisovány vždy na základě listin, které do- kládají evidované skutečnosti. Rozhodnutím o opravě chyby v katastrálním operátu (S 8 zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon) lze opravit hranice mezi parcelami, pokud jejich evidence před provedením opravy nemá oporu v založených listinách. Pro posouzení věci není rozhodné, kdy k chybě došlo, ale zda katastrální úřad zjistil, že geometrické určení předmětných nemovitostí uvedené v operátu je chybné a že je třeba toto určení opravit tak, aby zachycený stav odpovídal zjištěným podkladům. Pokud má žalobkyně za to, že v katastru nemovitostí má být u parcely v jejím vlast- nictví evidována výměra před opravou, musí pro nové označení hranice (a tedy vý- měry pozemku) předložit listinu, která takovou změnu bude odůvodňovat.
. Václav B. proti Magistrátu hlavního města Plzně o zákaz veřejného shromáždění, o kasač-
o procesních pochybení opomněl zohlednit, že koneckonců byly údajně důvody pro zákaz shromáždění dány. Nejvyššímu správnímu soudu proto nepřísluší, aby se těmito důvody pro zákaz shromáždění zmiňovanými v kasační stížnosti sám dále zabýval a zjišťoval, zda byly či nebyly v posuzovaném případě přítomny, když stěžovatelovo rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno proto, že rozhodl o věci, v níž nebyl orgánem příslušným, a navíc po zákonem stanovené lhůtě, jak bude dále vyloženo.
Obdobnou povahu má další námitka stěžovatele, spočívající v tom, že se krajský soud vůbec nezabýval perfektností oznámení konání shromáždění učiněného žalobcem. Zde je třeba připomenout, že krajský soud v žalobním řízení přezkoumával citované rozhodnutí žalovaného, a to v rámci uplatněných žalobních bodů. Pokud má stěžovatel skutečně za to, že předmětné oznámení obsahovalo vady, měl Úřad městského obvodu Plzeň 3, kterému bylo oznámení osobně předáno, postupovat podle ustanovení § 5 odst. 6 zákona č. 84/1990 Sb. To konkrétně znamená, že úřad měl svolavatele ihned upozornit na vady oznámení, a pokud tak neučinil, měl svolavatel zcela po právu za to, že oznámení splňovalo všechny zákonné náležitosti. Ostatně ani samotný stěžovatel ve svém rozhodnutí nikterak nenaznačil, v jakém smyslu by mělo být předmětné oznámení nedostačující. Vytknout za této situace krajskému soudu, že implicitně vycházel z toho, že toto oznámení bylo učiněno se všemi zákonem požadovanými náležitostmi, proto zdejší soud považuje nejen za zcela nepřípadné, nýbrž i za poněkud licoměrné, neboť ten, kdo tyto vady zohlednit měl a neučinil tak, vytýká jejich nezohlednění krajskému soudu, který je zohlednit neměl, neboť by bezdůvodně, tedy bez opory například v ustanovení § 76 s. ř. s., šel nad rámec žalobních bodů.
Vb)
Stěžovatel dále namítá nezákonnost [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] napadeného rozsudku krajského soudu. Tu spatřuje v tom, že (1.) krajský soud chybně vyhodnotil lhůtu obsaženou v ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb., a dále (2.) v tom, že stěžovatel nebyl shledán věcně příslušným k vydání předmětného rozhodnutí.
K první předestřené námitce Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb. o zákazu shromáždění nebo době jeho ukončení „rozhodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení.“ Stěžovatel tuto lhůtu vykládá jako pořádkovou a trvá na tom, že zakázat shromáždění je možné i po jejím uplynutí, jestliže vyjdou najevo skutečnosti, které jsou důvodem pro zákaz.
Při úvahách, který z naznačených způsobů výkladu je správný, Nejvyšší správní soud nutně vycházel z ústavní úpravy shromažďovacího práva, zakotvené v čl. 19 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto ustanovení explicitně vyplývá, že právo svobodně se shromažďovat je zaručeno, že jeho omezení lze provést výhradně formou zákona a toliko v taxativně vymezených případech. Z hlediska nyní rozhodované věci je však nejpodstatnější, že Listina výslovně vylučuje povolovací princip shromáždění. Jinak řečeno, rovněž zákonná úprava a její praktická realizace musí vycházet z toho, že výkon shromažďovacího práva může být podroben (nanejvýš) oznamovací povinnosti. Každý výklad, který by de facto vedl k překlopení této oznamovací povinnosti do režimu povolovacího, by proto nutně vedl k protiústavnímu výsledku.
Touto optikou nazíráno je třeba argumentaci stěžovatele rozhodně odmítnout. Ve svých důsledcích totiž neznamená nic jiného, než že svolavatel shromáždění, který řádně učiní oznámení, bude až do jeho konání v nejistotě, zda správní úřad dodatečně nezjistí důvody pro jeho zákaz. Tím se však - formálně stále označovaný - oznamovací princip velmi přiblíží podstatě režimu povolovacího.
Je totiž zjevné, že konstrukce oznamovacího principu podrobněji provedená v zákoně č. 84/1990 Sb. je přesně opačná. Umožnění konání shromáždění jako jedné z formy realizace svobody projevu musí být pravidlem a možnosti zákazu je třeba vykládat restriktivně. Proto také je logika zákona zjevně nastavena tak, že favorizuje svolavatele a naopak velmi omezuje správnímu úřadu volnost v tom, do kdy a z jakých důvodů může předem shromáždění zakázat. Toto „nastavení“ je plně pochopitelné při uvědomění si podstaty oznamovacího principu a možností správního úřadu ve většině případů dešifrovat skutečné důvody konání shromáždění, které opravdu mohou mnohdy kolidovat se zákonem. Jde tedy o to, aby již ve fázi oznámení konání shromáždění nevedla praxe správních úřadů k nastavení restriktivně pojatých „filtrů“, které by ve svém důsledku znemožňovaly realizaci tohoto ústavně zaručeného základního práva.
Tím samozřejmě nemá být řečeno, že lze v demokratické společnosti tolerovat konání jakéhokoliv shromáždění, svojí podstatou třeba i ohrožujícího základní práva jiných. Důležité je však mít na zřeteli, že samotné splnění oznamovací povinnosti podle zákona č. 84/1990 Sb., příp. vyslovení zákazu shromáždění, není třeba jakkoliv přeceňovat. Je totiž nutno rozlišovat mezi tím, zda v konkrétním případě svolavatel shromáždění splnil všechny zákonem stanovené povinnosti (a pokud nikoliv, vystavuje se samozřejmě nebezpečí vydání možných sankcí proti svojí osobě) na straně jedné a legitimních důvodů pro represivní zákrok proti probíhajícímu shromáždění na straně druhé. Samotná skutečnost, že konkrétní shromáždění bylo či nebylo zakázáno, totiž ještě neřeší všechny praktické problémy, které mohou nastat. Nelze tak zcela vyloučit, že i v případě shromáždění, které bylo zakázáno, nebude dán důvod k jeho násilnému „rozehnání“, byť účastníci neuposlechnou výzvy k rozpuštění ve smyslu ustanovení § 12 cit. zákona, pakliže v konkrétním případě by se jevil tento zákrok jako nepřiměřený. Současně pak samozřejmě platí, že i řádně ohlášené shromáždění, které nebylo zakázáno, může být v jeho průběhu rozpuštěno, pokud je pro to dán některý ze zákonem předvídaných důvodů. Reálný život samozřejmě přináší i případy, kdy se koná neoznámené či dokonce tzv. spontánní shromáždění, kdy opět není dán sebemenší důvod k použití represivních prostředků vůči jeho pořadatelům a účastníkům, pokud samozřejmě v jeho průběhu nedojde k protizákonným excesům. Právě zde je proto podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu dobré hledat klíč k řešení možných praktických variabilit. Pokud tedy správní úřad teprve poté, co marně uplynula lhůta, ve které mohl shromáždění zakázat, zjistí okolnosti, pro které se tak mělo stát, je samozřejmě možno postupovat podle ustanovení § 12 odst. 5 cit. zákona, tzn. rozpustit takové shromáždění, jestliže se podstatně odchýlilo od oznámeného účelu takovým způsobem, že v průběhu shromáždění nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz. Při respektování principu proporcionality proto je možno uzavřít, že správní úřad má k dispozici možnosti, jak eliminovat shromáždění z důvodů zakotvených v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; za tento přiměřený prostředek však určitě nelze považovat konstrukci stěžovatele, podle níž by bylo možno shromáždění zakázat i „dodatečně“, po uplynutí zákonné lhůty. Takovéto řešení je totiž nepředvídatelné a umožňující libovůli správního úřadu a tedy z hlediska soudu jakožto ochránce práv a svobod nepřijatelné.
Lze tak k této stížnostní námitce uzavřít, že krajský soud vyložil ustanovení § 11 odst. 1 cit. zákona zcela správným a ústavně konformním způsobem, když dovodil, že zakazující rozhodnutí vydané po uplynutí této lhůty je nutno vždy považovat za rozhodnutí nezákonné. Jinak by ostatně neměla žádný smysl dikce ustanovení § 11 odst. 2 tohoto zákona, podle níž „pokud úřad ve lhůtě uvedené v odstavci 1 nevyvěsí písemné vyhotovení rozhodnutí na své úřední desce, může svolavatel shromáždění uspořádat.“ Zákonná úprava je tak zcela zjevně koncipována tak, že pokud úřad ve lhůtě tří dnů o zákazu nerozhodne a toto negativní rozhodnutí řádně nevyvěsí, musí mít svolavatel za to, že již později zákaz vysloven být nemůže. Lze tak hovořit o jakési „fikci pozitivního rozhodnutí“, což je však samozřejmě značně nepřesná formulace již proto, že oznamovací princip pojmově vylučuje vydávání pozitivních rozhodnutí.
Nad rámec argumentace krajského soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud dále dodává, že výklad použitý stěžovatelem je chybný také proto, že ve svých důsledcích může vést k praktické negaci soudní ochrany v těchto případech. Pokud by totiž třídenní lhůta pro zákaz oznámeného shromáždění skutečně měla pouze pořádkovou povahu, znamenalo by to otevření možnosti správnímu úřadu zakázat shromáždění kdykoliv před jeho konáním, tzn. např. i přímo v inkriminovaný den (situace ne nepodobná nastíněnému výkladu ad absurdum ostatně nastala i v souzené věci, neboť oznámení bylo učiněno dne 12. 11. 2007 a k zákazu došlo teprve dne 17. 1. 2008, přičemž již 19. 1. 2008 se mělo shromáždění konat). Takový výklad uvaluje na svolavatele dva krajně problematické důsledky. Zaprvé jej to staví před volbu, zda posečkat s organizací samotného shromáždění až na dobu, kdy správní orgán rozhodne, s rizikem, že k onomu rozhodnutí může dojít v tak malém předstihu, který už k nezbytným organizačním úkonům (rozeslání pozvánek či jiná forma zveřejnění, zabezpečení patřičného množství pořadatelů, řečníků, kulturního programu a podobně) nebude dostačovat, nebo naopak zda učinit tyto úkony již před tímto rozhodnutím s rizikem, že po případném zakázání shromáždění přijdou tyto úkony vniveč. Zadruhé to pak znamená, že svolavatel je fakticky zbaven soudní ochrany, protože i při velmi krátké lhůtě, ve které musí soud o opravném prostředku rozhodnout (§ 11 odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb.), je zřejmé, že to prostě nelze prakticky provést. Jinak řečeno, výklad nabídnutý stěžovatelem může vést jednak k praktickému znemožnění realizace shromažďovacího práva a jednak k situaci známé jako denegatio iustitiae, což zdejší soud přirozeně nemůže akceptovat. Jen pro úplnost je dobré doplnit, že principielně jiná je situace samozřejmě tehdy, když k odepření možnosti soudního přezkumu dojde v důsledku postupu samotného svolavatele, který oznámí konání shromáždění „na poslední chvíli“ (tzn. na samotné hranici pětidenní lhůty zakotvené v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb.). V takovém případě by samozřejmě případná námitka faktického znemožnění soudní ochrany nemohla být shledána důvodnou.
í soud přirozeně nemůže akceptovat. Jen pro úplnost je dobré doplnit, že principielně jiná je situace samozřejmě tehdy, když k odepření možnosti soudního přezkumu dojde v důsledku postupu samotného svolavatele, který oznámí konání shromáždění „na poslední chvíli“ (tzn. na samotné hranici pětidenní lhůty zakotvené v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 84/1990 Sb.). V takovém případě by samozřejmě případná námitka faktického znemožnění soudní ochrany nemohla být shledána důvodnou.
Ke druhé námitce, vycházející z toho, že stěžovatel byl oprávněn k vydání předmětného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud opět v plném rozsahu odkazuje na argumentaci obsaženou v napadeném rozsudku krajského soudu. Je tedy třeba vycházet z ustanovení § 2a písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., podle něhož „působnost ve věcech práva shromažďovacího v přenesené působnosti vykonává obecní úřad, v jehož územním obvodu se má shromáždění konat“. Tímto obecním úřadem je Úřad městského obvodu Plzeň 3, neboť právě a pouze v jeho obvodu se mělo konat oznámené shromáždění, což ostatně nezpochybnil ani samotný stěžovatel. Stěžovatelova působnost by byla dána jen tehdy, když by se jednalo o případ, kdy místo konání shromáždění přesahuje územní obvod obecního úřadu [§ 2 písm. b) cit. zákona], což však v daném případě nenastalo. Lze tak konstatovat, že znění citovaného zákonného ustanovení je natolik jasné, že neumožňuje modifikaci ani statutem města, tzn. podzákonným a sekundárním pramenem práva. Navíc, ani stěžovatelem citovaný článek Statutu města Plzně, podle něhož celoměstské orgány „vykonávají úkoly magistrátu v ochraně práva shromažďovacího“, s tímto ustanovením zákona určitě není v rozporu a k následkům, které z něj stěžovatel v tomto případě dovozuje, nutně nevede, když toliko přiznává celoměstským orgánům úkoly magistrátu v ochraně shromažďovacího práva, což však zjevně není splněno tehdy, když se o úkoly magistrátu vůbec nejedná – jako v tomto případě. Nemluvě o tom, že i z dosavadní praxe realizace shromažďovacího zákona orgány statutárního města Plzně a jeho městských částí je jasně seznatelné, že k rozhodování o zákazu konání shromáždění je příslušný úřad městského obvodu a nikoliv magistrát (viz např. rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 3 ze dne 29. 3. 2007, č. j. OVS/S/685/2007, týkající se rovněž žalobce jakožto svolavatele shromáždění). Jak totiž plyne i z vnitřních předpisů města Plzeň, právě Odbor veřejných služeb Úřadu městského obvodu Plzeň 3 „plní úkoly obce dle zákona č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím – agenda ohlašování shromáždění ve znění pozdějších předpisů“ (viz http://umo3.plzen-city.cz/article.asp?sec=752). Rovněž toto tvrzení stěžovatele se proto jeví jako značně účelové.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., a proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Plně se tedy ztotožňuje s názorem krajského soudu, že napadené správní rozhodnutí o zákazu shromáždění bylo nezákonné, a to jednak proto, že bylo vydáno po lhůtě, která je k jeho vydání zákonem stanovena, a jednak proto, že bylo vydáno orgánem, který k tomu nebyl zákonem oprávněn.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce sice měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, nicméně žádné náklady řízení mu nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu