Z ustanovení 6 60 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ne- lze dovozovat, že odpovědnosti za spáchaný přestupek je možno se zbavit pouhým odkazem na to, že přestupek spáchala osoba účastníkovi blízká, bez toho, že by námitka tuto osobu identifikovala. Přenáší-li někdo odpo- vědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, nemůže být nucen k identi- fikaci pachatele, musí však být srozuměn s tím, že správní orgán může vy- cházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku.
Z ustanovení 6 60 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ne- lze dovozovat, že odpovědnosti za spáchaný přestupek je možno se zbavit pouhým odkazem na to, že přestupek spáchala osoba účastníkovi blízká, bez toho, že by námitka tuto osobu identifikovala. Přenáší-li někdo odpo- vědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, nemůže být nucen k identi- fikaci pachatele, musí však být srozuměn s tím, že správní orgán může vy- cházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku.
Ze spisů plyne, že dne 25. 5. 2001 vy- fotografovala Městská policie Kladno stěžovatelův automobil zaparkovaný na městské zeleni. Při demontáži technic- kého prostředku zabraňujícího odjezdu vozidla stěžovatel podle protokolu Měst- ské policie Kladno sdělil, že nebude s hlídkou cokoli řešit, neboť si platí fir- mu, jež za něj zařizuje záležitosti s vozid- lem. Při ústním jednání před Komisí pro projednání přestupků Městské rady v Kladně stěžovatel uvedl, že se jedná o jeho vůz, ale jezdí jím asi šest lidí, při- čemž stěžovatel neví, kdo si jej v před- mětný den půjčil. Rozhodnutím této ko- mise ze dne 3. 10. 2001 byla stěžovateli udělena pokuta 1000 Kč a bylo mu ulo- ženo uhradit náklady spojené s řízením o přestupku ve výši 500 Kč, neboť bylo shledáno, že se dopustil přestupku ve státní správě a územní samosprávě po- dle $ 46 odst. 2 zákona o přestupcích. Komise k projednávání přestupků při- tom přiblédla k tomu, že stěžovatel ne- 770 sdělil, kdo používal jeho automobil v před- mětný den. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžo- vatel odvolání, v němž namítl, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Jeho výpo- věď totiž nebyla účinně zpochybněna, pouze byla označena za účelovou. V jeho neprospěch však nelze vykládat pouhou skutečnost, že odmítl uvést, která osoba od něj odlišná zaparkovala automobil na městskou zeleň - už proto, že takové od- mítnutí výpovědi je pokryto právem na odmítnutí výpovědi, jíž by vypovídající ohrozil osoby, jejichž újmu by pociťoval jako svou vlastní. Odvolání bylo zamítnuto rozhodnu- tím Okresního úřadu Kladno ze dne 22. 3. 2002 s odůvodněním, že stěžova- tel se nezprostil odpovědnosti za před- mětné jednání, protože nenavrhl žádné důkazy k prokázání své neviny. Za této si- tuace musel odvolací orgán podle svých slov vycházet z toho, že jmenovaný je vlastníkem předmětného vozidla. Byl to on, kdo požádal o demontáž blokovací- ho zařízení z vozidla a odmítl s hlídkou městské policie dále cokoliv řešit; proto s ohledem na fakt, že vlastnictví zavazuje - tedy nesmí být například zneužito k újmě jiných - musí být v daném přípa- dě pokládán za odpovědného za přestu- pek právě stěžovatel. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžo- vatel žalobu pro tvrzené nedostatečné zjištění skutkového stavu, nesprávné zá- věry a nesprávné právní posouzení věci shledávané v tom, že správní orgány stále nezjistily, kdo odstavil předmětné vozid- lo na městskou zeleň. Podle stěžovatele sám fakt, že uvedl, že vozidlo nezaparko- val on, ale jiná osoba, kterou odmítl spe- cifikovat, mu nemůže být přičítán k tíži tak, aby tím bylo založeno jeho vlastní za- vinění. Takový postup považuje stěžova- tel za formu nátlaku rozpornou s ustano- veními Listiny základních práv a svobod o zákazu vynucení výpovědi ve vlastní neprospěch nebo neprospěch osob blíz- kých. Krajský soud v Praze žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že ani on neuvěřil stěžovatelově obraně, že vozidlo užívá šest lidí a stěžovateli není známo, kdo je užíval v předmětný den. Nevěrohodnost jeho výpovědi je dána dle krajského sou- du zejména tím, že právě stěžovatel po- žádal o demontáž blokovacího zařízení z vozidla a hlídce městské policie netvr- dil nic o tom, že by nebyl jeho řidičem. Toto tvrzení použil až při ústním jednání za několik měsíců. Za této situace bylo podle krajského soudu dostatečně proká- záno, že stěžovatel vozidlo sám zaparkoval. V kasační stížnosti stěžovatel zejmé- na uvedl, že ani krajský soud - stejně jako předtím správní orgány - nerozhodoval na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Odpovědnost stěžovatele za spá- chání přestupku totiž byla dovozena pouze z faktu, že stěžovatel je majitelem tohoto vozidla, nicméně vozidlo užívá celkem šest lidí a stěžovatel neví, kdo z těchto osob je chybně zaparkoval. Stě- žovatel tvrdí, že za situace, kdy není bez- pečně zjištěn pachatel, nebylo dostateč- ně prokázáno zavinění, které je zákonem o přestupcích vyžadováno jako jeden ze znaků přestupku. Rozhodnutí o pokutě tak bylo vydáno za stavu úplné důkazní nouze, neboť správní orgán pouze ze skutečnosti, že stěžovatel je registrován jako majitel automobilu, usoudil, že byl také tím řidičem, který automobil zapar- koval. Dále stěžovatel opětovně uvedl, že sice neví, kdo automobil na daném mís- tě zaparkoval, je si však jist, že on to ne- byl. Stěžovatel dále kritizuje argumenta- ci odvolacího orgánu, že vlastnictví zava- zuje, a uvádí, že tyto závazky vlastnictví jistě nezakládají odpovědnost majitele například za jednání s věcmi, které byly pronajaty, půjčeny či odcizeny. Kasační stížnost není důvodná. Stěžovatelem uplatněné důvody namí- tají nezákonnost spočívající v nespráv- ném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [$ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále vady řízení spočí- vající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťo- vání byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem tako- vým způsobem, že to mohlo ovlivnit zá- konnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [$ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. S ohledem na shora uplatněnou stě- Žovatelovu argumentaci je přitom zřejmé, že rozhodná je v posuzované věci otázka, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav a zda určení stěžovatele jako osoby, která se dopustila předmětného přestupku, odpovídá provedeným skutkovým zjiště- ním. Nejvyšší správní soud na základě zjištění obsažených v příslušném soud- ním a správním spise seznal, že tomu tak bylo, a že tedy nedošlo k nezákonnosti či k vadám řízení ve výše uvedeném smyslu. Nejvyšší správní soud při svých úva- hách vycházel ze skutečnosti, že i na pře- stupkové řízení se přiměřeně vztahují některé limity obsažené zejména v Listi- ně základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ostatně i Ústavní soud uvedl ve 771 309 svém nálezu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. PL ÚS 28/98 (Sbírka nálezů a usnese- ní, sv. 16, str. 185 a násl.): „Každá sankce za přestupek je v režimu čl. 6 odst. 1 Ev- ropské úmluvy (srov. Case of Lauko v. Slovakia European Court of Human Rights 4/1998/907/1119 z 2.9. 1998 a Case of Kadubec v. Slovakia European Court of Human Rights 5/1998/908/1120 z 2. 9. 1998), i když pokuta nedosáhne uvede- né výše. To platí bez ohledu na skuteč- nost, že za přestupek nelze stanovit trest odnětí svobody a trest není veden ve zvláštním rejstříku.“ Aplikace těchto obec- ných požadavků na souladnost přestup- kového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k to- mu, aby u ustanovení upravujících pro- cesní náležitosti přestupkového řízení byl - ve svých důsledcích - aplikován ta- kový výklad, který by fakticky znemožnil jakýkoliv efektivní postih. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravi- del postupu ve správním trestání nemů- že být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. Proto také se Nejvyšší správní soud v souzené věci nemůže ztotožnit s výkla- dem ustanovení $ 60 odst. 1 zákona o přestupcích použitým stěžovatelem. Toto ustanovení totiž zakotvuje právo odmítnout podání vysvětlení v situaci, jestliže by v důsledku tohoto podání vy- světlení hrozilo osobě vysvětlení podá- vající nebo osobám jí blízkým podle ustanovení $ 68 odst. 4 zákona nebezpe- čí postihu za přestupek. Toto právo ne- obviňovat sebe nebo osoby sobě blízké je v řízení o přestupcích přiměřeným průmětem ústavního práva, jež je pro účely trestního stíhání zakotveno v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na úrovni zákonné je pak pro účely trestní upraveno v $ 100 trestního řádu. 772 Ustanovení $ 60 odst. 1 zákona o pře- stupcích ovšem nesporně nemůže slou- žit k tomu, aby se kterákoliv osoba mo- hla zříci své odpovědnosti za spáchaný přestupek tam, kde není dostupné pří- mé svědectví či přímý důkaz, a to pou- hým odkazem na to, že přestupek spá- chal někdo jiný, bez další specifikace této osoby, s odůvodněním, že se jedná o osobu blízkou. Za takové situace jistě nemůže být osoba přenášející odpověd- nost na jinou osobu nucena k identifika- ci této jiné osoby, musí být ovšem při- pravena na fakt, že orgán rozhodující o přestupku může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. Jinak řečeno, zda z ostatních provedených dů- kazů lze dospět k ucelenému důkaznímu řetězci, z něhož bude možno dovodit od- povědnost konkrétní osoby. V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu v tom smyslu, že provedené důka- zy byly k identifikaci stěžovatele jako pa- chatele přestupku podle ustanovení $ 46 odst. 2 zákona o přestupcích zjevně do- statečné. Z faktu, že stěžovatel je majite- lem vozidla, jímž byl přestupek spáchán, a že to byl právě on, kdo požádal o od- stranění mechanické zábrany, bylo v té- to konkrétní věci zjevné, že vozidlo také zaparkoval a tím spáchal předmětný pře- stupek, o čemž svědčí rovněž skuteč- nost, že na místě samém bezprostředně poté ani netvrdil, že se přestupku nedo- pustil, nýbrž odkázal přítomné městské policisty (jak vyplývá z protokolu vyho- toveného hlídkou městské policie, jehož obsah byl opakovaně v přestupkovém ří- zení uváděn, aniž proti němu stěžovatel cokoli namítal) pouze na to, že s nimi tu- to záležitost nebude řešit. V dalších říze- ních pak postupně tvrdil, že jednak neví, kdo ze šesti dalších osob, jež vozidlo používají, je v rozhodný okamžik zapat- koval; jednak odmítal tuto osobu označit právě s poukazem na fakt, že k tomu ne- může být nucen. Tento „vývoj“ jeho vý- povědí skutečně naznačuje jistou úče- lovost tvrzení, již v řízení konstatovaly správní orgány. © Závěr, že majitel vozidla, který se do- staví k odstranění mechanické zábrany, je totožný s osobou, která vozidlo také zaparkovala, je nanejvýš pravděpodob- ný, byť ne jedině možný. Odpovědnost majitele věci za protiprávní jednání vy- konané s touto věcí, včetně spáchaných přestupků, jistě nelze absolutizovat fot- mou aplikace obecné zásady, že vlastnic- tví zavazuje. Vlastnictví vozidla je zde pouze indikací pravděpodobného pacha- tele, nikoli určením majitele jako osoby nutně odpovědné pouze z titulu existen- ce tohoto vlastnického práva Právě lo- gická možnost, že se může hypoteticky jednat o osoby rozdílné, umožňuje po- dezřelé osobě, aby se zbavila obvinění z přestupku, a je na její úvaze, zda tak učiní poukázáním na to, že se přestupku nemohla dopustit, nebo že se přestupku dopustil někdo jiný či jiným způsobem. Pokud ovšem neopře tyto své výroky, sa- my o sobě neověřitelné, o další tvrzení Gidentifikaci osoby, která se přestupku dopustila; prokázání toho, že se v době přestupku nacházela na jiném konkrét- ním místě atp.), nemůže spoléhat na to, že pouhý neprokazatelný výrok spojený s hypotetickou možností pravdivosti a následovaný pasivní rezistencí vypoví- dajícího založí nutně pochybnost dosta- tečnou ke zbavení obvinění ze spáchání přestupku. Takto je jistě třeba chápat i tvrzení Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 197 a násl.): „Ústavní soud proto v dané věci uvádí, že identifikace stěžovatele (jako pachatele přestupku) policisty je nepo- chybně velmi důležitým důkazním pro- středkem, byť byla provedena na základě tvrzení osobní znalosti stěžovatele, a ni- koli dokladově. Současně však nelze ne- dbat ústavního principu rovnosti zbraní, a upřít tak stěžovateli možnost, aby s ús- pěchem nabídl důkazy, které jeho totož- nost s řidičem automobilu ... zpochyb- ňují.“ Právě v možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky k obraně spočívalo hlavní právo stěžovatele i v případě nyní posuzovaném a toto právo mu nijak neu- píral ani správní orgán, ani následně krajský soud. Stěžovatel ovšem této mož- nosti nevyužil. Za této situace ovšem správní orgán postupoval správně, když vyšel z ostat- ních dostupných skutečností, jež dosta- tečně prokazovaly, že pachatelem pře- stupku, jehož spáchání samo o sobě nebylo zpochybněno, byl právě stěžova- tel. Bylo pak zcela v souladu s právem, pokud správní orgán shledal tyto ostatní dostupné | skutečnosti | dostatečnými k prokázání spáchání přestupku právě stěžovatelem. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje ani s námitkou, že stěžovatel byl nucen k tomu, aby vypoví- dal proti sobě nebo proti osobám blíz- kým. Tvrzení stěžovatele, že vozidlo ne- zaparkoval on, ale někdo jiný, bylo totiž učiněno zcela svobodně a správní orgán stěžovatele následně nenutil ani k tomu, aby tuto osobu specifikoval. Bylo tedy je- ho volbou, že se bránil pouze výrokem, jejž sám učinil neprokazatelným, a dodal mu tedy obdobnou argumentační hod- notu, jakou by mělo pouhé tvrzení, že přestupek nespáchal, pokud by také ne- bylo nijak zakotveno v ověřitelných sku- tečnostech. Nelze proto také tvrdit, že 773 310 by byl stěžovatel sankcionován za to, že nevypovídal proti osobám blízkým. Stě- žovatel byl sankcionován za to, že spá- chal přestupek ve státní správě a územní samosprávě. Tato skutečnost byla proká- zána i dle názoru Nejvyššího správního soudu v míře zcela dostatečné pro pře- stupkové řízení, a to i proto, že stěžova- tel v řízení rezignoval na efektivní obra- nu používaje jediného argumentu bez prokazatelné pravdivostní hodnoty, ar- gumentu nanejvýš pravděpodobně úče- lového, jak vyplývá i ze změn výpovědí, a zcela nedostatečného k vyvrácení stě- žovatelovy - ve světle ostatních důkazů dostatečně průkazné - identifikace jako pachatele posuzovaného přestupku. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a pro- to ji zamítl ($ 110 odst. 1 s. ř. s.), neboť v předchozím správním ani soudním ří- zení neshledal nezákonnost ani vady ří- zení ve smyslu ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. (ček)
Rudolf S. v K. proti Krajskému úřadu Středočeského kraje o pokutu za přestu- pek, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelem uplatněné důvody namítají nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
S ohledem na shora uplatněnou argumentaci stěžovatele je přitom zřejmé, že rozhodnou je v posuzované věci otázka, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav a zda určení stěžovatele jako osoby, která se dopustila předmětného přestupku, odpovídá provedeným skutkovým zjištěním. Nejvyšší správní soud na základě zjištění obsažených v příslušném soudním a správním spise seznal, že tomu tak bylo, a že tedy nedošlo k nezákonnosti či k vadám řízení ve výše uvedeném smyslu.
Nejvyšší správní soud při svých úvahách vycházel ze skutečnosti, že i na přestupkové řízení se přiměřeně vztahují některé limity obsažené zejména v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ostatně i Ústavní soud ČR uvedl ve svém nálezu ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 28/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, str. 185 a násl.): „Každá sankce za přestupek je v režimu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy (srov. Case of Lauko v. Slovakia. European Court of Human Rights 4/1998/907/1119 z 2. 9. 1998 a Case of Kadubec v. Slovakia. European Court of Human Rights 5/1998/908/1120 z 2. 9. 1998), i když pokuta nedosáhne uvedené výše. To platí bez ohledu na skutečnost, že za přestupek nelze stanovit trest odnětí svobody a trest není veden ve zvláštním rejstříku.“ Aplikace těchto obecných požadavků na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl – ve svých důsledcích - aplikován takový výklad, který by fakticky znemožnil jakýkoliv efektivní postih. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel postupu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání.
Proto také se Nejvyšší správní soud v souzené věci nemůže ztotožnit s výkladem ustanovení § 60 odst. 1 zákona o přestupcích, použitým stěžovatelem. Toto ustanovení totiž zakotvuje právo odmítnout podání vysvětlení v situaci, jestliže by v důsledku tohoto podání vysvětlení hrozilo osobě vysvětlení podávající nebo osobám jí blízkým podle ustanovení
§ 68 odst. 4 zákona nebezpečí postihu za přestupek. Toto právo neobviňovat sebe nebo osoby sobě blízké je v řízení o přestupcích přiměřeným průmětem ústavního práva, jež je pro účely trestního stíhání zakotveno v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na úrovni zákonné je pak pro účely trestní upraveno v § 100 trestního řádu. Ustanovení § 60 odst. 1 zákona o přestupcích ovšem nesporně nemůže sloužit k tomu, aby se kterákoliv osoba mohla zříci své odpovědnosti za spáchaný přestupek tam, kde není dostupné přímé svědectví či přímý důkaz, a to pouhým odkazem na to, že přestupek spáchal někdo jiný, bez další specifikace této osoby s poukazem, že se jedná o osobu blízkou. Za takové situace jistě nemůže být osoba přenášející odpovědnost na jinou osobu nucena k identifikaci této jiné osoby, musí být ovšem připravena na fakt, že přestupkový orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. Jinak řečeno, zda z ostatních provedených důkazů lze dospět k ucelenému důkaznímu řetězci, z něhož bude možno dovodit odpovědnost konkrétní osoby.
V souzené věci se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu v tom smyslu, že provedené důkazy byly k identifikaci stěžovatele jako pachatele přestupku podle ustanovení § 46 odst. 2 zákona o přestupcích zjevně dostatečné. Z faktu, že stěžovatel je majitelem vozidla, jímž byl přestupek spáchán; a že to byl právě on, kdo toto vozidlo chtěl odparkovat, bylo v této konkrétní věci zjevné, že vozidlo také zaparkoval a tím spáchal předmětný přestupek, o čemž svědčí rovněž skutečnost, že na místě samém bezprostředně poté ani netvrdil, že se přestupku nedopustil, nýbrž odkázal přítomné městské policisty (jak vyplývá z protokolu vyhotoveného hlídkou městské policie, jehož obsah byl opakovaně v přestupkovém řízení uváděn, aniž by proti němu stěžovatel cokoli namítal) pouze na to, že s nimi tuto záležitost nebude řešit. V dalších řízeních pak postupně tvrdil, jednak že neví, kdo ze šesti dalších osob, jež vozidlo používají, je v rozhodný okamžik zaparkoval; jednak odmítal tuto osobu označit, s poukazem právě na fakt, že k tomu nemůže být nucen. Tento „vývoj“ jeho výpovědí skutečně naznačuje jistou účelovost tvrzení, jež byla v řízení konstatována správními orgány.
Závěr, že majitel vozidla, který jde vozidlo odparkovat, je totožný s osobou, která vozidlo také zaparkovala, je nanejvýš pravděpodobný, byť ne jedině možný. Odpovědnost majitele věci za protiprávní jednání vykonané s touto věcí, včetně spáchaných přestupků, jistě nelze absolutizovat formou aplikace obecné zásady, že vlastnictví zavazuje. Vlastnictví vozidla je zde pouze indikací pravděpodobného pachatele, nikoli určením majitele jako osoby nutně odpovědné pouze z titulu existence tohoto vlastnického práva. Právě logická možnost, že se může hypoteticky jednat o osoby rozdílné, umožňuje podezřelé osobě, aby se zbavila obvinění z přestupku, a je na její úvaze, zda tak učiní poukázáním na to, že se přestupku nemohla dopustit, nebo že se přestupku dopustil někdo jiný, či jiným způsobem. Pokud ovšem neopře tyto své výroky, samy o sobě neověřitelné, o další tvrzení (identifikaci osoby, která se přestupku dopustila; prokázání toho, že se v době přestupku nacházela na jiném konkrétním místě atp.), nemůže spoléhat na to, že pouhý neprokazatelný výrok spojený s hypotetickou možností své pravdivosti a následovaný pasivní resistencí vypovídajícího, založí nutně pochybnost dostatečnou ke zbavení obvinění ze spáchání přestupku.
Takto je jistě třeba chápat i tvrzení Ústavního soudu ČR obsažené v jeho nálezu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 197 a násl.): „Ústavní soud proto v dané věci uvádí, že identifikace stěžovatele (jako pachatele přestupku) policisty
je nepochybně velmi důležitým důkazním prostředkem, byť byla provedena na základě tvrzení osobní znalosti stěžovatele a nikoli dokladově. Současně však nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní a upřít tak stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy, které jeho totožnost s řidičem automobilu ... zpochybňují.“ Právě v možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně spočívalo hlavní právo stěžovatele i v případě nyní posuzovaném a toto právo mu nebylo nijak upíráno ani správním orgánem, ani následně krajským soudem. Stěžovatel ovšem této možnosti nevyužil.
Za této situace ovšem správní orgán postupoval správně, když vyšel z ostatních dostupných skutečností, jež dostatečně prokazovaly, že pachatelem přestupku, jehož spáchání samo o sobě nebylo zpochybněno, byl právě stěžovatel. Bylo pak zcela v souladu s právem, pokud správní orgán shledal tyto ostatní dostupné skutečnosti dostatečnými k prokázání spáchání přestupku právě stěžovatelem. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje ani s námitkou, že stěžovatel byl nucen k tomu, aby vypovídal proti sobě nebo proti osobám blízkým. Tvrzení stěžovatele, že vozidlo neparkoval on, ale někdo jiný, bylo totiž učiněno zcela svobodně a stěžovatel nebyl následně nucen správním orgánem ani k tomu, aby tuto osobu specifikoval. Bylo tedy jeho volbou, že se bránil pouze výrokem, jejž sám učinil neprokazatelným a dodal mu tedy obdobnou argumentační hodnotu, jakou by mělo pouhé tvrzení, že přestupek nespáchal, pokud by také nebylo nijak zakotveno v ověřitelných skutečnostech. Nelze proto také tvrdit, že by byl stěžovatel sankcionován za to, že nevypovídal proti osobám blízkým. Stěžovatel byl sankcionován za to, že spáchal přestupek ve státní správě a územní samosprávě. Tato skutečnost byla prokázána i dle názoru Nejvyššího správního soudu v míře zcela dostatečné pro přestupkové řízení, a to i proto že stěžovatel v řízení rezignoval na efektivní obranu používaje jediného argumentu bez prokazatelné pravdivostní hodnoty, argumentu nanejvýš pravděpodobně účelového, jak vyplývá i ze změn výpovědí, a zcela nedostatečného k vyvrácení stěžovatelovy – ve světle ostatních důkazů dostatečně průkazné - identifikace jako pachatele posuzovaného přestupku.
ato skutečnost byla prokázána i dle názoru Nejvyššího správního soudu v míře zcela dostatečné pro přestupkové řízení, a to i proto že stěžovatel v řízení rezignoval na efektivní obranu používaje jediného argumentu bez prokazatelné pravdivostní hodnoty, argumentu nanejvýš pravděpodobně účelového, jak vyplývá i ze změn výpovědí, a zcela nedostatečného k vyvrácení stěžovatelovy – ve světle ostatních důkazů dostatečně průkazné - identifikace jako pachatele posuzovaného přestupku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.), neboť v předchozím správním ani soudním řízení neshledal nezákonnost ani vady řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Krajskému úřadu Středočeského kraje náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 4. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu