o kontrole“) Provádí-li se kontrola zaměřená pouze na činnost konkrétní organizační jednot- ky podniku kontrolované osoby, postačí ke splnění povinnosti kontrolního orgánu podle $ 12 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, že je zaháje- ní kontroly oznámeno vedoucímu této organizační jednotky.
o kontrole“) Provádí-li se kontrola zaměřená pouze na činnost konkrétní organizační jednot- ky podniku kontrolované osoby, postačí ke splnění povinnosti kontrolního orgánu podle $ 12 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, že je zaháje- ní kontroly oznámeno vedoucímu této organizační jednotky.
C.) V první řadě je třeba zabývat se obsa- hem povinnosti zakotvené v $ 10 odst. 7 zá- kona o chemických látkách, jejíž porušení mělo být důvodem pro uložení pokuty stěžo- vateli. Podle tohoto ustanovení právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k pod- nikání jsou povinny umožnit zaměstnan- cům kontrolních a dozorových úřadů podle JS 26 až S 29 (zákona o chemických látkách - pozn. Nejvyššího správního soudu) vstup na pozemky a do staveb užívaných k nakládá- ní s látkami a přípravky a poskytnout jim informace o druhu a množství látky nebo přípravku, s nimiž je na pozemku nebo ve stavbě nakládáno. Uvedenou povinnost nut- no vykládat v kontextu dalších relevantních zákonných ustanovení, zejména pak v daném případě $ 12 odst. 2 písm. a) a b) zákona o kontrole, podle nichž jsou kontrolní pra- covníci povinni oznámit kontrolované oso- 78 bě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly a šetřit práva a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob. Z uve- dených ustanovení zákona o kontrole vyplý- vá, že postihovat kontrolovanou osobu za ne- součinnost při kontrole lze zásadně jen za situace, kdy kontrolované osobě bylo zaháje- ní kontroly oznámeno, takže tato o kontrole věděla, anebo sice nevěděla, ale vědět mohla a měla. Součinnost lze totiž z povahy věci vy- žadovat pouze po tom, komu je či má být zná- mo, že nastala situace, za které je povinen ji poskytnout. Jakkoli k odpovědnosti právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podni- kání za správní delikt podle $ 30 odst 3 písm. c) zákona o chemických látkách není samo o sobě třeba zavinění (zákon zde zavi- nění jako podmínku deliktní odpovědnosti nevyžaduje, jde o správní delikt právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k pod- nikání postihovaný bez ohledu na zavinění), postih za porušení $ 10 odst. 7 zákona o che- mických látkách připadá v úvahu pouze za předpokladu, že kontrolované osobě bylo za- hájení kontroly předtím, než po ní kontrolní orgán požadoval splnění v tomto ustanovení uvedených povinností, oznámeno. Znamená to tedy, že otázka, zda bylo stě- žovateli jako kontrolované osobě zahájení kontroly v souladu se zákonem o kontrole oznámeno, je pro posouzení jeho odpověd- nosti za správní delikt rozhodná. Oznámení o zahájení kontroly je jednostranným proces- ním úkonem správního orgánu (kontrolního orgánu) adresovaným kontrolované osobě. Aby mělo účinky vedoucí ke splnění povin- nosti kontrolního orgánu vyplývající pro něj z $ 12 odst. 2 písm. a) zákona o kontrole, mu- sí zejména splňovat náležitosti obsahové a dojít do sféry kontrolované osoby. Ve věci stěžovatele je sporné, zda uvedený úkon, o je- hož obsahové stránce pochyb není, došel do sféry kontrolované osoby, byl-li adresován ře- diteli pobočky stěžovatele, jejíž prostory mě- ly být kontrolovány. Smyslem a účelem ozná- mení o zahájení kontroly je dát kontrolované osobě na vědomí, že u ní je zahajována kon- trola, takže jí tím vznikají specifické povin- nosti i specifická práva, zakotvená zejména v zákoně o kontrole, subsidiárně však - s ohledem na ustanovení $ 26 zákona o kon- trole - případně i ve správním řádu. Ve své podstatě plní oznámení o zahájení kontroly stejnou funkci jako uvědomění účastníka o za- hájení řízení podle $ 18 odst. 3 správního řádu - zajišťuje zejména, aby kontrolovaná osoba mohla od počátku provádění kontroly řádně a v potřebném rozsahu uplatňovat svá proces- ní práva a aby po ní bylo lze spravedlivě poža- dovat poskytnutí potřebné součinnosti. Zákon o kontrole nemá zvláštní ustanove- ní o tom, vůči které konkrétní fyzické osobě je nutno oznámení o zahájení kontroly učinit, aby bylo lze mít za to, že došlo do sféry kon- trolované právnické osoby; ani subsidiárně použitelný správní řád však uvedenou pro- blematiku výslovně neupravuje. Z ustanovení $ 17 odst. 2 správního řádu vyplývá, že akcio- vá společnost, kterou je stěžovatel, jedná v ří- zení buď svým statutárním orgánem, anebo za ni jedná zástupce. Toto ustanovení se však týká procesních úkonů samotné právnické osoby jako účastníka řízení, nikoli toho, kdy je vůči účastníkovi řízení účinný procesní úkon správního orgánu. Správní řád výslovně upravuje některé případy doručování písem- ností ($ 24 až $ 26 správního řádu), čímž ve své podstatě upravuje i to, kdy je účinný pí- semnou formou provedený procesní úkon správního orgánu vůči účastníku řízení; úkon provedený jinak než písemně a oka- mžik jeho účinnosti však neupravuje. Jistou výjimkou je ustanovení o oznamování roz- hodnutí ($ 51 správního řádu), podle něhož namísto doručení písemného vyhotovení může mít účinek oznámení rozhodnutí jeho ústní vyhlášení - za předpokladu, že účast- ník, tj. u právnické osoby její statutární orgán nebo zástupce právnické osoby, je přítomen; den vyhlášení rozhodnutí je dnem jeho ozná- mení ovšem jen v případě, že se přítomný účastník řízení (vlastním právním úkonem) vzdal nároku na doručení písemného vyhoto- vení rozhodnutí. Jinou úpravu podmínek a účinku dojití právního úkonu správního or- gánu účastníku řízení však ustanovení práva veřejného, použitelná na věc stěžovatele, tj. zejména ustanovení zákona o kontrole a pří- padně správního řádu, nemají. Ucelenou úpravu jednání subjektů práva a otázek s tím souvisejících (mj. implicitně upravující i doji- tí projevu vůle jiné osoby do sféry adresáta a to, kdy se tak stane, apod.), lze však najít v zákonech práva soukromého, a to jednak v obecné části občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obě. zák.“), jednak ve zvláštních předpisech např. o některých právnických osobách či osobách (fyzických či právnických) se speci- fickými vlastnostmi či postavením. Veřejné právo takovou právní úpravu ne- má; některé jeho předpisy však obsahují usta- novení, která se jednání subjektů práva týkají. Nejvyšší správní soud vychází z teze, že veřej- né a soukromé právo v moderní společnosti nejsou dva světy oddělené „čínskou zdí“, v ni- chž by platila zcela a principiálně odlišná pravidla, nýbrž dvě sféry jednoho ve své pod- statě jednotného a uceleného právního řádu. Vztah soukromého a veřejného práva. chápe Nejvyšší správní soud v souladu s převažující- mi doktrinálními trendy poslední doby (viz např. Maurer: Allgemeines Verwaltungs- recht. 15. vyd., C. H. Beck, Můnchen 2004, str. 47 - 51, Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 21 - 25) jako vztah obecného a zvláštního práva. Jinak řečeno, soukromé právo upravu- je práva a povinnosti subjektů práv bez ohle- du na jejich specifickou povahu z hlediska je- jich role při výkonu veřejné moci (v tomto smyslu má v právu soukromém stát stejné po- stavení jako kterákoli jiná právnická či fyzic- ká osoba); oproti tomu veřejnoprávní je tako- vá podmnožina množiny všech právních vztahů, která je charakterizována tím, že v da- ném právním vztahu je alespoň jeden z jeho subjektů vykonavatelem veřejné moci. Teorie veřejného práva jako zvláštního práva k „obecnému“ právu soukromému pak je v praxi cenná jednak tím, že — zejména při zapojení dílčích komponent dalších teorií rozlišení obou základních sfér práva (zájmo- vé, subordinační, organické v její původní podobě) - dokáže normy veřejného a sou- kromého práva od sebe vcelku efektivně a jednoznačně rozlišit, jednak tím, že umož- 79 1034 Zu ňuje „subsidiárně“ použít i ve veřejném právu normy práva soukromého tam, kde veřejno- právní úprava chybí či je kusá a kde nelze do- spětk rozumnému závěru, že absence či kusost úpravy má svůj samostatný smysl a účel. V doktríně občanského práva je notorie- tou, že adresované právní úkony jsou per- fektní (účinné) jejich dojitím adresátovi (Knappová - Švestka a kol.: Občanské právo hmotné. Svazek I, ASPI, Praha 2002, str. 120). Svojí povahou je adresovaným právním úko- nem, ovšem úkonem veřejnoprávní povahy, i oznámení zahájení kontroly konkrétní (indi- viduálně určené) kontrolované osobě. Právní předpisy veřejného práva nestanovují pro případ stěžovatele žádné pravidlo o účinnos- ti takového právního úkonu odlišné od pravi- dla v právu soukromém a není zde ani žádné- ho jiného věcného či povaze věci vlastního důvodu pohlížet na účinek procesního úko- nu kontrolního orgánu vůči stěžovateli odliš- ným způsobem. Podle $ 20 odst. 1 obč. zák. právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávnění smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zá- konem (statutární orgány). Podle odst. 2 té- hož ustanovení však za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracov- níci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávně- ní, vznikají práva a povinností právnické osobě, jen pokud se právní úkon týká před- mětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Uvedené základní pravidlo za- kotvené v $ 20 odst. 2 obč. zák. je pro podni- katele, kterými jsou i akciové společnosti [$ 2 odst. 2 písm. a), $ 34 odst. 1 písm. a), $ 56 odst. I věta druhá zákona č. 513/1991 Sb., obchodní- ho zákoníku (dále jen „obch. zák.“)], tedy i stěžovatel, modifikováno ustanovením $ 15 obch. zák., jehož odstavec 1 stanoví, že kdo byl při provozování podniku pověřen urči- tou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Po- dle odst. 2 téhož ustanovení pak překročí-lí 80 zástupce podnikatele zmocnění podle od- stavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnos- tem případu vědět nemohla. Ustanovení $ 15 odst. 1 obch. zák. zakládá zvláštní zastoupení podnikatele tím, kdo byl při provozování je- ho podniku pověřen určitou činností. Toto zmocnění je z hlediska svého věcného rozsahu omezeno, a to nikoli v závislosti na konkrét- ním rozsahu zastoupení, jak by jej podnikatel vůči osobě pověřené činností vymezil, nýbrž „objektivně“, tím, co je z hlediska „průměrné třetí osoby“ možno považovat za obvyklou šká- lu úkonů, k nimž při dané činnosti dochází. Konkrétně ve vztahu ke stěžovateli je ten, kdo je stěžovatelem pověřen řízením jeho po- bočky, zmocněn ke všem úkonům, ke kterým v obchodním a hospodářském životě při říze- ní poboček obdobného druhu a povahy ob- vykle dochází. Nepochybně se bude jednat i0 přijímání jednostranných právních úkonů činěných vůči stěžovateli, týká-li se jejich ob- sah výlučně dané pobočky a nevztahují-li se i na jiné části podniku stěžovatele či na jiné stěžovatelovy aktivity. Mezi účastníky je ne- sporné, že kontrolní pracovnice oznámila zahájení kontroly řediteli pobočky. Ředitel pobočky jako určité relativně samostatné or- ganizační jednotky podniku (Nejvyšší správ- ní soud zdůrazňuje, že pobočku neztotožňu- je s legálně definovanými pojmy odštěpného závodu či organizační složky) zpravidla bývá osobou stojící v čele pobočky, která má na starosti její běžné provozní řízení; může i ne- musí být odpovědný za rozhodování zásad- ních otázek týkajících se pobočky, obvykle však je v jeho moci řešení jejích běžných zá- ležitostí, čítaje v to i záležitosti nenadálé či opakující se zřídka. Skutečnost, že vnitřní předpis právnické osoby může rozsah kom- petencí ředitele pobočky oproti „obvyklé- mu“ rozsahu omezit či podmínit např. sou- hlasem statutárního orgánu či jeho člena, na věci nemůže nic změnit, neboť podstatné je - jak již výše uvedeno - „objektivní“ vymezení kompetencí ředitele pobočky pohledem „průměrné třetí osoby“. Za součást běžného provozního řízení pobočky lze jistě považo- vat i komunikaci s orgány veřejné moci, týká-li se její obsah výlučně činnosti pobočky sa- motné; součástí takové komunikace je jistě i přijímání právních úkonů orgánů veřejné moci adresovaných stěžovateli, týkají-li se vý- lučně pobočky. Toto je mezi účastníky ne- sporné - kontrolována měla být výlučně po- bočka v O. a kontrola byla zaměřena na zjištění, zda stěžovatel dodržuje v této své po- bočce při nakládání s chemickými látkami (konkrétně se jednalo především o benzín do zapalovačů) právní předpisy na úseku ochra- ny životního prostředí, Lze tedy uzavřít, že v případě předmětné kontroly postačovalo, aby kontrolní pracovnice oznámila její zahá- jení toliko řediteli příslušné pobočky stěžo- vatele, a nebylo nutné, aby bylo oznámení učiněno do sídla stěžovatele. Podpůrně lze ve prospěch uvedeného zá- věru snést i argumenty teleologické. K efekti- vitě kontroly ve fázi zjišťovací je nezřídka nut- ná i jistá její překvapivost, aby kontrolovaná osoba nemohla účel kontroly, jímž je zjištění skutečného stavu věcí, zmařit tím, že by tento skutečný stav věcí před jeho zjištěním rychle „zaretušovala“, a tak se vyhnula případné zá- konem předvídané sankci. K tomu by však mohlo dojít tehdy, pokud by po kontrolním orgánu bylo vyžadováno, aby k faktickému za- početí kontroly v určité relativně samostatné organizační jednotce kontrolované osoby přistoupil až po jejím fyzickém oznámení sta- tutárnímu orgánu kontrolované osoby, anebo doručením písemného oznámení do jejího sídla. Jistě si lze představit, že takováto koor- dinace konání kontrolního orgánu na dvou místech současně či těsně po sobě by byla v současné době technicky možná; bylo by však nepřiměřené a smyslu a účelu státní kontroly vzdálené, pokud by byla požadová- na, zvláště pak za situace, kdy právní úprava jednání podnikatele v $ 15 obch. zák. přímo a výslovně počítá s tím, že podnik jako často velmi rozsáhlá a složitě strukturovaná hro- madná věc je rozčleněn na různé organizační jednotky, jež navenek vystupují relativně sa- mostatně, i když nejde o samostatné právnic- ké osoby ani organizační složky či odštěpné závody. Nelze souhlasit ani se stěžovatelovým argumentem, že kompletní součinnost při vý- konu kontrolní činnosti může poskytnout pouze kontrolovaná osoba jako celek. S tím Nejvyšší správní soud souhlasí pouze v tom smyslu, že relativní organizační samostatnost nečiní ještě z pobočky či jiné obdobné orga- nizační jednotky samostatný subjekt práv a že samozřejmě s kontrolním orgánem jedná a součinnost mu poskytuje vždy právnická osoba jako celek. Velmi často - podobně jako v projednávaném případě stěžovatele - však dochází k tomu, že součinnost při kontrole se týká zřetelně místně a/nebo věcně vymeze- ného okruhu činností kontrolované osoby, který ve své podstatě odráží její vnitřní orga- nizační strukturu a funkční rozčlenění, což velmi dobře umožňuje, aby součinnost po- skytl vedoucí příslušné organizační jednotky a jemu podřízené fyzické osoby; to samozřej- mě nevylučuje, aby tento vedoucí své kroky konzultoval s vedením kontrolované osoby a řídil se jeho pokyny (takto ostatně k věci při- stupoval při zahájení kontroly i ředitel kontro- lované pobočky stěžovatele, který se podle svého tvrzení spojil se členy vedení stěžovate- le). Z $ 12 odst. 2 písm. b) zákona o kontrole, který kontrolnímu orgánu přikazuje šetřit prá- va a právem chráněné zájmy kontrolovaných osob, ostatně vyplývá povinnost kontrolního orgánu a jeho kontrolních pracovníků umož- nit vedoucímu kontrolované organizační jed- notky kontrolované osoby či jinému na místě přítomnému odpovědnému pracovníku této osoby, aby se povaze věci přiměřeným způso- bem (např. telefonicky, mailem, případně i okamžitou osobní návštěvou) spojil s vrcho- lovým vedením kontrolované osoby a vyžádal si v souvislosti s poskytováním součinnosti při kontrole pokyny, jak má postupovat; tuto po- vinnost by kontrolní orgán neměl pouze za si- tuace, kdy by bylo očividné, že již samotné spojení vedoucího organizační jednotky či ji- ného odpovědného pracovníka s vrcholovým vedením kontrolované osoby podstatným způ- sobem zmaří zjišťovací fázi kontrolní činnosti. ' 81 1035 1035 Advokacie: pozastavení výkonu advokacie k $ 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii“ K pozastavení výkonu advokacie podle $ 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, postačuje zjištění, že proti advokátovi bylo zahájeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin. Tato skutečnost je zpravidla patrná ze samotného usnesení o zahájení trestního stíhání. Není na závadu, pokud je skutek, pro nějž je advokát trestně stíhán, v usnesení o zahájení trestního stíhání popsán jinak než v rozhodnu- tí o pozastavení výkonu advokacie.
Akciová společnost G. proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty, o kasační
tížní námitce sub 2) poukazoval oprávněně.
VII. d)
Navíc – i kdybychom odhlédli od nerozpoznání nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného – měl Městský soud v Praze dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele relevantní jsou, přinejmenším již proto, že důkazy provedené ve správním řízení samy o sobě jednoznačnou odpověď na to, zda k porušení povinnosti podle § 10 odst. 7 zákona o chem. lát došlo, nedávají [viz sub VII. b)]. I stížní námitka sub 5) proto má svoji relevanci.
VIII.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost stěžovatele byla důvodná [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Městský soud v Praze je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu