V řízení o správním deliktu může orgán rozhodující o odvolání změnit rozhod- nutí správního orgánu I. stupně ($ 59 odst. 2 správního řádu), je-li i v odvolacím ří- zení zachována totožnost skutku. Není-li však skutek řádně vymezen, takže není zřejmé, pro jaké protiprávní jednání byl účastník postižen, nemůže orgán rozhodu- jící o odvolání napravit takovou vadu změnou rozhodnutí.
V řízení o správním deliktu může orgán rozhodující o odvolání změnit rozhod- nutí správního orgánu I. stupně ($ 59 odst. 2 správního řádu), je-li i v odvolacím ří- zení zachována totožnost skutku. Není-li však skutek řádně vymezen, takže není zřejmé, pro jaké protiprávní jednání byl účastník postižen, nemůže orgán rozhodu- jící o odvolání napravit takovou vadu změnou rozhodnutí.
1379 Rozhodování ve věcech soukromoprávních: prodej obecního majetku k $ 2 soudního řádu správního k $ 7 občanského soudního řádu Prodej obecního majetku (zde obecního bytu) se děje pomocí instrumentů sou- kromoprávní regulace, a proto se nemůže jednat o vztah veřejnoprávní; subjektivní práva osob v takových vztazích tak nejsou chráněna správním soudnictvím, neboť nespadají do okruhu subjektivních veřejných práv ve smyslu $ 2 s. ř. s., nýbrž do okruhu subjektivních soukromých práv, o nichž podle 6 7 o. s. ř. rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a neshledal tuto stížnost důvodnou. Soud vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
V prvé řadě nelze dovodit, že by napadený rozsudek krajského soudu byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů. Z tohoto rozhodnutí lze dobře zjistit, v jaké věci a jak soud rozhodl, tj. že žalobu zamítl. Výrok rozsudku není vnitřně rozporný, z rozhodnutí je možné rozeznat, co je výrok a co je odůvodnění a kdo byl účastníkem řízení. Z odůvodnění rozsudku je pak zcela zřejmé, o jaké skutečnosti soud opřel své rozhodnutí a z jakých právních úvah přitom vycházel. Nemůže obstát tvrzení, že napadený rozsudek je „v podstatě“ nepřezkoumatelný pro svou obecnost „v části, kde je místo pro úvahy soudu“. Krajský soud se podrobně vypořádal (jak je zřejmé z obsáhlého odůvodnění napadeného rozsudku) se všemi podstatnými skutečnostmi vyplývajícími ze správního spisu, a to nejen jejich konstatováním, ale i zhodnocením po stránce skutkové i právní a dospěl tak k jednoznačnému závěru, že skutková podstata § 30 odst. 1 písm. i), bod 1 byla naplněna, když bylo prokázáno, že stěžovatel při výkonu činnosti, při níž by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo poškodit majetek (při řízení motorového vozidla), se odmítl podrobit dechové zkoušce. Důkazy v průběhu řízení před krajským soudem prováděny nebyly, když ostatně stěžovatel (resp. jeho zástupkyně) při jednání uvedl, že provedení takovýchto (dalších) důkazů nenavrhuje.
Nemůže obstát ani závěr, že stěžovateli byla ve správním řízení ve své podstatě odňata jedna instance, když žalovaný namísto zrušení rozhodnutí orgánu prvého stupně toto rozhodnutí změnil. V řízení o přestupcích (obdobně i v případě jiného správního trestání) není možná změna rozhodnutí správního orgánu prvého stupně především v případě, že by odvolací orgán opíral své rozhodnutí o postihu o jiný skutek než rozhodnutí vydané v prvém stupni. Obdobně je tomu i v případě, že rozhodnutí napadené odvoláním ve správním řízení by bylo nepřezkoumatelné pro nedostatečné vymezení skutku (kdy by tedy nebylo zřejmé, pro jaké protiprávní jednání byl příslušný účastník postižen).
O takovýto případ se však nejedná. Ve výroku citovaného rozhodnutí Městského úřadu ve Strakonicích, odboru dopravy, je skutek jasně vymezen, když je zde uvedeno, že stěžovatel dne 27. 9. 2003 řídil osobní automobil zn. Peugeot Partner, ve Strakonicích na křižovatce se silnicí III/1726, u letiště byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR. Na základě výzvy Policie ČR se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce el. přístrojem Dräger. Žalovaný ve svém rozhodnutí stejný skutek jen podrobněji popsal. Navíc, tento skutek byl správními orgány obou stupňů i stejně kvalifikován, přičemž základní změna (pokud se týká výroku rozhodnutí) spočívá v tom, že žalovaný uložil stěžovateli nižší sankci. Za této situace, kdy žalovaný právem dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji vypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi, když měl zato, že odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně plně neodpovídá požadavkům § 47 odst. 3 správního řádu. Takovýto postup je plně v souladu i se zásadami rychlosti a hospodárnosti řízení.
Ze všech těchto důvodů byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady řízení nad rámec běžných výdajů nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
2 As 44/2004 - 69