č. 39/2001 Sb. a č. 61/2006 Sb. Veřejný ochránce práv jako specifický kontrolní státní orgán je povinným sub- jektem podle $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Rozhodování o žádostech o poskytnutí informací však není přímo na něm, nýbrž spadá mezi úkoly, které pro veřejného ochránce práv plní jeho kancelář.
č. 39/2001 Sb. a č. 61/2006 Sb. Veřejný ochránce práv jako specifický kontrolní státní orgán je povinným sub- jektem podle $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Rozhodování o žádostech o poskytnutí informací však není přímo na něm, nýbrž spadá mezi úkoly, které pro veřejného ochránce práv plní jeho kancelář.
V daném případě je tak třeba posoudit, zda krajský soud postupoval v souladu se zá- konem, když stěžovatelovu žalobu odmítl. K tomu je však nejprve třeba zodpovědět několik otázek: jednak zda stěžovatelova žá- dost o nahlédnutí do spisů žalovaného byla žádostí podle zákona č. 106/1999 Sb., dále jestli je žalovaný povinným subjektem k po- skytování informací podle tohoto zákona a v poslední řadě zda záznam, který na zákla- dě jednání se stěžovatelem žalovaný vyhoto- vil, je rozhodnutím o odmítnutí žádosti ve smyslu $ 15 citovaného zákona. Při posuzování těchto otázek vycházel Nejvyšší správní soud ze znění příslušných ustanovení zákona č. 106/1999 Sb., jakož i správního řádu a zákona č. 349/1999 Sb. Po- dle $ 13 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. se žá- dost o poskytnutí informace podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím sítě ne- bo služby elektronických komunikací. Není-li žadateli na ústně podanou žádost informace poskytnuta anebo nepovažuje-li žadatel infor- maci poskytnutou na ústně podanou žádost za dostačující, je třeba podat žádost písemně (odst. 2). Ustanovení $ 14 odst. 2 věty první tohoto zákona pak stanoví, že z písemné žá- dosti ($ 13 odst. 3) musí být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu to- hoto zákona. Odst. 3 stanoví, že žádost učině- ná elektronicky musí být podána prostřed- nictvím elektronické podatelny povinného subjektu [$ 2 písm. y) zákona č. 227/2000 Sb.], pokud ji povinný subjekt zřídil. Podle $ 14 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. neobsahuje-li žádost náležitosti podle.odstavce 2 věty první a adresu pro doručování, případně není-li elektronická žádost podána podle odstavce 3, 284 není žádostí ve smyslu tohoto zákona. V daném případě se stěžovatel telefonic- ky, elektronickou cestou a následně osobně domáhal nahlédnutí do spisů konkrétních spisových značek, týkajících se činnosti žalo- vaného. Nahlížení do spisů správních orgánů však obecně nespadá pod režim zákona č. 106/1999 Sb., a naopak je komplexně uprave- no ve správním řádu (konkrétně v jeho $ 38). Je tedy nutno uvážit, zda lze žalovaného pod- řadit pod legislativní zkratku „správní orgán“ uvedenou v $ 1 odst. 1 správního řádu [,Ten- to zákon upravuje postup orgánů moci vý- konné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzic- kých osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy (dále jen správní or- gán)“], a zda tedy zmíněná žádost nebyla žá- dostí v režimu správního řádu. Při tom soud vycházel zejména z postavení, působnosti a charakteru funkce žalovaného. Veřejný ochránce práv (žalovaný) působí k ochraně osob před jednáním úřadů a některých dal- ších institucí, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům © demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před je- jich nečinností, a tím přispívá k ochraně zá- kladních práv a svobod ($ 1 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb.). Žalovaný tak má odstraňo- vat či zmírňovat nespokojenost občanů se stavem veřejné správy v případech, kdy úřed- ník vykonává vůči občanům mocenské pravo- moci státu. Kontrola veřejné správy prováděná žalovaným stojí vedle klasických procesních nástrojů, jako je vnitřní kontrola veřejnou správou samotnou a kontrola soudní. Na roz- díl od těchto pro občana mnohdy složitých, nákladných a někdy i zdlouhavých procesů, je kontrola vykonávaná žalovaným prováděna zcela bezplatně, téměř neformálně, a tudíž rychle. Navíc, na rozdíl od opravných institu- cí soudního typu, které působí k nápravě pouze v případech, kdy je zjištěn nesoulad s právními předpisy, může žalovaný zjednat nápravu i tehdy, kdy jednání úřadu je po prá- vu, ale je jinak nesprávné, nepřiměřené či ne- spravedlivé. Žalovaný je tedy monokratickým nezávis- lým a nestranným státním orgánem, který stojí mimo veřejnou správu a je zákonem po-. volán k tomu, aby kontroloval a dohlížel nad činností veřejné správy; je tak jednou ze zá- ruk zákonnosti ve veřejné správě. Tato kon- trola není svázána žádným procesním před- pisem a žalovaný je chápán jako institut, který má být co nejméně formální. Z uvede- ného je tedy zřejmé, že žalovaného nelze po- važovat za správní orgán, neboť nevykonává působnost ve veřejné správě, nýbrž nad výko- nem veřejné správy jako nezávislý orgán do- hlíží. Není možné tedy na jeho činnost obec- ně vztáhnout správní řád (obdobně viz např. Ondruš, R.: Správní řád - nový zákon s dů- vodovou zprávou s poznámkami. Linde, Pra- ha 2005, str. 29). Žádost stěžovatele o nahléd- nutí do spisů žalovaného tak nelze považovat za žádost podle správního řádu. I když z po- vahy činnosti vyplývá, že podané podněty jsou nějakým způsobem evidovány a v přípa- dě potřeby o nich jsou vedeny i spisy, není to povinnost vyplývající z nějakého právního předpisu. Ani zákon č. 349/1999 Sb. ani žád- ný jiný zákon neupravuje blíže způsob a pro- cesní otázky činnosti žalovaného a neukládá mu ani povinnost vést spisy. Jediným předpisem, pod který by bylo lze uvedenou žádost podřadit, tak zůstává zákon č. 106/1999 Sb. Přestože žádost stěžovatele o nahlédnutí do spisů zřejmě explicitně ne- odkazovala na zmíněný zákon, bylo z ní se- znatelné, že se stěžovatel domáhá poskytnutí informace podle citovaného zákona, neboť se o jiný typ žádosti ani jednat nemohlo. Stěžo- vatel jménem jiných osob žádal o seznámení se zjištěními, které ohledně jejich podnětu žalovaný při svém šetření učinil. Lze tedy uza- vřít, že stěžovatel požádal o nahlédnutí do spisů za účelem zjištění informací, a tedy v re- žimu žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Nyní je třeba odpovědět na otázku, zda je žalovaný (Veřejný ochránce práv) povinným subjektem k poskytování informací. Při posu- zování této právní otázky je předně třeba vyjít z toho, že právo na informace výslovně zaru- čuje čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení upravuje jednak svobodu in- formací; právo vyhledávat a šířit informace lze tedy omezit zákonem jen tehdy, jde-li 559 1586 o opatření v demokratické společnosti ne- zbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Záro- veň však zmíněný článek upravuje i právo na informace; podle odst. 5 zmíněného ustano- vení jsou státní orgány a orgány územní Sa- mosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmín- ky a provedení stanoví zákon. Tím je právě zá- kon č. 106/1999 Sb., který ve svém $ 2 odst. 1 jako povinné subjekty, které mají podle toho- to zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, označuje státní orgány, územní samosprávné celky a je- jich orgány a veřejné instituce. Jak již je uvedeno výše, ze zákona č. 349/1999 Sb. vyplývá, že žalovaný předsta- vuje specifický kontrolní monokratický stát- ní orgán (ostatně tak se i sám žalovaný ve vy- jádření k žalobě ze dne 24. 5. 2007 označil), jehož činnost je hrazena ze samostatné kapi- toly státního rozpočtu ($ 26 citovaného záko- na). Není tedy pochyb o tom, že je žalovaný státním orgánem, a tedy i povinným subjek- tem ve smyslu $ 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., který má podle tohoto zákona povinnost po- skytovat informace vztahující se k jeho pů- sobnosti. Ke shodnému závěru došel také Krajský soud v Brně v napadeném usnesení. Nutno podotknout, že tuto skutečnost nezpo- chybňuje ani žalovaný, který navíc na svých internetových stránkách (www.ochrance.cz) v sekci „Kancelář veřejného ochránce práv“ umístil dokument nazvaný „Zásady pro po- skytování informací Kanceláří veřejného ochránce práv podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím“. Nelze si však nevšimnout, že zmíněný dokument se nevztahuje k poskytování informací přímo žalovaným, ale jeho kanceláří. Rozhodné ovšem není, který orgán jako příslušný k po- dávání informací byl takto označen, ale kte- rým jím skutečně má být. Kancelář žalované- ho, jakožto určitá servisní organizace, plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti žalova- ného ($ 25 zákona č. 349/1999 Sb.) a je orga- nizační složkou státu (podle $ 3 zákona 560 č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). Po- drobnosti o organizaci a úkolech kanceláře upravuje statut, který vydává žalovaný. Ve zmíněném statutu (který je přístupný rovněž na internetových stránkách žalovaného) je pak mj. uvedeno, že kancelář je v hospodář- ských, pracovněprávních a dalších vztazích v rámci $ 25 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb. oprávněna jménem státu jednat, nabývat práv a zavazovat se a že hospodaří s rozpočtovými prostředky samostatné kapitoly státního roz- počtu. V čele kanceláře je vedoucí kanceláře, kterého jmenuje a odvolává žalovaný. Svou činnost vykonává vedoucí kanceláře podle pokynů žalovaného a jemu za ni odpovídá. Z popsaného tedy vyplývá, že kancelář žalova- ného pro něho zajišťuje veškeré zázemí ne- zbytné pro řádný výkon jeho působnosti. V této souvislosti pak vyvstává otázka, zda lze rozdělit informace na ty, které se vztahují k činnosti kanceláře žalovaného (např. dota- zy na její rozpočet, počet zaměstnanců či au- tomobilů, které zaměstnanci kanceláře využí- vají), a na ty, které se vztahují přímo k vlastní působnosti žalovaného (např. kolikrát řešil stížnost na určitý správní úřad a s jakým vý- sledkem apod.). Tomuto rozdělení nasvědču- jí webové stránky žalovaného, kde se již zmí- něné zásady pro poskytování informací týkají pouze informací, které se vztahují k činnosti kanceláře, zatímco informace vztahující se k působnosti žalovaného, resp. způsob jejich poskytování, zde vůbec upraven není. Nabízí se tak vysvětlení, že o poskytnutí informací vztahujících se k činnosti kanceláře rozhodu- je v duchu zmíněných zásad kancelář a o od- volání proti zamítavému rozhodnutí (podle $ 16 zákona č. 106/1999 Sb.), případně o stíž- nosti podle $ 16a citovaného zákona, pak její vedoucí, zatímco o poskytnutí informací, kte- ré se vztahují k působnosti žalovaného, by rozhodoval přímo žalovaný. Tuto cestu ostat- ně zvolil také krajský soud v napadeném usnesení, když navíc poukázal na nezbytnost jednoinstančnosti rozhodování žalovaného v tomto řízení. Přestože popsané rozdělení informací nelze teoreticky vyloučit, nepovažuje Nejvyš- ší správní soud za vhodné, aby o určitých žá- dostech o informace rozhodovala kancelář a o určitých přímo žalovaný, a to navíc pouze v jedné instanci bez možnosti odvolání. Tako- vý přístup je příliš formalistický, v praxi ob- tížně proveditelný, a proto neudržitelný. Jed- nak může docházet k situacím, kdy nebude jednoznačně zřejmé, zda se jedná o informaci týkající se výlučně činnosti kanceláře, nebo in- formaci týkající se vlastní působnosti žalova- ného, neboť jistě může docházet k vzájemné- mu překrývání informací, nebo může dojít k tomu, že bude určitý dotaz vyžadovat infor- mace jak od žalovaného, tak od jeho kanceláře. Nejvyšší správní soud má tedy zato, že by o všech žádostech o informace týkajících se jak žalovaného, tak jeho kanceláře, měl roz- hodovat pouze jeden subjekt, a to kancelář žalovaného. Tomuto závěru nasvědčuje také to, že řízení o poskytnutí informací podle zá- kona č. 106/1999 Sb. je správním řízením, kde se v určitých případech použije správní řád ($ 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb.); pro takové řízení se jeví vhodnější právě kancelář žalovaného, která je k vedení správního říze- ní mnohem lépe vybavena, narozdíl od žalo- vaného, jakožto monokratického nezávislého orgánu ústavního typu, u něhož se vedení správního řízení snad ani nedá předpokládat a vyžadovat. Posláním žalovaného tak je pře- devším plnit svoji hlavní funkci, tedy zajišťo- vat ochranu práv a oprávněných zájmů osob ve styku s veřejnou správou. Poskytování in- formací pak lze zařadit mezi činnosti, které pro žalovaného vykonává jeho kancelář, ne- boť se jedná o úkol nezbytný k zabezpečení činnosti žalovaného ve smyslu $ 25 odst. 1 zá- kona č. 349/1999 Sb. Tak to ostatně podle svých internetových stránek zřejmě zamýšlel i sám žalovaný. Naznačeným způsobem by také došlo k vyřešení nežádoucí situace, která vyvstala v dané věci, tedy toho; že by žalovaný jako monokratický orgán bez nadřízeného orgá- mu o žádostech o poskytnutí informací roz- hodoval pouze v jediné instanci bez možnos- ti podání odvolání či stížnosti proti jeho postupu, přestože zákon č. 106/1999 Sb. vý- slovně a bezvýjimečně oba zmíněné instituty připouští ($ 16 a $ 16a citovaného zákona) a v rámci řízení o poskytnutí informací s nimi počítá. Nejvyšší správní soud se v této věci ztotožňuje se žalovaným v tom, že v demo- kratickém právním státě není vhodné, aby ta- táž osoba posuzovala žádost o informaci a ná- sledně by též rozhodovala o odvolání proti svému odmítavému rozhodnutí. Takovým způsobem je smysl odvolání jako opravného prostředku výrazným způsobem popřen. Prá- vě tato situace by v případě výše popsaného rozdělení nastala. Žalovaný je totiž orgánem, u něhož nadřízený orgán ve smyslu $ 16, resp. $ 20 odst. 5, zákona č. 106/1999 Sb. ab- sentuje. Nejvyšší správní soud považuje za správný názor krajského soudu, že tímto or- gánem není Poslanecká sněmovna, kterou je žalovaný volen a které je odpovědný. Rovněž nepřipadá v úvahu ani analogické použití $ 178 odst. 2 poslední věty správního řádu C Nadřízeným správním orgánem státního tajemníka, ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí ve- doucí příslušného ústředního správního úřadu“), tak že by se za nadřízeného žalova- ného v této věci považoval opět žalovaný, kte- rý by sám rozhodoval o odvoláních proti svým rozhodnutím. Jednak z důvodů popsa- ných výše a jednak proto, že zmíněné ustano- vení se vztahuje k situacím typově odlišným. Umožňuje totiž vedoucímu ústředního správ- ního úřadu rozhodovat o opravném pro- středku (zpravidla rozkladu) podaném proti rozhodnutí, které vydal v prvním stupni shodný vedoucí ústředního správního úřadu. Návrh na rozhodnutí o rozkladu však vedou- címu podává rozkladová komise složená čás- tečně z odborníků stojících mimo předmět- ný úřad ($ 152 správního řádu). Silou jejich argumentace je tak možná změna názoru ve- doucího, a tedy i změna rozhodnutí. Žalova- ného však jednak nelze považovat za ústřední správní orgán ani za jeho vedoucího, navíc v řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. absen- tuje jakákoli poradní či jiná komise, která by žalovanému při rozhodování o odvolání asi- stovala a návrh rozhodnutí předkládala. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že žalo- vaný je sice povinným subjektem k poskyto- 561 1586 vání informací podle zákona č. 106/1999 Sb., nicméně o žádostech nerozhoduje přímo on, nýbrž je k tomu povolána jeho kancelář, jako jeho servisní organizace. Určení toho, kdo konkrétně ze zaměstnanců kanceláře bude informace poskytovat a kdo bude rozhodovat o odvoláních či stížnostech, je pak v rukou ža- lovaného, který podle $ 25 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb. stanoví podrobnosti o organiza- ci a úkolech kanceláře. Za možné určení lze pak bez výhrad považovat způsob, který upravují již zmíněné zásady zveřejněné na webových strán- kách žalovaného, tedy že o žádostech o poskyt- nutí informace rozhoduje kancelář a o odvolá- ních či stížnostech její vedoucí. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší správní soud posuzoval poslední nastíněnou otázku, tedy zda záznam vyhotovený žalova- ným po jednání se stěžovatelem Ize považo- vat za rozhodnutí o odmítnutí žádosti podle $ 15 zákona č. 106/1999 Sb. Podle citovaného ustanovení je povinný subjekt, který žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, zavázán vydat ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o od- mítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí Části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost od- loží. Podle $ 20 odst. 4 písm. a) tohoto zákona se na rozhodnutí o odmítnutí žádosti vztahu- je správní řád, který ve svém $ 67 stanoví, že rozhodnutím správní orgán v určité věci za- kládá, mění nebo ruší práva anebo povinnos- ti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo po- vinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o proces- ních otázkách. Zároveň uvádí, že se rozhod- nutí zásadně vyhotovuje v písemné formě. Ustanovení $ 68 a 69 správního řádu pak po- pisují vlastní náležitosti rozhodnutí. Prvně jmenované ustanovení vyžaduje, aby každé rozhodnutí obsahovalo výrokovou část, odů- vodnění a poučení účastníků, přičemž kaž- dou z těchto částí vymezuje ještě podrobněji. Ustanovení $ 69 pak stanovuje tzv. formální náležitosti rozhodnutí: nezbytnost uvedení označení „rozhodnutí“ v písemném vyhoto- vení, dále označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, uvedení čísla jednacího, data vyhotovení, otisku úředního razítka, 562 jména, příjmení, funkce nebo služebního čís- la a podpisu oprávněné úřední osoby. Ne- zbytnou podmínkou pro to, aby správní roz- hodnutí mohlo být podrobeno soudnímu přezkumu, pak je, aby takové rozhodnutí za- kládalo, měnilo, rušilo nebo závazně určovalo práva nebo povinnosti žalobce, který zkráce- ní na svých právech tvrdí ($ 65 odst. 1 s. ř. s.). Ve světle těchto požadavků, které správní řád a s. ř. s. kladou na rozhodnutí, je třeba po- soudit předmětný záznam, ze kterého vyplý- vá, že dne 28. 8. 2006 se dostavil stěžovatel, který žádal o nahlédnutí do spisů žalovaného ve věci vyjmenovaných osob a spisových zna- ček. Dále je zde uvedeno, že jeho požadavku nebylo vyhověno, neboť to žalovanému neu- možňuje zákonem uložená povinnost mlčen- livosti podle $ 7 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb. Záznam je vyhotoven na hlavičkovém papíře žalovaného a je žalovaným podepsán. Přestože je v tomto záznamu obsažen zá- věr žalovaného o tom, že stěžovateli nahléd- nutí do spisů umožněno nebude, a z jakého důvodu, nelze jej považovat za správní roz- bodnutí. Správní rozhodnutí totiž musí zaklá- dat, měnit, rušit nebo závazně určovat práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby ($ 67 odst. 1 správního řádu, $ 65 odst. 1 s. ř. s.), což se v daném případě nestalo. Zmíněný záz- nam totiž vyjadřuje pouze názor žalovaného na možnost nahlížet do svých spisů, a nikoli autoritativní určení stěžovatelova práva na nahlédnutí do spisů orgánem k tomu přísluš- ným, potažmo na sdělení informace. Z niče- ho neplyne, že žalovaný tímto způsobem mí- nil rozhodnout o podané žádosti o informaci a že pouze nevážil, zda je k tomu sám opráv- něn, a dále že opomněl potřebnou formu. Jak je totiž uvedeno již výše, orgánem příslušným k rozhodování o žádostech podle zákona č. 106/1999 Sb. (a tedy i o žádosti stěžovatele o podání informace nahlédnutím do spisů) není sám žalovaný, nýbrž jeho kancelář. Žalo- vaný tak k vydání rozhodnutí o odmítnutí žá- dosti vůbec nebyl oprávněn a ani žádné tako- vé rozhodnutí nevydal. Ostatně i sám žalovaný předmětný záznam v době jeho se- pisování za žádné rozhodnutí nepovažoval, což jasně vyplývá z jeho vyjádření ke kasační stížnosti, kde ke skutečnosti, že záznam ne- obsahuje poučení o nemožnosti podat proti němu odvolání, uvedl, že vůbec nepředpoklá- dal, že by bylo možné, aby stěžovatel proti to- muto záznamu mohl jakékoli opravné pro- středky podávat. Uvedený záznam je tak skutečně pouze záznamem o jednání či diskusi, která probě- hla onoho dne mezi žalovaným a stěžovate- lem ohledně stěžovatelova požadavku na- hlédnout do spisů žalovaného, jehož sepsání si stěžovatel vymínil, a nikoli rozhodnutím, které by mohlo být podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. podrobeno soudnímu přezkumu. Vzhledem k tomu, že zmíněný záznam ne- ní rozhodnutím o odmítnutí žádosti o infor- maci, nemohl proti němu stěžovatel podat od- volání a už vůbec nebylo možné, aby o tomto odvolání žalovaný negativně rozhodl fiktiv- ním rozhodnutím, tím spíše za situace, kdy in- stitut negativního fiktivního rozhodnutí byl ze zákona č. 106/1999 Sb. vypuštěn s účinnos- tí ode dne 23. 3. 2006 (tedy téměř půl roku před podáním stěžovatelovy žádosti). Z uvedeného je tak zřejmé, že stěžovatel nemohl podat žalobu ani proti záznamu vy- hotovenému žalovaným, neboť se nejednalo o rozhodnutí podle $ 65 odst. 1 s. ř. s., ani pro- ti údajnému fiktivnímu zamítavému rozhod- nutí o odvolání, neboť žádné takové tehdejší právní úprava nepřipouštěla, a nemohlo tedy existovat. Jeho žaloba tak měla být odmítnuta podle $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť neby- ly splněny podmínky řízení z důvodu ncexis- tence rozhodnutí, které by mohlo být podro- beno soudnímu přezkumu. Pokud krajský soud záznam vyhotovený žalovaným za roz- hodnutí považoval a žalobu proti němu poda- nou odmítl jako opožděnou [podle $ 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], pochybil. Toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost jeho usnesení, neboť výsledek řízení byl v souladu se záko- nem - žaloba byla odmítnuta. 563 1587-1589 II. PRÁVNÍ VĚTY BEZ ODŮVODNĚNÍ 1587 Myslivost: účastenství v řízení o uznání honitby k $ 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění zákona č. 59/2003 Sb. k $ 14 odst. 1 správního řádu (č. 71/1967 Sb)» Účastníkem řízení o uznání honiteb podle $ 17 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivos- ti, je ve smyslu $ 1á odst. 1 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) i vlastník pozemku - nečlen honebního společenstva, jehož pozemek má být přičleněn k navrhované honitbě.
Jiří K. proti Veřejnému ochránci práv o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce.