č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (v textu též „zákon o regulaci reklamy“) k čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Výčet povolených údajů v $ 6a odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televiz- ního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, je taxativní. To znamená, že není-li uve- dena cena služby, která je předmětem reklamního textu, mezi povolenými údaji, jedná se o údaj nepovolený.
Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou čin- nost garantované v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není právem ab- solutním a může být zákonem omezeno. Důležitý veřejný zájem na zachování etic- kých pravidel při nabízení a poskytování služeb v oboru pohřebnictví dovoluje zákonodárci příslušným právním předpisem omezit, resp. vymezit způsoby pre- zentace těchto služeb tak, aby nebyly v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názo- rem Městského soudu v Praze, že porušení ustanovení $ 6a zákona o regulaci reklamy bylo jednoznačně prokázáno materiály zalo- ženými ve správním spise s přihlédnutím ke všem vyjádřením a stanoviskům, která byla v této věci správním orgánem vyžádána. Vý- čet povolených údajů v ustanovení $ Ga cito- vaného zákona je taxativní. To znamená, že není-li uvedena cena služby, která je předmě- tem reklamního textu, mezi povolenými úda- ji, jedná se o údaj nepovolený.
Oba posuzova- né texty však údaj o ceně obsahovaly. Pokuta proto byla uložena stěžovateli podle názoru Nejvyššího správního soudu po právu. Pokud jde o výši uložené pokuty, neshledal Nejvyšší správní soud nepřiměřenost v její výši, když částka 30 000 Kč je při samé dolní hranici trestní sazby za předmětný správní delikt. Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné dodat, že článek 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) stanoví právo každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jak se ho domá- há žalobce, ale zároveň odst. 2 tohoto ustano- vení i omezuje toto právo tak, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon urči- tých povolání nebo činností.
Z uvedené práv- ní úpravy je patrné, že právo podnikat a pro- vozovat jinou hospodářskou činnost není právem absolutním, a proto nelze dovodit, že při této činnosti není subjekt nijak omezen, naopak toto právo může realizovat jen v sou- ladu s právním řádem. Uvedené právo tedy může být zákonem omezeno tak, jak zákono- dárce stanovil např. v $ 6a zákona o regulaci reklamy, podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobo- du lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zá- jmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva.
Stanovení podmínek a omezení výkonu určitého povo- lání a určitých hospodářských činností usku- tečňuje veřejná moc ve veřejném zájmu, jímž je především zájem na kvalitě výkonu tako- vých činností. Smysl restriktivní právní úpra- vy dopadající na oblast regulace reklamy v oblasti podnikatelských činností v pohřeb- nictví spočívá v tom, že se jedná o společen- sky velmi citlivou oblast, nesrovnatelnou s běžnou podnikatelskou činností v jiných oborech. Důležitý veřejný zájem na zachová- ní etických pravidel při nabízení a poskytová- ní služeb v oboru pohřebnictví dovoluje zá- konodárci příslušným právním předpisem omezit, resp. vymezit způsoby prezentace těchto služeb tak, aby nebyly v rozporu s do- brými mravy.
S ohledem na výše uvedené nemůže Nej- vyšší správní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že by byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svém právu svobodně podnikat a účastnit se hospodářské soutěže při zacho- vání principu rovnosti všech soutěžitelů. 1062 Rozhlasové a televizní vysílání: rozsah povinnosti provozovatele převzatého vysílání Správní trestání: rozsah volného uvážení k $ 54 a $ 60 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů k $ 78 odst. 2 soudního řádu správního I.
Z $ 54 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, plyne oprávnění provozovatele převzatého vysí- lání vlastními technickými prostředky bez úplaty převzít programy provozovatele celoplošného vysílání. Provozovatel celoplošného vysílání ale nemá povinnost tech- nicky zajistit přenos svých programů provozovatelům převzatého vysílání.
II. Jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem.
Společnost s ručením omezeným E. proti Magistrátu hlavního města Prahy o uložení po-
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti [§ 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. Stěžovatelem uplatněné důvody namítají nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení, spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost [§ 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení. Pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům, není rozhodující, že stěžovatel sám podřadil kasační důvody k jednotlivým zákonným ustanovením nepřesně nebo je vůbec nepodřadil. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že porušení ustanovení § 6a zákona o regulaci reklamy bylo jednoznačně prokázáno materiály založenými ve správním spise s přihlédnutím ke všem vyjádřením a stanoviskům, která byla v této věci správním orgánem vyžádána. Výčet povolených údajů v ustanovení § 6a citovaného zákona je taxativní. To znamená, že není-li uvedena cena služby, která je předmětem reklamního textu, mezi povolenými údaji, jedná se o údaj nepovolený. Oba posuzované texty však údaj o ceně obsahovaly. Pokuta proto byla uložena stěžovateli podle názoru Nejvyššího správního soudu po právu. Pokud jde o výši uložené pokuty, neshledal Nejvyšší správní soud nepřiměřenost v její výši, když částka 30 000 Kč je při samé dolní hranici trestní sazby za předmětný správní delikt. Na tomto místě Nejvyšší správní soud považuje za vhodné dodat, že článek 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") stanoví právo každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jak se ho domáhá žalobce, ale zároveň odst. 2 tohoto ustanovení i omezuje toto právo tak, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Z uvedené právní úpravy je patrné, že právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost není právem absolutním, a proto nelze dovodit, že při této činnosti není subjekt nijak omezen, naopak toto právo může realizovat jen v souladu s právním řádem. Uvedené právo tedy může být zákonem omezeno tak, jak zákonodárce stanovil např. v ustanovení § 6a zákona o regulaci reklamy, podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. Stanovení podmínek a omezení výkonu určitého povolání a určitých hospodářských činností uskutečňuje veřejná moc ve veřejném zájmu, jímž je především zájem na kvalitě výkonu takových činností. Smysl restriktivní právní úpravy dopadající na oblast regulace reklamy v oblasti podnikatelských činností v pohřebnictví spočívá v tom, že se jedná o společensky velmi citlivou oblast, nesrovnatelnou s běžnou podnikatelskou činností v jiných oborech. Důležitý veřejný zájem na zachování etických pravidel při nabízení a poskytování služeb v oboru pohřebnictví dovoluje zákonodárci příslušným právním předpisem omezit, resp. vymezit způsoby prezentace těchto služeb tak, aby nebyly v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že by byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svém právu svobodně podnikat a účastnit se hospodářské soutěže při zachování principu rovnosti všech soutěžitelů. Ohledně stěžovatelova tvrzení, že se jedná o „komplot“ konkurence, která za obdobné chování na trhu postižena nebyla, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud nebyl oprávněn zkoumat a hodnotit jednání jiných soutěžitelů, nýbrž pouze jednání stěžovatelovo v rámci konkrétního správního řízení, které bylo zahájeno na základě vnějšího podnětu, tj. podnětu občana, jehož etického cítění se dotkla právě reklama uveřejněná stěžovatelem, nikoli jeho konkurentem v podnikání, bez ohledu na to, byla-li tato svým charakterem obdobná či nikoli. Tyto skutečnosti jednoznačně vyplývají z dokumentů založených ve správním spisu. Se stěžovatelem lze souhlasit pouze potud, že byl-li jeho konkurenty porušen zákon, měl příslušný správní úřad zahájit správní řízení, tak jak to učinil v posuzovaném případě. Nejvyšší správní soud také souhlasí s názorem Městského soudu v Praze v tom, že o věci rozhodoval orgán věcně příslušný, který nepřekročil svou pravomoc tím, že si vyžádal vyjádření a stanoviska jiných orgánů a sdružení, které působí v oblasti reklamy, ačkoli některé z nich nemají žádnou rozhodovací pravomoc, ale jen poradní funkci. Pro takový postup měl správní orgán oporu v zákoně, jak městský soud správně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud nezjistil žádné takové vady řízení při zjišťování skutkového stavu ze strany správního orgánu, které by mohly ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, a pro které by měl Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto stížnostní důvody zakotvené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. neshledal naplněnými. V řízení před soudem totiž nebylo zjištěno nesprávné posouzení právní otázky. Relevantní právní otázky byly naopak dle názoru Nejvyššího správního soudu posouzeny v předcházejícím řízení městským soudem zcela v souladu se zákonem. Stejně tak nebyly zjištěny vady řízení před správním orgánem, které mohly ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. října 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu