Skutečnost, že samo napadené rozhodnutí odvolacího orgánu 0 řádném opravném prostředku ve správním řízení se zabývá pouze procesní otáz- kou (zde otázkou, zda byl řádný opravný prostředek přípustný), nemění nic na tom, že ve věci rozhodování o vlastnictví k nemovitostem podle $ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako věci soukromoprávní nelze rozhodnutí správního orgánu ani ve vztahu k této otázce přezkoumávat podle soudní- ho řádu správního. Tuto otázku lze posoudit v civilním řízení soudním po- 2m. z dle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003.
Jak již rozhodl zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, usnese- ním čj. Konf 123/2003-7 ze dne 22. 6. 2004, zveřejněným pod č. 372/2004 Sb. NSS, a jak předtím rozhodl Nejvyšší správ- ní soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2003, čj. 7 As 2/2003-69, rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví k nemovitosti podle $ 9 odst. 4 zákona o půdě je rozhod- nutím správního orgánu o soukromopráv- ním nároku. Soudní ochrana je zde zajiště- na postupem podle $ 244 a násl. o.
s. ř.,. tedy projednáním a rozhodnutím v civil- ním řízení soudním, a nikoliv ve správním soudnictví [$ 68 písm. b) s. č s.]. Ve shodě se shora uvedeným rozsud- kem Nejvyššího správního soudu je tře- — -22 2 O ba poznamenat, že od 1. 1. 2003 nabyl účinnosti soudní řád správní, který nově upravuje správní soudnictví, a s touto změnou souvisí také novelizace páté čás- ti občanského soudního řádu zákonem č. 151/2002 Sb. Správní soudy, tj. specia- lizované senáty krajských soudů a Nej- vyšší správní soud, jsou nyní koncipová- ny výlučně jako soudy veřejného práva tím, že je jim svěřeno výslovně poskyto- vání ochrany veřejným subjektivním právům ($ 2 s.
ř. s.), a ve svém procesním postupu se řídí samostatným zákonem. Rozhodování ve věcech soukromopráv- ních nyní náleží soudům, které postupu- jí podle páté části občanského soudního řádu. Požadavek, aby věci soukromého práva, pokud o nich bylo rozhodnuto správním orgánem, byly podrobeny zvláštnímu procesu, vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.), která je pro Českou re- publiku závazná. Věci „občanských práv a závazků“, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem, musí být projednány způsobem, který judikatura Evropského soudu pro lidská práva označila termí- nem „plná jurisdikce“.
Tento pojem zna- mená, že soud posuzuje nejen zákonnost správního rozhodnutí, ale i skutkovou stránku věci. Součástí reformy správního soudnictví bylo proto i vyloučení soukro- moprávních věcí, o nichž rozhodl správ- ní orgán, z pravomoci správních soudů s tím, že budou projednávány v občan- ském soudním řízení, protože právě ten- to postup zajišťuje účastníkům takových sporů podstatně vyšší ochranu jejich práv než v řízení před správními soudy. Jestliže tedy Městský soud v Praze rozhodl o odmítnutí žaloby stěžovatelů s tím, že věc, v níž se jedná o rozhodová- ní správního orgánu o vlastnickém prá- vu oprávněné osoby k nemovitostem, je věcí soukromoprávní, o níž nemohou soudy rozhodovat podle soudního řádu správního, rozhodl v souladu se záko- nem.
Nemůže na tom změnit nic ani okolnost, že stěžovatelé ve své žalobě na- mítali, že žalovaný porušil jejich proces- ní práva tím, že zamítl jejich odvolání proti rozhodnutí Ministerstva zeměděl- ství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. 9. 2003 pro jeho nepřípustnost. Sku- tečnost, že samo napadené rozhodnutí odvolacího orgánu o řádném opravném prostředku ve správním řízení se zabývá pouze procesní otázkou, zda byl tento řádný opravný prostředek v daném říze- ní vůbec přípustný, totiž ničeho nemění na tom, že o věci stěžovatelů jako věci soukromoprávní nelze rozhodovat podle soudního řádu správního, nýbrž podle části páté občanského soudního řádu (srov. obdobné závěry, k nimž dospělo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27.
2. 2003, čj. 6 A 23/2002-47, zve- řejněné pod č. 208/2004 Sb. NSS). I v řízení podle části páté občanské- ho soudního řádu totiž soud zkoumá v rámci posuzování přípustnosti žaloby otázku, zda žalobce využil v řízení před správním orgánem řádné opravné pro- středky [$ 247 odst. 2, $ 250g odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a zda je tedy žaloba vů- bec přípustná. V rámci posouzení této otázky se samozřejmě soud musí vypořá- dat i s tím, zda v dané konkrétní věci je odvolání jako typický řádný opravný prostředek ve správním řízení přípust- né, anebo zda je toto správní řízení výjimečně řízením jednoinstančním, v němž účastníku řízení právo podat od- volání nepřísluší, takže se proti jeho vý- sledku může (a pokud chce jeho výsle- dek zvrátit, i musí) bránit soudně žalobou podle části páté občanského soudního řádu již poté, co správní orgán rozhodne v první a jediné instanci.
Prá- 135 772 vě pro existenci uzavřené, komplexní a veškerá (tj. nejen hmotná, ale i proces- ní) práva účastníků předchozího správ- ního řízení chránící úpravy „soukromo- právního“ správního soudnictví (tato práva jsou chráněna právě tím, že „sou- kromoprávní“ správní soud je oprávněn v řízení podle části páté občanského soudního řádu de facto zopakovat celé řízení, které proběhlo před správním or- gánem, a projednávanou věc znovu a v plném rozsahu posoudit na základě důkazů, které případně sám provede) proto nelze posuzování otázky počtu in- stancí ve správním řízení (a tedy potaž- mo posuzování dílčí otázky týkající se dodržení procesních práv stěžovatelů v něm) „vydělit“ z režimu přezkumu správních rozhodnutí ve věcech soukro- mého práva a přenést ji do režimu správ- ního soudnictví „veřejnoprávního“, jak by si to zřejmě představovali stěžovatelé, Právě vzhledem k rozdělení působ- nosti mezi soudy ve „veřejnoprávním“ správním soudnictví a soudy v „soukro- moprávním“ správním soudnictví se Nej- vyšší správní soud jako nejvyšší instance správního soudnictví „veřejnoprávního“, kterému - jak výše vyloženo - nepřísluší zabývat se věcí stěžovatelů meritorně, ne- může, a to ani obiter dictum, vyslovit k otázce, zda správní řízení podle $ 9 zá- kona o půdě je řízením jednoinstančním, anebo řízením dvojinstančním.
Učinilli by tak totiž Nejvyšší správní soud, zasáhl by tím nepřípustně do působnosti jiné větve soudní moci, která je příslušná se věcí stěžovatelů zabývat. Nejvyšší správní soud se proto na tomto místě omezuje pouze na konstatování, že by bylo věcí soudu rozhodujícího věc stěžovatele v „soukromoprávním“ správním soudnic- tví, aby tuto otázku posoudil, pokud by o žalobě stěžovatelů rozhodoval. Městský soud v Praze se zcela správně a důvodně uvedenou otázkou rovněž vůbec nezabý- val a žalobu stěžovatelů odmítl podle $ 42 odst. 2 s.
ř. s. z důvodu její nepřípustnosti podle $ 68 písm. b) s. ř. s. Tento důvod byl pro jeho rozhodnutí nepochybně důvo- dem nejen dostatečným, ale i nutným. 772 Správní trestání: formulace výroku rozhodnutí; souběh deliktů k $ 47 odst. 2 a 6 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) k $ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích I. Při ukládání sankce za tzv. jiný správní delikt neodpovídá požadavku ustanovení $ 47 odst. 2 správního řádu, neuvede-li správní orgán ve výroku rozhodnutí ustanovení právního předpisu, podle něhož rozhodl; to platí jak ve vztahu ke kvalifikaci skutku, tak ve vztahu k ukládanému trestu.
IX. Absenci ustanovení právního předpisu, podle něhož správní orgán uložil trest za tzv. jiný správní delikt ve výroku rozhoduutí, nelze opravovat postupem podle $ 47 odst. 6 správního řádu jako chybu v psaní.
III. Při souběhu více správních deliktů (zde: vícečinný souběh) je analo- gické použití zásady absorpční ($ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak. 136 o = 772
Státní podnik T., v likvidaci, a akciová společnost V. proti Ministerstvu země- dělství - Ústřednímu pozemkovému úřadu, za účasti Libuše J., České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Pozemkového fondu České republiky, o vlastnické právo k nemovitosti, o kasační stížnosti žalobců.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu