č. 411/2005 Sb., č. 226/2006 Sb. a č. 274/2008 Sb. Ustanovení $ 22 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dopadá pouze na ty případy, kdy porušením zvláštního právního předpisu je způsobena do- pravní nehoda, v jejímž důsledku vznikne hmotná škoda na jiném vozidle nebo jím přepravovaných věcech převyšující zřejmě částku 100 000 Kč, než kterým byla tato nehoda způsobena. Pokud tato škoda vznikne výlučně na vozidle, kterým byla tato nehoda způsobena, připadá v úvahu jen spáchání přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. 1) citovaného zákona (přestupek spáchaný „jiným jednáním“).
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem C.)
[15] Stěžovatel sice uplatnil dva kasač- ní důvody (nezákonnost a nepřezkoumatel- nost rozsudku), nicméně je rozumné o nich pojednat společně, jelikož spolu souvisí. V daném případě totiž není sporu o skutko- vých okolnostech případu (k dopravní neho- dě došlo a škoda vznikla výhradně na vozidle žalobce), a je proto nutno přezkoumat správ- nost a přesvědčivost odůvodnění napadené- ho rozsudku krajského soudu.
[16] Sporným ustanovením se jeví $ 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, podle něhož platí, že „[p]řestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je způso- bena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí hmotná škoda 779 2105 převyšující zřejmě částku 100 000 Kč“. Kraj- ský soud totiž toto ustanovení vyložil (na roz- díl od stěžovatele a správního orgánu L stup- ně) tak, že sankce za nedbalostní poškození vlastního majetku není účinná, účelná ani smysluplná. Pokud Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 As 42/2007 dospěl k zá- věru, že pokud u dopravní nehody, jejímž je- diným účastníkem a současně jediným zraně- ným je řidič, tím spíše musí platit (a maiore ad minus), že pokud je jediným účastníkem dopravní nehody, kterému je způsobena ško- da, řidič, který ji způsobil, není dán zájem na jeho potrestání za spáchání této škody.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že dikce citovaného zákonného ustanovení umožňuje vícero možných výkladů: v soula- du s touto dikcí se určitě jeví výklad provede- ný stěžovatelem, nicméně nelze a priori vy- loučit ani výklad, který učinil krajský soud. Za těchto okolností je namístě použít zejména teleologický způsob výkladu, jelikož právě tento nejvíce odpovídá smyslu a podstatě pů- sobení práva ve společnosti.
[18] Jak zdejší soud uvedl v opakovaně ci- tovaném rozsudku sp. zn. 5 As 42/2007, spo- lečným skupinovým objektem dopravních přestupků je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, vyjadřující zá- jem společnosti na ochraně života a zdraví osob a ochraně majetku. Samotné objekty jednotlivých skutků jsou pak upraveny v jed- notlivých ustanoveních zvláštní části zákona o přestupcích. Objektivní stránka dopravních přestupků spočívá nejčastěji svou formou v'porušení právního předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
„U dopravní nehody, jejímž jediným účastníkem a sou- časně jediným zraněným byl pouze řidič, kte- rý způsobil dopravní nehodu, spočívá nebez- pečnost jednání a zájem společnosti na potrestání pouze za porušení zvláštního právního předpisu, nikoliv za nedbalostní se- bepoškození zdraví, a proto závěr krajského soudu o nesprávné právní kvalifikaci správ- ním orgánem je správný. Sankce za nedba- lostní sebepoškození zdraví by nebyla účin- ná, účelná, a neměla by tedy smysl“ 780 [19] Rovněž v nyní projednávaném přípa- dě má soud za to, že je třeba od sebe odlišovat dvě skutečnosti: protiprávnost jednání žalob- ce a podřazení této protiprávnosti pod správ- nou skutkovou podstatu přestupku.
V daném případě měly správní orgány za prokázané, že žalobce porušil $ 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož „[rlychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schop- nostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, Její kategorii a třídě, povětrnostním podmín- kám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhleď“. Došlo tedy podle ná- zoru správních orgánů k porušení „zvláštní- ho právního předpisu“ tak, jak stanoví zákon o přestupcích.
[20] Pokud však jde o podřazení této pro- tiprávnosti pod $ 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, souhlasí zdejší soud do určité míry s názorem krajského soudu, že skutková podstata tohoto přestupku není naplněna v případě, kdy dojde ke vzniku hmotné škody pouze na vozidle přestupce. Na tyto případy dopadá $ 22 odst. 1 písm. I) citovaného záko- na, podle něhož „[p]řestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis“.
Jedná se tedy o jakousi „zbytkovou“ skutkovou podstatu, pokrývající všechny pří- pady, které zákon o přestupcích nedefinuje konkrétně a samostatně. Jinak řečeno, jakko- liv není sporu o tom, že skupinový objekt, kterým je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, musí být dostateč- ně a účinně chráněn, jinou otázkou je, jakou formou. Takto viděno, je z dikce $ 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích zřejmé, že tato skutková podstata pamatuje na případy stře- tu několika vozidel: proto předpokládá vznik hmotné škody na některém z nich.
Je však kvalitativně zcela jinou situací, vznikne-li po- chybením řidiče škoda pouze na jeho vozid- le, než je-li poškozeno též vozidlo jiné.
[21] Jestliže totiž dojde ke vzniku takto vysoké škody jen na vozidle, které řídil pa- chatel přestupku, je z povahy věci zřejmé, že již tato samotná škoda představuje citelnou újmu. Jakkoliv sice lze negativní následky té- to škody do určité míry eliminovat např. for- mou havarijního pojištění, je zřejmé, že uve- dení vozidla do původního stavu je spojeno s řadou obtíží, které samy o sobě jsou pro pa- chatele nepříjemné. Nemluvě samozřejmě ani o tom, že samotný prožitek dopravní ne- hody, bez ohledu na výši materiální škody, je zpravidla nanejvýš stresující. Proto je racio- nální výklad, který nastínil krajský soud, spo- čívající v rozlišení skutkových podstat pře- stupků v závislosti na tom, komu vznikne příslušná škoda.
[22] Výklad krajského soudu založený na úvaze, že v případě „sebepoškození vlastního vozidla“ postačuje vyvození odpovědnosti, podle písmene I) citovaného zákonného usta- novení, je proto konformní s účelem vykláda- ných norem. Tomu ostatně odpovídá i nižší sazba výše pokuty, kterou lze uložit: u pře- stupku podle písmene i) tato pokuta činí 2500 až 5 000 Kč, v případě přestupku podle písmene I) od 1 500 do 2 500 Kč.
[23] Nejvyšší správní soud se nicméně neztotožňuje s tou částí argumentace krajské- ho soudu, která fixuje osobu přestupce na existenci vlastnického práva k poškozenému vozidlu. Krajský soud totiž zastává názor, že podle citovaného zákonného ustanovení ne- lze postupovat tehdy, je-li řidič jediným účast- níkem dopravní nehody a současně jedinou osobou, „které byla způsobena pouze na je- jím vozidle včetně přepravovaných věcí nebo na jiných věcech hmotná škoda převyšující zřejmě částku 100 000 Kč“. Řešení, nabízené krajským soudem, by totiž bylo v praxi vskut- ku obtížně proveditelné, jak příhodně argu- mentuje stěžovatel, a současně plně nekores- ponduje s podstatou $ 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, jak je vyloženo výše.
[24] Jeho podstatu totiž zdejší soud vyklá- dá tak, že dopadá pouze na případy, kdy je způsobena škoda stanoveného minimálního rozsahu na některém ze zúčastněných vozi- del, tj. zákonodárce předpokládá účast u ne- hody nejméně dvou vozidel. Pokud tedy vznik- ne škoda na vozidle jediném (a není zásadněji poškozeno např. ani svodidlo, obrubník či do- pravní značka), není dán žádný důvod podle citovaného ustanovení postupovat, a to nezá- visle na tom, zda je poškozené vozidlo a pře- pravované věci v něm ve vlastnictví řidiče, Či nikoliv.
Jinak řečeno, pokud je při dopravní nehodě účastno jediné vozidlo a právě jím pachatel přestupek spáchá, nelze citované zá- konné ustanovení využít a je namístě případ- ně aplikovat $ 22 odst. 1 písm. Ď zákona o přestupcích. Z $ 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích totiž vskutku neplyne, že se musí jednat o vozidlo vlastněné pachatelem přestupku a že nemůže jít i např. o vozidlo, které si pachatel zapůjčil. Logiku tohoto usta- novení totiž spatřuje zdejší soud v existenci vztahu pachatele přestupku k vozidlu; jímž je přestupek spáchán, přičemž tento vztah nut- ně nemusí být vždy vlastnický.
[25] Nad tento rámec je vhodné doplnit, že pokud při nehodě (byť jediného) vozidla dojde ke zranění (či usmrcení) jiné osoby než řidiče (např. chodec, spolujezdec), je třeba postupovat podle $ 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích tak, jak vyložil zdejší soud v ci- tovaném rozsudku sp. zn. 5 As 42/2007, a to bez ohledu na počet zúčastněných vozidel.
[26] Nejvyšší správní soud ze všech po- psaných důvodů uzavírá, že $ 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích dopadá pouze na ty pří- pady, kdy porušením zvláštního právního předpisu je způsobena dopravní nehoda, v je- jímž důsledku vznikne hmotná škoda na ji- ném vozidle nebo jím přepravovaných vě- cech převyšující zřejmě částku 100 000 Kč, než kterým byla tato nehoda způsobena. Po- kud tato škoda vznikne výlučně na vozidle, kterým byla tato nehoda způsobena, připadá v úvahu jen spáchání přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. I) zákona o přestupcích.
781 2106 2106 Opatření obecné povahy: zásady územního rozvoje Ochrana životního prostředí: evropsky významné lokality k $ 101d odst. 1 a 2 soudního řádu správního ve znění zákona č. 127/2005 Sb. k $ 45a a $ 45i odst. 1, 2 a 8 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění záko- nů č. 218/2004 Sb., č. 186/2006 Sb. a č. 349/2009 Sb. (v textu jen „zákon na ochranu přírody“) k $ 36 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
I. Dotýkají-li se zásady územního rozvoje evropsky významné lokality, je třeba posoudit jejich vliv na tuto lokalitu, byť byla zatím zařazena pouze na tzv. národní seznam.
II. Nelze-li vyloučit negativní vliv koncepce na evropsky významnou lokalitu, musí předkladatel zpracovat varianty řešení.
II. Zásady územního rozvoje zpravidla představují v rámci územního plánování moment, kdy lze efektivně posoudit kumulativní a synergické vlivy záměru na ži- votní prostředí.
Petr Pavel V. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uložení pokuty, o kasač-
[13] Žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že jsou splněny všechny procesní podmínky pro věcné projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatel sice uplatnil dva kasační důvody (nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozsudku), nicméně je rozumné o nich pojednat společně, jelikož spolu souvisí. V daném případě totiž není sporu o skutkových okolnostech případu (k dopravní nehodě došlo a škoda vznikla výhradně na vozidle žalobce) a je proto nutno přezkoumat správnost a přesvědčivost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
[16] Sporným ustanovením se jeví § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, podle něhož platí, že „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které je způsobena na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí hmotná škoda převyšující zřejmě částku 100 000 Kč“. Krajský soud totiž toto ustanovení vyložil (na rozdíl od stěžovatele a správního orgánu I. stupně) tak, že sankce za nedbalostní poškození vlastního majetku není účinná, účelná ani smysluplná. Pokud Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 As 42/2007 dospěl k závěru, že pokud u dopravní nehody, jejímž jediným účastníkem a současně jediným zraněným je řidič, tím spíše musí platit (a maiore ad minus), že pokud je jediným účastníkem dopravní nehody, kterému je způsobena škoda, řidič, který ji způsobil, není dán zájem na jeho potrestání za spáchání této škody.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že dikce citovaného zákonného ustanovení umožňuje vícero možných výkladů: v souladu s touto dikcí se určitě jeví výklad provedený stěžovatelem, nicméně nelze apriori vyloučit ani výklad, který učinil krajský soud. Za těchto okolností je namístě použít zejména teleologický způsob výkladu, jelikož právě tento nejvíce odpovídá smyslu a podstatě působení práva ve společnosti.
[18] Jak zdejší soud uvedl v opakovaně citovaném rozsudku sp. zn. 5 As 42/2007, společným skupinovým objektem dopravních přestupků je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, vyjadřující zájem společnosti na ochraně života a zdraví osob a ochraně majetku. Samotné objekty jednotlivých skutků jsou pak upraveny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části zákona o přestupcích. Objektivní stránka dopravních přestupků spočívá nejčastěji svou formou v porušení právního předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. „U dopravní nehody, jejímž jediným účastníkem a současně jediným zraněným byl pouze řidič, který způsobil dopravní nehodu, spočívá nebezpečnost jednání a zájem společnosti na potrestání pouze za porušení zvláštního právního předpisu, nikoliv za nedbalostní sebepoškození zdraví, a proto závěr krajského soudu o nesprávné právní kvalifikaci správním orgánem je správný. Sankce za nedbalostní sebepoškození zdraví by nebyla účinná, účelná a neměla by tedy smysl.“
[19] Rovněž v nyní projednávaném případě má soud za to, že je třeba od sebe odlišovat dvě skutečnosti: protiprávnost jednání žalobce a podřazení této protiprávnosti pod správnou skutkovou podstatu přestupku. V daném případě měly správní orgány za prokázáno, že žalobce porušil ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož „rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.“ Došlo tedy podle názoru správních orgánů k porušení „zvláštního právního předpisu“ tak, jak stanoví zákon o přestupcích.
[20] Pokud však jde o podřazení této protiprávnosti pod ustanovení § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, souhlasí zdejší soud do určité míry s názorem krajského soudu, že skutková podstata tohoto přestupku není naplněna v případě, kdy dojde ke vzniku hmotné škody pouze na vozidle přestupce. Na tyto případy dopadá ustanovení § 22 odst. 1 písm. l) cit. zákona, podle něhož „přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až k), poruší zvláštní právní předpis.“ Jedná se tedy o jakousi „zbytkovou“ skutkovou podstatu, pokrývající všechny případy, které zákon o přestupcích nedefinuje konkrétně a samostatně. Jinak řečeno, jakkoliv není sporu o tom, že skupinový objekt, kterým je bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, musí být dostatečně a účinně chráněn, jinou otázkou je, jakou formou. Takto viděno je z dikce ustanovení § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích zřejmé, že tato skutková podstata pamatuje na případy střetu několika vozidel: proto předpokládá vznik hmotné škody na některém z nich. Je však kvalitativně zcela jinou situací, vznikne-li pochybením řidiče škoda pouze na jeho vozidle, než je-li poškozeno též vozidlo jiné.
[21] Jestliže totiž dojde ke vzniku takto vysoké škody jen na vozidle, které řídil pachatel přestupku, je z povahy věci zřejmé, že již tato samotná škoda představuje citelnou újmu. Jakkoliv sice lze negativní následky této škody do určité míry eliminovat např. formou havarijního pojištění, je zřejmé, že uvedení vozidla do původního stavu je spojeno s řadou obtíží, které samy o sobě jsou pro pachatele nepříjemné. Nemluvě samozřejmě ani o tom, že samotný prožitek dopravní nehody, bez ohledu na výši materiální škody, je zpravidla nanejvýš stresující. Proto je racionální výklad, který nastínil krajský soud, spočívající v rozlišení skutkových podstat přestupků v závislosti na tom, komu vznikne příslušná škoda.
[22] Výklad krajského soudu založený na úvaze, že v případě „sebepoškození vlastního vozidla“ postačuje vyvození odpovědnosti podle písm. l) citovaného zákonného ustanovení, je proto konformní s účelem vykládaných norem. Tomu ostatně odpovídá i nižší sazba výše pokuty, kterou lze uložit: u přestupku podle písm. i) tato pokuta činí 2500 až 5000 Kč, v případě přestupku podle písm. l) od 1500 do 2500 Kč.
[23] Nejvyšší správní soud se nicméně neztotožňuje s tou částí argumentace krajského soudu, která fixuje osobu přestupce na existenci vlastnického práva k poškozenému vozidlu. Krajský soud totiž zastává názor, že podle citovaného zákonného ustanovení nelze postupovat tehdy, je li řidič jediným účastníkem dopravní nehody a současně jedinou osobou, „které byla způsobena pouze na jejím vozidle včetně přepravovaných věcí nebo na jiných věcech hmotná škoda převyšující zřejmě částku 100 000 Kč.“ Řešení, nabízené krajským soudem, by totiž bylo v praxi vskutku obtížně proveditelné, jak příhodně argumentuje stěžovatel, a současně plně nekoresponduje s podstatou ustanovení § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích, jak je vyloženo výše.
[24] Jeho podstatu totiž zdejší soud vykládá tak, že dopadá pouze na případy, kdy je způsobena škoda stanoveného minimálního rozsahu na některém ze zúčastněných vozidel, tj. zákonodárce předpokládá účast u nehody nejméně dvou vozidel. Pokud tedy vznikne škoda na vozidle jediném (a není zásadněji poškozeno např. ani svodidlo, obrubník či dopravní značka), není dán žádný důvod podle citovaného ustanovení postupovat, a to nezávisle na tom, zda je poškozené vozidlo a přepravované věci v něm ve vlastnictví řidiče či nikoliv.
Jinak řečeno, pokud je při dopravní nehodě účastno jediné vozidlo a právě jím pachatel přestupek spáchá, nelze citované zákonné ustanovení využít a je namístě případně aplikovat ustanovení § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích. Z ustanovení § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích totiž vskutku neplyne, že se musí jednat o vozidlo vlastněné pachatelem přestupku a že nemůže jít i např. o vozidlo, které si pachatel zapůjčil. Logiku tohoto ustanovení totiž spatřuje zdejší soud v existenci vztahu pachatele přestupku k vozidlu, jímž je přestupek spáchán, přičemž tento vztah nutně nemusí být vždy vlastnický.
[25] Nad tento rámec je vhodné doplnit, že pokud při nehodě (byť jediného) vozidla dojde ke zranění (či usmrcení) jiné osoby než řidiče (např. chodec, spolujezdec), je třeba postupovat podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích tak, jak vyložil zdejší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 5 As 42/2007, a to bez ohledu na počet zúčastněných vozidel.
[26] Nejvyšší správní soud ze všech popsaných důvodů uzavírá, že ustanovení § 22 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích dopadá pouze na ty případy, kdy porušením zvláštního právního předpisu je způsobena dopravní nehoda, v jejímž důsledku vznikne hmotná škoda na jiném vozidle nebo jím přepravovaných věcech převyšující zřejmě částku 100 000 Kč, než kterým byla tato nehoda způsobena. Pokud tato škoda vznikne výlučně na vozidle, kterým byla tato nehoda způsobena, připadá v úvahu jen spáchání přestupku podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích.
[27] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[28] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalobce náklady řízení nevyčíslil a za této situace soud rozhodl, že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu