I. Povinná mlčenlivost advokátů (6 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) je sama o sobě nevylučuje z působnosti zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. II. Pokud jsou obsahem tiskového prohlášení osobní údaje, které (1) byly do- stupné i z jiných zdrojů než z databáze, kterou advokát disponoval, (2) nepožívají zvláštní způsob ochrany a (3) důvod jejich zveřejnění není samoúčelný, nýbrž spo- čívá výhradně v reakci na mediální zpochybnění korektnosti, případně dokonce zá- konnosti činnosti advokáta a jeho klienta, nedochází ke zpracovávání osobních úda- jů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu ve smyslu $ 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. 976
I. Povinná mlčenlivost advokátů (6 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) je sama o sobě nevylučuje z působnosti zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. II. Pokud jsou obsahem tiskového prohlášení osobní údaje, které (1) byly do- stupné i z jiných zdrojů než z databáze, kterou advokát disponoval, (2) nepožívají zvláštní způsob ochrany a (3) důvod jejich zveřejnění není samoúčelný, nýbrž spo- čívá výhradně v reakci na mediální zpochybnění korektnosti, případně dokonce zá- konnosti činnosti advokáta a jeho klienta, nedochází ke zpracovávání osobních úda- jů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu ve smyslu $ 45 odst. 1 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. 976
[22] Především je nutno uvést, že stěžova- tel uplatnil několik kasačních důvodů, nicmé- ně s ohledem na povahu řešeného případu je vhodnější strukturovat toto odůvodnění ni- koliv striktně podle nich, nýbrž podle jednot- SBÍRKA ROZHODNUTÍ N$S 11/2011 2416 livých námitek. Argumentaci stěžovatele tak lze rozčlenit do několika částí: (1) výluka čin- nosti advokátů z působnosti zákona o ochra- ně osobních údajů, (2) procesní pochybení v průběhu správního řízení a (3) povaha sdě- lených informací. [23] První námitka je nejzásadnější: stě- žovatel tvrdí, že se na činnost advokáta vůbec nevztahuje zákon o ochraně osobních údajů, jelikož účel shromažďování a zpracování osobních údajů určuje výhradně klient a ad- vokát je vázán mlčenlivostí. [24] K tomu soud konstatuje, že z textu zákona o ochraně osobních údajů takovou vý- luku přímo dovodit nelze. Působnost tohoto zákona je totiž koncipována velmi široce a vztahuje se - kromě orgánů veřejné moci - i na fyzické a právnické osoby, které zpraco- vávají osobní údaje ($ 3 odst. 1 tohoto záko- na), pokud se samozřejmě nejedná o zpraco- vání výlučně pro osobní potřebu fyzické osoby, případně nejde jen o nahodilé shro- mažďování osobních údajů. Citovaný zákon tedy osobu advokáta ze své působnosti nevy- lučuje, jelikož se jedná o fyzickou osobu a při výkonu svojí profese osobní údaje nezpraco- vává výlučně pro svoji osobní potřebu. V řadě a možná dokonce ve většině případů činnost advokátů představuje „nahodilé“, nikoliv sys- tematické, shromažďování osobních údajů, a tady se na ně skutečně citovaný zákon ne- vztahuje. Stejně tak ale existují případy, kdy advokáti zpracovávají osobní údaje systema- ticky, protože pokud by tak nečinili, nehájili by dostatečně zájmy svého klienta. Zdejší soud má za to, že zpracovávání databáze dluž- níků dopravního podniku představuje typic- ký příklad zpracovávání osobních údajů spa- dající do působnosti uvedeného zákona. [25] Osobní údaj tento zákon definuje ja- ko jakoukoliv informaci týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. „Subjekt údajů se považuje za určený nebo určítelný, jestliže [ze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kó- du nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychic- kou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu“ [$ 4 písm. a)]. Zpracováním osob- ních údajů se rozumí „Jakákoliv operace ne- bo' soustava operací, které správce nebo zpracovatel systematicky provádějí s osobní- mi údají, a to automatizovaně nebo jinými prostředky: Zpracováním osobních údajů se rozumí zejména shromažďování, ukládání na nosiče informací, zpřístupňování, úpra- va nebo pozměňování, vyhledávání, použí- vání, předávání, šíření, zveřejňování, ucho- vávání, výměna, třídění nebo kombinování, blokování a likvidace“ ($ 4 písm: e)]. [26] Je třeba ovšem současně uvést, že z $ 18 odst. 1 písm. b) citovaného zákona plyne, že se na zpracovatele osobních údajů nevzta- huje oznamovací povinnost v případě zpraco- vání uloženého zvláštním zákonem nebo jestliže je takových osobních údajů třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona. Zdejší soud zastává ve shodě se, žalovaným názor, že tato výjimka z oznamo- vací povinnosti se vztahuje i na advokáty při vý- konu jejich profese. Z povahy věci je totiž zřej- mé, že advokát nezpracovává osobní údaje samoúčelně, nýbrž právě z důvodu uplatnění práv a povinností za svého klienta, a zmíněná oznamovací povinnost se ho proto netýká. <xí [271. Nejvyšší správní soud tak činí dílčí závěr, že ze zákonné úpravy nelze dovodit vý- luku působnosti zákona o ochraně osobních údajů na profesi advokátů, nýbrž toliko vý- jimku ze zmíněné oznamovací povinnosti. Je totiž třeba mít na zřeteli, že advokátní profese není tak specifická či ojedinělá, jak se snaží dovodit stěžovatel. Lze dokonce říci, že po- vinnost mlčenlivosti, resp. přinejmenším dis- krétnosti, je typická i pro všechny ostatní profese, v nichž se pracuje s osobními údaji. Týká se činností vykonávaných ve zdravotnic- tví, v ozbrojených složkách, daňovém pora- denství, školství, činnosti psychologů i kněží. Stěžovatel se proto mýlí, pokud má za to, že koncepce zákona o ochraně osobních údajů je vytvářena tak, že jeho působnost může im- plicitně, pouze poukazem na povahu určité činnosti, zcela vyloučit jiný zákon. Jeho pů- sobnost je totiž definována obecně s tím, že pouze v určitých případech se nepoužijí ně- která ustanovení tohoto zákona, nikoliv zá- kon celý (viz $ 3 odst. 6). (...) : 979 2416 [30] Soud má za to, že stěžovatel ve své ar- gumentaci příliš klade důraz na ochranu práv a oprávněných zájmů svého klienta a zcela opomíjí, že pokyny klienta není vázán, pokud jsou protiprávní ($ 16 odst. 1 zákona o advo- kacii). Zakládá totiž svoji argumentaci na tvr- zení, že je vázán profesní mlčenlivostí, a na- značuje, že není vyloučeno, že předmětné tiskové prohlášení vydal na základě pokynu klienta, a proto za ně nemůže být sankciono- ván. Zde soudu nezbývá než připomenout, že takto vedená argumentace by mohla vést k ab- surdním důsledkům, kdy by např. advokát po spáchání trestného činu odmítal za něj nést od- povědnost poukazem na profesní mlčenlivost. Soud má za to, že zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná: ani prosazování zájmů klienta a sledování jeho pokynů nesmí vést k vě- domému porušování právního řádu. Pokud by tomu tak nebylo, nic by advokátovi nemohlo za- bránit např. v umlčení svědka, vypovídajícího proti jeho klientovi v trestním řízení. (...) [34] Poslední námitkou je povaha zveřej- něných informací. Stěžovatel k tomu ve správním i v soudním řízení uváděl, že před- mětné údaje byly již zveřejněny v soudních ří- zeních, a nemohly proto dále požívat ochra- ny podle zákona o ochraně osobních údajů. Na to městský soud zareagoval tak, že samot- ná skutečnost veřejného vyhlášení rozsudku ještě neznamená, že údaje v něm uvedené mohou být třeťími osobami používány bez re- spektování zákonné ochrany. [35] Jak plyne již ze shora provedené re- kapitulace případu, předmětné tiskové pro- hlášení ze dne 14. 4. 2006 obsahovalo kromě ohrazení vůči reportáži České televize rov- něž kritické vyjádření na adresu redaktorky Nory Fridrichové („notorická černá pasažér- ka“), podložené poukazem na pět rozhodnu- tí Okresního soudu v Pardubicích a jedno rozhodnutí Okresního soudu v Liberci s uve- dením spisových značek, peněžních částek, k jejichž zaplacení byla jmenovaná rozhodnu- tími soudu zavázána, a data zaplacení, z nichž u jedné částky je doplněno, že k zaplacení do- šlo po pohrůžce exekuce. [36] Nejvyšší správní soud má za to, že ci- tované informace spadají pod pojem „osobní 980 údaj“, který zákon definuje jako jakoukoliv informaci týkající se určeného nebo určitel- ného subjektu údajů. V daném případě byla totiž Nora Fridrichová identifikována jmé- nem a příjmením (včetně dívčího), což ji - i s ohledem na veřejnou známost díky práci v České televizi - dostatečně identifikuje. Předmětná informace o postihu za opakova- nou „jízdu načerno“ pak představuje infor- maci vymezenou v $ 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů. [371 Tento zákon dále definuje zpracování osobních údajů, a to zejména jako shromažďo- vání, ukládání na nosiče informací, zpřístup- ňování, úpravu nebo pozměňování, vyhledává- ní, používání, předávání, šíření, zveřejňování, uchovávání, výměnu, třídění nebo kombino- vání, blokování a likvidaci. V daném případě je zřejmé, že předmětné tiskové prohlášení představovalo zpracování osobních údajů, a to ve smyslu jejich předávání, šíření, pří- padně zveřejňování. [38] Podle čl. 10 odst. 3 Listiny platí, že každý má „právo na ochranu před neopráv- něným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své oso- bě“. Na tomto místě je třeba uvést, že tato ochrana je prováděna ve formě soukromo- právní i veřejnoprávní. V rovině soukromo- právní je třeba na prvním místě uvést ochra- nu osobnosti podle $ 11 a násl. občanského zákoníku, čemuž odpovídají příslušné pro- cesní prostředky. Zde postačuje omezit se na konstatování, že správnímu soudu nepřísluší jakkoliv se vyjadřovat k obsahu prezentova- ného tiskového prohlášení z hlediska pravdi- vosti faktických tvrzení či formy a přiměře- nosti vysloveného vlastního názoru; to by bylo právě předmětem civilního řízení na ochranu osobnosti, pokud by je dotčená sa- mozřejmě iniciovala. [39] V rovině veřejnoprávní existuje celá paleta možností ochrany, kterou na ústavní úrovni zaručuje citovaný čl. 10 odst. 3 Listiny, a zde postačuje toliko odkázat na prostředky trestního zákoníku, tiskového zákona, zákona o provozování rozhlasového a televizního vy- sílání a v neposlední řadě i nyní aplikovaného zákona o ochraně osobních údajů. Společ- ným znakem úspěšného domáhání se ochra- ny je však i v tomto případě „neoprávněnost“ zveřejňování těchto údajů. xx [40] Právě tento aspekt Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě nezjistil a v tomto ohledu shledal kasační stížnost dů- vodnou. Ze shora uveděného je totiž zřejmé, že stěžovatel v předmětném tiskovém prohlá- šení neuvedl žádné jiné osobní údaje o Noře Fridrichové než ty, které přímo plynou z pří- slušných soudních pravomocně skončených řízení. Z čl. 96 odst. 2 Ústavy přitom plyne, že „rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně“, takže informace o tom, že byl nějaký rozsudek vy- nesen, nelze a priori považovat za osobní údaj, který by nesměl být zveřejněn. Jinak ře- čeno, došlo ke zveřejnění jen těch informací, které by si mohl s vynaložením přiměřené snahy opatřit prakticky každý, a to např. na- hlédnutím na úřední desku příslušných sou- dů, účastí při jejich veřejném jednání anebo vyžádáním rozsudků podle zákona o svobod- ném přístupu k informacím. To znamená, že stěžovatel nezveřejnil žádné jiné informace, než informace veřejně dosažitelné. Jakkoliv proto Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že je stěžovatel získal z databáze svého klienta, nejednalo se o údaje nedostupné. iz jiných zdrojů. [41] Zdejší soud přitom nesdílí názor stě- žovatele, že údaje zveřejněné v soudním říze- ní již nadále vůbec nemohou požívat ochrany jako osobní údaje, a může s nimi proto být li- bovolně nakládáno. Je totiž třeba vždy bedli- vě odlišovat, o jaké údaje se jedná a ke komu se vztahují. Je tak jistě kvalitativně jiná situa- ce u osobních až intimních údajů, týkajících se osoby poškozeného (vyostřeně řečeno, např. týraného dítěte či znásilněné ženy) a na- opak pravomocně odsouzeného pachatele trestného činu. Navíc, citovaným čl: 96 odst. 2- Ústavy stanovená veřejnost vyhlašování roz- sudku je něco kvalitativně jiného než další veřejné šíření informací v tomto rozsudku obsažených. Jestliže totiž smyslem a plně legi- timním důvodem veřejnosti vyhlašování roz- sudků je transpárentnost justice a preventiv- ní působení práva, nelze z toho: fakticky dovozovat, že by tyto rozsudky měly sloužit současně i třeba jako prostředky ke skandali- zaci či dehonestaci dotčených osob. Podob- ný závěr plyne i z judikatury Ústavního sou- du, na kterou stěžovatel odkazuje (výše citovaný nález sp. zn. PL ÚS 2/10, podobně nález ze dne 9. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 154/97, č. 17/1998 Sb. ÚS), podle níž „pří střetu zá- kladního politického práva na informace a je- jich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okol- nostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdů- vodně dána přednost před právem druhým“. [42] Jakkoliv je třeba stěžovateli přisvěd- čit potud, že faktická situace tenduje k ústu- pu od striktní anonymizace prakticky čeho- koliv v soudních rozhodnutích (byť v tomto směru české soudy stále nejsou jednotné), je třeba od sebe odlišovat nezbytnost transpa- rentnosti soudních rozhodnutí od některých osobních údajů, jejichž publicita by se sku- tečně mohla nedůvodně a nepřiměřeně do- tknout individuální právní sféry dotčených osob. Nejvyšší správní soud se proto nedomní- vá, že existuje jednoduché řešení, spočívající „v paušálním zveřejňování celého obsahu všech soudních rozhodnutí, a to v neanony- mizované podobě (ostatně, ani Evropský soud pro lidská práva, na který stěžovatel poukazuje, zcela neustoupil od anonymizace rozsudků tam, kde si účastníci řízení nepřejí zveřejnění svých jmen). Zastává naopak ná- zor, že je třeba konkrétní případy hodnotit Mix daleko citlivějším způsobem. [43] Při těchto svých úvahách zvažoval "soud i další aspekty daného případu. Přede- vším, není jeho úkolem hodnotit soukromo- právní aspekty kroku stěžovatele spočívající- ho ve vydání tiskového prohlášení, tj. vůbec nehodnotil, zda - a pokud ano, jaká - újma by mohla zveřejněním těchto informací, resp. připojeným komentářem k nim, být Noře Fridrichové způsobena. Zde je skutečně na- místě oddělovat veřejnoprávní regulativní funkci úpravy osobních údajů od roviny sou- kromoprávní, založené na vlastní aktivitě a obraně dotčených subjektů. 981 2417 [44] Za druhé, soud přihlédl k tomu, že se nejednalo o osobní údaje chráněné pro ně- který ze zvláštních legitimních důvodů, jako by -tomu bylo třeba u řízení ve věcech dětí a mladistvých, resp. nešlo ani o ochranu 0so- by poškozeného. V daném případě se totiž jednalo o poměrně banální civilněprávní spory, kde bylo Noře Fridrichové uloženo za- platit jízdné se sankcí. Ostatně, právě i s ohle- dem na veřejnou známost Nory Fridrichové, ji není třeba chránit zvýšeným způsobem ve shora naznačeném smyslu. [45] Za třetí, významným aspektem dané- ho případu je motivace stěžovatele k vydání předmětného tiskového prohlášení. Z okol- ností případu je totiž zřejmé, že dané osobní údaje nebyly zveřejněny samoúčelně, nýbrž v bezprostřední reakci na reportáž odvysíla- nou v České televizi a spojenou právě s oso- bou redaktorky Nory Fridrichové, jíž se tyto údaje týkaly. Stěžovatel, který zde hájil zájmy své a svého klienta, se tak na základě určitých faktických tvrzení pokusil zpochybnit obsah této reportáže, a to např. i vysloveným názo- rem, že „lze spekulovat o tom, zda ke zpraco- vání tématu paní redaktorku neinspirovalo zaplacení poslední pokuty“. Jinak řečeno, je třeba odlišovat situace, kdy ke zveřejňování in- formací plynoucích ze soudních rozhodnutí dochází svévolně, jen např. z důvodu skandali- zace jiné osoby, od případů legitimních, chrá- něných ústavně zaručenou svobodou projevu. [46] Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud shledal, že osobní údaje obsažené v předmětném tiskovém prohlášení (1) byly dostupné i z jiných zdrojů než z databáze, kte- rou stěžovatel disponoval, (2) tyto informace nepožívají zvláštní způsob ochrany a (3) důvod jejich zveřejnění nebyl samoúčelný, nýbrž spo- číval výhradně v reakci na mediální zpochybně- ní korektnosti, případně dokonce zákonnosti činnosti stěžovatele a jeho klienta. Proto dospěl k závěru, že tato třetí stížnostní námitka je dů- vodná a v tomto směru je napadený rozsudek městského soudu nezákonný pro nesprávnost posouzení řešené právní otázky. Stěžovatel se totiž nedopustil zpracovávání osobních údajů způsobem, který neodpovídá stanovenému účelu ve smyslu $ 45 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů, za něž byl postižen. 2417 Ochrana přírody a krajiny: zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů Správní trestání: odpovědnost za spáchání správního deliktu k $ 50 odst. 2, $ 56, $ 67 a $ 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny Odpovědnou za spáchání správního deliktu podle $ 88 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je právnická osoba nebo fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti, jež škodlivý zásah do přirozeného vývoje zvláš- tě chráněných živočichů provedla, tedy osoba, jež se dopustila porušení $ 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, nikoli osoba, která porušila povinnost obstarat si povolení podle $ 56 tohoto zákona, neboť toto ustanovení samo 0 sobě nenachází odraz v žádné sankční normě podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Stejně tak není stiženo sankční odpovědností porušení povinnosti podle $ 67 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.
JUDr. Jan Brož proti Úřadu pro ochranu osobních údajů o uložení pokuty, o kasační stíž-