2 As 57/2008 – Nejvyšší správní soud

Prejudikatura: srov. č. 117/2004 Sb. NSS, č. 449/2005 Sb. NSS, č. 950/2006 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 103/2003 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 487/03), č. 6/1997 Sb. NS. Věc: Občanské sdružení Obchvat proti Krajskému úřadu Jihomoravského kraje o umístění stavby, o kasační stížnosti žalobce. Rozhodnutím ze dne 18. 4. 2005 Městský úřad Znojmo, odbor výstavby, povolil umístě- ní stavby „silnice 1/38 Znojmo-obchvat, 1. stavba, na pozemcích v katastrálním úze- mí Znojmo-město, Dobšice u Znojma, Ku chařovice“. Proti rozhodnutí se žalobce odvolal k ža- lovanému, který odvolání rozhodnutím ze dne 10. 10. 2005 zamítl. Rozhodnutí bylo ža- lobci doručeno veřejnou vyhláškou podle $ 42 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), za použití $ 26 zákona č. 71/1967 Sb., o správ- ním řízení (správní řád). Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou dne 13. 12. 2005 u Nejvyš- šího správního soudu (k poštovní přepravě dne 12. 12. 2005), který ji usnesením ze dne 5. 1. 2006 postoupil věcně a místně přísluš- nému Krajskému soudu v Brně. Po nabytí právní moci tohoto usnesení byla žaloba dne 27. 1. 2006 předána krajskému soudu. Krajský soud usnesením ze dne 15. 11. 2007 žalobu odmítl jako opožděnou [$ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Uvedl, že žalobou na- padené rozhodnutí bylo vyvěšeno na úřední desce žalovaného dne 7. 11. 2005, účinky do- ručení nastaly patnáctým dnem po vyvěšení, tj. dne 22. 11. 2005. Lhůta pro podání žaloby podle $ 72 odst. 1 s. ř. s. uplynula žalobci v pondělí dne 23. 1. 2006. Žalobce podal ža- 1064 lobu u věcně nepříslušného soudu a tato ža- loba byla dodána věcně a místně příslušnému soudu teprve po uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání. Krajský soud podepřel svůj názor i odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, čj. 2 Ads 10/2003-62 (www.nssoud.cz). Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Namítal, že pro doručení rozhodnutí veřejnou vyhláškou nebyl v dané věci důvod. Okruh účastníků původního správního řízení byl jednoznačně dán, všichni účastníci uvedli svá bydliště a u občanského sdružení byla přesně označe- na oprávněná osoba k jeho zastupování. Po- dle stěžovatele je proto sporné, zda bylo na- místě doručování veřejnou vyhláškou a od kdy stěžovateli plynula lhůta k podání žaloby. Podle $ 26 odst. 1 správního řádu se doručo- vání veřejnou vyhláškou mohlo aplikovat teh- dy, pokud nebyl znám okruh účastníků nebo jejich pobyt, nebo pokud tak stanovil zvláštní právní předpis. Taková situace však podle stě- žovatele v dané věci nenastala. Odmítnutí ža- loby, podané prostřednictvím Nejvyššího správního soudu ke Krajskému soudu v Brně, s odkazem na uplynutí lhůty k jejímu podání, po téměř dvou letech od jejího podání, pova- žuje stěžovatel za porušení práva na spraved- livý proces. Stěžovatel se také domnívá, že po- dáním žaloby u Nejvyššího správního soudu a jeho následným postoupením věcně a míst- ně příslušnému soudu došlo k zachování lhů- ty a žaloba byla podána včas. Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, Z odůvodnění: Rozhodnutí žalovaného (stejně jako pře- cházející územní rozhodnutí) bylo stěžovate- li doručeno podle $ 42 odst. 2 stavebního zá- kona veřejnou vyhláškou. K podmínkám doručení územního rozhodnutí pomocí ve- řejné vyhlášky se Nejvyšší správní soud již v minulosti vyjádřil (viz např. rozsudek ze dne 4. 9. 2003, čj. 7 A 178/2002-36, č. 117/2004 Sb. NSS, usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 950/2006 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 26. 9. 2007, čj. 5 As 78/2006-95, www.nssoud.cz) a na svá předchozí rozhodnutí v podrobnostech pro stručnost odkazuje. V nyní posuzované věci se jednalo o stavbu silničního obchvatu, kte- rou Íze jejím charakterem podřadit pod kate- gorii liniových staveb, u nichž oznamování územního rozhodnutí veřejnou vyhláškou stavební zákon výslovně předpokládá ($ 42 odst. 2 věta první stavebního zákona). Nejvyšší správní soud se již dříve vyjádřil i k účinkům doručení veřejnou vyhláškou (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nej- vyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, čj. 6 A 100/2002-74, č. 449/2005 Sb. NSS, sou- visející rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03, http://na- lus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 As 45/2006-87, www.nssoud.cz) a i zde v po- drobnostech pro stručnost na svou předcho- zí judikaturu odkazuje. V nyní posuzované věci ze správního spisu vyplývá, že rozhod- nutí žalovaného bylo na úřední desce vyvěše- no dne 7. 11. 2005 a sňato dne 24. 11. 2005. K účinkům doručení došlo dne 22. 11. 2005, lhůta pro podání žaloby uplynula dne 23. 1. 2006. Stěžovatel podal žalobu u věcně nepří- slušného Nejvyššího správního soudu, resp. k poštovní přepravě, dne 12. 12. 2005. Nej- vyšší správní soud postoupil (doručil) žalobu věcně a místně příslušnému Krajskému sou- du v Brně dne 27. 1. 2006. Žalobu proti rozhodnutí správního orgá- nu ($ 65 a násl. s. ř. s.) lze podat ve lhůtě po- dle $ 72 odst. 1 s. ř. s. a podle citovaného usta- novení je lhůta zachována i tehdy, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Zároveň je ve smyslu $ 40 odst. 4 s. ř. s. lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence. Zatímco v případě podání žaloby správnímu orgánu je zachová- ní lhůty vázáno na konkrétní správní orgán, který vydal napadené rozhodnutí, v případě soudu $ 40 odst. 4 s. ř. s. takové omezení ne- zná. Je tedy nutno uzavřít, že platí obecné pravidlo, podle nějž k zachování lhůty posta- čuje podání žaloby i jinému než věcně či míst- ně příslušnému soudu. Toto obecné pravidlo může být omezeno zvláštním ustanovením, ja- ko je tomu např. v případě kasační stížnosti, která musí být ve smyslu $ 106 odst. 4 s. ř. s. podána u soudu, který napadené rozhodnutí vydal, a citované ustanovení zároveň výslovně stanoví zachování lhůty v případě podání ka- xs sační stížnosti u Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud pro úplnost podotý- ká, že za zvláštní ustanovení ve vztahu k $ 40 odst. 4 s. ř. s., jakým je již zmiňovaný $ 106 odst. 4 s. ř. s., nelze považovat $ 7 s. ř. s., upra- vující příslušnost soudů. Otázka věcné a míst- ní příslušnosti představuje relativně samo- statnou procesní otázku, jejíž vyřešení může být i mezi jednotlivými soudy sporné a pro- cesní předpisy upravují postup soudu, který má za to, že není věcně či místně příslušný k vyřízení u něj podaného návrhu (srov. $ 7 odst. 6, 7 s. ř. s. pro postup soudů v rámci správního soudnictví, příp. $ 104b o. s. ř. pro postup soudů rozhodujících v občanském soudním řízení). Citované ustanovení však nijak neupravuje otázku důsledků, plynou- cích z podání adresovaného nepříslušnému soudu (takovéto důsledky upravuje např. $ 104b odst. 2 poslední věta o. s. ř.). V tomto směru je tedy třeba za neexistence jiného zvláštního ustanovení vycházet z obecného pravidla $ 40 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud pouze na okraj poukazuje na obdobný právní názor, který za 1065 1722 podobné procesní situace zaujal Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 24. 2. 1995, sp. zn. 4 Cdo 42/94, č. 6/1997 Sb. NS. Zároveň Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní ná- zor vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, čj. 2 Ads 10/2003-62 (www.nssoud.cz), na něž se odvolal krajský soud, není v posu- zované věci relevantní. Nejvyšší správní soud totiž v citovaném rozhodnutí aplikoval $ 250m odst. 2 o. s. ř. v tehdy účinném znění, podle kterého se návrh podává u příslušného sou- du. Na rozdíl od nyní posuzované věci tedy byla aplikována úprava, která podmínku pří- slušnosti výslovně stanovila. Stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí ža- lovaného v zákonné lhůtě, jakkoliv tak učinil u věcně nepříslušného Nejvyššího správního soudu. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud po- stoupil věc krajskému soudu již po uplynutí lhů- ty pro podání žaloby, není z hlediska posouzení včasnosti žaloby relevantní. Krajský soud, který posoudil žalobu jako opožděnou, proto pochybil a zatížil své rozhodnutí nezákonností, proti níž stěžovatel důvodně brojil kasační stížností. (...) 1722 Řízení před soudem: aplikace předchozí soudní judikatury Ochrana přírody a krajiny: závazné stanovisko orgánů ochrany přírody; zásah do významného krajinného prvku Takzvaná právní věta, tedy shrnutí právního názoru obsaženého v rozhodnutí soudu vytvořené pro účely publikace ve sbírce soudních rozhodnutí, nepředstavuje obecně platné pravidlo schopné samostatné existence, nýbrž je třeba ji vnímat jed- nak v kontextu právní normy, kterou má vykládat, a jednak v kontextu skutkových a právních okolností rozhodnutí, z nějž pochází. Je proto chybou, pokud je právní věta absolutizována a je jí argumentováno bez ohledu na konkrétní okolnosti roz- hodovaného případu.

Stěžovatel namítá, že městský soud chyb- ně vyložil ustanovení $ 12 zákona o ochraně 1068 přírody a krajiny, respektive, že nesprávně uchopil judikaturu Nejvyššího správního soudu k tomuto ustanovení. Ustanovení Sa- mo v době rozhodování stěžovatele znělo: „f 12 Ochrana krajinného rázu a přírodní park CD Krajinný ráz, kterým je zejména pří- rodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejmé- na umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chrá- něných území, kulturních dominaní krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (©) K umisťování a povolování staveb, jakož i jíným činnostem, které by mohly sní- žit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrob- nosti ochrany krajinného rázu může stano- vit ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. (G3) K ochraně krajinného rázu S vý- znamnýmií soustředěnými estetickými a pří- rodními hodnotami, který není zvláště chrá- něn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závaz- ným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území.“ Jak stěžovatel správně rekapituluje, Nejvyš- ší správní soud se k povaze souhlasu vydávané- ho podle $ 12 odst. 2 tohoto zákona vyslovil ze- jména ve dvojici zmiňovaných rozhodnutí. Stěžovatel sám odůvodňuje správnost svého po- stupu především následováním rozsudku Nej- vyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 7 A 85/2001 (publ. pod č. 381/2004 Sb. NSS), jehož právní věta zní: „Souhlas orgánu ochrany přírody k umisťování a povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz ve smys- lu S 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb, o ochraně přírody a krajiny, je ve správním řízení (J 90 odst. 1 citovaného zákona) vy- dáván pouze tehdy, pokud příslušný orgán dospěje k závěru, že daná stavba nebo čin- nost by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz; neučiní-li správní orgán takový závěr, pak žádné správní řízení vést nemůže.“ Žalobce a po něm i městský soud naopak vycházeli především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 6 A 97/2001 (publ. pod č. 499/2005 Sb. NSS), jehož právní věta zní: „Souhlasné nebo nesouhlasné stanovisko or- gánu ochrany přírody k umisťování nebo povolování staveb, jakož i k jiným činnos- tem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz (f 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a kraji- ny), je rozhodnutím vydávaným ve správ- ním řízení vedeném tímto orgánem z vlast- ního podnětu, z podnětu jiného správního orgánu nebo na návrh účastníka řízení.“ Rozhodnou právní otázkou není za této situace pouze to, jak má být správně vyloženo ustanovení $ 12 odst. 2 zákona o ochraně pří- rody a krajiny, ale jak má být vyřešen i vztah mezi těmito dvěma rozhodnutími, jimiž jej Nejvyšší správní soud vyložil. Odpověď na tuto otázku přitom musí být hledána při vědomí, že oběma těmito svými rozhodnutími zdejší soud naplňoval současně svou roli soudu roz- hodujícího jednotlivé právní případy a záro- veň roli vrcholu soustavy správního soudnic- tví, jemuž přísluší sjednocovat v jejím rámci rozhodovací činnost jejích soudů, tedy obě role, jež jsou mu přisouzeny $ 12 odst. 1 s.ř. s., podle nějž platí: „(1) Nejvyšší správní soud Jako vrcholný soudní orgán ve věcech patří- cích do pravomoci soudů ve správním soud- nictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozho- dování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších přípa- dech stanovených tímto nebo zvláštním zá- konem.“ 1 vztah nyní posuzované dvojice právních názorů vyslovených zdejším sou- dem tak musí být vyložen pohledem této je- ho dvojjediné role. Stěžovatel se v kasační stížnosti snaží vy- ložit, že obě tato soudní rozhodnutí nejsou V rozporu, a uvádí, že na něj dopadá pouze ta část výkladových pravidel v nich obsažených, jež podporuje právní závěry obsažené v jeho správním rozhodnutí. Proti této snaze musí zdejší soud jednoznačně uvést, že je nespráv- ná a vychází ze dvou souběžně působících po- chybení v oblasti práce se soudní judikaturou. Prvým z těchto pochybení je izolované čtení tzv. právní věty, tedy právního názoru extrahovaného ze samotného soudního roz- hodnutí jeho upravovatelem, ať už je jím sou- kromý vydavatel sbírek soudních rozhodnu- tí, či - jako je tomu v případě Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu - sa- motný soud. Je sice pravdou, že při čtení výše ocitované právní věty usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 6 A 97/2001 lze dojít k závěru, že pro stěžovatelovu situaci z něj nevyplývá nic jiného než to, že pokud by se rozhodl or- gán ochrany přírody vydávat souhlasné či ne- souhlasné stanovisko, měl tak učinit formou správního rozhodnutí. K otázce, zda bylo v daném případě povinností orgánu ochrany přírody takové rozhodnutí vůbec vydat, se však již v právní větě samé neříká nic. K tako- vému závěru však může dospět opravdu jedi- ně izolované čtení této právní věty v kombi- naci s její absolutizací. Právní věta však nemá žádný vlastní život a existenci, když je pou- hým pokusem o zhutnění myšlenky obsaže- né v rozhodnutí, z nějž pochází, na němž však nezískává jakoukoli samostatnost, která by jí umožnila být aplikována nezávisle na rozhod- nutí jako celku, nýbrž slouží spíše jako prak- tická nápověda či vodítko při hledání rozhod- nutí, jež by mohlo dopadat na problém řešený v konkrétním aplikačním či interpre- tačním právním problému. Proti absolutizaci tzv. právních vět se ostatně staví i relevantní odborná literatura zabývající se prací s judikaturou, když kritizu- je, že „soudci přistupují k právním větám“ soudcovských precedentů jako k právním předpisům ... Jakkoliv může být tato praxe užitečná s ohledem na nedostatek času, kte- rý má soudce k důkladné analýze judikátu, může na druhou stranu přispět k iractonál- nímu zacházení s judikaturou a může vyvo- lat někleré negativní následky. .. Problém 1069 1722 vymezení aplikovatelné části rozhodnutí je i jedním z důvodů, proč se kontinentální právní věda i praxe zdráhá připustit formál- ní závaznost judikatury vyšších soudů. V si- tuaci, kdy je vázanost judikatury často (a chybně) ztotožňována se závazností právních vět publikované judikáty předchá- zejících, dostala by se takováto závaznost v podstatě na roveň závaznosti právního předpisu. V takovémto případě by se však sta- lo právo rigidním a nezpůsobilým dalšího vývoje cestou pozdější soudcovské právotvor- by. I z lěchto důvodů je nutno přistupovat k aplikaci právních vět opatrně a v případě pochybností je vždy nutno zvážit, do jaké mí- ry lze vskutku právní větu daného případu s ohledem na fakta individuálního případu zobecnit. “ (Kůhn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Pra- ha : Auditorium, 2006, s. 120 - 121). Nelze tak právní větu vnímat jako jakousi obdobu právní normy a chápat ji jako svébyt- né zachycení právního pravidla schopného samostatné existence, nýbrž je třeba ji vní- mat jednak v kontextu právní normy, kterou má vykládat, a jednak v kontextu rozhodnutí, z nějž pochází, jeho skutkových a právních okolností, jež se do ní nevešly. Je proto chy- bou, pokud je právní věta absolutizována a je jí argumentováno bez ohledu na konkrétní okolnosti rozhodovaného případu. Není proto správným takový postup, kdy je samostatně vykládána toliko právní věta, a implicitně se tedy vychází z toho, že roz- hodnutí říká pouze tolik, co říká sama právní věta, a Co v ní není, není řešeno ani jím jako celkem. Právě k tomuto chybnému postupu spočívajícímu v absolutizaci právní věty vytr- žené z kontextu rozhodnutí. jako celku se uchýlil stěžovatel a z něj plyne jeho omyl. Při- tom již pouhé nahlédnutí do celku daného usnesení rozšířeného senátu jasně svědčí o tom, že jsou v něm řešeny i otázky, o nichž stěžovatel tvrdí, že v něm řešeny nejsou, a to způsobem opačným, než se domnívá: „Práv- ní názor, podle něhož orgán ochrany příro- dy vydává rozhodnutí ve správním řízení podle S 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pouze tehdy, pokud dospěje k závě- 1070 ru, že stavba nebo jiná činnost může snížit nebo změnit krajínný ráz, zatímco v situa- cích, kdy dospěje k závěru opačnému, žádné správní řízení nevede a rozhodnutí nevydá- vá, neobstojí. Vychází z „dikce citovaného ustanovení, tedy tolíko z jazykového výkla- du, pomíjeje, že jazykový výklad je sice vý- kladem prvotním, ale pouze a jedině v tom smyslu, že se jím interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy, která je ukryta ve vykládaném právním předpisu. Zda extenze a intenze právní normy je skutečně taková, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostat- ní výkladové metody — především výklad te- leologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné pomě- řovat imperativem ústavně konformní inter- pretace a aplikace. Účelem samotného zákona o ochraně přírody a krajiny je v souladu s jeho f 1, ve znění účinném ke dni rozhodování žalova- ného, přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitos- tí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdrojí. Zákon o ochraně přírody a krajiny tedy chrání mj. krajinu, jakožto část zemské- ho povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořenou souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky, a chrání též prostřednictvím f 12 její ráz. Krajinným rázem je zejména přírodní, kulturní a histo- rická charakteristika určitého místa či ob- lasti. Krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umis- řování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v kra- jině. Každý zásah do krajinného rázu je při- tom nutné považovat za potenciální ohrože- ní významných krajinných prvků. Tyto zásahy do krajinného rázu, pokud by jej mohly snížit nebo změnit, je možné prová- dět jedině se souhlasem orgánu ochrany pří- rody podle f 12 odst. 2 zákona o ochraně pří- rody a krajiny. Účelem a smyslem rozhodo- vání orgánu ochrany přírody podle citova- ného ustanovení je tedy ochrana krajinného rázu před těmi činnostmi, které do něj zasa- hují tak, že snižují jeho estetickou nebo pří- rodní hodnotu, krom jiného i harmonické měřítko a vztahy v krajině (právě takovou změnou je umístění stavby, která je výraz- nou výškovou dominantou, do území zasta- věného toliko nižší zástavbou, jako jsou ro- dinné domy, či nezastavěnou vůbec). Nástrojem, který k dosažení tohoto účelu má orgán ochrany přírody k dispozicí, je udělo- vání souhlasu podle f 12 odst. 2 citovaného zákona. Aby orgán ochrany přírody mohl tento souhlas udělit, musí posoudit dvě dílčí otázky: za prvé, zda posuzovaná činnost může snížit či změnit krajinný ráz (ij. ze- Jména přírodní, kulturní a historickou cha- rakteristiku určitého místa či oblasti), a — pokud je odpověď na tuto otázku kladná — za druhé, zda taková změna či snížení nevy- lučují zachování významných krajinných prvků. Posouzení druhé otázky tedy nevy- hnutelně předpokládá předchozí posouzení otázky prvé. Proto nelze f 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vykládat izolo- vaně tak, že jeho „dikce“ nepředpokládá, že se nerozhoduje o otázce, zda stavbou nebo činností může dojít ke změně nebo snížení krajinného vázu, nýbrž toliko v záležitosti, zda se ke stavbě nebo činnosti způsobilé sní- žit či změnit krajinný váz udělí či neudělí souhlas. Takový výklad totiž pomíjí smysl a účel institutu ochrany Rrajínného rázu a systematické souvislostí prvého a druhého odstavce f 12 zákona o ochraně přírody a krajiny. Názor, podle něhož by orgán ochrany přírody měl vést správní řízení pouze v pří- padech, v nichž by dospěl k závěru, že posu- zovanou činností by mohlo dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu, je nepřijatelný, neboť vede k paušálnímu závěru, že orgán ochrany přírody ve všech případech nejprve předběžně a mimo správní řízení posoudí uvedenou otázku, a podle toho správní říze- ní buď zahájí, či nikoliv; tento závěr by pla- tiliv těch případech, v nichž by se s návrhem na zahájení řízení o udělení souhlasu obrá- til např. účastník stavebního či územního ří- zení, což je evidentně absurdní: řízení by to- tiž v takovém případě beze vší pochybnosti bylo v souladu s J 18 odst. 2 správního řádu zahájeno dnem, kdy by návrh došel orgánu ochrany přírody, bez ohledu na to, zda by ten- to orgán řízení zahájit zamýšlel, či nikoliv. Uvedený názor je nesprávný též proto, že ponechává kompetenci orgánu ochrany pří- rody závislou na jeho vlastním a nadto mt- moprocesním posouzení určité otázky. Tako- vý postup ovšem evidentně připouští značné riziko v právním státě nepřípustné libovůle, neboť nezaručuje, že s obdobnými případy bude nakládáno obdobně (srov. zásadu treat like cases alike and different cases diffe- rently), tj. neposkytuje dostatečné záruky rovného přístupu správních orgánů k fyzic- kým a právnickým osobám. Orgán ochrany přírody nejenže svou kompetenci odvozuje od svého vlastního posouzení, ale výsledek tohoto posouzení v některých případech ne- musí být ani zřejmý, a především už vůbec nemusí být zřejmé, jaké úvahy jej k jeho zá- věru vedly a které skutečnosti vzal při svých úvahách v potaz. Účastník územního řízení, v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny (např. občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny), by tak v případě, že by orgán ochrany přírody po- dle f 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny žádné rozhodnutí nevydal, neznal vůbec důvody takového postupu orgánu ochrany přírody, a pokud by mu byla ode- přena možnost tyto důvody zjistit tím, že sám účinně podá návrh na zahájení řízení podle f 12 odst. 2 citovaného zákona -— ne- měl by k dispozici aní žádný procesní pro- středek, jak se jich dopátrat. Nelze jistě po orgánu ochrany přírody po- žadovat, aby ve všech případech z vlastního podnětu zahajoval řízení podle f 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Napří- klad tehdy, umísťuje-li se do již zastavěné krajiny stavba, která nijak nevybočuje svý- mi parametry, je vysoce pravděpodobné, že 1071 1722 krajínný ráz snížen či změněn nebude. Ani v těchto případech však nelze vyloučit, že možnost takového zásahu vyjde najevo na- př. v územním řízení: proto je nezbytné, aby stavební úřad měl možnost dát podnět k za- hájení řízení podle f 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. I v těchto přípa- dech však může podat návrh na zahájení ří- zení podle f 12 odst. 2 citovaného zákona sám stavebník či osoba, která je původcem činnosti, jež může snížit či změnit krajinný ráz, případně občanské sdružení, jehož hlav- ním posláním je podle stanov ochrana pří- rody a krajiny. Ve zbývajících případech bude vždy na místě, aby orgán ochrany přírody správní ří- zení podle citovaného ustanovení provedl. Neučiní-li tak sám z vlastního podnětu, je povinen tak učinit buď na návrh shora uve- dených osob, či k podnětu jiného správního orgánu. Jiný správní orgán, který rozhoduje o umístění či povolení stavby, nebo o jiné činnosti, musí vycházet ze spolehlivého zjiš- tění, zda jimi může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Tuto skutečnost může spolehlivě zjistit leda z rozhodnutí or- gánu ochrany přírody podle f 12 odst. 2 zá- kona o ochraně přírody a krajiny. Proto po- kud takovéto rozhodnutí mezi podklady pro vydání jeho rozhodnutí chybí, je správní or- gán povinen dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání podnět. Neučíní-li tak, zatěžu- je řízení vadou, která může mít vliv na zá- konnost jeho rozhodnutí.“ Z tohoto celkovějšího pohledu na usnese- ní rozšířeného senátu tak zjevně vyplývá správnost právního názoru městského soudu a naopak neudržitelnost postoje zastávaného stěžovatelem. Jeho postoj by byl obhajitelný jedině při izolovaném čtení samotné právní věty a její chybné absolutizaci. Je-li přitom právní věty obecně nutno číst v kontextu celku rozhodnutí, z nějž pocháze- jí, platí to ještě ve větší intenzitě o právních větách pocházejících z rozhodnutí rozšířené- 1072 vx ho senátu Nejvyššího správního senátu, jež je nutno číst i v kontextu sporu, z nějž vzešly, te- dy z rozporu mezi dvěma právními názory se- nátů Nejvyššího správního soudu, jehož řeše- ní je podle $ 17 s. ř. s. smyslem fungování tohoto vnitrosoudního tělesa. Nerespektová- ní této skutečnosti pak tvoří druhé pochybe- ní stěžovatelovy argumentace. Stěžovatel se totiž snaží dokázat, že obě rozhodnutí nejsou v rozporu. To však v daném případě odporu- je důvodu vydání tohoto usnesení rozšířené- ho senátu, jímž byla právě snaha prvního se- nátu Nejvyššího správního soudu odchýlit se od právního názoru dosud zastávaného a vy- jádřeného právě v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 7 A 85/2001, a dále v rozsudku ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 5 A 1/2002, a v rozsudku ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 6 A 144/2001, jak plyne z oddílu III usnesení rozšířeného senátu. Za situace, kdy důvod aktivace rozšířeného se- nátu byl právě ve snaze odklonit se od názoru zastávaného v tomto prve jmenovaném roz- sudku, a výsledek této aktivace a závěr usnese- ní rozšířeného senátu byl v přitakání tomuto odklonu, nelze jistě tvrdit, že obě rozhodnutí nejsou ve vzájemném rozporu; naopak je třeba shledat, že právní názor, od nějž se rozšířený senát rozhodl odklonit, pozbyl tímto své plat- nosti a nelze na něj odkazovat, tím méně pak způsobem, jak to činil stěžovatel. Je tak zjevné, že z důvodu dvojice výše ro- zebraných pochybení stěžovatele při argu- mentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu je nutno odmítnout jeho názor, že jsou oba rozebírané judikáty v zásadě ve shodě a oba podporují jeho právní názor; naopak je třeba přitakat městskému soudu v tom smě- ru, žc názor vyjádřený v rozsudku sp. zn. 7 A 85/2001 pozbyl argumentační platnosti, byv překonán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 6 A 97/2001, a pohledem práv- ního názoru vyjádřeného v tomto usnesení již stěžovatelův právní názor a jeho postup v nyní přezkoumávané věci neobstojí. (...) 1723 Řízení před soudem: vázanost dřívějším rozsudkem v téže věci k $ 17, $ 19 a $ 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, kte- Yu“ ré Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [$ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjiš- tění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen re- spektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li v mezi- dobí mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jeho rozho- dováním v téže věci o opětovné kasační stížnosti o rozhodné právní otázce jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle $ 17 s. ř. s. nebo plénum či kolegi- um ve stanovisku přijatém podle $ 19 s. ř. s.

Občanské sdružení Letňany pro život proti Magistrátu hlavního města Prahy, za účasti ak- ciové společnosti Bytové domy Letňany, o umístnění stavby, o kasační stížnosti žalovaného.

Jak stěžovatel správně rekapituluje, Nejvyšší správní soud se k povaze souhlasu vydávaného podle § 12 odst. 2 tohoto zákona vyslovil zejména ve dvojici zmiňovaných rozhodnutí. Stěžovatel sám odůvodňuje správnost svého postupu především následováním rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 7 A 85/2001 (publ. pod č. 381/2004 Sb. NSS), jehož právní věta zní: „Souhlas orgánu ochrany přírody k umisťování a povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz ve smyslu § 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je ve správním řízení (§ 90 odst. 1 citovaného zákona) vydáván pouze tehdy, pokud příslušný orgán dospěje k závěru, že daná stavba nebo činnost by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz; neučiní-li správní orgán takový závěr, pak žádné správní řízení vést nemůže.“

Žalobce a po něm i městský soud naopak vycházeli především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 6 A 97/2001 (publ. pod č. 499/2005 Sb. NSS), jehož právní věta zní: „Souhlasné nebo nesouhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody k umisťování nebo povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz (§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), je rozhodnutím vydávaným ve správním řízení vedeném tímto orgánem z vlastního podnětu, z podnětu jiného správního orgánu nebo na návrh účastníka řízení.“

Rozhodnou právní otázkou není za této situace pouze to, jak má být správně vyloženo ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, ale jak má být vyřešen i vztah mezi těmito dvěma rozhodnutími, jimiž jej Nejvyšší správní soud vyložil. Odpověď na tuto otázku přitom musí být hledána při vědomí, že oběma těmito svými rozhodnutími zdejší soud naplňoval současně svou roli soudu rozhodujícího jednotlivé právní případy a zároveň roli vrcholu soustavy správního soudnictví, jemuž přísluší sjednocovat v jejím rámci rozhodovací činnost jejích soudů, tedy obě role, jež jsou mu přisouzeny ustanovením § 12 odst. 1 s. ř. s., podle nějž platí: „(1) Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem.“ I vztah nyní posuzované dvojice právních názorů vyslovených zdejším soudem tak musí být vyložen pohledem této jeho dvojjediné role.

Stěžovatel se v kasační stížnosti snaží vyložit, že obě tato soudní rozhodnutí nejsou v rozporu, a uvádí, že na něj dopadá pouze ta část výkladových pravidel v nich obsažených, jež podporuje právní závěry obsažené v jeho správním rozhodnutí. Proti této snaze musí zdejší soud jednoznačně uvést, že je nesprávná a vychází ze dvou souběžně působících pochybení v oblasti práce se soudní judikaturou.

Prvým z těchto pochybení je izolované čtení tzv. právní věty, tedy právního názoru extrahovaného ze samotného soudního rozhodnutí jeho upravovatelem, ať už je jím soukromý vydavatel sbírek soudních rozhodnutí, či – jako je tomu v případě Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – samotný soud. Je sice pravdou, že při čtení výše ocitované právní věty usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 6 A 97/2001 lze dojít k závěru, že pro stěžovatelovu situaci z něj nevyplývá nic jiného než to, že pokud by se rozhodl orgán ochrany přírody vydávat souhlasné či nesouhlasné stanovisko, měl tak učinit formou správního rozhodnutí. K otázce, zda bylo v daném případě povinností orgánu ochrany přírody takové rozhodnutí vůbec vydat, se však již v právní větě samé neříká nic. K takovému závěru však může dospět opravdu jedině izolované čtení této právní věty v kombinaci s její absolutizací. Právní věta však nemá žádný vlastní život a existenci, když je pouhým pokusem o zhutnění myšlenky obsažené v rozhodnutí, z nějž pochází, na němž však nezískává jakoukoli samostatnost, která by jí umožnila být aplikována nezávisle na rozhodnutí jako celku, nýbrž slouží spíše jako praktická nápověda či vodítko při hledání rozhodnutí, jež by mohlo dopadat na problém řešený v konkrétním aplikačním či interpretačním právním problému.

Proti absolutizaci tzv. právních vět se ostatně staví i relevantní odborná literatura zabývající se prací s judikaturou, když kritizuje, že „soudci přistupují k „právním větám“ soudcovských precedentů jako k právním předpisům… Jakkoliv může být tato praxe užitečná s ohledem na nedostatek času, který má soudce k důkladné analýze judikátu, může na druhou stranu přispět k iracionálnímu zacházení s judikaturou a může vyvolat některé negativní následky. … Problém vymezení aplikovatelné části rozhodnutí je i jedním z důvodů, proč se kontinentální právní věda i praxe zdráhá připustit formální závaznost judikatury vyšších soudů. V situaci, kdy je vázanost judikatury často (a chybně) ztotožňována se závazností právních vět publikované judikáty předcházejících, dostala by se takováto závaznost v podstatě na roveň závaznosti právního předpisu. V takovémto případě by se však stalo právo rigidním a nezpůsobilým dalšího vývoje cestou pozdější soudcovské právotvorby. I z těchto důvodů je nutno přistupovat k aplikaci právních vět opatrně a v případě pochybností je vždy nutno zvážit, do jaké míry lze vskutku právní větu daného případu s ohledem na fakta individuálního případu zobecnit.“ (Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.): Judikatura a právní argumentace. Auditorium, Praha 2006, str. 120 - 121).

Nelze tak právní větu vnímat jako jakousi obdobu právní normy a chápat ji jako svébytné zachycení právního pravidla schopného samostatné existence, nýbrž je třeba ji vnímat jednak v kontextu právní normy, kterou má vykládat, a jednak v kontextu rozhodnutí, z nějž pochází, jeho skutkových a právních okolností, jež se do ní nevešly. Je proto chybou, pokud je právní věta absolutizována a je jí argumentováno bez ohledu na konkrétní okolnosti rozhodovaného případu.

Není proto správným takový postup, kdy je samostatně vykládána toliko právní věta a implicitně se tedy vychází z toho, že rozhodnutí říká pouze tolik, co říká sama právní věta, a co v ní není, není řešeno ani jím jako celkem. Právě k tomuto chybnému postupu spočívajícímu v absolutizaci právní věty vytržené z kontextu rozhodnutí jako celku se uchýlil stěžovatel a z něj plyne jeho omyl. Přitom již pouhé nahlédnutí do celku daného usnesení rozšířeného senátu jasně svědčí o tom, že jsou v něm řešeny i otázky, o nichž stěžovatel tvrdí, že v něm řešeny nejsou, a to způsobem opačným, než se domnívá: „Právní názor, podle něhož orgán ochrany přírody vydává rozhodnutí ve správním řízení podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny pouze tehdy, pokud dospěje k závěru, že stavba nebo jiná činnost může snížit nebo změnit krajinný ráz, zatímco v situacích, kdy dospěje k závěru opačnému, žádné správní řízení nevede a rozhodnutí nevydává, neobstojí. Vychází z „dikce citovaného ustanovení“, tedy toliko z jazykového výkladu, pomíjeje, že jazykový výklad je sice výkladem prvotním, ale pouze a jedině v tom smyslu, že se jím interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy, která je ukryta ve vykládaném právním předpisu. Zda extenze a intenze právní normy je skutečně taková, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové

metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní interpretace a aplikace.

Účelem samotného zákona o ochraně přírody a krajiny je v souladu s jeho § 1, ve znění účinném ke dni rozhodování žalovaného, přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Zákon o ochraně přírody a krajiny tedy chrání mj. krajinu, jakožto část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořenou souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky, a chrání též prostřednictvím § 12 její ráz. Krajinným rázem je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Každý zásah do krajinného rázu je přitom nutné považovat za potenciální ohrožení významných krajinných prvků. Tyto zásahy do krajinného rázu, pokud by jej mohly snížit nebo změnit, je možné provádět jedině se souhlasem orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Účelem a smyslem rozhodování orgánu ochrany přírody podle citovaného ustanovení je tedy ochrana krajinného rázu před těmi činnostmi, které do něj zasahují tak, že snižují jeho estetickou nebo přírodní hodnotu, krom jiného i harmonické měřítko a vztahy v krajině (právě takovou změnou je umístění stavby, která je výraznou výškovou dominantou, do území zastavěného toliko nižší zástavbou, jako jsou rodinné domy, či nezastavěnou vůbec). Nástrojem, který k dosažení tohoto účelu má orgán ochrany přírody k dispozici, je udělování souhlasu podle § 12 odst. 2 citovaného zákona. Aby orgán ochrany přírody mohl tento souhlas udělit, musí posoudit dvě dílčí otázky: za prvé, zda posuzovaná činnost může snížit či změnit krajinný ráz (tj. zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti), a – pokud je odpověď na tuto otázku kladná – za druhé, zda taková změna či snížení nevylučují zachování významných krajinných prvků. Posouzení druhé otázky tedy nevyhnutelně předpokládá předchozí posouzení otázky prvé. Proto nelze § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny vykládat izolovaně tak, že jeho „dikce“ nepředpokládá, že se nerozhoduje o otázce, zda stavbou nebo činností může dojít ke změně nebo snížení krajinného rázu, nýbrž toliko v záležitosti, zda se ke stavbě nebo činnosti způsobilé snížit či změnit krajinný ráz udělí či neudělí souhlas. Takový výklad totiž pomíjí smysl a účel institutu ochrany krajinného rázu a systematické souvislosti prvého a druhého odstavce § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Názor, podle něhož by orgán ochrany přírody měl vést správní řízení pouze v případech, v nichž by dospěl k závěru, že posuzovanou činností by mohlo dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu, je nepřijatelný, neboť vede k paušálnímu závěru, že orgán ochrany přírody ve všech případech nejprve předběžně a mimo správní řízení posoudí uvedenou otázku, a podle toho správní řízení buď zahájí či nikoliv; tento závěr by platil i v těch případech, v nichž by se s návrhem na zahájení řízení o udělení souhlasu obrátil např. účastník stavebního či územního řízení, což je evidentně absurdní: řízení by totiž v takovém případě beze vší pochybnosti bylo v souladu s § 18 odst. 2 správního řádu zahájeno dnem, kdy by návrh došel orgánu ochrany přírody, bez ohledu na to, zda by tento orgán řízení zahájit zamýšlel či nikoliv.

Uvedený názor je nesprávný též proto, že ponechává kompetenci orgánu ochrany přírody závislou na jeho vlastním a nadto mimoprocesním posouzení určité otázky. Takový postup ovšem evidentně připouští značné riziko v právním státě nepřípustné libovůle, neboť nezaručuje, že s obdobnými případě bude nakládáno obdobně (srov. zásadu treat like cases alike and different cases differently), tj. neposkytuje dostatečné záruky rovného přístupu správních orgánů k fyzickým a právnickým osobám. Orgán ochrany přírody nejenže svou kompetenci odvozuje od svého vlastního posouzení, ale výsledek tohoto posouzení v některých případech nemusí být ani zřejmý, a především už vůbec nemusí být zřejmé, jaké úvahy jej k jeho závěru vedly a které skutečnosti vzal při svých úvahách v potaz. Účastník územního řízení, v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny (např. občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny), by tak v případě, že by orgán ochrany přírody podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny žádné rozhodnutí nevydal, neznal vůbec důvody takového postupu orgánu ochrany přírody, a pokud by mu byla odepřena možnost tyto důvody zjistit tím, že sám účinně podá návrh na zahájení řízení podle § 12 odst. 2 citovaného zákona – neměl by k dispozici ani žádný procesní prostředek, jak se jich dopátrat.

Nelze jistě po orgánu ochrany přírody požadovat, aby ve všech případech z vlastního podnětu zahajoval řízení podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Například tehdy, umísťuje-li se do již zastavěné krajiny stavba, která nijak nevybočuje svými parametry, je vysoce pravděpodobné, že krajinný ráz snížen či změněn nebude. Ani v těchto případech však nelze vyloučit, že možnost takového zásahu vyjde najevo např. v územním řízení: proto je nezbytné, aby stavební úřad měl možnost dát podnět k zahájení řízení podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. I v těchto případech však může podat návrh na zahájení řízení podle § 12 odst. 2 citovaného zákona sám stavebník či osoba, která je původcem činnosti, jež může snížit či změnit krajinný ráz, případně občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny.

Ve zbývajících případech bude vždy na místě, aby orgán ochrany přírody správní řízení podle citovaného ustanovení provedl. Neučiní-li tak sám z vlastního podnětu, je povinen tak učinit buď na návrh shora uvedených osob, či k podnětu jiného správního orgánu. Jiný správní orgán, který rozhoduje o umístění či povolení stavby, nebo o jiné činnosti, musí vycházet ze spolehlivého zjištění, zda jimi může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Tuto skutečnost může spolehlivě zjistit leda z rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Proto pokud takovéto rozhodnutí mezi podklady pro vydání jeho rozhodnutí chybí, je správní orgán povinen dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání podnět. Neučiní-li tak, zatěžuje řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.“

Z tohoto celkovějšího pohledu na usnesení rozšířeného senátu tak zjevně vyplývá správnost právního názoru městského soudu a naopak neudržitelnost postoje zastávaného stěžovatelem. Jeho postoj by byl obhajitelný jedině při izolovaném čtení samotné právní věty a její chybné absolutizaci.

Je-li přitom právní věty obecně nutno číst v kontextu celku rozhodnutí, z nějž pocházejí, platí to ještě ve větší intenzitě o právních větách pocházejících z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního senátu, jež je nutno číst i v kontextu sporu, z nějž vzešly, tedy z rozporu mezi dvěma právními názory senátů Nejvyššího správního soudu, jehož řešení je podle § 17 s. ř. s. smyslem fungování tohoto vnitrosoudního tělesa. Nerespektování této sktečnosti pak tvoří druhé pochybení stěžovatelovy argumentace. Stěžovatel se totiž snaží dokázat, že obě rozhodnutí nejsou v rozporu. To však v daném případě odporuje důvodu vydání tohoto usnesení rozšířeného senátu, jímž byla právě snaha prvního senátu Nejvyššího správního soudu odchýlit se od právního názoru dosud zastávaného a vyjádřeného právě v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 7 A 85/2001, a dále v rozsudku ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 5 A 1/2002, a v rozsudku ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 6 A 144/2001, jak plyne z oddílu III usnesení rozšířeného senátu. Za situace, kdy důvod aktivace rozšířeného senátu byl právě ve snaze odklonit se od názoru zastávaného v tomto prve jmenovaném rozsudku, a výsledek této aktivace a závěr usnesení rozšířeného senátu byl v přitakání tomuto odklonu, nelze jistě tvrdit, že obě rozhodnutí nejsou ve vzájemném rozporu; naopak je třeba shledat, že právní názor, od nějž se rozšířený senát rozhodl odklonit, pozbyl tímto své platnosti a nelze na něj odkazovat, tím méně pak způsobem, jak to činil stěžovatel.

Je tak zjevné, že z důvodu dvojice výše rozebraných pochybení stěžovatele při argumentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu je nutno odmítnout jeho názor, že jsou oba rozebírané judikáty v zásadě ve shodě a oba podporují jeho právní názor; naopak je třeba přitakat městskému soudu v tom směru, že názor vyjádřený v rozsudku sp. zn. 7 A 85/2001 pozbyl argumentační platnosti, byv překonán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 6 A 97/2001, a pohledem právního názoru vyjádřeného v tomto usnesení již stěžovatelův právní názor a jeho postup v nyní přezkoumávané věci neobstojí.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud se přitom již samostatně nezabýval stěžovatelovým návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, když o věci samé rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení.

Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly, když v řízení před Nejvyšším správním soudem zůstal procesně netečný. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. září 2008

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí