konů (zákon o vysokých školách) Rozhodnutí rektora vysoké školy v řízení o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu ($ 50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) musí být odůvod- něno. V odůvodnění je třeba uvést konkrétní důvody, o něž se rozhodnutí opírá, a vypořádat se s námitkami odvolatele tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné.
konů (zákon o vysokých školách) Rozhodnutí rektora vysoké školy v řízení o přezkoumání rozhodnutí o nepřijetí ke studiu ($ 50 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) musí být odůvod- něno. V odůvodnění je třeba uvést konkrétní důvody, o něž se rozhodnutí opírá, a vypořádat se s námitkami odvolatele tak, aby rozhodnutí bylo přezkoumatelné.
C) Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil žalobou nastole- nou právní otázku a jeho extenzivní výklad $ 50 zákona o vysokých školách je s tímto zá- konem v rozporu. Ohniskem sporu tak je pro- blematika náležitostí rozhodnutí rektora v ří- zení o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí uchazeče ke studiu. Zákon o vysokých školách stanoví základ- ní podmínky pro přijímání ke studiu. V 6 50 tohoto zákona jsou zakotvena procesní pravi- dla přijímacího řízení, na něž se nevztahuje správní řád ($ 50 odst. 4). V odstavci pátém jsou upraveny náležitosti rozhodnutí. „Roz- hodnutí musí být vyhotoveno písemně do 30 dnů od ověření podmínek pro přijetí ke studiu, musí obsahovat odůvodnění a pou- čení o možnosti podat žádost o přezkoumá- | ní a musí být uchazeči doručeno do vlast- ních rukou. Způsob náhradního doručení stanoví vnitřní předpis. Uchazeči, jehož pobyt není znám, se doručuje vyvěšením rozhodnutí na úřední desce“ V odstavci sed- mém se dále praví, že „uchazeč může požá- dat o přezkoumání rozhodnutí. Žádost se podává orgánu, který rozhodnutí vydal, ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho doručení; zmešká- ní této lhůty lze ze závažných důvodů promi- nout. Jestliže je tímto orgánem děkan, může sám žádosti vyhovět a rozhodnutí změnit, ji- nak ji předá k rozhodnutí rektorovi. Rektor změní rozhodnutí, které bylo vydáno v roz- poru se zákonem, vnitřním předpisem vyso- ké školy nebo její součásti nebo podmínkami stanovenými podle f 49 odst. I a 3. Jinak žá- dost zamítne a původní rozhodnutí potvrdí“ Stanoví-li ustanovení $ 50 odst. 5 zákona o vysokých školách, že rozhodnutí musí být 302 vyhotoveno písemně a musí obsahovat odů- vodnění, je s tím spjata jeho dvojí možná interpretace: . Podle první toto ustanovení nedopadá na rozhodování o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu, protože jednou z nále- žitostí rozhodnutí podle tohoto ustanovení je právě poučení o možnosti podat žádost o přezkoumání. Tento výklad zastává stěžova- telka, pokud tvrdí, že rozhodnutí rektora o žádosti o přezkum nemusí obsahovat stejné formální a obsahové náležitosti, protože to zákonodárce výslovně neuvádí. Na tuto inter- pretaci navazuje i jedna z výkladových alter- nativ ustanovení $ 50 odst. 7 zákona o vyso- kých školách, podle něhož rektor zkoumá napadené rozhodnutí děkana fakulty pouze z hlediska jeho zákonnosti a ve vztahu k vnitř- ním předpisům vysoké školy a podmínkám stanoveným podle $ 49 odst. 1 a 3. Nelze pro- to dovodit, že by se měl podrobně zabývat jednotlivými konkrétními důvody nepřijetí uchazeče ke studiu. Podle interpretace druhé je nutné vychá- zet ze skutečnosti, že $ 50 odst. 5 dopadá i na řízení o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přije- tí ke studiu. Umožňuje-li totiž zákon uchazeči žádat o přezkoumání rozhodnutí, pak mu tím zcela jistě dává i právo namítat konkrétní sku- tečnosti. Uvádíli uchazeč konkrétní důvody, proč má za to, že rozhodnutí děkana je v roz- poru se zákonem, vnitřními předpisy či pod- mínkami stanovenými podle $ 49 odst.1a3, je nutné, aby se rektor při přezkumu tohoto rozhodnutí těmito důvody zabýval, jinak by nedostál zákonu, který stanoví povinnost změnit rozhodnutí, jež je s těmito podmínka- mi v rozporu. Pokud by rozhodnutí o oprav- ném prostředku ve správním řízení nemuse- lo být řádně odůvodněno a správní orgán by se nemusel vypořádat s jednotlivými důvody uvedenými v žádosti o přezkoumání rozhod- nutí děkana, postrádal by tento opravný pro- středek svůj smysl. Z povahy věci lze proto dovodit, že náležitosti rozhodnutí podle od- stavce pátého se netýkají pouze rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu, nýbrž i rozhodnutí o přezkoumání tohoto rozhodnutí. K tomuto- závěru lze dospět i prostřednictvím argu- mentu od menšího k většímu (a mínore ad maius): poskytuje-li norma oprávnění spoje- né s menším rámcem svého opodstatnění, tím víc jej poskytuje při existenci rámce závažnějšího. Tato interpretace se opírá i o úvodní ustanovení $ 1 písm. b) zákona o vysokých školách, které konstatuje, že vyso- ké školy jako nejvyšší článek vzdělávací sou- stavy umožňují přístup k vysokoškolskému vzdělání v souladu s demokratickými princi- py. Mezi demokratické principy ve smyslu, v němž je tento pojem zákonem o vysokých školách užit (tedy v podstatě principy rov- nosti a zákazu diskriminace a neodůvodněně nerovného zacházení jako esenciální zásady materiálního právního státu), jistě patří i fun- damentální zásady správního řízení jako nut- nost zohlednit při rozhodování konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo po- dobných případů nevznikaly nedůvodné roz- díly, přičemž tyto zásady nacházejí svůj výraz právě v odůvodnění rozhodnutí. Podmínky přijímání na vysoké školy musí být proto ur- čeny předem a musí vycházet z principu rov- nosti příležitostí. Vysoké školy by proto podle citovaného úvodního ustanovení zákona o vy- sokých školách měly umožnit přístup k vyso- koškolskému vzdělání především v souladu s principem transparentnosti, který v širším smyslu vyjadřuje, že postupy při rozhodování jsou srozumitelné a otevřené, rozhodnutí jsou odůvodněna a informace, na nichž jsou roz- hodnutí založena, jsou v nejširší možné míře, která ještě nebrání efektivnímu fungování vy- sokých škol a nezasahuje v nepřiměřené míře do soukromí jednotlivců, dostupné veřejnosti. Rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu nemůže být v demokratickém státě otázkou libovůle, nýbrž věcí, vyžadující objektivizovatelná hlediska. V situaci, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace, je povinností všech stát- ních orgánů provést jejich interpretaci ústav- ně konformním způsobem. [Princip priority ústavně konformního výkladu formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 86/98*, a dále např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 48/95, PI. ÚS 5/96, PI. ÚS 19/98, PI. ÚS 15/98, Pl. ÚS 4/99, Pl. ÚS 10/99, Pi. ÚS 17/99.] Tam, kde zá- kon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého (řádného) procesu nezbytné dát při jeho aplikaci před- nost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem České republiky co nej- více souladný. Ústavně konformnímu výkladu pak nejlé- pe odpovídá výklad, který aplikoval krajský soud, a to takový, že i když je zákonem výslov- ně určena povinnost, aby rozhodnutí bylo odůvodněno, pouze u rozhodnutí děkana, lze si stěží představit, že by tato povinnost nestí- hala také rozhodnutí přezkumné. Listina základních práv a svobod zaručuje každému právo na vzdělání (čl. 33 odst. 1 Lis- tiny). Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze práva na vysokoškolské vzdělání domáhat v mezích zákonů, která ustanovení čl. 33 odst. 1 prová- dějí. Dále podle čl. 36 odst. 2 Listiny „kdo tur- dí, že byl na svých právech zkrácen rozhod- nutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon ji- nak“ (tedy jestliže zákon takový přezkum ne- vyloučí). Předně lze konstatovat, že rektor ve- řejné vysoké školy v dané věci rozhoduje v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chá- pe čl. 36 odst. 2 Listiny a autenticky pak definu- je $ 4 odst. 1 s. ř. s. Soudní řád správní stanoví, že z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento ne- bo zvláštní zákon. Avšak ani soudní řád správní, ani zákon o vysokých školách, ani jiný zvláštní zákon rozhodování podle $ 50 zákona o vyso- kých školách ze soudního přezkumu nevyluču- je, a tudíž je proti rozhodnutí rektora v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny přípustná ža- loba ve správním soudnictví. Pokud mají soudy ve správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy [$ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], je z povahy věci nutné, aby bylo možno ze správního spisu usoudit na to, z čeho správní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními * Nález ze dne 9. 7. 1998 (Sb. ÚS., sv. 11, nález č. 79, str. 225). 1113 úvahami se řídil. Jinak je totiž nutné napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit. Stěžovatelka v odůvodnění svého rozhod- nutí pouze konstatovala soulad rozhodnutí děkana se zákonem o vysokých školách, stu- dijním a zkušebním řádem a se stanovenými podmínkami přijímacího řízení, aniž by toto tvrzení opřela o argument, který by umožnil přezkoumání důvodnosti jejího rozhodnutí. Stěžovatelka tím zatížila své rozhodnutí závaž- nou procesní vadou. V žádném případě totiž nepostačuje v odůvodnění rozhodnutí uvést výše citovanou obecnou formulaci, která pou- ze opakuje dikci zákona. K tomu, aby napade- né rozhodnutí bylo možno přezkoumat, je po- třeba konkrétně uvést, o jaké důvody se rozhodnutí opírá a jak k nim stěžovatelka do- spěla. V posuzovaném případě není vůbec zřejmé, jakým způsobem se správní orgán vy- pořádal s jednotlivými důvody uvedenými v žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana. Na problematiku náležitostí rozhodnutí rektora v řízení o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu je tedy nutné vztahovat i ustanovení $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dovo- dit, že toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Sémanticky vzato již samotný pojem odůvod- nění v sobě zahrnuje požadavek, aby v něm by- ly uvedeny konkrétní důvody, které vedly pří- slušný orgán k danému rozhodnutí; nestačí pouze formální citace zákonného ustanovení. Takové odůvodnění totiž z obsahového hledis- ka nelze vůbec považovat za odůvodnění. Nelze přisvědčit stěžovatelce, pokud tvrdí, že krajský soud svým výkladem nahradil to, co v zákoně není. Poukazuje-li stěžovatelka na meze interpretace, zdejší soud k tomu konstatuje, že v posuzované věci se v žádném případě nejedná o překročení těchto mezí. Při výkladu předpisů nelze prosazovat fragmentární čtení textu záko- na, ale naopak je třeba se na danou otázku dívat Z perspektivy ústavou zaručených práv a v sou- vislosti s celým právním řádem. Interpretace krajského soudu vychází z čl. 36 odst. 2 Listiny, soudního řádu správního a zákona o vysokých školách. Krajský soud proto v žádném případě nepochybil, pokud ve svém rozsudku dospěl k výkladu, který je ve své interpretaci nejvíce souladný s ústavním pořádkem České republiky, naopak, rozhodl zcela správně. 1113 Řízení před soudem: kompetenční výluka Daňové řízení: zamítnutí žádosti o přezkum k $ 65 odst. 1 a $ 70 písm. a) soudního řádu správního k $ 55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Rozhodnutí, jímž se žádost o přezkoumání rozhodnutí postupem podle 6 55b zá- kona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zamítá, je vyloučeno ze soudní- ho přezkoumání ve správním soudnictví $ 70 písm. a) s. ř. s., protože materiálně ne- má znaky „rozhodnutí“ podle $ 65 odst. 1 s. ř. s.
Bc. Petr P. proti rektorce Univerzity Hradec Králové o přijetí ke studiu, o kasační stížnosti
í a obsahové náležitosti, protože to zákonodárce výslovně neuvádí. Na tuto interpretaci navazuje i jedna z výkladových alternativ ustanovení § 50 odst. 7 zákona o vysokých školách, podle něhož rektor zkoumá napadené rozhodnutí děkana fakulty pouze z hlediska jeho zákonnosti a ve vztahu k vnitřním předpisům vysoké školy a podmínkám stanoveným podle § 49 odst. 1 a 3. Nelze proto dovodit, že by se měl podrobně zabývat jednotlivými konkrétními důvody nepřijetí uchazeče ke studiu.
Podle interpretace druhé je nutné vycházet ze skutečnosti, že ustanovení § 50 odst. 5 dopadá i na řízení o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu. Umožňuje - li totiž zákon uchazeči žádat o přezkoumání rozhodnutí, pak mu tím zcela jistě dává i právo namítat konkrétní skutečnosti. Uvádí - li uchazeč konkrétní důvody, proč má za to, že rozhodnutí děkana je v rozporu se zákonem, vnitřními předpisy či podmínkami stanovenými podle § 49 odst. 1 a 3, je nutné, aby se rektor při přezkumu tohoto rozhodnutí těmito důvody zabýval, jinak by nedostál zákonu, který stanoví povinnost změnit rozhodnutí, jež je s těmito podmínkami v rozporu. Pokud by rozhodnutí o opravném prostředku ve správním řízení nemuselo být řádně odůvodněno a správní orgán by se nemusel vypořádat s jednotlivými důvody uvedenými v žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana, postrádal by tento opravný prostředek svůj smysl. Z povahy věci lze proto dovodit, že náležitosti rozhodnutí podle odstavce pátého se netýkají pouze rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu, nýbrž i rozhodnutí o přezkoumání tohoto rozhodnutí. K tomuto závěru lze dospět i prostřednictvím argumentu od menšího k většímu (a minore ad maius): poskytuje - li norma oprávnění spojené s menším rámcem svého opodstatnění, tím víc jej poskytuje při existenci rámce závažnějšího. Tato interpretace se opírá i o úvodní ustanovení § 1 písm. b) zákona o vysokých školách, které konstatuje, že vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy umožňují přístup k vysokoškolskému vzdělání v souladu s demokratickými principy. Mezi demokratické principy ve smyslu, v němž je tento pojem zákonem o vysokých školách užit (tedy v podstatě principy rovnosti a zákazu diskriminace a neodůvodněně nerovného zacházení jako esenciální zásady materiálního právního státu), jistě patří i fundamentální zásady správního řízení jako nutnost zohlednit při rozhodování konkrétní okolnosti daného případu a dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, přičemž tyto zásady nacházejí svůj výraz právě v odůvodnění rozhodnutí. Podmínky přijímání na vysoké školy musí být proto určeny předem a musí vycházet z principu rovnosti příležitostí. Vysoké školy by proto podle citovaného úvodního ustanovení zákona o vysokých školách měly umožnit přístup k vysokoškolskému vzdělání především v souladu s principem transparentnosti, který v širším smyslu vyjadřuje, že postupy při rozhodování jsou srozumitelné a otevřené, rozhodnutí jsou odůvodněna a informace, na nichž jsou rozhodnutí založena, jsou v nejširší možné míře, která ještě nebrání efektivnímu fungování vysokých škol a nezasahuje v nepřiměřené míře do soukromí jednotlivců, dostupné veřejnosti. Rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu nemůže být v demokratickém státě otázkou libovůle, nýbrž věcí, vyžadující objektivizovatelná hlediska.
V situaci, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace, je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem. (Princip priority ústavně konformního výkladu formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, publikovaném pod č. 79 ve svazku č. 11 Sb. n. u. ÚS a dále např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 19/98, Pl. ÚS 15/98, Pl. ÚS 4/99, Pl. ÚS 10/99, Pl. ÚS 17/99). Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích uplatnění zásad spravedlivého (řádného) procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem České republiky co nejvíce souladný.
Ústavně konformnímu výkladu pak nejlépe odpovídá výklad, který aplikoval krajský soud, a to takový, že i když je zákonem výslovně určena povinnost, aby rozhodnutí bylo odůvodněno, pouze u rozhodnutí děkana, lze si stěží představit, že by tato povinnost nestíhala také rozhodnutí přezkumné.
Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zaručuje každému právo na vzdělání (čl. 33 odst. 1 Listiny). Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se lze práva na vysokoškolské vzdělání domáhat v mezích zákonů, která ustanovení čl. 33 odst. 1 provádějí. Dále podle čl. 36 odst. 2 Listiny kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (tedy jestliže zákon takový přezkum nevyloučí). Předně lze konstatovat, že rektor veřejné vysoké školy v dané věci rozhoduje v postavení orgánu veřejné správy, jak ho chápe čl. 36 odst. 2 Listiny a autenticky pak definuje § 4 odst. 1 s. ř. s. Soudní řád správní stanoví, že z rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou vyloučeny věci, o nichž to stanoví tento nebo zvláštní zákon. Avšak ani soudní řád správní, ani zákon o vysokých školách ani jiný zvláštní zákon rozhodování podle § 50 zákona o vysokých školách ze soudního přezkumu nevylučuje a tudíž je proti rozhodnutí rektora v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny přípustná žaloba ve správním soudnictví.
Pokud mají soudy ve správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy [§ 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního], je z povahy věci nutné, aby bylo možno ze správního spisu usoudit na to, z čeho správní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil. Jinak je totiž nutné napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit.
Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatovala soulad rozhodnutí děkana se zákonem o vysokých školách, studijním a zkušebním řádem a se stanovenými podmínkami přijímacího řízení, aniž by toto tvrzení opřela o argument, který by umožnil přezkoumání důvodnosti jejího rozhodnutí. Žalovaná tím zatížila své rozhodnutí závažnou procesní vadou. V žádném případě totiž nepostačuje v odůvodnění rozhodnutí uvést výše citovanou obecnou formulaci, která pouze opakuje dikci zákona. K tomu, aby napadené rozhodnutí bylo možno přezkoumat, je potřeba konkrétně uvést, o jaké důvody se rozhodnutí opírá a jak k nim žalovaná dospěla. V posuzovaném případě není vůbec zřejmé, jakým způsobem se správní orgán vypořádal s jednotlivými důvody uvedenými v žádosti o přezkoumání rozhodnutí děkana.
Na problematiku náležitostí rozhodnutí rektora v řízení o přezkoumání rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu je tedy nutné vztahovat i ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dovodit, že toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Sémanticky vzato již samotný pojem odůvodnění v sobě zahrnuje požadavek, aby v něm byly uvedeny konkrétní důvody, které vedly příslušný orgán k danému rozhodnutí; nestačí pouze formální citace zákonného ustanovení. Takové odůvodnění totiž z obsahového hlediska nelze vůbec považovat za odůvodnění.
Nelze přisvědčit žalované, pokud tvrdí, že krajský soud svým výkladem nahradil to, co v zákoně není. Poukazuje - li žalovaná na meze interpretace, zdejší soud k tomu konstatuje, že v posuzovaném věci se v žádném případě nejedná o překročení těchto mezí. Při výkladu předpisů nelze prosazovat fragmentární čtení textu zákona, ale naopak je třeba se na danou otázku dívat z perspektivy ústavou zaručených práv a v souvislosti s celým právním řádem. Interpretace krajského soudu vychází čl. 36 odst. 2 Listiny, soudního řádu správního a zákona o vysokých školách. Krajský soud proto v žádném případě nepochybil, pokud ve svém rozsudku dospěl k výkladu, který je ve své interpretaci nejvíce souladný s ústavním pořádkem České republiky, naopak, rozhodl zcela správně.
VI.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že tato není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
VII.
Žalovaná, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem a činily celkem 1 279,25 Kč. Byly tvořeny odměnou za jeden úkon právní služby ve výši 1.000,- Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušálem 75 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a daní z přidané hodnoty ve výši 204,25 Kč (§ 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, § 37 odst. 1 a § 47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), neboť právní zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně [§ 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši shora uvedené.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu