kterých dalších zákonů (zákon o odpadech), ve znění zákona č. 188/2004 Sb. k nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského spole- čenství, do něj, z něj a o její kontrole, ve znění nařízení Rady (ES) č. 120/97 a nařízení Ko- mise (ES) č. 2557/2001 (v textu též „nařízení č. 259/93“)*» ke směrnici Rady 75/442/EHS o odpadech, ve znění směrnice Rady 91/156/EHS (v textu též „směrnice 75/442“)*** + Ustanovení části deváté zákona byla později změněna zákony č. 7/2005 Sb. a č. 34/2008 Sb. "9 S účinností od 15. 7. 2006 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů. **9 $ účinností od 17. 5. 2006 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/19/ES o odpadech. 158 I. Přepravu odpadu z členského státu Evropské unie do České republiky je nutno klasifikovat jako přepravu odpadu určeného k energetickému využití za předpokla- du kumulativního naplnění čtyř kritérií operace nakládání s odpadem v zařízení, do něhož budou odpady přepraveny: 1) Hlavním účelem operace je výroba energie. Toto kritérium bude splněno, po- kud se odpad stane užitečným jako zdroj energie tím, že nahradí primární zdroje energie, které by jinak pro tento účel musely být použity. 2) Energie generovaná i získaná musí být větší než energie spotřebovaná, při- čemž část přebytku energie musí být efektivně využita buď ve formě tepla vytvoře- ného spalováním, anebo po zpracování ve formě elektřiny. 2x Sí X4 3) Větší část odpadu musí být spotřebována a větší část energie zpracována a vý- užita. 4) Použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné pali- vo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob, nebo se odpad použije jako palivo nebo jako přídavné palivo v zařízeních na výrobu energie nebo materiálů za podmínek stanovených právními předpisy o ochraně ovzduší (6 23 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech). II. Po přijetí oznámení přeshraniční přepravy odpadu je pro účely komplexního posouzení operace nakládání s tímto odpadem nezbytné přihlédnout i k účelu zaří- zení, ve kterém bude operace provedena. Pokud spalovna odpadů splňuje alespoň jednu z podmínek pro spalování uvedených v $ 23 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, jedná se 0 zařízení určená k energetickému využívání odpadů.
kterých dalších zákonů (zákon o odpadech), ve znění zákona č. 188/2004 Sb. k nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského spole- čenství, do něj, z něj a o její kontrole, ve znění nařízení Rady (ES) č. 120/97 a nařízení Ko- mise (ES) č. 2557/2001 (v textu též „nařízení č. 259/93“)*» ke směrnici Rady 75/442/EHS o odpadech, ve znění směrnice Rady 91/156/EHS (v textu též „směrnice 75/442“)*** + Ustanovení části deváté zákona byla později změněna zákony č. 7/2005 Sb. a č. 34/2008 Sb. "9 S účinností od 15. 7. 2006 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů. **9 $ účinností od 17. 5. 2006 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/19/ES o odpadech. 158 I. Přepravu odpadu z členského státu Evropské unie do České republiky je nutno klasifikovat jako přepravu odpadu určeného k energetickému využití za předpokla- du kumulativního naplnění čtyř kritérií operace nakládání s odpadem v zařízení, do něhož budou odpady přepraveny: 1) Hlavním účelem operace je výroba energie. Toto kritérium bude splněno, po- kud se odpad stane užitečným jako zdroj energie tím, že nahradí primární zdroje energie, které by jinak pro tento účel musely být použity. 2) Energie generovaná i získaná musí být větší než energie spotřebovaná, při- čemž část přebytku energie musí být efektivně využita buď ve formě tepla vytvoře- ného spalováním, anebo po zpracování ve formě elektřiny. 2x Sí X4 3) Větší část odpadu musí být spotřebována a větší část energie zpracována a vý- užita. 4) Použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné pali- vo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob, nebo se odpad použije jako palivo nebo jako přídavné palivo v zařízeních na výrobu energie nebo materiálů za podmínek stanovených právními předpisy o ochraně ovzduší (6 23 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech). II. Po přijetí oznámení přeshraniční přepravy odpadu je pro účely komplexního posouzení operace nakládání s tímto odpadem nezbytné přihlédnout i k účelu zaří- zení, ve kterém bude operace provedena. Pokud spalovna odpadů splňuje alespoň jednu z podmínek pro spalování uvedených v $ 23 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, jedná se 0 zařízení určená k energetickému využívání odpadů.
C © Přeshraniční přeprava odpadů byla v době rozhodné pro posuzovaný případ hat- monizována nařízením č. 259/93 (pozn. s účinností od 12. 7. 2007 je přeshraniční pře- prava odpadů regulována novým přímo pou- žitelným právním předpisem Evropských společenství, kterým je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 o pře- pravě odpadů). Nařízení nastavuje pro účely přeshraniční přepravy odpadů rozdílný re- Žim pro odpady určené k využití a pro odpa- dy určené k odstranění, přičemž u prvně jmenované kategorie odpadů se uplatňují méně přísné podmínky. Vzhledem ke skuteč- nosti, že Česká republika využila možnosti stanovené nařízením a zásadně zakázala přes- hraniční přepravu odpadů do České republi- ky za účelem jejich odstranění, stěžejní otáz- ku sporu představuje posouzení charakteru zamýšlené přeshraniční přepravy odpadů, to- tiž zda oznámená přeshraniční přeprava od- padů měla být skutečně přepravou odpadů určených k odstranění, jak tvrdí žalovaný i městský soud, anebo přepravou odpadů určených k využití, jak tvrdí obě stěžovatelky. Při řešení této otázky je nutno přihlédnout rovněž k judikatuře Soudního dvora, která nařízení vykládá. Pojem „odstraňování odpadu“ je defino- ván zákonem o odpadech (stejně jako ve směrnici 75/442) pomocí vymezených čin- ností, uvedených pod body D1-D15 v příloze č. 4. Stejným způsobem je definován i pojem „využití odpadu“, a to činnostmi uvedenými pod body R1-R13 v příloze č. 3 zákona o od- padech. Podle důvodové zprávy k zákonu o odpadech vyšel zákonodárce ze směrnic Evropského společenství rovněž při vymeze- ní hranice, kdy je spalování nebo jiné energe- tické využití odpadů hodnoceno jako využití a kdy jako odstraňování. Pro účely zákona o odpadech se podle $ 4 písm. n) rozumí energetickým využitím odpadů „použití od- padů hlavně způsobem obdobným jako pali- va za účelem získání jejich energetického obsahu nebo jiným způsobem k výrobě ener- gie“. Ustanovení $ 23 vymezuje v odstavci 1 kritéria, při jejichž splnění bude spalování odpadů považováno za energetické využití odpadů, následovně: „a) použitý odpad ne- potřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a vznikající teplo se použi- je pro potřebu vlastní nebo dalších osob, ne- bo b) odpad se použije jako palivo nebo jako přídavné palivo v zařízeních na výrobu energie nebo materiálů za podmínek stano- vených právními předpisy o ochraně ovzďu- ší“. Odstavec druhý $ 23 pak stanoví, že spa- lovny odpadů, u nichž nejsou splněny podmínky spalování podle odstavce 1, jsou zařízeními k odstraňování odpadů, neboli, a contrario, na spalovny, u nichž výše uvede- né podmínky splněny jsou, je třeba nahlížet jako na zařízení k využívání odpadů. Přestože z důvodové zprávy k zákonu o odpadech není zřejmé, z jaké směrnice zá- konodárce vycházel při podrobnějším stano- vení hranice, kdy lze spalování odpadu pova- žovat za jeho energetické využití, je nutné $ 23 odst. 1 reflektovat i při posuzování přes- hraniční přepravy odpadů, neboť i Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 3. 4. 2003, SITA, C-116/01, Recueil, s. 2969, body 55 a 56, vy- 161 1768 jádřil, že členské státy si mohou stanovit vlastní kritéria (za předpokladu jejich soula- du se směrnicí 75/442), která by rozlišovala operaci využití a odstranění odpadu. Právě za taková kritéria je nutné považovat kritéria sta- novená v $ 23 odst. 1 zákona o odpadech a konkrétně naplnění kritéria uvedeného v $ 23 odst. 1 písm. a) téhož zákona, o němž se rovněž vede spor mezi stěžovatelkami a ža- lovaným, bude předmětem posuzování. K to- muto dílčímu závěru došel Nejvyšší správní soud i přesto, že podle judikatury Soudního dvora nelze kritérium výhřevnosti považovat (jak namítal žalovaný) za relevantní při posu- zování operace tohoto druhu (viz rozsudky Soudního dvora ve věci C-116/01, bod 56, a ve věci C-228/00, bod 47), když při posuzování otázky, zda použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné pa- livo, hraje výhřevnost použitého odpadu (jak vyplývá z posudku) podstatnou roli. Kritérium stanovené v $ 23 odst. 1 písm. a) zákona o od- padech totiž vyžaduje i posouzení konkrétních technických možností zařízení (zejména splně- ní podmínek pro dosažení určité teploty spalo- vání), ve kterém bude odpad zpracováván, ne- jedná se tedy o kritérium, které by vyžadovalo splnění konkrétní výhřevnosti odpadu (jako to- mu bylo v případech C-228/00 a C-116/01, ře- šených Soudním dvorem). Vedle kritérií stanovených zákonem o od- padech v $ 23 odst. 1 je však nutné respekto- vat při posuzování operace energetického vý- užití/spalování odpadu rovněž | ustálená kritéria vymezená judikaturou Soudního dvo- ra (viz rozsudky ve věcech C-228/00, C-458/00 nebo C-116/01), jež svědčí pro klasifikaci operace jako využívání odpadu. Jedná se o následující kritéria: 1) Hlavním účelem operace je výroba energie. Pojem „použití“ ve smyslu bodu R1 (přílohy IIB směrnice 75/442) znamená, že podstatným účelem této operace je umožnit odpadu být užitečný, totiž vytvořit energii. 2) Energie generovaná i získaná musí být větší než energie spotřebovaná, přičemž část přebytku energie musí být efektivně využita buď ve formě tepla vytvořeného spalováním, anebo po zpracování ve formě elektřiny. 162 3) Větší část odpadu musí být spotřebová- na a větší část energie zpracována a využita. Žalovaný nezpochybňoval splnění druhé- ho ani třetího kritéria, nýbrž toliko kritéria prvního, a sice že hlavním účelem operace je výroba energie. Jak vyplývá z rozsudku Soud- ního dvora ve věci C-228/00 (body 46 a 47), spalování odpadu je využitím, pokud se od- pad stane užitečným jako zdroj výroby ener- gie tím, že nahradí primární zdroje energie, které by jinak pro tento účel musely být pou- žity. Pokud jsou při využití odpadu jako pali- va splněny stanovené podmínky, jedná se o operaci využití spadající pod bod R1 (přílo- hy IIB směrnice 75/442), aniž by musela být brána v úvahu další kritéria jako výhřevnost odpadu (viz také rozsudek Soudního dvora ve věci C-116/01), množství nebezpečných lá- tek obsažených ve spalovaném odpadu nebo zda se jednalo či nejednalo o odpad smíšený (viz také rozsudek Soudního dvora ve věci C-113/02). Žalovaný se rovněž odvolává na příkladná vodítka (pomocná kritéria) k urče- ní, že hlavním účelem operace je využití od- padu, která uvedl Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-458/00 (bod 44). Těmito pomocnými kritérii je nutnost použití primárního zdroje energie v předmětném zařízení při nedostat- ku odpadu a dodání odpadu do zařízení oproti platbě ze strany provozovatele zaříze- ní. Ve světle judikatury Soudního dvora je však zřejmé, že každý případ přeshraniční přepravy odpadů je třeba posuzovat indivi- duálně, neboť zejména pomocné kritérium platby ze strany provozovatele zařízení za spálení odpadu není podle názoru zdejšího soudu možné jednoznačně vnímat jako krité- rium dokazující „užitečnost“ odpadu. Při posuzování sporné otázky tedy je roz- hodné, zda v konkrétním případě byla napl- něna tři (výše uvedená) základní kritéria, jež vyplývají z judikatury Soudního dvora, a dále zda bylo naplněno (čtvrté) kritérium stano- vené národní právní úpravou v $ 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. Vzhledem k to- mu, že žalovaný nezpochybňoval naplnění druhého a třetího kritéria, Nejvyšší správní soud se zaměřil na přezkoumání naplnění kritéria prvního a čtvrtého při přepravě od- padů do spalovny TERMIZO. Podle kritéria prvního má být hlavním účelem operace výroba energie. Pojem „pou- žití“ ve smyslu bodu R1 znamená, že podstat- ným účelem této operace je umožnit odpadu být užitečný, totiž vytvořit energii. Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že I. stěžovatelce byl rozhodnu- tím ze dne 17. 12. 2003 udělen Krajským úřa- dem Libereckého kraje ve smyslu $ 14 odst. 1 zákona o odpadech souhlas k provozování za- řízení k využívání odpadů i souhlas s provoz- ním řádem tohoto zařízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, částečně ve shodě s žalova- ným a městským soudem, že stavební povole- ní ani kolaudační rozhodnutí pro stavbu „Zá- vod na termické využití odpadů - TVO Liberec“ není pro posouzení otázky, zda se přeshraniční přeprava odpadu v posuzova- ném případě měla uskutečnit pro účely vyu- žití nebo odstranění odpadu, klíčovým důka- zem, neboť otázkou sporu je účel operace, v rámci které budou přeshraničně přeprave- né odpady určitého druhu, nikoliv účel zaří- zení uvedený v kolaudačním rozhodnutí či stavebně technický stav spalovny TERMIZO. Nicméně od samotného zařízení, ve kterém by měl být odpad zpracován, resp. od jeho účelu, není jednoduše možné zcela odhléd- nout. Je totiž nezbytné přihlédnout k tomu, jakým způsobem bude s konkrétním odpa- dem v zařízení naloženo, což může naznačo- vat i účel tohoto zařízení. Zásadním podkla- dem je v tomto ohledu krajským úřadem odsouhlasený „Provozní řád spalovny komu- nálních odpadů TERMIZO“ (dále jen „provoz- ní řád spalovny TERMIZO“), z něhož mj. vy- plývá, jaké odpady spalovna přijímá, jakým způsobem je s nimi nakládáno před spále- ním, jehož výsledkem je výroba elektrické energie, a jak je nakládáno ze struskou, jež zbude po zpracování odpadu. Podle Nejvyššího správního soudu není pochyb, že spalováním odpadu ve spalovně TERMIZO energie vzniká a je efektivním způ- sobem využívána (viz splnění druhé a třetí podmínky). Proto se jeví jako nelogické pova- žovat spalování odpadu v posuzovaném pří- padě za „neužitečné“, pokud přitom dochází k vytváření elektrické energie (a to ve větším množství, než kolik je energie spotřebované) a jejímu využití ve formě dodání jednotlivým odběratelům. Žalovaný nezpochybňuje, že by ve spalovně TERMIZO docházelo spalováním odpadů k výrobě elektrické energie, tuto sku- tečnost však považuje toliko za druhotný efekt této operace, jejímž hlavním účelem je přitom odstranění odpadu. Obecně vzato spálením odpadu samozřej- mě zároveň dochází vždy k jeho likvidaci, vždyť s úmyslem zbavit se odpadu v případě, kdy již není možné použít jiné, zákonem po- vinně upřednostňované způsoby (tj. opětov- né použití či recyklaci) naložení s odpadem, jsou odpady do spaloven dopravovány. To ostatně vyplývá i ze samotné definice odpa- du, podle které je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a která přísluší do ně- které ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech ($ 3 odst. 1 zákona o odpadech), a z evropskou legislativou sta- novené hierarchie nakládání s odpady. Pokud má být odpad dodán do spalovny TERMIZO, která je zařízením disponujícím technologií, jež umožňuje odpadu být užitečný, tj. vyrobit (tepelnou a elektrickou) energii, a nahradit tak primární zdroje energie, které by jinak k výrobě energie musely být použity, není možné podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně považovat takovéto využití od- padu za druhotný efekt jeho likvidace. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, spalovna TER- MIZO byla postavena s povolením všech k to- mu příslušných orgánů státní správy jako za- řízení k energetickému využívání odpadů, není proto důvodné se domnívat, že odpady přepravené do tohoto zařízení budou přede- vším odstraněny. Nejvyšší správní soud považuje v posuzova- ném případě za splněnou i podmínku „užiteč- nosti“ odpadu i přes skutečnost, že dodání od- padu do spalovny TERMIZO se mělo uskutečnit oproti platbě II. stěžovatelky. Odpad, který je do spalovny TERMIZO dopravován, je totiž obecně spalován za úplatu (viz internetové stránky spa- lovny TERMIZO, http;//www.termizo.cz), při- čemž tato skutečnost nemá v posuzovaném případě podle Nejvyššího správního soudu 163 1768 vliv na splnění kritéria užitečnosti, resp. prv- ní podmínky stanovené Soudním dvorem, pro jejíž splnění je podstatná skutečnost, že spálením odpadu dojde zároveň k výrobě energie a k jejímu efektivnímu využití. Co se týká druhého „pomocného“ krité- ria, na které žalovaný s ohledem na rozsudek Soudního dvora ve věci C-458/00 odkazuje, totiž že pokud by nebyl do předmětného za- řízení dodáván odpad, musel by být použit primární zdroj energie, je nutné jej vykládat v souladu s evropským právem, konkrétně se směrnicí 75/442, která ve své preambuli sta- noví, že „základním účelem všech předpisů týkajících se odstraňování odpadů musí být ochrana lidského zdraví a životního prostře- dí před škodlivými vlivy sběru, přepravy, zpracování, skladování a skládkování odpa- dů“; přitom „je třeba podporovat využití od- padů a použití využitých materiálů za úče- lem zachování přírodních zdrojů“. V čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice 75/442 ukládá člen- ským státům, aby přijaly vhodná opatření na podporu a) „využití odpaďů prostřednictvím recyklace, opětovného použití, regenerace nebo každé jiné činnosti zaměřené na získá- vání druhotných surovin“ nebo b) „používá- ní odpadů jako zdroje energie“. Pokud tedy není možné odpad recyklovat, opětovně ma- teriálově nebo jinak využít, dalším způsobem naložení s takovým odpadem je jeho energe- tické využití, které stojí v hierarchii nakládání s odpady před jeho odstraněním. Spalováním odpadu ve spalovně TERMIZO dochází k jeho fyzikálně-chemickému využití, čímž fakticky dochází k přímému nahrazení primárních zdrojů energie. Jak se uvádí v provozním řá- du spalovny TERMIZO (s. 26), při nedostatku odpadů bude provoz spalovny z technických důvodů odstaven, případně bude zařízení provozováno na zemní plyn. Pokud by tedy nebyl do spalovny dodáván odpad, buď by došlo k jeho nahrazení primárním zdrojem energie (tj. zemním plynem) v tomto zaříze- ní, nebo by (při odstavení provozu spalovny) muselo dojít (za účelem dodání elektrické energie jednotlivým odběratelům) k vytvoře- ní energie pomocí primárních zdrojů v jiném zařízení (konkrétně v Teplárně Liberec, která 164 navíc tvoří se spalovnou TERMIZO jeden funkční celek). Lze tedy konstatovat, že po- kud by nebylo možné energii získat spálením odpadu ve spalovně TERMIZO, k výrobě elek- trické energie by muselo dojít vzhledem k pravidelnému odebírání elektrické energie jednotlivými odběrateli jiným způsobem. Spalováním odpadu tedy v posuzovaném pří- padě dochází k náhradě jiného druhu paliva, které by muselo být použito v případě nedo- statku odpadu. Na tomto místě je vhodné reagovat na ná- mitku stěžovatelek, že by měl být odpad po- suzován jako palivo ve smyslu vyhlášky č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší. Tato vyhláška explicitně v $ 2 písm. a) vylučuje od- pady z definice paliva, a tudíž nelze ve smyslu platné právní úpravy klást rovnítko mezi odpad a palivo, byťi odpad může být zdrojem energie. Zbývá tedy posoudit, zda je naplněno i kritérium čtvrté, konkrétně zda použitý od- pad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spa- lování podpůrné palivo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob. O naplnění druhé části kritéria není nutné pochybovat, to bylo v průběhu řízení dokázáno. K doložení splnění první části kri- téria předložila I. stěžovatelka posudek, který hodnotí, zda ve spalovně TERMIZO dochází k energetickému využívání odpádu ve smyslu $ 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. Po- sudek vychází z výkonových a spotřebních ukazatelů z provozu spalovny TERMIZO v ro- ce 2004, přičemž na základě provedených vý- počtů je konstatováno, že odpad, který je zpracováván ve spalovně TERMIZO, vykazuje průměrnou výhřevnost 10 až 11 GJ/t a je schopen samostatného spalování bez přídav- ku podpůrného paliva. Městský soud zkonstatoval, že posudek hodnotí pouze hledisko stanovené v národ- ním právu, tj. splnění podmínky stanovené v $ 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech ve spalovně TERMIZO, a nevychází z komunitár- ního práva, které je třeba při posuzování urče- ní účelu přepravy odpadů použít přednostně. Jak bylo však uvedeno výše, kritéria stanove- ná v $ 23 odst. 1 zákona o odpadech nejsou v rozporu s komunitárním právem, neboť upřesňují pojem „energetické využívání od- padů“, a proto není možné je nezohlednit. Proto je nutné akceptovat i výsledky předlo- ženého posudku, které splnění kritéria stano- veného národním právem dokazují. Konsta- tuje-li městský soud s odkazem na provozní řád spalovny TERMIZO, že „žalobcem předlo- žený posudek tak dle názoru soudu nevy- vrací názor žalovaného, že nelze vyloučit, že v některých časových úsecích nebude spalo- vací režim v předmětné spalovně nastaven tak, aby došlo k dokonalému spálení odpa- du“, nejedná se o skutečnost, která by vyvrace- la splnění kritéria stanoveného v $ 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. S ohledem na posuzování konkrétní přeshraniční přepravy odpadů tak zbývalo zjistit, zda odpad, jehož přeprava byla II. stěžovatelkou oznámena, spadá do okruhu odpadů, které je spalovna TERMIZO oprávněna zpracovávat. Podle pro- vozního řádu spalovny TERMIZO patří mezi ty- to odpady i odpady spadající pod kód 19 12 12, jež měly být podle stěžovatelek předmětem přeshraniční přepravy odpadů, tudíž lze předpokládat, že kritérium stanovené v $ 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech bude splněno i v tomto konkrétním případě. K to- mu lze na okraj uvést, že z napadeného roz- hodnutí městského soudu není patrné, co lze považovat za „dokonalé“ spálení odpadu, nic- méně striktně vzato by s tímto přístupem ne- bylo možné kvalifikovat žádnou spalovnu od- padů jako zařízení pro využívání odpadů, což však rozhodně nebylo smyslem předmětné- ho ustanovení zákona o odpadech. Nejvyšší správní soud nevidí důvod k pochybám ohledně výpočtů a výsledků uvedených v po- sudku, a proto v posuzovaném případě pova- žuje za splněné i kritérium čtvrté. 1769 Daňové řízení: přechod povinnosti při zániku ručitele k $ 57 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“)* k $ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu ne- movitostí Poplatníkem daně z převodu nemovitostí je převodce, který je povinen daň za- platit. Na nabyvatele nemovitosti, který je ručitelem daně z převodu nemovitostí, přejde povinnost zaplatit daňový nedoplatek za splnění dalších podmínek stanove- ných v $ 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, až doručením vý- zvy k zaplacení. Doručením této výzvy vznikne ručiteli daňová povinnost (6 57 odst. 2 citovaného zákona), stává se daňovým poplatníkem, a tedy i daňovým dlužníkem. Jen takto vzniklá daňová povinnost ručitele - právnické osoby může podle $ 57 odst. 4 téhož zákona přejít po zániku této právnické osoby na jejího právního ná- stupce. K přechodu daňové povinnosti z ručitele na jeho právního nástupce z důvo- du zániku ručitele ve smyslu $ 57 odst. 4 citovaného zákona mohlo tedy dojít jen v případě, že byla ručiteli před jeho zánikem doručena výzva podle $ 57 odst. 5 téhož zákona.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
a) V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, která je spatřována v tom, že se městský soud nevypořádal s argumenty II. stěžovatelky a omezil se pouze na konstatování, že „nejde o povolení dovozu odpadu, ale o vznesení námitek vůči zamýšlené přeshraniční přepravě odpadu, které je podle nařízení č. 259/93 oprávněn vznést kterýkoliv z příslušných orgánů“, a nebral ohled na předestřený rozbor volného pohybu zboží. K tomu zdejší soud uvádí, že městský soud se k této věci dostatečně vyjádřil, uvedl-li (str. 13 rozsudku, odst. 3, věta poslední), že obecná pravidla týkající se volného pohybu zboží se neuplatní a aplikuje se přednostně úprava přepravy odpadů obsažená v nařízení. K relevanci argumentace rozporu rozhodnutí žalovaného s volným pohybem zboží se zdejší soud vyjádří ještě dále, nicméně je vhodné poznamenat, že vznesení námitky příslušným členským státem proti přeshraniční přepravě odpadů se fakticky rovná v konkrétním případě jejímu nepovolení, neboť bez souhlasu dotčených orgánů (v tomto případě žalovaného) nelze podle nařízení přepravu odpadů zahájit.
Dále stěžovatelky míní, že nepřezkoumatelnost je dána i tím, že soud neuvedl, na základě jakých důvodů dospěl k závěru, že „nelze vyloučit, že v některých časových úsecích nebude spalovací režim v předmětné spalovně nastaven tak, aby došlo k dokonalému spálení odpadu“. Uvedená citace rozhodnutí soudu je vytržená z kontextu. Městský soud uvedl (str. 11 rozsudku, odst. 1, věta poslední): „Žalobcem předložený posudek tak dle názoru soudu nevyvrací názor žalovaného, že nelze vyloučit, že v některých časových úsecích nebude spalovací režim v předmětné spalovně nastaven tak, aby došlo k dokonalému spálení odpadu.“ Toto své stanovisko městský soud podkládá odpovídající argumentací, když odkazuje na provozní řád spalovny TERMIZO, která na situace neefektivního spalování pamatuje, a na fakt, že znalecký posudek se zabývá pouze průměrnými hodnotami za rok 2004. K relevanci skutečnosti, že při spalování odpadu nemusí vždy dojít k jeho dokonalému spálení, v případě řešení otázky, zda měly být odpady v posuzovaném případě přeshraničně přepraveny ke svému využití nebo odstranění, se Nejvyšší správní soud rovněž vyjádří ještě dále.
Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, případně kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003
75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelné rozhodnutí je rovněž takové rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
44, č. 689/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádný z těchto deficitů způsobujících nepřezkoumatelnost rozsudku neshledal.
Jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) spatřují stěžovatelky v tom, že městský soud neprovedl důkaz provozními záznamy spalovny TERMIZO. Ty by podle stěžovatelek prokázaly, zda je splněno pomocné kritérium svědčící pro operaci využití odpadu ve smyslu rozsudku Soudního dvora C-458/00, tj. skutečnost, že zařízení, kdyby nebylo zásobováno odpady, muselo by pro svou činnost používat primární zdroj energie. Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí městského soudu došel k závěru, že důkaz navrhovaný stěžovatelkami nebyl takového rázu, že by jeho neprovedení mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve sporné věci, a proto tato námitka není důvodná.
b) Ohledně námitky stěžovatelek týkající se oprávněnosti žalovaného vznést námitku proti plánované přepravě odpadů určených k využití Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve vztahu ke klasifikaci účelu operace jsou členské státy (resp. příslušné orgány) s ohledem na judikaturu Soudního dvora oprávněny takovouto odůvodněnou námitku vznést, ačkoliv nespadá mezi (taxativně vymezené) důvody námitek stanovených nařízením. Jak nicméně stanovil Soudní dvůr (viz rozsudek C-228/00, rozsudek C-6/00), považuje-li příslušný orgán oznámený účel přeshraniční přepravy odpadů za nesprávný, důvodem pro vznesení námitky je chybné uvedení účelu přepravy samo o sobě, bez toho aby muselo být odkázáno na zvláštní ustanovení nařízení, jež vymezují důvody vznesení námitek. Žalovaný tedy vznesl námitku z důvodu nesprávné klasifikace operace nakládání s odpadem v souladu s judikaturou ESD.
c) Přeshraniční přeprava odpadů byla v době rozhodné pro posuzovaný případ harmonizována nařízením (pozn. s účinností od 12. července 2007 je přeshraniční přeprava odpadů regulována novým přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství, kterým je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů). Nařízení nastavuje pro účely přeshraniční přepravy odpadů rozdílný režim pro odpady určené k využití a pro odpady určené k odstranění, přičemž u prvně jmenované kategorie odpadů se uplatňují méně přísné podmínky. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika využila možnosti stanovené nařízením a zásadně zakázala přeshraniční přepravu odpadů do ČR za účelem jejich odstranění, stěžejní otázku sporu představuje posouzení charakteru zamýšlené přeshraniční přepravy odpadů, totiž zda oznámená přeshraniční přeprava odpadů měla být skutečně přepravou odpadů určených k odstranění, jak tvrdí žalovaný i městský soud, anebo přepravou odpadů určených k využití, jak tvrdí obě stěžovatelky. Při řešení této otázky je nutno přihlédnout rovněž k judikatuře Soudního dvora, která nařízení vykládá.
Pojem „odstraňování odpadu“ je definován zákonem o odpadech (stejně jako ve směrnici o odpadech) pomocí vymezených činností, uvedených pod body D1 – D15 v příloze č. 4. Stejným způsobem je definován i pojem „využití odpadu“, a to činnostmi uvedenými pod body R1 – R13 v příloze č. 3 zákona o odpadech. Podle důvodové zprávy k zákonu o odpadech vyšel zákonodárce ze směrnic Evropského společenství rovněž při vymezení hranice, kdy je spalování nebo jiné energetické využití odpadů hodnoceno jako využití, a kdy jako odstraňování. Pro účely zákona o odpadech se podle § 4 písm. n) rozumí energetickým využitím odpadů použití odpadů hlavně způsobem obdobným jako paliva za účelem získání jejich energetického obsahu nebo jiným způsobem k výrobě energie. Ustanovení § 23 vymezuje v odst. 1 kritéria, při jejichž splnění bude spalování odpadů považováno za energetické využití odpadů, následovně: a) použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob, nebo b) odpad se použije jako palivo nebo jako přídavné palivo v zařízeních na výrobu energie nebo materiálů za podmínek stanovených právními předpisy o ochraně ovzduší. Odstavec druhý § 23 pak stanoví, že spalovny odpadů, u nichž nejsou splněny podmínky spalování podle odstavce 1, jsou zařízeními k odstraňování odpadů, neboli a contrario na spalovny, u nichž výše uvedené podmínky splněny jsou, je třeba nahlížet jako na zařízení k využívání odpadů.
Přestože z důvodové zprávy k zákonu o odpadech není zřejmé, z jaké směrnice zákonodárce vycházel při podrobnějším stanovení hranice, kdy lze spalování odpadu považovat za jeho energetické využití, je nutné ustanovení § 23 odst. 1 reflektovat i při posuzování přeshraniční přepravy odpadů, neboť i Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 3. dubna 2003, SITA EcoService Nederland BV v. Ministr van Volkshuisvesting, Rumtelijke Ordening en Milieubeheer, C-116/01, Recueil, s. I-02969, bod 55 a 56, vyjádřil, že členské státy si mohou stanovit vlastní kritéria (za předpokladu jejich souladu se směrnicí o odpadech), která by rozlišovala operaci využití a odstranění odpadu. Právě za taková kritéria je nutné považovat kritéria stanovená v § 23 odst. 1 zákona o odpadech a konkrétně naplnění kritéria uvedeného v § 23 odst. 1 písm. a), o němž se rovněž vede spor mezi stěžovatelkami a žalovaným, bude předmětem posuzování. K tomuto dílčímu závěru došel Nejvyšší správní soud i přes to, že podle judikatury Soudního dvora nelze kritérium výhřevnosti považovat (jak namítal žalovaný) za relevantní při posuzování operace tohoto druhu (viz rozsudek Soudního dvora C-116/01, bod 56 a C-228/00, bod 47), když při posuzování otázky, zda použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo, hraje výhřevnost použitého odpadu (jak vyplývá z posudku) podstatnou roli. Kritérium stanovené v § 23 odst. 1 písm. a) totiž vyžaduje i posouzení konkrétních technických možností zařízení (zejména splnění podmínek pro dosažení určité teploty spalování), ve kterém bude odpad zpracováván, nejedná se tedy o kritérium, které by vyžadovalo splnění konkrétní výhřevnosti odpadu (jako tomu bylo v případech C-228/00 a C-116/01, řešených Soudním dvorem).
Vedle kritérií stanovených zákonem o odpadech v ustanovení § 23 odst. 1 je však nutné respektovat při posuzování operace energetického využití/spalování odpadu rovněž ustálená kritéria vymezená judikaturou Soudního dvora (viz rozsudek C-228/00, rozsudek C-458/00 nebo rozsudek C-116/01), jež svědčí pro klasifikaci operace jako využívání odpadu. Jedná se o následující kritéria:
1/ Hlavním účelem operace je výroba energie. Pojem „použití“ ve smyslu bodu R1 (přílohy II B směrnice o odpadech) znamená, že podstatným účelem této operace je umožnit odpadu být užitečným, totiž vytvořit energii.
2/ Energie generovaná i získaná musí být větší, než energie spotřebovaná, přičemž část přebytku energie musí být efektivně využita, buď ve formě tepla vytvořeného spalováním anebo po zpracování ve formě elektřiny.
3/ Větší část odpadu musí být spotřebována a větší část energie zpracována a využita.
Žalovaný nerozporoval splnění druhého ani třetího kritéria, nýbrž toliko kritéria prvního, a sice že hlavním účelem operace je výroba energie. Jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora C
228/00 (bod 46 a 47), spalování odpadu je využitím, pokud se odpad stane užitečným jako zdroj výroby energie tím, že nahradí primární zdroje energie, které by jinak pro tento účel musely být použity. Pokud jsou při využití odpadu jako paliva splněny stanovené podmínky, jedná se o operaci využití spadající pod bod R1 (přílohy II B směrnice o odpadech), aniž by musela být brána v úvahu další kritéria jako výhřevnost odpadu (viz také rozsudek Soudního dvora C
116/01), množství nebezpečných látek obsažených ve spalovaném odpadu nebo zda se jednalo či nejednalo o odpad smíšený (viz také rozsudek Soudního dvora C-113/02). Žalovaný se rovněž odvolává na příkladná vodítka (pomocná kritéria) k určení, že hlavním účelem operace je využití odpadu, která uvedl Soudní dvůr v rozsudku C-458/00 (bod 44). Těmito pomocnými kritérii je nutnost použití primárního zdroje energie v předmětném zařízení při nedostatku odpadu a dodání odpadu do zařízení oproti platbě ze strany provozovatele zařízení. Ve světle judikatury Soudního dvora je však zřejmé, že každý případ přeshraniční přepravy odpadů je třeba posuzovat individuálně, neboť zejména pomocné kritérium platby ze strany provozovatele zařízení za spálení odpadu není podle názoru zdejšího soudu možné jednoznačně vnímat jako kritérium dokazující „užitečnost“ odpadu.
Při posuzování sporné otázky tedy je rozhodné, zda v konkrétním případě byla naplněna tři (výše uvedená) základní kritéria, jež vyplývají z judikatury ESD, a dále zda bylo naplněno (čtvrté) kritérium stanovené národní právní úpravou v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. Vzhledem k tomu, že žalovaný nerozporoval naplnění druhého a třetího kritéria, Nejvyšší správní soud se zaměřil na přezkoumání naplnění kritéria prvního a čtvrtého při přepravě odpadů do spalovny TERMIZO.
Podle kritéria prvního má být hlavním účelem operace výroba energie. Pojem „použití“ ve smyslu bodu R1 znamená, že podstatným účelem této operace je umožnit odpadu být užitečným, totiž vytvořit energii.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že I. stěžovatelce (tj. společnosti TERMIZO, a. s.) byl rozhodnutím ze dne 17. prosince 2003, č. j. KULK/11251R/2003/OOŽP, udělen Krajským úřadem Libereckého kraje ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona o odpadech souhlas k provozování zařízení k využívání odpadů i souhlas s provozním řádem tohoto zařízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, částečně ve shodě s žalovaným a městským soudem, že stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí pro stavbu „Závod na termické využití odpadů – TVO Liberec“ není pro posouzení otázky, zda se přeshraniční přeprava odpadu v posuzovaném případě měla uskutečnit pro účely využití nebo odstranění odpadu, klíčovým důkazem, neboť otázkou sporu je účel operace, které budou přeshraničně přepravené odpady určitého druhu, nikoliv účel zařízení uvedený v kolaudačním rozhodnutí či stavebně-technický stav spalovny TERMIZO. Nicméně od samotného zařízení, ve kterém by měl být odpad zpracován, resp. od jeho účelu, není jednoduše možné zcela odhlédnout. Je totiž nezbytné přihlédnout k tomu, jakým způsobem bude s konkrétním odpadem v zařízení naloženo, což může naznačovat i účel tohoto zařízení. Zásadním podkladem je v tomto ohledu krajským úřadem odsouhlasený „Provozní řád spalovny komunálních odpadů TERMIZO“ (dále jen „provozní řád“), z něhož mj. vyplývá, jaké odpady spalovna přijímá, jakým způsobem je s nimi nakládáno před spálením, jehož výsledkem je výroba elektrické energie, a jak je nakládáno ze struskou, jež zbude po zpracování odpadu.
Podle Nejvyššího správního soudu není pochyb, že spalováním odpadu ve spalovně TERMIZO energie vzniká a je efektivním způsobem využívána (viz splnění druhé a třetí podmínky). Proto se jeví jako nelogické považovat spalování odpadu v posuzovaném případě za „neužitečné“, pokud přitom dochází k vytváření elektrické energie (a to ve větším množství než kolik je energie spotřebované) a jejímu využití ve formě dodání jednotlivým odběratelům. Žalovaný nezpochybňuje, že by ve spalovně TERMIZO docházelo spalováním odpadů k výrobě elektrické energie, tuto skutečnost však považuje toliko za druhotný efekt této operace, jejímž hlavním účelem je přitom odstranění odpadu.
Obecně vzato spálením odpadu samozřejmě zároveň dochází vždy k jeho likvidaci, vždyť s úmyslem zbavit se odpadu v případě, kdy již není možné použít jiné, zákonem povinně upřednostňované způsoby (tj. opětovné použití či recyklaci) naložení s odpadem, jsou odpady do spaloven dopravovány. To ostatně vyplývá i ze samotné definice odpadu, podle které je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech (§ 3 odst. 1 zákona o odpadech) a z evropskou legislativou stanovené hierarchie nakládání s odpady. Pokud má být odpad dodán do spalovny TERMIZO, které je zařízením disponujícím technologií, jež umožňuje odpadu být užitečným, tj. vyrobit (tepelnou a elektrickou) energii a nahradit tak primární zdroje energie, které by jinak k výrobě energie musely být použity, není možné podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně považovat takovéto využití odpadu za druhotný efekt jeho likvidace. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, spalovna TERMIZO byla postavena s povolením všech k tomu příslušných orgánů státní správy jako zařízení k energetickému využívání odpadů, není proto důvodné se domnívat, že odpady přepravené do tohoto zařízení budou především odstraněny.
Nejvyšší správní soud považuje v posuzovaném případě za splněnou i podmínku „užitečnosti“ odpadu i přes skutečnost, že dodání odpadu do spalovny TERMIZO se mělo uskutečnit oproti platbě II. stěžovatelky. Odpad, který je do spalovny TERMIZO dopravován, je totiž obecně spalován za úplatu (viz internetové stránky spalovny TERMIZO, http://www.termizo.cz), přičemž tato skutečnost nemá v posuzovaném případě podle Nejvyššího správního soudu vliv na splnění kritéria užitečnosti, resp. první podmínky stanovené Soudním dvorem, pro jejíž splnění je podstatná skutečnost, že spálením odpadu dojde zároveň k výrobě energie a k jejímu efektivnímu využití.
Co se týká druhého „pomocného“ kritéria, na které žalovaný s ohledem na rozsudek Soudního dvora C-458/00 odkazuje, totiž že pokud by nebyl do předmětného zařízení dodáván odpad, musel by být použit primární zdroj energie, je nutné jej vykládat v souladu s evropským právem, konkrétně se směrnicí o odpadech, která ve své preambuli stanoví, že základním účelem všech předpisů týkajících se odstraňování odpadů musí být ochrana lidského zdraví a životního prostředí před škodlivými vlivy sběru, přepravy, zpracování, skladování a skládkování odpadů; přitom je třeba podporovat využití odpadů a použití využitých materiálů za účelem zachování přírodních zdrojů. V čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice o odpadech ukládá členským státům, aby přijaly vhodná opatření na podporu a) využití odpadů prostřednictvím recyklace, opětovného použití, regenerace nebo každé jiné činnosti zaměřené na získávání druhotných surovin nebo b) používání odpadů jako zdroje energie. Pokud tedy není možné odpad recyklovat, opětovně materiálově nebo jinak využít, dalším způsobem naložení s takovým odpadem je jeho energetické využití, které stojí v hierarchii nakládání s odpady před jeho odstraněním. Spalováním odpadu ve spalovně TERMIZO dochází k jeho fyzikálně-chemickému využití, čímž fakticky dochází k přímému nahrazení primárních zdrojů energie. Jak se uvádí v provozním řádu spalovny TERMIZO (str. 26), při nedostatku odpadů bude provoz spalovny z technických důvodů odstaven, případně bude zařízení provozováno na zemní plyn. Pokud by tedy nebyl do spalovny dodáván odpad, buď by došlo k jeho nahrazení primárním zdrojem energie (tj. zemním plynem) v tomto zařízení, nebo by (při odstavení provozu spalovny) muselo dojít (za účelem dodání elektrické energie jednotlivým odběratelům) k vytvoření energie pomocí primárních zdrojů v jiném zařízení (konkrétně v Teplárně Liberec, která navíc tvoří se spalovnou TERMIZO jeden funkční celek). Lze tedy konstatovat, že pokud by nebylo možné energii získat spálením odpadu ve spalovně TERMIZO, k výrobě elektrické energie by muselo dojít vzhledem k pravidelnému odebírání elektrické energie jednotlivými odběrateli jiným způsobem. Spalováním odpadu tedy v posuzovaném případě dochází k náhradě jiného druhu paliva, které by muselo být použito v případě nedostatku odpadu.
Na tomto místě je vhodné reagovat na námitku stěžovatelek, že by měl být odpad posuzován jako palivo ve smyslu vyhlášky č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší. Tato vyhláška explicitně v ustanovení § 2 písm. a) vylučuje odpady z definice paliva, a tudíž nelze ve smyslu platné právní úpravy klást rovnítko mezi odpad a palivo, byť i odpad může být zdrojem energie.
Zbývá tedy posoudit, zda je naplněno i kritérium čtvrté, konkrétně zda použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob. O naplnění druhé části kritéria není nutné pochybovat, to bylo v průběhu řízení dokázáno. K doložení splnění první části kritéria předložila I. stěžovatelka posudek, který hodnotí, zda ve spalovně TERMIZO dochází k energetickému využívání odpadu ve smyslu § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. Posudek vychází z výkonových a spotřebních ukazatelů z provozu spalovny TERMIZO v roce 2004, přičemž na základě provedených výpočtů je konstatováno, že odpad, který je zpracováván ve spalovně TERMIZO, vykazuje průměrnou výhřevnost 10 až 11 GJ/t a je schopen samostatného spalování bez přídavku podpůrného paliva.
Městský soud zkonstatoval, že posudek hodnotí pouze hledisko stanovené v národním právu, tj. splnění podmínky stanovené v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech ve spalovně TERMIZO a nevychází z komunitárního práva, které je třeba při posuzování určení účelu přepravy odpadů použít přednostně. Jak bylo však uvedeno výše, kritéria stanovená v § 23 odst. 1 zákona o odpadech nejsou v rozporu s komunitárním právem, neboť upřesňují pojem „energetické využívání odpadů“, a proto není možné je nezohlednit. Proto je nutné akceptovat i výsledky předloženého posudku, které splnění kritéria stanoveného národním právem dokazují. Konstatuje-li městský soud s odkazem na provozní řád spalovny TERMIZO, že „žalobcem předložený posudek tak dle názoru soudu nevyvrací názor žalovaného, že nelze vyloučit, že v některých časových úsecích nebude spalovací režim v předmětné spalovně nastaven tak, aby došlo k dokonalému spálení odpadu“, nejedná se o skutečnost, která by vyvracela splnění kritéria stanoveného v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. S ohledem na posuzování konkrétní přeshraniční přepravy odpadů tak zbývalo zjistit, zda odpad, jehož přeprava byla II. stěžovatelkou oznámena, spadá do okruhu odpadů, které je spalovna TERMIZO oprávněna zpracovávat. Podle provozního řádu spalovny TERMIZO patří mezi tyto odpady i odpady spadající pod kód 19 12 12, jež měly být podle stěžovatelek předmětem přeshraniční přepravy odpadů, tudíž lze předpokládat, že kritérium stanovené v ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) bude splněno i v tomto konkrétním případě. K tomu lze na okraj uvést, že z napadeného rozhodnutí městského soudu není patrné, co lze považovat za „dokonalé“ spálení odpadu, nicméně striktně vzato by s tímto přístupem nebylo možné kvalifikovat žádnou spalovnu odpadů jako zařízení pro využívání odpadů, což však rozhodně nebylo smyslem předmětného ustanovení zákona o odpadech. Nejvyšší správní soud nevidí důvod k pochybám ohledně výpočtů a výsledků uvedených v posudku, a proto v posuzovaném případě považuje za splněné i kritérium čtvrté.
d) K argumentaci II. stěžovatelky, podle níž bylo napadené rozhodnutí žalovaného v rozporu s právní úpravou volného pohybu zboží v rámci Evropské unie, poukazuje zdejší soud na čl. 30 SES, podle něhož nejsou vyloučeny zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. SES dále stanoví v čl. 174 odst. 2, že politika Společenství v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Společenství. Je založena na zásadách obezřetnosti a prevence, odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě „znečišťovatel platí“. V této souvislosti obsahují harmonizační opatření odpovídající požadavkům ochrany životního prostředí popřípadě ochrannou doložku, na základě které jsou členské státy zmocněny přijmout z mimoekonomických důvodů ochrany životního prostředí dočasná opatření podléhající kontrolnímu procesu Společenství.
Ochrana životního prostředí (včetně ochrany života a zdraví lidí) představuje z pohledu primárního práva Společenství důvod, pro který může být pohyb odpadů v rámci členských států Evropské unie omezen, resp. podmíněn předchozím souhlasem příslušných orgánů dotčených členských států nebo úplně zakázán, a to v závislosti na jeho charakteru, resp. nebezpečnosti. Proto např. přeshraniční přeprava odpadů zařaditelných do zeleného seznamu OECD (příloha č. II nařízení), jež obecně nemají nebezpečné vlastnosti, nepodléhá proceduře předchozího oznámení a souhlasu a je s nimi fakticky nakládáno jako se zbožím. Nařízení stanoví pravidla pro přeshraniční přepravu odpadů, jejichž dodržení musí být dána přednost před volným pohybem odpadu, jenž může představovat z pohledu ochrany životního prostředí potenciální zdroj jeho ohrožení a poškození.Toto vnímání nemůže oslabit ani skutečnost, že pojem odpad představuje mnohdy kategorii subjektivní (odpad jako produkt s pozitivní hodnotou, tj. tržní statek nebo odpad jako věc bez hodnoty, které je třeba se zbavit), přičemž samotná definice odpadu (viz § 3 odst. 1 zákona o odpadech) není často vnímána jednoznačně. Lze tedy shrnout, že pokud by bylo rozhodnutí žalovaného o námitce oprávněné, nejednalo by se s ohledem na výše uvedená ustanovení SES o rozhodnutí, jež by bylo v rozporu s komunitárním právem, neboť by se jednalo o jeho samotnou aplikaci. Odpad je sice možné vnímat jako specifický druh „zboží“, nicméně i při přepravě odpadů určených k využití je nutné (v závislosti na zařazení odpadu) dodržovat podmínky stanovené právem Společenství i právem národním.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení, totiž zda se v posuzovaném případě mělo jednat o přeshraniční přepravu odpadů za účelem jeho využití či odstranění. Shledal tudíž kasační stížnost důvodnou podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Městský soud je v dalším řízení vázán shora uvedeným právním názorem (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
adů za účelem jeho využití či odstranění. Shledal tudíž kasační stížnost důvodnou podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Městský soud je v dalším řízení vázán shora uvedeným právním názorem (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu