Prejudikatura: č. 605/2005 Sb. NSS, č. 1168/2007 Sb. NSS, č. 1865/2009 Sb. NSS a č. 1885/2009 Sb. NSS. 2481 Státní občanství: pojem „rodiče“ kčl. 1 odst. 1 a 2 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství (č. 71/1981 Sb.)**» Hovořtli čl. 1 odst. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství (č. 71/1981 Sb.) o „rodičích“ dítěte, jehož státní občanství má být cestou této smlouvy určeno, nelze okruh těchto osob omezit pouze na rodiče manželsky se- zdané. :
» S účinnosti od 1. 1. 2006 bylo ustanovení zrušeno zákonem č. 413/2005 Sb. a úprava přezkumu bez- pečnostního řízení přesunuta do zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpeč- nostní způsobilosti. *9 Dne 28. 2. 2000 pozbyla smlouva platnost ve vztahu k Ukrajině protokolem vyhlášeným pod č. 81/2000 Sb. m. s. Dne 5. 7. 2006 pozbyla smlouva platnost ve vztahu k Ruské federaci, Běloruské republice a Kyr- gvzské republice výpovědí vyhlášenou pod č. 73/2006 Sb. m. s. 106
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 1, věty první s. ř. s. Podle čl. 1 odst. 1 Smlouvy rodiče, z nichž jeden je státním občanem jedné smluvní strany a druhý státním občanem druhé smluvní strany, mohou svému dítěti narozenému po vstupu této smlouvy v platnost zvolit státní občanství jedné ze smluvních stran. Rodiče volí státní občanství souhlasným prohlášením podaným do tří měsíců ode dne narození dítěte.
Podle čl. 1 odst. 2 Smlouvy jestliže k nezletilému dítěti narozenému mimo manželství státní občance jedné ze smluvních stran po vstupu této smlouvy v platnost bude určeno otcovství státního občana druhé smluvní strany, mohou rodiče tomuto dítěti zvolit souhlasným prohlášením státní občanství jedné ze smluvních stran do tří měsíců ode dne určení otcovství. Při volbě státního občanství pro nezletilé dítě starší 14 let je platnost souhlasného prohlášení rodičů podmíněna jeho písemným souhlasem. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci je na prvním místě třeba postavit najisto, zda je čl. 1 odst. 1 Smlouvy použitelný i pro případy, kdy rodiče dítěte nejsou manželi a kdy se tedy v otázce, kdo je otcem dítěte, neuplatní tzv. první domněnka otcovství (§ 51 zákona o rodině), ale domněnka druhá (§ 52 zákona o rodině), podle níž je otcem dítěte muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo soudem, a to i k dítěti ještě nenarozenému, je-li již počato (§ 53 zákona o rodině), jak tomu také bylo v tomto případě, popřípadě domněnka třetí, tedy určení otcovství v nalézacím soudním řízení (§ 54 zákona o rodině). Nabízí se především výklad, dle kterého hovoří-li čl. 1 odst. 2 Smlouvy výslovně o nezletilém dítěti narozeném mimo manželství, u něhož bylo určeno otcovství bez toho, že by rozlišoval, zda k tomuto určení došlo před narozením dítěte či později, pak se výkladem a contrario čl. 1 odst. 1 Smlouvy uplatní pouze na děti u nichž je otcovství určeno cestou první zákonné domněnky, tedy na děti narozené v manželství. Čl. 1 odst. 2 Smlouvy by tedy byl lex specialis ve vztahu k čl. 1 odst. 1 a nebylo by tak rozhodující, zda jsou oba nesezdaní rodiče v okamžiku narození dítěte známi či nikoli; pro rozhodnutí, podle kterého z odstavců čl. 1 Smlouvy postupovat, by byla určující existence či neexistence manželství mezi rodiči dítěte v okamžiku jeho narození. Tento výklad by korespondoval i s konstrukcí domněnek otcovství, na něž se účastníci řízení i krajský soud odvolávají. Ustanovení § 51 odst. 1 zákona o rodině předpokládá, že pro uplatnění první domněnky otcovství postačí, pokud manželství v okamžiku narození dítěte existuje, nebo od jeho zániku neuplynula stanovená doba, neboť stanoví, že narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky. Otcovství manžela matky se tedy neprokazuje, je za něj považován per se (tato domněnka je ostatně vyvratitelná toliko vyvoláním soudního řízení). O tom ostatně ani nebylo mezi účastníky sporu. Co se týče zbývajících dvou domněnek otcovství, zde nelze přehlédnout, že čl. 1 odst. 2 Smlouvy se v souvislosti s počátkem běhu tříměsíční lhůty, v níž je možné provést volbu státního občanství dítěte souhlasným prohlášením rodičů, se výslovně zmiňuje o „určení otcovství“. Jak již bylo výše konstatováno, ze zákona o rodině vyplývá, že otcovství může být určeno jednak souhlasným prohlášením rodičů (§ 52 zákona o rodině), a to i před narozením dítěte, je-li již počato (§ 53 zákona o rodině), anebo autoritativně soudem (§ 54 zákona o rodině). Je přitom evidentní, že otcovství k žalobci b) bylo určeno již souhlasným prohlášením před jeho narozením, tedy cestou druhé domněnky. Tříměsíční lhůta podle čl. 1 odst. 2 Smlouvy však nemůže začít běžet dříve než dnem narozením žalobce b), neboť právní subjektivita nascitura se plně projeví teprve jeho narozením coby živého dítěte. Nasciturus tudíž nemůže být nositelem subjektivních práv a právních povinností vyplývajících z právních vztahů vzniklých v souvislosti se státním občanstvím. Tento závěr podporuje i skutečnost, že i čl. 1 odst. 2 Smlouvy hovoří o dítěti „narozeném“, nikoli např. o dítěti „prokazatelně počatém“. Popsaná interpretace předmětných ustanovení smlouvy je však jen jedním z možných alternativ; je přitom postavena pouze na důsledném jazykovém výkladu, bez přihlédnutí k obecným principům, na nichž jsou státoobčanské vztahy vystavěny. Zásadním principem je v případě nezletilých dětí narozených rodičům různého státního občanství souhlasná vůle rodičů. Tomu zcela odpovídá i dikce zmiňovaných článků smlouvy. V obou případech (v čl 1 odst. 1 i 2) je na vůli rodičů, jaké státní občanství smluvních stran pro své dítě zvolí; rozdílná je pouze výchozí situace za níž lze tuto vůli projevit. Další kritéria jsou jen pomocná. Z tohoto pohledu si tedy čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 Smlouvy nekonkurují, pouze je vyloučeno postupovat dle čl. 1 odst. 2 v případě dětí narozených z manželství. Takový postup by ostatně vylučovala i sama povaha věci, neboť (v obou případech stejná) tříměsíční lhůta pro učinění prohlášení počíná v případě dětí narozených z manželství běžet okamžikem jejich narození (svědčí jim první domněnka otcovství). Naopak postupu dle čl. 1 odst. 1 Smlouvy v případě dětí narozených sice nesezdaným rodičům, u nichž však k okamžiku narození neexistují pochybnosti o otcovství, nic nebrání. V tomto případě, tedy dohodnou-li se rodiče kvalifikovaně na otcovství dítěte ještě před jeho narozením, počíná jim běžet lhůta k volbě státního občanství okamžikem jeho narození. Zde lze plně přisvědčit názoru žalobce b), že opačný výklad by vedl k těžko ospravedlnitelnému rozdílnému zacházení mezi dětmi narozenými z manželství nebo mimo něj. V projednávané věci byla vůle rodičů žalobce b) zcela jednoznačná, a to ve prospěch státního občanství České republiky. Svědčí o tom i sama (mezi účastníky nesporná) skutečnost, že žalobci byl vystaven rodný list, v němž bylo toto státní občanství uvedeno, přičemž proti této skutečnosti ničeho nenamítali. Fakt, že údaj o státním občanství v této veřejné listině byl následně (po více jak třech měsících od narození žalobce) úředně označen za omyl, nemůže být rodičům, potažmo samotnému žalobci, přičítán k tíži. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že za této situace rodiče žalobce důvodně předpokládali, že o státním občanství jejich dítěte není pochyb a odpovídal-li tento úředně deklarovaný stav jejich vůli, neměli důvod činit jakékoli prohlášení ve smyslu čl. 1 odst. 1 Smlouvy. V případě žalobce b) tedy není pochyb o tom, že při volbě jeho státního občanství mělo být postupováno ve smyslu čl. 1 odst. 1 Smlouvy. Jelikož jeho rodiče v rámci otevřené lhůty zde stanovené volbu občanství neprovedli (byť nepochybně vycházeli z údajů uvedených ve veřejné listině – rodném listu svého dítěte, který byl v důsledku pochybení správního orgánu již po uplynutí lhůty prohlášen za chybný), nedošlo k nabytí státního občanství dle čl. 1 odst. 1 Smlouvy, nýbrž dle jejího čl. 2 odst. 1. Zde se pak uplatnilo pomocné kritérium, kterým je místo narození dítěte. Dovodil-li krajský soud, že aplikace čl. 2 odst. 2 Smlouvy nebyla v tomto případě možná, posoudil věc po právní stránce zcela odpovídajícím způsobem. Nejvyšší správní soud se tak neztotožnil s interpretací čl. 1 odst. 1 a 2 Smlouvy tak, jak ji podal stěžovatel; krajský soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že na případ žalobce b) nelze aplikovat čl. 2 odst. 2 Smlouvy. Z tohoto důvodu proto kasační stížnost žalovaného neshledal důvodnou a nezbylo mu, než ji, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 110 odst. 2, věty druhé s. ř. s., zamítnout. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení o kasační stížnosti byl procesně úspěšným účastníkem žalobce b), neboť zdejší soud zamítl kasační stížnost, kterou bylo navrhováno zrušení rozsudku krajského soudu, jímž bylo vyhověno jeho žalobě. Pokud jde o výši přiznaných nákladů, ta je představována odměnou zástupce žalobce b) za jeden úkon právní služby (podání vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč a náhradou jeho hotových výdajů ve výši 300 Kč, dle § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je jako plátce povinen z odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů odvést. Částka daně, vypočtená dle § 37 odst. 1 a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, činí 456 Kč. Celkem tedy přiznaná výše jeho nákladů činí 2856 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. září 2008 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu