„Veřejné pohoršení“ ve smyslu $ 47 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nastává v případě současného naplnění tří znaků: musí být spácháno veřejně, jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítom- ny současně, a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje. Správní orgán neporovnává toto jednání s mravností stanovenou podle vlastních kritérií, nýbrž je poměřuje s obecnou spole- čenskou shodou o obsahu mravnosti.
„Veřejné pohoršení“ ve smyslu $ 47 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, nastává v případě současného naplnění tří znaků: musí být spácháno veřejně, jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítom- ny současně, a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje. Správní orgán neporovnává toto jednání s mravností stanovenou podle vlastních kritérií, nýbrž je poměřuje s obecnou spole- čenskou shodou o obsahu mravnosti.
Stěžovatel uplatnil stížnostní důvod obsažený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; namítal nedostatek dů- vodů napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Zároveň však Nejvyšší správní soud konstatuje, že obsah kasač- ní stížnosti směřuje rovněž k uplatnění důvodu zakotveného v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel brojí proti nezákonnosti spočívající v ne- správném posouzení právní otázky sou- dem v předcházejícím řízení. Protože Nejvyšší správní soud posuzuje každé podání podle jeho obsahu, a nikoliv po- dle formy, zabýval se v dalším existencí obou citovaných stížnostních důvodů. Je nutno předeslat, že v posuzova- ném případě soud nemůže kvalifikova- ně posoudit námitky uvedené v kasační stížnosti, aniž by nejprve vyložil, za ja- kých podmínek lze určité chování kvali- fikovat jako chování zakládající veřejné pohoršení ve smyslu $ 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť právě otáz- ka, jaké jednání je a jaké není veřejným pohoršením ve smyslu zákona o přestup- cích, tvoří v daném případě těžiště spo- ru mezi žalobcem a stěžovatelem. Předmětné ustanovení zákona o pře- stupcích stanoví, že se přestupku dopus- tí „ten, kdo vzbudí veřejné pohoršení“. Při jeho výkladu je nutno vyjít z odliš- ností práva, mravnosti (jako normativní- ho systému určujícího, co společnost či její členové považují za „správné“ a ne- pohoršující) a svědomí (možno říci spí- še morálky), použít tedy rozlišení uvá- děné žalobcem v jeho odvolání ze dne 12. 2. 2002, a upřesnit, že sankcionování jednání vzbuzujícího veřejné pohoršení představuje jeden z bodů, v nichž se zvláštním způsobem stýká mravnost s právem, jakkoliv jsou jinak nezávislými normativními systémy budovanými na zcela odlišných základech a principech. Žalobce v tomto bodě nemá pravdu, jest- liže soudí, že pokud nějaké jednání ne- ní přímo a výslovně zakázáno zákonem, nelze subjekty práva v takovém jednání omezovat. Skutečnost, že k omezení jed- nání stačí zvláštním způsobem kvalifiko- vaný rozpor s mravností, ostatně potvr- dili Ústavní soud ve svém usnesení L ÚS 393/98 ze dne 5. 11. 1998 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 12, C. H. Beck 1999, s. 499 - 500). Sankcionováno ovšem ne- může být samozřejmě jakékoli jednání jsoucí v rozporu s mravností, už proto, že oba tyto normativní systémy disponu- jí jinými sankčními mechanismy, ale prá- vě a pouze jednání jsoucí v tomto rozpo- ru kvalifikovaným způsobem. Zákon tak nemusí zakazovat konkrétní jednání, ale 497 216 může založit právě tuto kvalifikovanost rozporu tím, že nemravné jednání pro- hlásí v některých souvislostech za nezá- konné. Aby se posuzované jednání dostalo do tohoto „kvalifikovaného rozporu s mravností“, musí dle názoru Nejvyšší- ho správního soudu v případě přestup- ku veřejného pohoršení současně napl- nit trojici znaků: musí být spácháno veřejně; musí subjektivně pohoršovat zpravidla (ne však nutně vždy) více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně (k tomuto závěru vede per analogiam iuris použité ustanovení $ 89 odst. 4 trestního zákoní- ku definující takto znak veřejnosti); a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shod- ne v daném čase a místě konsenzem (te- dy přesvědčivou většinou, nikoli nutně jednohlasně). Přitom již v rozsudku Nej- vyššího vojenského soudu ze dne 29. 12. 1922, sp. zn. P-485/22, se tehdejší judika- tura odklonila od přísnějšího názoru, že pro splnění přestupku (v dané době pře- činu) veřejného pohoršení nestačí pou- há způsobilost veřejně pohoršit, nýbrž musí k tomuto pohoršení skutečně dojít. Fakt, že byl naplněn znak prvý, není mezi stěžovatelem a žalobcem sporný, neboť i žalobce uznal, že byť se při spá- chání předmětného skutku nacházel na svém soukromém pozemku, jednalo se o místo lehce pozorovatelné z míst ve- řejně přístupných. Naplnění druhého znaku už ovšem správní orgán, jak soud zjistil ze spisu, nezjistil dostatečně a tato skutečnost by- la také jedním z důvodů, proč byla obě napadená rozhodnutí rozsudkem Měst- ského soudu v Praze zrušena. Stěžovatel totiž nemá pravdu, namítá-li v kasační 498 stížnosti, že pohnutky oznamovatelek byly pro posouzení žalobcova přestup- ku nepodstatné. Naopak je třeba dát za pravdu Městskému soudu v Praze, který stěžovateli toto neposouzení vytkl, ne- boť motivace oznamovatelek rozhoduje v daném případě o tom, zda bylo jejich oznámení zapříčiněno vskutku tím, že byly pohoršeny žalobcovou nahotou, a byl tedy splněn tento druhý znak pře- stupku; nebo zda se jednalo o výraz je- jich zášti k žalobci, jak žalobce setrvale tvrdí. Naplnění formálních znaků pře- stupku jistě není dostatečným důvodem pro to, aby se právo - v daném případě zákon o přestupcích - stalo nástrojem šikanování, jehož hrozbu lze dovodit ze žalobcových vyjádření. Stěžovatelova ná- mitka o tom, že měly být a byly přezkou- mány pouze žalobcovy pohnutky, tak ne- obstojí, neboť je pro zjištění naplnění skutkové podstaty veřejného pohoršení podstatnější určit, zda byly oznamovatel- ky vskutku pohoršeny - a byť se jedná o subjektivní pocit, samotné jejich tvrze- ní zde jistě není dostatečné - než určit, jaké byly žalobcovy motivace. Co se týče důležitosti zjištění žalobcova úmyslu a motivací, sám stěžovatel nezpochybňu- je, že k naplnění skutkové podstaty ve- řejného pohoršení postačuje nedbalost, jak vyplývá z $ 3 zákona o přestupcích; žalobcův úmysl, a tím méně jeho motiva- ce - jako duševní stav skrytější a niter- nější - je tak v daném případě nerozhod- ný pro určení, zda k naplnění dané skutkové podstaty došlo, a je smysluplné jej zjišťovat teprve pro účely konkrétní výše postihu, pokud by bylo rozhodnu- to, že přestupek spáchán byl. Nejsložitější otázkou pak jistě je, zda byl v posuzovaném případě naplněn znak třetí, jejž správní orgán I. stupně označoval jako rozpor s „obecně uznáva- nými ustálenými mravními zvyklostmi“ a stěžovatel poté jako „objektivní po- horšlivost“. Kromě pocitu mravnosti ja- ko vnitřní záležitosti každého člena spo- lečnosti totiž jistě existuje jistý obsah pravidel, na němž se v daném místě a ča- se shodne společnost jako celek, byť ob- vykle ne všemi svými členy, ale relevant- ní většinou. Na tato pravidla se v českém právu odkazuje častěji, ať už jsou ozna- čována jako mravnost či dobré mravy ($ 3 občanského zákoníku, $ 44 obchod- ního zákoníku aj.). Pokud by tento třetí znak nebyl splněn, bylo by žalobcovo jednání obdobné tomu, které uvádí sám žalobce příkladmo ve své žalobě: takovým jednáním, jež často pohoršuje konkrétní jedince, není však v rozporu s tímto Ce- lospolečenským konsenzem mravnosti, je například pojídání masa, kouření na veřejnosti či oblékání se do „kůže mrtvých zvířat“. Tím, kdo v konkrétním případě posoudí, zda jednání, které pohoršilo požadované množství osob, je zároveň v rozporu s tímto konsenzem, je správní orgán. Ten ovšem - vykonávaje své pra- vomoci rozhodováním konkrétních pra- covníků - neprovádí toto posouzení pohledem jejich vlastního pocitu mrav- nosti, ale pohledem své povědomosti o tomto společenském konsenzu: tudíž ani takový správní orgán, který je sám za- přisáhlým vegetariánem, nemůže pod $ 47 odst. 1 písm. c) podřadit nahlášené veřejné pojídání masa, ale musí vyslovit, že takové jednání není v rozporu s celo- společenským konsenzem mravnosti. Pokud se správnímu orgánu nezdaří tak- to odhlédnout od vlastního pocitu mrav- nosti, může to vést až k excesu dibovůli). V posuzovaném případě je možné posouzení splnění tohoto třetího krité- tria formulovat jako otázku, zda bylo pro- kázáno, že postižené žalobcovo jednání - tedy částečné obnažení jeho těla, včet- ně partií, jež obvykle zůstávají a na veřej- nosti mají zůstat zahaleny - bylo či neby- lo skutečně pohoršující pohledem sou- časné společnosti. Vzhledem k tomu, že k této otázce zaujal stěžovatel jiné stano- visko než Městský soud v Praze, byť oba tento postoj vyjádřili spíše skrytě, nezbý- vá Nejvyššímu správnímu soudu než se k této otázce vyjádřit, neboť dle jeho ná- zoru tvoří skutečné jádro sporu mezi účastníky řízení a vychází z něj také zá- sadní část námitek obsažených v kasační stížnosti. Jsou-li zvážena podstatná hlediska, která mohou vést k prokázání toho, zda žalobcovo jednání bylo v rozporu s obecným pocitem mravnosti, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než vyslo- vit, že nikoli. K tomuto závěru je soud ve- den úvahou, že veřejné sebeobnažování může být jistě pohoršující, je-li spojeno s kontextem sexuálním; může být rov- něž pohoršující, pokud upozorňuje na nějakou tělesnou abnormalitu; či v ně- kterých dalších souvislostech včetně té, kdy je sebeobnažení motivováno právě snahou pohoršit (například manifestač- ní sebeobnažení z recese, protestu Či z důvodu sázky). Pokud ovšem k obnaže- ní dochází bez těchto souvislostí a má spíše povahu nechtěného (neboť úmysl nebyl žalobci z důvodů uvedených výše nijak prokazován a on sám uváděl po- hnutky zdravotní) důsledku nedostateč- ného oblečení, jako je tomu v tomto případě, je takové jednání jistě méně po- horšlivé než například využívání výraz- něji obnažených těl v některých rekla- mách či audiovizuálních dílech obecně, v rámci různých happeningů a manifes- tací či na nudistických plážích mnohdy pozorovatelných z veřejných prostran- ství, a tedy také veřejně přístupných zrakem. V souvislosti s touto širokou pří- stupností nahoty v médiích či na veřej- nosti probíhá sice setrvale veřejná disku- 499 217 se o její mravnosti čí nemravnosti, i to však svědčí o tom, že pohoršující povaha nahoty lidského těla je v rámci soudobé společnosti spíše otázkou diskuse než otázkou všeobecného odmítání nutného pro shledání veřejného pohoršení. Je nicméně třeba připomenout, že se jedná o stanovisko podmíněné zemí - ji- ný pohled by byl jistě zaujat v jiném kul- turním prostředí - a časem [pro ilustraci změn ve vnímání pojmu mravnosti zde lze například uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 1935 (Boh. A 11944/35), kde bylo shledáno, že veřejné pohoršení vzbuzuje „zejména společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech - vyjímaje táboření rodinné - pobíhání v nedostatečném úboru, zvláště v úboru koupacím mimo obvod vykázaných kou- pališť, zpívání popěvků obsahu nemrav- ného...“]. Těmito závěry o tom, zda žalobco- vým jednáním byla naplněna skutková podstata přestupku veřejného pohorše- ní, přitom Nejvyšší správní soud jistě ne- přejímá v rozporu s pravomocemi sobě vlastními ex post roli správních orgá- nů, tedy žalovaného a orgánu L stupně, v rozhodnutí ve věci samé. Smyslem těch- to závěrů je naopak objasnit, že z trojice základních znaků skutkové podstaty ve- řejného pohoršení se správní orgán I. stupně a následně i žalovaný zabývali pouze znakem prvním, dva následující pak chybně vzali jako dané. Pokud tedy Městský soud v Praze kvůli stěžovatelo- vu nedostatečnému zkoumání splnění těchto dvou dalších znaků zrušil žalobou napadená rozhodnutí, postupoval v sou- ladu s právem, a kasační stížnost je tak třeba posoudit v námitkách směřujících proti tomuto postupu - tedy k námit- kám, že se Městský soud v Praze údajně zaměřil na jiné znaky přestupku a na jiné skutečnosti, než na které se při svém přezkumu zaměřit měl - jako nedůvod- nou. (ček)
Ing. Tomáš V. v P. proti Magistrátu hlavního města Prahy o pokutu za přestupek
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil stížnostní důvod, obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., když namítal nedostatek důvodů napadeného rozsudku městského soudu. Zároveň však Nejvyšší správní soud konstatuje, že obsah kasační stížnosti směřuje rovněž k uplatnění důvodu zakotveného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel brojí proti nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Protože Nejvyšší správní soud posuzuje každé podání podle jeho obsahu a nikoliv formy, zabýval se v dalším existencí obou citovaných stížnostních důvodů.
Je nutno předeslat, že v posuzovaném případě soud nemůže kvalifikovaně posoudit námitky uvedené v kasační stížnosti, aniž by nejprve vyložil, za jakých podmínek lze určité chování kvalifikovat jako chování zakládající veřejné pohoršení ve smyslu § 47 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť právě otázka, jaké jednání je a jaké není veřejným pohoršením
ve smyslu zákona o přestupcích, tvoří v daném případě těžiště sporu mezi žalobcem
a stěžovatelem.
Předmětné ustanovení zákona o přestupcích stanoví, že se přestupku dopustí
„ten, kdo vzbudí veřejné pohoršení.“ Při jeho výkladu je nutno vyjít z odlišností práva, mravnosti (jako normativního systému určujícího, co společnost, či její členové, považují
za „správné“ a nepohoršující) a svědomí (možno říci spíše morálky), použít tedy rozlišení
uváděné žalobcem v jeho odvolání ze dne 12. 2. 2002, a upřesnit, že sankcionování jednání vzbuzujícího veřejné pohoršení představuje jeden z bodů, v nichž se zvláštním způsobem stýká mravnost s právem, jakkoliv jsou jinak nezávislými normativními systémy budovanými
na zcela odlišných základech a principech. Žalobce v tomto bodě nemá pravdu, když soudí,
že pokud nějaké jednání není přímo a výslovně zakázáno zákonem, nelze subjekty práva v takovém jednání omezovat. Skutečnost, že k omezení jednání stačí zvláštním způsobem kvalifikovaný rozpor s mravností, ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém usnesení
I. ÚS 393/98 ze dne 5. 11. 1998 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 12, C. H. Beck 1999,
s. 499 – 500). Sankcionováno ovšem nemůže být samozřejmě jakékoli jednání jsoucí v rozporu s mravností, už proto, že oba tyto normativní systémy disponují jinými sankčními mechanismy, ale právě a pouze jednání jsoucí v tomto rozporu kvalifikovaným způsobem. Zákonem
tak nemusí být zakázáno konkrétní jednání, ale zákon zakládá právě tuto kvalifikovanost rozporu tím, že nemravné jednání prohlásí v některých souvislostech za nezákonné.
Aby se posuzované jednání dostalo do tohoto „kvalifikovaného rozporu s mravností“, musí dle názoru Nejvyššího správního soudu v případě přestupku veřejného pohoršení současně naplnit trojici znaků: musí být spácháno veřejně, tedy na místě veřejně přístupném; jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla (ne však nutně vždy) více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně (k tomuto závěru vede analogií iuris použité ustanovení § 89 odst. 4 trestního zákoníku definující takto znak veřejnosti); a musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shodne v daném čase a místě konsenzem (tedy přesvědčivou většinou, nikoli nutně jednohlasně). Přitom již v rozsudku Nejvyššího vojenského soudu ze dne 29. 12. 1922, sp. zn. P-485/22, se tehdejší judikatura odklonila od přísnějšího názoru, že pro splnění přestupku (v dané době přečinu) veřejného pohoršení nestačí pouhá způsobilost veřejně pohoršit, nýbrž musí k tomuto pohoršení skutečně dojít.
Fakt, že byl naplněn znak prvý, není mezi stěžovatelem a žalobcem sporným,
neboť i žalobce uznal, že byť se při spáchání předmětného skutku nacházel na svém soukromém pozemku, jednalo se o místo lehce pozorovatelné z míst veřejně přístupných.
Naplnění druhého znaku už ovšem nebylo, jak soud zjistil ze spisu, správním orgánem zjištěno dostatečně a tato skutečnost byla také jedním z důvodů, proč byla obě napadená rozhodnutí rozsudkem městského soudu zrušena. Stěžovatel totiž nemá pravdu, když v kasační stížnosti namítá, že pohnutky oznamovatelek byly pro posouzení žalobcova přestupku nepodstatné. Naopak je třeba dát za pravdu městskému soudu, který stěžovateli toto neposouzení vytkl, neboť motivace oznamovatelek rozhoduje v daném případě o tom, zda bylo jejich oznámení zapříčiněno vskutku tím, že byly pohoršeny žalobcovou nahotou, a byl tedy splněn tento druhý znak přestupku; nebo zda se jednalo o výraz jejich zášti k žalobci, jak tento setrvale tvrdí. Naplnění formálních znaků přestupku jistě není dostatečným důvodem
pro to, aby se právo – v daném případě zákon o přestupcích – stalo nástrojem šikanování, jehož hrozbu lze dovodit ze žalobcových vyjádření. Stěžovatelova námitka o tom, že měly být a byly přezkoumány pouze pohnutky žalobce, tak neobstojí, neboť je pro zjištění naplnění skutkové podstaty veřejného pohoršení podstatnější určit, zda byly oznamovatelky vskutku
pohoršeny – a byť se jedná o subjektivní pocit, samotné jejich tvrzení zde jistě není dostatečným - než určit, jaké byly motivace žalobce. Co se týče důležitosti zjištění úmyslu
a motivací žalobce, sám stěžovatel nezpochybňuje, že k naplnění skutkové podstaty veřejného
pohoršení postačuje nedbalost, jak vyplývá z § 3 zákona o přestupcích; takže úmysl žalobce,
a tím méně jeho motivace, jako duševní stav skrytější a niternější, je v daném případě nerozhodný pro určení, zda k naplnění dané skutkové podstaty došlo, a je smysluplné jej zjišťovat teprve pro účely konkrétní výše postihu, pokud by bylo rozhodnuto, že přestupek spáchán byl.
Nejsložitější otázkou pak jistě je, zda byl v posuzovaném případě naplněn znak třetí, jejž správní orgán prvního stupně označoval jako rozpor s „obecně uznávanými ustálenými mravními zvyklostmi“ a stěžovatel poté jako „objektivní pohoršlivost“. Kromě pocitu mravnosti jako vnitřní záležitosti každého člena společnosti totiž jistě existuje jistý obsah pravidel, na němž se v daném místě a čase shodne společnost jako celek, byť obvykle ne všemi svými členy, ale relevantní většinou. Na tato pravidla je v českém právu odkazováno častěji,
ať už jsou označována jako mravnost či dobré mravy (§ 3 občanského zákoníku, § 44 obchodního zákoníku aj.). Pokud by tento třetí znak nebyl splněn, bylo by žalobcovo jednání obdobné tomu, které uvádí sám žalobce příkladmo ve své žalobě: takovým jednáním, jež často pohoršuje konkrétní jedince, není však v rozporu s tímto celospolečenským konsenzem mravnosti, je například pojídání masa, kouření na veřejnosti, či oblékání se do „kůže mrtvých zvířat“. Tím, kdo v konkrétním případě posoudí, zda jednání, které pohoršilo požadované množství osob, je zároveň v rozporu s tímto konsenzem, je správní orgán. Ten
ovšem – vykonávaje své pravomoci rozhodováním konkrétních pracovníků - neprovádí toto posouzení pohledem jejich vlastního pocitu mravnosti, ale pohledem své povědomosti o tomto společenském konsenzu: tudíž ani takový správní orgán, který je sám zapřisáhlým vegetariánem, nemůže pod § 47 odst. 1 písm. c) podřadit nahlášené veřejné pojídání masa, ale musí vyslovit, že takové jednání není v rozporu s celospolečenským konsenzem mravnosti. Pokud se správnímu orgánu nezdaří takto odhlédnout od vlastního pocitu mravnosti, může
to vést až k excesu (libovůli).
V posuzovaném případě je možné posouzení splnění tohoto třetího kritéria formulovat jako otázku, zda bylo prokázáno, že postižené jednání žalobce – tedy částečné obnažení jeho těla, včetně partií, jež obvykle zůstávají a na veřejnosti mají zůstat zahaleny - bylo či nebylo skutečně pohoršující pohledem současné společnosti. Vzhledem k tomu, že k této otázce zaujal stěžovatel jiné stanovisko než městský soud, byť oba tento postoj vyjádřili spíše skrytě, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než se k této otázce vyjádřit, neboť dle jeho názoru tvoří skutečné jádro sporu mezi účastníky řízení a vychází z něj také zásadní část námitek obsažených v kasační stížnosti.
Jsou-li zvážena podstatná hlediska, která mohou vést k prokázání toho, zda žalobcovo jednání bylo v rozporu s obecným pocitem mravnosti, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než vyslovit, že nikoli. K tomuto závěru je soud veden úvahou, že veřejné sebeobnažování může být jistě pohoršující, je-li spojeno s kontextem sexuálním, jenž ostatně bývá pohoršující sám o sobě; může být rovněž pohoršující, pokud upozorňuje na nějakou tělesnou abnormalitu; či v některých dalších souvislostech včetně té, kdy je sebeobnažení motivováno právě snahou pohoršit (například manifestační sebeobnažení z recese, protestu či z důvodu sázky). Pokud ovšem k obnažení dochází bez těchto souvislostí a má spíše povahu nechtěného (neboť úmysl nebyl žalobci z důvodů uvedených výše nijak prokazován a on sám uváděl pohnutky zdravotní) důsledku nedostatečného oblečení, jako je tomu v tomto případě, je takové jednání jistě méně pohoršlivé, než například využívání výrazněji obnažených těl v některých reklamách
či audiovizuálních dílech obecně, v rámci různých happeningů a manifestací či na nudistických plážích mnohdy pozorovatelných z veřejných prostranství a tedy také veřejně přístupných zrakem. V souvislosti s touto širokou přístupností nahoty v médiích či na veřejnosti probíhá sice setrvale veřejná diskuse o její mravnosti či nemravnosti, i to však svědčí o tom,
že pohoršující povaha nahoty lidského těla je v rámci soudobé společnosti spíše otázkou diskuse, než otázkou všeobecného odmítání nutného pro shledání veřejného pohoršení.
Je nicméně třeba připomenout, že se jedná o stanovisko podmíněné zemí – jiný pohled by byl jistě zaujat v jiném kulturním prostředí – a časem (pro ilustraci změn ve vnímání pojmu mravnosti zde lze například uvést rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 1935 (Boh. A 11944/35), kde bylo shledáno, že veřejné pohoršení vzbuzuje „zejména společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech - vyjímaje táboření rodinné - pobíhání v nedostatečném úboru, zvláště v úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného...“).
Těmito závěry o tom, zda žalobcovým jednáním byla naplněna skutková podstata přestupku veřejného pohoršení, přitom Nejvyšší správní soud jistě nepřejímá v rozporu s pravomocemi sobě vlastními ex post roli správních orgánů, tedy žalovaného a orgánu prvého stupně, v rozhodnutí ve věci samé. Smyslem těchto závěrů naopak je objasnit, že z trojice základních znaků skutkové podstaty veřejného pohoršení se správní orgán prvého stupně
a následně i žalovaný zabývali pouze znakem prvním, dva následující pak chybně vzali jako dané. Pokud tedy městský soud kvůli stěžovatelovu nedostatečnému zkoumání splnění těchto dvou dalších znaků žalobou napadená rozhodnutí zrušil, postupoval v souladu s právem
a kasační stížnost je třeba posoudit v námitkách směřujících proti tomuto postupu – tedy
k námitkám, že se městský soud údajně zaměřil na jiné znaky přestupku a na jiné skutečnosti, než na které se při svém přezkumu zaměřit měl - jako nedůvodnou.
K ostatním námitkám obsaženým v kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud uvádí, že není pravdou, že městský soud zrušil napadená rozhodnutí pouze na základě výtek proti jejich odůvodnění. Z jeho rozsudku naopak jasně vyplývá, že odůvodnění zde byla napadána pouze v tom směru, že v nich žalovaný a orgán prvého stupně uvedli takový postup posuzování žalobcova jednání, který není v souladu s požadavky kladenými na posuzování přestupků, takže napadená rozhodnutí byla vydána po chybně vedeném řízení a byla v tomto ohledu nedostatečně odůvodněna. Shledání takové zásadní chyby v řízení je jistě dostatečným
i ke zrušení správního rozhodnutí jako celku.
Nad tento rámec (k námitce stěžovatele) je nutno uvést, že každé správní rozhodnutí představuje jednotný celek, z čehož především vyplývá, že mezi jeho výrokovou částí
a odůvodněním musí existovat obsahový soulad. Důvody pro zrušení správního rozhodnutí proto mohou spočívat i pouze v chybném či neúplném odůvodnění, nikoliv nutně vždy
ve výrokové části. Pokud totiž mezi výrokem a odůvodněním zmíněný obsahový soulad nastolen není, jedná se o rozhodnutí jako celek nepřezkoumatelné.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalobci náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. 2. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu