republiky (v textu též „zákon o pobytu cizinců“) Z ustanovení 6 33 odst. 1 ve spojení s $ 51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, vyplývá, že tu není subjektivní právo nejen na udělení víza, ale ani na jeho prodloužení.
republiky (v textu též „zákon o pobytu cizinců“) Z ustanovení 6 33 odst. 1 ve spojení s $ 51 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, vyplývá, že tu není subjektivní právo nejen na udělení víza, ale ani na jeho prodloužení.
Nejvyšší správní soud se ve svém roz- hodování - na základě uplatněných stíž- nostních námitek - soustředil zejména na otázku, zda je na vyhovění žádosti o prodloužení doby platnosti víza právní nárok, či zda podléhá plně dílu pátému hlavy III části prvé zákona o pobytu ci- zinců, tedy společným ustanovením k ví- zům, a to včetně dispozice ustanovení $ 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, po- dle níž na udělení víza právní nárok není. Při posouzení této otázky, tedy při in- terpretaci ustanovení $ 33 odst. 1 záko- na o pobytu cizinců, nelze dle přesvěd- čení Nejvyššího správního soudu použít toliko prostý jazykový výklad, jak v pod- statě činí žalobce. Prostý a izolovaný ja- zykový výklad by skutečně mohl vést k závěru, že za splnění jediné podmínky v daném ustanovení přímo obsažené - tedy za trvání účelu, pro nějž bylo vízum uděleno - není správnímu orgánu po- skytnut další prostor ke správnímu uvá- žení, neboť prodloužení doby platnosti víza k pobytu je zde jazykově dáno jako prostá implikace splnění této jediné pod- mínky. Byl by zde tedy - bez dalšího zkoumání - skutečně dán právní nárok na vyhovění takové žádosti, jak tvrdí ža- lobce. Předmětné ustanovení nicméně není možno interpretovat: takto izolovaně, nýbrž je nutno je vnímat z pohledu po- měrně složité vnitřní systematiky záko- na o pobytu cizinců jako celku, respek- tive v systematice hlavy III části první tohoto zákona. Tato hlava se člení na pět dílů, přičemž interpretované ustanovení je součástí dílu čtvrtého. Systematicky se ovšem na toto ustanovení vztahují i nor- my obsažené v dílu pátém, jenž je ozna- čen jako „Společná ustanovení k vízům“, 523 224 přičemž tato společná ustanovení mají obecnou povahu vůči všem čtyřem dí- lům předchozím, a to právě díky označe- ní za společná ustanovení a díky umístě- ní na konec hlavy III, což odpovídá běžné legislativní technice umisťování společných ustanovení na konec zákona či pouze té části zákona, k níž se mají vztahovat. Je tudíž nutné použít na vykládané ustanovení také ustanovení $ 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které stanoví, že na udělení víza není právní nárok. Ne- obstál by přitom protiargument, že $ 51 odst. 2 se vztahuje pouze na řízení o udě- lování víz, a nikoliv již na řízení jiná, s ví- zovým řízením pouze související. Právě tato řízení související jsou totiž náplní dílu pátého stejně jako řízení o udělová- ní víz, jak ukazuje i zahrnutí $ 60 odst. 1 týkajícího se právě žádosti o prodlouže- ní doby pobytu na území na vízum pří- mo do tohoto dílu. Navíc, za použití lo- gsického argumentu a maiori ad minus, není možno důvodně tvrdit, že pokud není právní nárok na udělení víza, může být dán automaticky právní nárok na je- ho prodloužení. Je tak třeba chápat ustanovení $ 51 odst. 2 cit. zákona jako normu, která sta- noví atribut nenárokovosti nejen na udě- lování víz, ale i na řízení související, leda- že by speciální norma či logika věci vedly k jinému závěru. V případě inter- pretovaného ustanovení však žádná z těchto překážek nenastává. Naopak je naprosto logické, pokud se řízení o pro- dloužení doby pobytu na území České republiky na vízum nachází v maximál- ně podobném režimu jako řízení o udě- lování víz samotné. Této podobnosti obou režimů výrazně nasvědčuje napří- klad i ustanovení $ 60 odst. 6 cit. zákona, které stanoví pro nevyhovění žádosti 524 o prodloužení doby pobytu na území na vízum obdobné podmínky jako pro ne- zu vyhovění žádosti o vízum. Nebylo by také logické, jestliže by by- la správnímu orgánu poskytnuta různá míra správního uvážení pro oba tyto ty- py řízení, přestože by posuzoval obdob- né podmínky, vycházel by z obdobných dokumentů a i následky jeho rozhodová- ní by byly obdobné, neboť pokud jsou identické vstupy i výstupy rozhodování, musel by být dán zvláštní důvod k tomu, aby tyto vstupy a výstupy podléhaly růz- nému režimu posuzování a rozhodování. Takovým zvláštním důvodem rozhodně není pouhý imperativně se tvářící sloves- ný tvar slovesa „prodloužit“ v $ 33 odst. 1, zvláště když obdobně imperativní tvar je zvolen iv $ 30 odst. I upravujícím přímo udělování víz; tím méně pak obstojí ar- gumenty žalobce zakládající odlišnost obou řízení v drobných nuancích v do- kumentech předkládaných žadateli či v místech podání žádostí, jak vyplývají pouze z logiky věci, neboť při udělování víza se žadatel nachází vně, při prodlužo- vání pak uvnitř státního území. Je konečně vhodné podrobit inter- pretované ustanovení $ 33 odst. 1 záko- na o pobytu cizinců také výkladu logic- kému, díky němuž Nejvyšší správní soud shledává, že žalobcova argumentace ve- de - ve svých důsledcích - k absurdní- mu závěru, podle něhož pokud by žada- tel o vízum použil k doložení své žádosti zfalšované dokumenty, tato vada doku- mentů by byla samotným udělením víza konvalidována (pokud by se na ni nepři- šlo již při řízení o udělení víza) a při ná- sledných řízeních by k těmto závažným protiprávním skutečnostem již nemohl správní orgán přihlížet a vízum by musel žadateli opakovaně prodlužovat. Neob- stojí přitom ani námitka žalobce, že v ta- kových případech je namístě obnova pů- vodního řízení. Takový postup by směřo- val jak proti zásadě hospodárnosti řízení, tak by mnohdy směřoval i ke zpochyb- nění platnosti právních úkonů provede- ných takovou osobou v době jejího pro- tiprávního pobytu na území státu, což by mohlo vést k nadbytečné diskontinuitě a nejistotě v právech a povinnostech ne- jen dotčené osoby, nýbrž i osob třetích, například obchodních společníků. Lze tak logický výklad předmětného ustanovení uzavřít tím, že je samozřejmě nanejvýš žádoucí, aby se správní orgán při posuzování žádostí o prodloužení platnosti víza vyvaroval svévolného za- mítání těchto žádostí a aby v každém konkrétním případě pečlivě zkoumal např. to, do jaké míry jsou zejména opa- kovaní žadatelé o prodloužení víza již majetkově a lidsky usazeni v České re- publice. Tento fakt však společně s tím, že správní orgány mají dle dikce vyklá- daného ustanovení hodnotit primárně (nikoli však výlučně) zachování účelu udělení víza, nezakládá ani nárokovost takového řízení; tím méně pak lze tvrdit, že by bylo správnímu orgánu při prodlu- žování platnosti víz znemožněno zohled- nit tak závažná pochybení žadatelů, jako bylo prokázané pochybení žalobce v žá- dosti o udělení víza. Nejvyšší správní soud konečně kon- statuje, že neobstojí ani námitka tvrzené neústavnosti takového posouzení žádos- ti o prodloužení víza, jež dle žalobce zu- žuje rozsah práv chráněných Listinou. Žalobce správně dovozuje, že je na něj nutno aplikovat čl. 42 odst. 2 Listiny. To- to ustanovení však garantuje pouze do- plňkové právo, obdobné například prá- vu nebýt diskriminován ve výkonu práv, tedy právo, jež de facto není právem sa- mo o sobě, ale má normativní význam pouze ve vztahu s právem jiným. Na ža- lobce se tak díky čl. 42 odst. 2 Listiny sice vztahují všechna práva zakotvená v Listi- ně (ledaže by byla adresována pouze státním občanům), ovšem žádné z těch- to práv nezakládá jeho nárok na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republi- ky, a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatím- co odst. 2 téhož článku, který se vztahu- je i na žalobce jako cizince, zakládá pouze jeho právo svobodně území Čes- ké republiky opustit, v čemž mu veřejná moc napadaným rozhodnutím přiroze- ně nebrání. Vztahuje se na něj, jak správ- ně usuzuje, také čl. 36 odst. 2 Listiny, ovšem ten nebyl kritizovaným odmítnu- tím žaloby nijak porušen, neboť před- mětná žaloba byla soudem řádně projed- nána a fakt, že byla odmítnuta, není dán tím, že by mu bylo jako cizinci upíráno právo na spravedlnost v čl. 36 Listiny obsažené, ale tím, že jako cizinec nedis- ponuje právem, jehož se v žalobě samé dovolává, tedy právem na setrvání na území České republiky. Pokud byla výše prokázána podob- nost rozhodnutí o prodloužení víza s rozhodnutím o jeho udělení, zvláště pokud prvně jmenované chápeme jako podtyp druhého, tedy jako udělení pro nové období, není také důvod nevztáh- nout na ně i ustanovení $ 171 písm. a) zá- kona o pobytu cizinců a vyloučit toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, jako to učinil Městský soud v Praze v napade- ném usnesení. Neobstál by přitom argu- ment 0 rozšiřujícím výkladu $ 171 písm. a), který by zakládal zúžení rozsahu lidských práv. Bylo již výše vyloženo, že uvedené rozhodování vůbec nezasahuje do práv chráněných Listinou. Prochází tak napadené rozhodnutí městského soudu, stejně jako rozhodnu- 525 225 tí správních orgánů, také testem ústavní konformity. že kasační stížnost není důvodná, a pro- to ji zamítl ($ 110 odst. 1 s. ř. s.). (ček)
Oui L. (Čínská lidová republika) proti Policii České republiky - Ředitelství služ- by cizinecké a pohraniční policie o neprodloužení doby platnosti víza, o kasač-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodování - na základě uplatněných stížnostních námitek - soustředil zejména na otázku, zda je na vyhovění žádosti o prodloužení doby platnosti víza právní nárok, či zda podléhá plně dílu pátému hlavy III. části prvé zákona o pobytu cizinců, tedy společným ustanovením k vízům, a to včetně dispozice ustanovení § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle níž na udělení víza právní nárok není.
Při posouzení této otázky, tedy při interpretaci ustanovení § 33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nelze dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu použít toliko prostý jazykový výklad, jak v podstatě činí stěžovatel. Prostý a izolovaný jazykový výklad by skutečně mohl vést k závěru, že za splnění jediné v daném ustanovení přímo obsažené podmínky - tedy za trvání účelu, pro nějž bylo vízum uděleno - není správnímu orgánu poskytnut další prostor ke správnímu uvážení, neboť prodloužení doby platnosti víza k pobytu je zde jazykově dáno jako prostá implikace splnění této jediné podmínky. Byl by zde tedy – bez dalšího zkoumání - skutečně dán právní nárok na vyhovění takové žádosti, jak tvrdí stěžovatel.
Předmětné ustanovení nicméně není možno interpretovat takto izolovaně, nýbrž je nutno je vnímat z pohledu poměrně složité vnitřní systematiky zákona o pobytu cizinců
jako celku, respektive v systematice hlavy III. části první tohoto zákona. Tato hlava se člení na pět dílů, přičemž interpretované ustanovení je součástí dílu čtvrtého. Systematicky se ovšem na toto ustanovení vztahují i normy obsažené v dílu pátém, jenž je označen jako „Společná ustanovení k vízům“, přičemž tato společná ustanovení mají obecnou povahu vůči všem čtyřem dílům předchozím, a to právě díky označení za společná ustanovení a díky umístění na konec hlavy III., což odpovídá běžné legislativní technice umisťování společných ustanovení na konec zákona, či pouze té části zákona, k níž se mají vztahovat.
Je tudíž nutné použít na vykládané ustanovení také ustanovení § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které stanoví, že na udělení víza není právní nárok. Neobstál by přitom protiargument, že § 51 odst. 2 se vztahuje pouze na řízení o udělování víz a nikoliv již na řízení jiná, s vízovým řízením pouze související. Právě tato řízení související jsou totiž náplní dílu pátého stejně jako řízení o udělování víz, jak ukazuje i zahrnutí § 60 odst. 1 týkajícího se právě žádosti o prodloužení doby pobytu na území na vízum přímo do tohoto dílu. Navíc, za použití logického argumentu a maiori ad minus, není možno důvodně tvrdit, že pokud není právní nárok na udělení víza, může být dán automaticky právní nárok na jeho prodloužení.
Je tak třeba chápat ustanovení § 51 odst. 2 cit. zákona jako normu, která stanoví atribut nenárokovosti nejen na udělování víz, ale i na řízení související, ledaže by speciální norma či logika věci vedly k jinému závěru. V případě interpretovaného ustanovení však žádná z těchto překážek nenastává. Naopak je naprosto logické, pokud se řízení o prodloužení doby pobytu na území ČR na vízum nachází v maximálně podobném režimu jako řízení o udělování víz samotné. Této podobnosti obou režimů přesvědčivě nasvědčuje například i ustanovení § 60 odst. 6 cit. zákona, které stanoví pro nevyhovění žádosti o prodloužení doby pobytu na území na vízum obdobné podmínky jako pro nevyhovění žádosti o vízum. Nebylo by také logické, jestliže by byla správnímu orgánu poskytnuta různá míra správního uvážení pro oba tyto typy řízení, přestože by posuzoval obdobné podmínky, vycházel by z obdobných dokumentů a i následky jeho rozhodování by byly obdobné, neboť pokud jsou identické vstupy i výstupy rozhodování, musel by být dán zvláštní důvod k tomu, aby tyto vstupy a výstupy podléhaly různému režimu posuzování a rozhodování. Takovým zvláštním důvodem rozhodně není pouhý imperativně se tvářící slovesný tvar slovesa „prodloužit“ v § 33 odst. 1, zvláště když obdobně imperativní tvar je zvolen i v § 30 odst. 1 upravujícím přímo udělování víz; tím méně pak obstojí argumenty stěžovatele zakládající odlišnost obou řízení v drobných nuancích v dokumentech předkládaných žadateli či v místech podání žádostí, jak vyplývají pouze z logiky věci, neboť při udělování víza se žadatel nachází vně, při prodlužování pak uvnitř státního území.
Je konečně vhodné podrobit interpretované ustanovení § 33 odst. 1 zákona o pobytu cizinců také výkladu logickému, díky němuž Nejvyšší správní soud shledává, že stěžovatelova argumentace vede – ve svých důsledcích - k absurdnímu závěru, podle nějž pokud by žadatel o vízum použil k doložení své žádosti zfalšované dokumenty, tato vada dokumentů by byla samotným udělením víza konvalidována (pokud by se na ni nepřišlo již při řízení o udělení víza), a při následných řízeních by k těmto závažným protiprávním skutečnostem již nemohlo být správním orgánem přihlíženo a vízum by muselo být žadateli opakovaně prodlužováno. Neobstojí přitom ani námitka stěžovatele, že v takových případech je namístě obnova původního řízení, neboť takový postup by směřoval jak proti zásadě
hospodárnosti řízení, tak by mnohdy směřoval i ke zpochybnění platnosti právních úkonů provedených takovou osobou v době jejího protiprávního pobytu na území státu, což by mohlo vést k nadbytečné diskontinuitě a nejistotě v právech a povinnostech nejen dotčené osoby, nýbrž i osob třetích, například obchodních společníků.
Lze tak logický výklad předmětného ustanovení uzavřít tím, že je samozřejmě nanejvýš žádoucí, aby se správní orgán při posuzování žádostí o prodloužení platnosti víza vyvaroval svévolného zamítání těchto žádostí a aby v každém konkrétním případě pečlivě zkoumal např. to, do jaké míry jsou zejména opakovaní žadatelé o prodloužení víza již
majetkově a lidsky usazeni v České republice. Tento fakt však společně s tím, že správní orgány mají dle dikce vykládaného ustanovení hodnotit primárně (nikoli však výlučně) zachování účelu udělení víza, nezakládá ani nárokovost takového řízení, tím méně pak lze tvrdit, že by bylo správnímu orgánu při prodlužování platnosti víz znemožněno zohlednit tak závažná pochybení žadatelů, jako bylo prokázané pochybení stěžovatele v žádosti o udělení víza.
Nejvyšší správní soud konečně konstatuje, že neobstojí ani námitka tvrzené neústavnosti takového posouzení žádosti o prodloužení víza, jež dle stěžovatele zužuje rozsah práv chráněných Listinou. Stěžovatel správně dovozuje, že je na něj nutno aplikovat čl. 42 odst. 2 Listiny. Toto ustanovení však garantuje pouze doplňkové právo, obdobné například právu nebýt diskriminován ve výkonu práv, tedy právo, jež de facto není právem samo o sobě, ale má normativní význam pouze ve vztahu s právem jiným. Na stěžovatele se tak díky čl. 42 odst. 2 Listiny sice vztahují všechna práva zakotvená v Listině (leda by byla adresována pouze státním občanům); ovšem žádné z těchto práv nezakládá jeho nárok na pobyt na území ČR. Takové právo je dáno pouze občanům ČR, a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje i na stěžovatele jako cizince, zakládá pouze jeho právo svobodně území ČR opustit, v čemž mu veřejná moc napadaným rozhodnutím přirozeně nebrání. Vztahuje se na něj, jak správně usuzuje, také čl. 36 odst. 2 Listiny, ovšem ten nebyl kritizovaným odmítnutím žaloby nijak porušen, neboť předmětná žaloba byla soudem řádně projednána a fakt, že byla odmítnuta, není dán tím, že by mu bylo jako cizinci upíráno právo na spravedlnost v čl. 36 Listiny obsažené, ale tím, že jako cizinec nedisponuje právem, jehož se v žalobě samé dovolává, tedy právem na setrvání na území ČR.
Pokud byla výše prokázána podobnost rozhodnutí o prodloužení víza s rozhodnutím o jeho udělení, zvláště pokud prve jmenované chápeme jako podtyp druhého, tedy jako udělení pro nové období; není také důvod nevztáhnout na ně i ustanovení § 171 písm. a) zákona o pobytu cizinců a vyloučit toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, jako to učinil Městský soud v Praze v napadeném usnesení. Neobstál by přitom argument o rozšiřujícím výkladu § 171 písm. a), který by zakládal zúžení rozsahu lidských práv, když bylo výše vyloženo, že uvedené rozhodování vůbec nezasahuje do práv chráněných Listinou.
Prochází tak napadené rozhodnutí městského soudu, stejně jako rozhodnutí správních orgánů, také testem ústavní konformity.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Policii ČR – Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že Policii ČR – Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. 10. 2003
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu