Správní řád z roku 2004 zvýšil odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolací- ho přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno ($ 82 odst. 2). Pozornost, kterou je odvolací orgán povinen nad rámec uplatněných odvolacích námitek věnovat zá- kladním zásadám správního řízení, je limitována skutečnostmi, které jsou ze spisu zjevné. Nelze proto vytýkat odvolacímu orgánu, že sám nezjistil, že v řízení před správním orgánem I. stupně nebyly účastníkovi řízení řádně doručovány píse- mnosti (včetně rozhodnutí), pokud na tuto skutečnost odvolatel ve včas podaném odvolání obsahujícím základní specifikaci a obsah tohoto rozhodnutí nijak neupo- zornil a ze spisu to jinak nebylo možno seznat.
Správní řád z roku 2004 zvýšil odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolací- ho přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno ($ 82 odst. 2). Pozornost, kterou je odvolací orgán povinen nad rámec uplatněných odvolacích námitek věnovat zá- kladním zásadám správního řízení, je limitována skutečnostmi, které jsou ze spisu zjevné. Nelze proto vytýkat odvolacímu orgánu, že sám nezjistil, že v řízení před správním orgánem I. stupně nebyly účastníkovi řízení řádně doručovány píse- mnosti (včetně rozhodnutí), pokud na tuto skutečnost odvolatel ve včas podaném odvolání obsahujícím základní specifikaci a obsah tohoto rozhodnutí nijak neupo- zornil a ze spisu to jinak nebylo možno seznat.
Řízení o přestupku bylo zahájeno v roce 2006, tedy za účinnosti stavebního zákona č. 50/1976 Sb. Pro řízení podle tohoto zákona platil správní řád ($ 140), u přestupků s vý- jimkou ustanovení ve stavebním zákoně uve- dených ($ 105 odst. 5). Doručování upravuje $ 19 a násl. správního řádu. Účastníkovi říze- ní je třeba doručit oznámení o zahájení správ- ního řízení zahajovaného z moci úřední (S 46), aniž je povinnost doručit do vlastních rukou. Pokud jde o předvolání k jednání ($ 59) a rozhodnutí ($ 72 odst. 1), do vlast- ních rukou být doručena musí ($ 19 odst. 4). Fyzické osobě se doručuje na adresu pro do- ručování, na adresu jejího trvalého pobytu, 532 na její elektronickou adresu, případně kdeko- liv bude zastižena ($ 20 odst. 1). Písemnost určenou do vlastních rukou však lze doručit pouze adresátovi, nebo tomu, koho adresát k převzetí písemnosti zmocnil ověřenou pí- semnou plnou mocí ($ 20 odst. 2). Pouze pí- semnost, kterou není třeba doručit do vlastních rukou, lze podle odst. 3 téhož ustanovení pře- dat jiné vhodné osobě bydlící v témže místě, souhlasící s předáním adresátovi. V daném případě se jednalo o písemnosti, které bylo ze zákona třeba doručit do vlastních rukou adresáta (zahájení řízení spojené s předvolá- ním k jednání a rozhodnutí). Lze přisvědčit žalovanému v tom, že pokud z jiného řízení bylo známo, že na adrese trvalého pobytu se adresát nezdržuje (to ostatně stěžovatel ani nevyvrací a nevytýká, že mu nebylo doručo- váno na pražskou adresu), a naopak mu bylo možno doručovat na adresu, kterou v jiném řízení označil za adresu pro doručování a zá- silky na ní přebíral, nepochybil správní orgán tím, že na tuto adresu doručoval i v tomto ří- zení. Ostatně také rozhodnutí žalovaného na ni bylo řádně doručeno - z tohoto hlediska bylo nadbytečné hodnocení náležitostí do- dejky krajským soudem, neboť žalobou neby- lo vytýkáno, že by žalobci nebylo řádně doru- čeno odvolací rozhodnutí, naopak v ní bylo konstatováno doručení odvolacího rozhod- nutí včetně data. Nedoručení předvolání k jednání do vlastních rukou stěžovatele by jistě bylo po- rušením zákona, stejně tak jako nedoručení správního rozhodnutí I stupně a je neroz- hodné, že správní orgán tuto skutečnost z doručenek zjistit nemohl. Nepodstatná je i skutečnost, že obě rozhodné písemnosti (předvolání k jednání a rozhodnutí I. stupně) zřejmě převzal stěžovatelův otec sdílející s ním stejnou adresu. Stěžovatel neuvedl, ja- kým konkrétním způsobem zjistil existenci rozhodnutí a jeho podstatný obsah. Jeho vy- jádření, že to bylo v souvislosti s jiným říze- ním, je značně neurčité - ani to však nezhoji- lo skutečnost, že v souladu se zákonem písemnosti doručeny nebyly. Existenci toho- to rozhodnutí však stěžovatel zjevně v odvo- lací lhůtě seznal, neboť v odvolání přesně označil jak číslo jednací daného rozhodnutí, tak i výši pokuty a nákladů řízení a v zákonné lhůtě se proti němu odvolal. V tomto odvolá- ní mohl namítat zejména nedostatek doruče- ní písemností a porušení svých procesních práv nemožností se aktivně na řízení účast- nit, neboť to mu muselo být zcela jasné i bez bližší znalosti obsahu rozhodnutí. To však ne- učinil. Pokud žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje určitý konkrétní obsah odvolání, zjevně zaměnil odvolání s je- ho doplněním, které mu však bylo doručeno, jak výše uvedeno, až poté, kdy bylo o odvolá- ní rozhodnuto. Lze připustit, že pokud stěžo- vatel skutečně neměl k dispozici text rozhod- nutí, neměl možnost v plné míře uplatnit námitky věcné. Znalost důvodů správního or- gánu pro vydání rozhodnutí jistě je podkla- dem pro úvahu, zda adresát rozhodnutí toto akceptuje, či zda se rozhodne podat odvolání a z jakých důvodů. Není to však nezbytným předpokladem pro podání odvolání, neboť správní řád předpokládá i možnost podání odvolání před oznámením rozhodnutí ($ 83 odst. 1 správního řádu), byť toto ustanovení bude přicházet v úvahu zpravidla tam, kde je účastník s vydáním rozhodnutí již obezná- men jinak. Stěžovateli však nepochybně nic nebránilo v uplatnění námitek proti výše uve- denému postupu správního orgánu a proti porušení jeho procesních práv, neboť to vše mu bylo dostatečně známo. Odvolání však bylo, s výjimkou specifikace napadeného rozhod- nutí a jeho výroků, zcela bez obsahu a správ- ní orgán nebyl povinen akceptovat odvolate- lem vyhrazenou lhůtu 60 dnů k doplnění odvolání. Je proto zcela irelevantní poukaz na skutečnosti uvedené v doplnění odvolání, které bylo žalovanému doručeno poté, kdy již o odvolání bylo rozhodnuto. 2x4 Správní řád předpokládá, že může nastat situace, kdy rozhodnutí není řádně oznáme- no: Spojuje s ní delší-odvolací lhůtu uvede- nou v $ 84 odst. 1 - toto ustanovení ovšem pro výluku uvedenou v jeho poslední větě na stěžovatele vztáhnout nelze. Současně však v odst. 2 téhož ustanovení vylučuje, aby se ne- oznámení rozhodnutí dovolával ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil. V tom případě se postupuje, jako by bylo doručeno rozhod- nutí s chybějícím poučením podle $ 83 odst. 2. V tom případě lze podat odvolání do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení (zde nepřichází v úvahu), nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení. Tuto lhůtu nelze vykládat jinak, než že v takovém případě lze podat odvolání do 90 dnů ode dne nabytí vě- domosti o existenci rozhodnutí. Tato ochra- na účastníka však v daném případě rovněž nepřichází v úvahu prostě proto, že stěžova- tel podal odvolání v řádné patnáctidenní Ihů- tě počítané od okamžiku doručení rozhod- nutí, ač jemu rozhodnutí do vlastních rukou zákonným způsobem doručeno nebylo. Odvolání podle $ 82 odst. 2 správního řá- du musí mít náležitosti uvedené v $ 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho na- padá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhod- nutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celé- ho rozhodnutí. Podle $ 82 odst. 4 se k novým skutečnostem a návrhům provedení důkazů uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvo- lacího řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o ta- kové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu v řízení v prvním stupni nebylo umožně- no učinit určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. Podle $ 89 odst. 2 správního řádu odvolací orgán přezkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, kte- ré vydání rozhodnutí předcházelo, s právní- mi předpisy. Správnost napadeného rozhod- nutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyža- duje-li to veřejný zájem. V daném případě od- volání obsahovalo minimum ze zákonem předpokládaných náležitostí, neboť v něm byl uveden pouze údaj o napadeném rozhod- nutí a 0 jeho předmětu. Správní orgán v tako- vém případě měl učinit opatření k odstraně- ní jeho nedostatků postupem podle $ 37 odst. 3 správního řádu, a nikoliv sám možné vady vyhledávat. Skutečnost, že nebyl vyzván k odstranění vad odvolání, ovšem stěžovatel 533 1581 žalovanému v žalobě nevytýkal, a proto k ní soud nemohl přihlížet. Přezkoumal-li žalova- ný průběh celého řízení a prvoinstančního rozhodnutí, překročil jeho přezkum zákonné meze, ovšem toto jeho konání rozhodně nemělo vliv na zákonnost vydaného rozhod- nutí, ani se nemohlo nepříznivě dotknout stěžovatelových práv. Vytýkalli stěžovatel ža- lovanému v žalobě, že neodhalil doručení předvolání a rozhodnutí jiné osobě a vychá- zel z předpokladu správnosti doručenek, lze mu to těžko vytýkat za situace, kdy stěžovatel v odvolání ani nezmínil, že mu tyto písem- nosti nebyly doručeny. Při hodnocení zákonnosti postupu a roz- hodnutí žalovaného je třeba vycházet z toho, že správní řád (č. 500/2004 Sb.) přijal jinou konstrukci odvolacího přezkumu, než kterou znal předchozí správní řád (č. 71/1967 Sb.). Zvýšil totiž odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dis- pozici svěřil, v jakém rozsahu a z jakých hle- disek má být prvostupňové rozhodnutí pře- zkoumáváno - s výjimkou skutečností, které je povinen zkoumat bez ohledu na obsah od- volání. Pozornost, kterou musí odvolací or- gán věnovat základním zásadám správního ří- zení, by v sobě jistě zahrnovala i vyvození důsledků z porušení procesních předpisů, za které je třeba považovat i nedostatek doruče- ní předmětných písemností. Tento přezkum nad rámec odvolacích námitek však předpo- kládá, že takové vady jsou ze spisu zjevné. Po- kud spis obsahoval u těchto písemností doru- čenky se zákonnými náležitostmi a jejich obsah nebyl odvoláním zpochybněn, nelze žalovanému vytýkat, že neporovnával vzhled podpisů s podpisy stěžovatele obsaženými v jiných jeho spisech. Ve vztahu ke správnímu řízení lze uzavřít, že v řízení před správním orgánem I. stupně došlo k vadám a k porušení procesních práv stěžovatele jako účastníka řízení. Bylo však na stěžovateli, který byl zjevně seznámen s exi- stencí rozhodnutí a s jeho podstatným obsa- hem, aby proti tomu brojil odpovídajícím pro- cesním prostředkem - odvoláním, které mělo obsahovat námitky, v jejichž uplatnění mu nic nebránilo. Lze jen zopakovat, že stěžovatel od- volání podal, ovšem neuvedl v něm námitku, že mu předvolání a rozhodnutí nebyla doru- čena, ač to mu bylo dostatečně známo a nepo- třeboval k tomu znát ani bližší obsah rozhod- nutí, ani nahlížet do správního spisu. Přitom tato pochybení, stěžovateli zřejmá, nemohla být zřejmá žalovanému z obsahu spisu. 1581 Stavební řízení: k pojmu „terénní úpravy“; řízení o odstranění sve 2 nepovolených terénních úprav k $ 71 odst. 1 a $ 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb.“ 2M: Pokud v řízení o dodatečné povolení či odstranění stavby bylo zjištěno, že žalob- ce chtěl pozměnit tvar okolní krajiny na dotčených pozemcích, tedy upravit okolní terén definitivním způsobem, může stavební úřad nařídit odstranění nepovolených terénních úprav [$ 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 1976]. Umístění sta- vební sutě na předmětné pozemky nemusí samo 0 sobě - bez výše uvedené subjek- tivní složky - znamenat provedení nepovolených terénních úprav.
Ing. Bohdan H. proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje o uložení pokuty, o kasační stíž-
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Řízení o přestupku bylo zahájeno v r. 2006, tedy za účinnosti stavebního řádu č. 50/1976 Sb. Pro řízení podle tohoto zákona platil správní řád (§ 140), u přestupků s výjimkou ustanovení ve stavebním zákoně uvedených (§ 105 odst. 5). Doručování upravuje ust. § 19 a násl. spr. řádu. Účastníkovi řízení je třeba doručit oznámení o zahájení správního řízení zahajovaného z moci úřední (§ 46), aniž je povinnost doručit do vlastních rukou. Pokud jde o předvolání k jednání (§ 59) a rozhodnutí (§ 72 odst. 1), do vlastních rukou být doručena musí (§ 19 odst. 4). Fyzické osobě se doručuje na adresu pro doručování, na adresu jejího trvalého pobytu, na její elektronickou adresu, případně kdekoliv bude zastižena (§ 20 odst. 1). Písemnost určenou do vlastních rukou však lze doručit pouze adresátovi, nebo tomu, koho adresát k převzetí písemnosti zmocnil ověřenou písemnou plnou mocí (§ 20 odst. 2) Pouze písemnost, kterou není třeba doručit do vlastních rukou lze podle odst. 3 téhož ustanovení předat jiné vhodné osobě bydlící v témže místě, souhlasící s předáním adresátovi. V daném případě se jednalo o písemnosti, které bylo ze zákona třeba doručit do vlastních rukou adresáta (zahájení řízení spojené s předvoláním k jednání a rozhodnutí). Lze přisvědčit žalovanému v tom, že pokud z jiného řízení bylo známo, že na adrese trvalého pobytu se adresát nezdržuje (to ostatně stěžovatel ani nevyvrací a nevytýká, že mu nebylo doručováno na pražskou adresu) a naopak mu bylo možno doručovat na adresu, kterou v jiném řízení označil za adresu pro doručování a zásilky na ní přebíral, nepochybil správní orgán tím, že na tuto adresu doručoval i v tomto řízení. Ostatně také rozhodnutí žalovaného na ni bylo řádně doručeno - z tohoto hlediska bylo nadbytečné hodnocení náležitostí dodejky krajským soudem, neboť žalobou nebylo vytýkáno, že by žalobci nebylo řádně doručeno odvolací rozhodnutí, naopak v ní bylo konstatováno doručení odvolacího rozhodnutí včetně data.
Nedoručení předvolání k jednání do vlastních rukou stěžovatele by jistě bylo porušením zákona, stejně tak jako nedoručení správního rozhodnutí I. stupně a je nerozhodné, že správní orgán tuto skutečnost z doručenek zjistit nemohl. Nepodstatná je i skutečnost, že obě rozhodné písemnosti (předvolání k jednání a rozhodnutí I. stupně) zřejmě převzal stěžovatelův otec sdílející s ním stejnou adresu. Stěžovatel neuvedl, jakým konkrétním způsobem zjistil existenci rozhodnutí a jeho podstatný obsah. Jeho vyjádření, že to bylo v souvislosti s jiným řízením, je značně neurčité - ani to však nezhojilo skutečnost, že v souladu se zákonem písemnosti doručeny nebyly. Existenci tohoto rozhodnutí však stěžovatel zjevně v odvolací lhůtě seznal, neboť v odvolání přesně označil jak číslo jednací daného rozhodnutí, tak i výši pokuty a nákladů řízení a v zákonné lhůtě se proti němu odvolal. V tomto odvolání mohl namítat zejména nedostatek doručení písemností a porušení svých procesních práv nemožností se aktivně na řízení účastnit, neboť to mu muselo být zcela jasné i bez bližší znalosti obsahu rozhodnutí To však neučinil. Pokud žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje určitý konkrétní obsah odvolání, zjevně zaměnil odvolání s jeho doplněním, které mu však bylo doručeno, jak výše uvedeno, až poté, kdy bylo o odvolání rozhodnuto. Lze připustit, že pokud stěžovatel skutečně neměl k dispozici text rozhodnutí, neměl možnost v plné míře uplatnit námitky věcné. Znalost důvodů správního orgánu pro vydání rozhodnutí jistě je podkladem pro úvahu, zda adresát rozhodnutí toto akceptuje, či zda se rozhodne podat odvolání a z jakých důvodů. Není to však nezbytným předpokladem pro podání odvolání, neboť správní řád předpokládá i možnost podání odvolání před oznámením rozhodnutí (§ 83 odst. 1 spr. ř.), byť toto ustanovení bude přicházet v úvahu zpravidla tam, kde je účastník s vydáním rozhodnutí již obeznámen jinak. Stěžovateli však nepochybně nic nebránilo v uplatnění námitek proti výše uvedenému postupu správního orgánu a proti porušení jeho procesních práv, neboť to vše mu bylo dostatečně známo. Odvolání však bylo, s výjimkou specifikace napadeného rozhodnutí a jeho výroků, zcela bez obsahu a správní orgán nebyl povinen akceptovat odvolatelem vyhrazenou lhůtu 60 dnů k doplnění odvolání. Je proto zcela irelevantní poukaz na skutečnosti uvedené v doplnění odvolání, které bylo žalovanému doručeno poté, kdy již o odvolání bylo rozhodnuto.
Správní řád předpokládá, že může nastat situace, kdy rozhodnutí není řádně oznámeno. Spojuje s ní delší odvolací lhůtu uvedenou v § 84 odst. 1 – toto ustanovení ovšem pro výluku uvedenou v jeho poslední větě na stěžovatele vztáhnout nelze. Současně však v odst. 2 téhož ustanovení vylučuje, aby se neoznámení rozhodnutí dovolával ten, kdo se s ním prokazatelně seznámil. V tom případě se postupuje, jako by bylo doručeno rozhodnutí s chybějícím poučením podle § 83 odst. 2. V tom případě lze podat odvolání do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení (zde nepřichází v úvahu) nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení. Tuto lhůtu nelze vykládat jinak, než že v takovém případě lze podat odvolání do 90 dnů ode dne nabytí vědomosti o existenci rozhodnutí. Tato ochrana účastníka však v daném případě rovněž nepřichází v úvahu prostě proto, že stěžovatel podal odvolání v řádné patnáctidenní lhůtě počítané od okamžiku doručení rozhodnutí, ač jemu rozhodnutí do vlastních rukou zákonným způsobem doručeno nebylo.
Odvolání podle § 82 odst. 2 správního řádu musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Podle § odst. 4 se k novým skutečnostem a návrhům provedení důkazů uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu v řízení v prvním stupni nebylo umožněno učinit určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. Podle § 89 odst. 2 spr. řádu odvolací orgán přezkoumá soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy vyžaduje-li to veřejný zájem. V daném případě odvolání obsahovalo minimum ze zákonem předpokládaných náležitostí, neboť v něm byl uveden pouze údaj o napadeném rozhodnutí a o jeho předmětu. Správní orgán v takovém případě měl učinit opatření k odstranění jeho nedostatků postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu a nikoliv sám možné vady vyhledávat. Skutečnost, že nebyl vyzván k odstranění vad odvolání ovšem stěžovatel žalovanému v žalobě nevytýkal, a proto k ní soud nemohl přihlížet. Přezkoumal-li žalovaný průběh celého řízení a prvoinstančního rozhodnutí, překročil jeho přezkum zákonné meze, ovšem toto jeho konání rozhodně nemělo vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí, ani se nemohlo nepříznivě dotknout stěžovatelových práv. Vytýkal-li stěžovatel žalovanému v žalobě, že neodhalil doručení předvolání a rozhodnutí jiné osobě a vycházel z předpokladu správnosti doručenek, lze mu to těžko vytýkat za situace, kdy stěžovatel v odvolání ani nezmínil, že mu tyto písemnosti nebyly doručeny.
Při hodnocení zákonnosti postupu a rozhodnutí žalovaného je třeba vycházet z toho, že správní řád č. 500/2004 Sb. přijal jinou konstrukci odvolacího přezkumu, než kterou znal předchozí správní řád č. 71/1967 Sb. Zvýšil totiž odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno - s výjimkou skutečností, které je povinen zkoumat bez ohledu na obsah odvolání. Pozornost, kterou musí odvolací orgán věnovat základním zásadám správního řízení, by v sobě jistě zahrnovala i vyvození důsledků z porušení procesních předpisů, za které je třeba považovat i nedostatek doručení předmětných písemností. Tento přezkum nad rámec odvolacích námitek však předpokládá, že takové vady jsou ze spisu zjevné. Pokud spis obsahoval u těchto písemností doručenky se zákonnými náležitostmi a jejich obsah nebyl odvoláním zpochybněn, nelze žalovanému vytýkat, že neporovnával vzhled podpisů s podpisy stěžovatele obsaženými v jiných jeho spisech.
Ve vztahu ke správnímu řízení lze uzavřít, že v řízení před správním orgánem I. stupně došlo k vadám a k porušení procesních práv stěžovatele jako účastníka řízení. Bylo však na stěžovateli, který byl zjevně seznámen s existencí rozhodnutí a s jeho podstatným obsahem, aby proti tomu brojil odpovídajícím procesním prostředkem - odvoláním, které mělo obsahovat námitky, v jejichž uplatnění mu nic nebránilo. Lze jen zopakovat, že stěžovatel odvolání podal, ovšem neuvedl v něm námitku, že mu předvolání a rozhodnutí nebyla doručena, ač to mu bylo dostatečně známo a nepotřeboval k tomu znát ani bližší obsah rozhodnutí ani nahlížet do správního spisu. Přitom tato pochybení, stěžovateli zřejmá, nemohla být zřejmá žalovanému z obsahu spisu.
Zákonnost postupu a rozhodnutí žalovaného je krajský soud povinen zkoumat v rozsahu žalobních námitek (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Překročit jejich rozsah je soud oprávněn pouze v případě, že se jedná o rozhodnutí nicotné (§ 76 odst. 2 s. ř. s.), nebo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], vylučující přezkum z hlediska žalobních námitek. Přitom pro vážné procesní vady může soud zrušit správní rozhodnutí i bez jednání [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], ovšem i zde musí jít o vady v žalobě namítané. Procesní vady jsou nezákonností a ta musí být v žalobě namítána, soud jí nezkoumá z moci úřední. K tomu srovnej např. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, sp.zn. 9 Afs 86/2007 (dostupné na www.nssoud.cz). Žalobní námitka pak musí být obsahem žaloby či jejího doplnění podaných v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě žalobu brojící pouze proti nedoručení předmětných písemností do vlastních rukou stěžovatel doplnil po uplynutí žalobní lhůty o argumentaci, že nahlédnutím do správního spisu zjistil, že doručenky jsou podepsány jeho k tomu nezmocněným otcem, což podporuje tvrzení o nedoručení písemností v souladu se zákonem. Krajský soud k tomuto rozšíření žaloby nepřihlížel, což skutečně nebyl povinen. Stěžovatel mu to ani kasační stížností nevytýká, pouze v ní poukazuje na tuto skutečnost v rámci kasační námitky. K tomu lze jen podotknout, že skutečnost, že písemnosti převzal jeho otec nic nemění na tom, že stěžovateli nebylo správním orgánem I. stupně doručeno v souladu se zákonem. To, kdo ve skutečnosti zásilky převzal, nijak neovlivňuje tento závěr a nemá vliv na kvalitu zjištěné vady. O tom nepochyboval ani krajský soud a nezpochybňuje to ani tento soud.
nebyl povinen. Stěžovatel mu to ani kasační stížností nevytýká, pouze v ní poukazuje na tuto skutečnost v rámci kasační námitky. K tomu lze jen podotknout, že skutečnost, že písemnosti převzal jeho otec nic nemění na tom, že stěžovateli nebylo správním orgánem I. stupně doručeno v souladu se zákonem. To, kdo ve skutečnosti zásilky převzal, nijak neovlivňuje tento závěr a nemá vliv na kvalitu zjištěné vady. O tom nepochyboval ani krajský soud a nezpochybňuje to ani tento soud.
Jak bylo ovšem výše uvedeno, za stavu, kdy bylo stěžovateli známo, že bylo vydáno konkrétní rozhodnutí ukládající mu pokutu, nedbal řádně na ochranu svých práv a nejednal procesním způsobem, kterým mohl průběh řízení zvrátit v rozhodný čas ve svůj prospěch. Tím je míněno podání neodůvodněného odvolání neobsahujícího ani tuto podstatnou a stěžovateli známou výtku, v důsledku čehož správní orgán na podkladě spisu nebyl sto vadu odhalit. Vyčkal-li žalobce s označením vady skončení odvolacího řízení, je třeba takové jednání označit za účelové. Další pochybení, jimiž bylo správní řízení provázeno, pak stěžovatel nenamítl v žalobě vůbec. Za takové situace je třeba rozsudek krajského soudu označit za odpovídající zákonu a tvrzenou kasační námitku za nenaplněnou.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 (§ 120) s. ř. s., když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu