Za zjevně právně nepřípustnou [$ 66 odst. 1 písm. b) správního řádu z roku 2004] je možno považovat pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. To především znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování.
Za zjevně právně nepřípustnou [$ 66 odst. 1 písm. b) správního řádu z roku 2004] je možno považovat pouze takovou žádost, u níž je již na první pohled zřejmé, že jí nelze vyhovět. To především znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování.
Nejvyšší správní soud ve svých úvahách vycházel z toho, že v daném případě stěžova- tel požádal o vyznačení změny vlastníka mo- torového vozidla a o vystavení druhopisu technického průkazu. Svoji žádost podal k Městskému úřadu Tábor, který (jakožto úřad obce s rozšířenou působností) ve smyslu $ 80 odst. 4 písm. a) a b) zákona č. 56/2001 Sb. vede registr silničních vozidel, rozhoduje o zápisu silničního vozidla do registru vozi- del a provádí zápisy změn údajů zapisova- ných v registru. Podle $ 4 odst. 4 stejného zá- kona se do registru silničních vozidel zapisuje „a) vlastník (název, sídlo a identifi- kační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjme- 705 1633 ní, rodné číslo, místo trvalého nebo povole- ného pobytu, popřípadě adresa místa poby- tu při udělení azylu, jde-li o fyzickou osobu), b) provozovatel, není-li současně vlastníkem (název, sídlo a identifikační číslo, jde-li o právnickou osobu nebo fyzickou osobu podnikatele; jméno, příjmení, rodné číslo, místo trvalého nebo povoleného pobytu, po- případě adresa místa pobytu při udělení azylu, jde-lí o fyzickou osobu)“. VVS Důvod, pro který městský úřad zastavil ří- zení o této žádosti, byla její zjevná právní ne- přípustnost ve smyslu $ 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Závěr o právní nepřípustnosti dovodily oba správní orgány z toho, že prohlá- šení stěžovatele o zařazení vozidla do svého majetku nelze považovat za zákonný a uznatel- ný doklad osvědčující změnu vlastníka. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že „zjevná právní nepřípustnost“ představuje neurčitý právní pojem, který je však nutno vykládat restriktivním způsobem. Podle $ 45 odst. 3 správního řádu totiž takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví. Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je proto možno k tomuto způsobu rozhodnutí přikročit jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyho- vět. To znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjiš- ťování. Komentář ke správnímu řádu (J. Ve- dral: Správní řád - komentář. Polygon, 2006, str. 315 a násl.) jako příklady zjevné právní ne- přípustnosti uvádí např. situaci, kdy o přizná- ní oprávnění vázaného na dosažení určitého věku žádá osoba, která této hranice nedosá- hla, příp. žádost o přiznání určitého oprávně- ní, které může získat toliko právnická osoba, podá osoba fyzická. „Smyslem tohoto ustano- vení je to, aby se takovou žádostí, u které je zcela zjevné, že jí nemůže být vyhověno, ne- boť to právní úprava neumožňuje, správní orgán nemusel po věcné stránce zabývat, ne- boť by to bylo zjevně bezpředmětné a výsle- dek řízení by byl naprosto stejný ... Žádost může být kvalifikována jako zjevně nepří- pustná, pokud při jejím posuzování nebude správní orgán muset uplatňovat správní 706 uvážení, resp. vykládat neurčité právní po- jmy. V takovém případě by podle ustanovení S 45 odst. 3 postupovat nešlo a správní or- gán by musel žádost posuzovat meritorně a teprve na základě proběhlého správního řízení ji případně zamítnout rozhodnutím podle S 67 odst. 1“ Je proto namístě zodpovědět otázku, zda v daném případě městský úřad situaci vyhod- notil správně, když předmětnou žádost ozna- čil za zjevně právně nepřípustnou. K tomuto závěru dospěl městský úřad na základě úvahy, že „jakékoliv prohlášení o zařazení majetku do vlastnictví obce, čí protokol o převzetí vo- zidla, nelze správním orgánem považovat za zákonný aní právně uznatelný doklad osvědčující změnu vlastníka motorového vozidla“. Nejvyšší správní soud zastává názor, že oba správní orgány a také krajský soud vznik- lou právní situaci vyhodnotily chybně. Jak to- tiž plyne ze shora uvedeného, k závěru o zjev- né právní nepřípustnosti předmětné žádosti došly až na základě jejího meritorního posou- zení a poté, co vyhodnotily přiložené dokla- dy (protokol o předání a převzetí opuštěné- ho vozidla, prohlášení o zařazení majetku do vlastnictví obce). Ve skutečnosti tedy podaná žádost svojí podstatou nebyla zjevně právně nepřípustná (např. proto, že ji podal ne- oprávněný subjekt či že by její podání výslov- ně vylučovala zákonná úprava), takže by se s ní správní orgán L. stupně věcně vůbec ne- musel zabývat, nýbrž právě naopak se s ní tento orgán vypořádal věcně a - materiálně vzato - ji neshledal důvodnou. O tom ostatně svědčí i zjevné rozpaky městského úřadu pa- trné z obsahu správního spisu, který nejprve požádal nadřízený orgán o metodickou po- moc, a teprve po jím provedeném právním rozboru dospěl k citovanému závěru. Jinak řečeno, žádost nebyla natolik zjevně právně nepřípustná, že by s ní takto správní orgán I. stupně okamžitě naložil, nýbrž nejprve byl osloven metodicky nadřízený orgán- a teprve se zaštítěním se jeho právním názorem a po podrobném rozboru nastalé právní situace 4%e došlo k zastavení řízení z tohoto důvodu. x Již v tomto postupu proto Nejvyšší správ- ní soud spatřuje pochybení, a tedy i naplnění stížnostního důvodu zakotveného v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V daném případě totiž nebyl dán důvod pro zastavení řízení, nýbrž městský úřad měl rozhodnout věcně. Lze tak uzavřít, že správními orgány i krajským sou- dem byla chybně vyhodnocena právní otázka možného postupu dle $ 66 odst. 1 písm. b) správního řádu. Nejvyšší správní soud považuje za nutné se v dalším vyjádřit rovněž k právní otázce ře- šené správními orgány a krajským soudem v této věci, tj. k tomu, zda bylo možno před- mětné vozidlo považovat za opuštěnou věc. K tomu je třeba nejprve uvést, že podle $ 135 odst. 1 občanského zákoníku „kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníko- ví. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlást-li se o ni vlastník do 6 měsí- ců od jejího odevzdání, připadá věc do vlast- nictví této obce“. Podle odst. 3 „přihlásí-lí se vlastník věci, která byla odevzdána obcí po- dle odstavce 1, před uplynutím lhůty 6 měsí- ců od jejího odevzdání obci, je vlastník věcí povinen nahradit obci náklady, které jí v souvislosti s opatrováním věci vznikly“. Po- dle odst. 4 platí ustanovení odstavců 1 až 3 přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné. Podle civilněprávní doktríny představuje opuštění (derelikce) věci projev vůle vzdát se vlastnického práva spojený s pozbytím drže- ní věci. Jde o jeden z projevů vlastnického práva, kdy „následkem práva nakládati vol ně svým vlastnictvím může úplný vlastník zpravidla své věci podle libovůle užívati ne- bo bez užitku nechati; může ji zničití, zcela nebo z části na jiné osoby převésti nebo bez- podmínečně se jí vzdáti, to jest ji opustiti“ ($ 362 obecného občanského zákoníku č. 946/1811 ř. z.). Aby se mohlo o derelikci jednat, je zapotřebí současné splnění dvou podmínek: vůle vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění. „U opuštěných movitých věcí se uplatní stejná pravidla jako u nálezu; ostatně v praxi nebude zpravidla možno ro- zeznat, zda jde o movitou věc opuštěnou, ztracenou čí dokonce jen nevhodně odlože- nou (někdo odloží na veřejném místě zava- zadlo a delší dobu je nechá tak, nebo na něj zapomene a odjede jinam). K věcem opuště- ným nabude obec vlastnictví již derelikcí; platné právo totiž nezná věci ničí, takže opustili vlastník věc, ihned musí nastoupit jiný vlastník. Nebude-li však nepochybné, že Jde o věc opuštěnou, bude nutno s ní naklá- dat jako s věcí ztracenou“ (Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol: Občanský zákoník I - komentář. 1. vyd. C. H. Beck, 2008, str. 709). Starší judikatura ztracené věci definovala ja- ko takové, „které opomenutím péče a opatr- nosti, nutné k ochraně vlastnictví, vyšly z moci majitelovy, byvše zanechány na mís- tě všeobecně přístupném, takže třetí osobou mohou býti lehce zpozorovány, zatím co skryté věcí byly doprovázeny úmyslem vy- loučiti moc třetích osob, takže jen s obtížemi (náhodou) bývají odkryty“ (9. 1. 1917 Rs.: 1818, cit. podle Fr. Rouček: Československý obecný zákoník občanský a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarp. Rusi. 2. vyd. Praha : Československý kompas, str. 407). Lze tak shrnout, že opuštění věci předsta- vuje právní úkon, který nesmí odporovat zá- konu ani jej obcházet či být v rozporu s do- brými mravy. Proto není možné vzdát se vlastnictví a odpovědnosti za nepoužitelnou věc např. tím, že ji někdo odloží na veřejném místě (Švestka a kol., cit. dílo, str. 709). Ve vztahu k silničním vozidlům představuje zvlášt- ní úpravu $ 19 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle něhož „dálnice, silnice a místní komunikace, jejich součásti a příslušenství je zakázáno znečiš- fovat nebo poškozovat. Na dálnicích, silní- cích a místních komunikacích je dále zaká- záno odstavovat silniční vozidlo, které je trvale technicky nezpůsobilé k provozu a ne- ní opatřeno státní poznávací značkou nebo které je zjevně trvale technicky nezpůsobilé k provozu (dále jen „vrak“)“. Podle odst. 3 pak platí, že „vlastník vraku je povinen na výzvu vlastníka dálnice, silnice nebo místní komunikace odstranit vrak do dvou měsíců od doručení výzvy k odstranění. Neučiní-li tak, odstraní a zlikviduje vrak vlastník této 707 1633 pozemní komunikace na náklady vlastníka vraku“. Konečně podle odst. 4 „nemůže-li vlastník dálnice, silnice nebo místní komu- nikace zjistit vlastníka vraku, zveřejní vý- zvu k odstranění vraku způsobem v místě obvyklým a po marném uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne zveřejnění výzvy odstraní a zlikviduje vrak na své náklady. Zjistí-li vlastník dálnice, silnice nebo místní komuni- kace vlastníka vraku dodatečně, může vůči němu uplatnit nárok na náhradu nákladů vzniklých odstraněním a likvidací vraku“. V nyní projednávané věci je ze shora pro- vedené rekapitulace patrno, že u předmětné- ho vozidla nebyly splněny zákonné podmín- ky nezbytné pro vyslovení závěru o opuštěné věci. Především, lze mít za postaveno najisto, že toto vozidlo nebylo možno považovat za věc ztracenou, která by připadla do vlastnic- tví obce, a to proto, že byl zjištěn vlastník vo- zidla. V tomto směru je třeba opravit názor stěžovatele, že z registru motorových vozidel jde zjistit pouze osobu provozovatele vozidla, a nikoliv vlastníka. Jak je totiž citováno shora, podle $ 4 odst. 4 zákona č. 56/2001 Sb. se do registru silničních vozidel zapisuje zásadně vlastník vozidla a jeho provozovatel jen teh- dy, jestliže není současně vlastníkem. Za si- tuace, kdy Ing. Radka K. sice byla vylustrová- na jako provozovatelka vozidla, nicméně zároveň z výpisu z centrální evidence vozidel plyne, že k nabytí vozidla došlo dne 7. 4. 2003 kupní smlouvou, je zcela zřejmé, že jmenova- ná je s velkou pravděpodobností současně i vlastníkem vozidla, resp. přinejmenším, že jí vlastník vozidla musí být dobře znám. Pokud by tedy bylo možno v případě Technické správy hl. m. Prahy (příp. společnosti AUTO- . TYP, spol. s r. 0.) vůbec uvažovat o tom, že by se jednalo o nálezce (došlo totiž k odtahu vo- zidla s odkazem na zákon č. 13/1997 Sb.), byla dána povinnost vozidlo vydat jeho vlastníkovi, který byl zjistitelný. Obdobnou povinnost měl stěžovatel, který vozidlo později převzal. Poté, co stěžovatel vozidlo převzal, byl po- vinen si především vyjasnit, v jakém technic- kém stavu se nacházelo a kde bylo nalezeno. Nejvyšší správní soud má totiž za to, že cito- vaný $ 19 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. před- 708 stavuje ve vztahu k $ 135 odst. 1 a 4 občan- ského zákoníku zvláštní úpravu v tom smys- lu, že nelze přijmout názor, podle něhož by za opuštěnou věc vůbec mohl být považován vrak, nalezený na dálnici, silnici či místní ko- munikaci. V takovém případě totiž chybí zá- kladní předpoklad, nezbytný pro učinění zá- věru o opuštění věci. Jestliže totiž vlastnictví k opuštěné věci vzniká v důsledku právního úkonu vlastníka věci, nelze akceptovat učině- ní protiprávního úkonu, k čemuž by došlo v případě odstavení vraku na některé z druhů komunikací. V takovémto případě zákon č. 13/1997 Sb. stanoví přesný postup, který musí vlastník této komunikace dodržet. Kon- krétně to znamená, že vlastníka vraku vyzve k je- ho odstranění na jeho náklady a pokud k tomu v zákonné lhůtě nedojde, učiní tak na náklady vlastníka sám. Pokud vlastníka zjistit nelze, od- straní a zlikviduje vrak na své náklady sám. Na případy vraků nalezených mimo ko- munikace pak pamatuje úprava obsažená v $ 37 a násl. zákona č. 185/2001 Sb., o odpa- dech a o změně některých dalších zákonů. Podle $ 37 citovaného zákona především pla- tí, že „(I) každý, kdo se zbavuje autovraku, je povínen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstra- ňování autovraků. (2) Vlastník vozidla před jeho předáním podle odstavce I je povinen umístit vozidlo na místo, kde nepoškodí ne- bo neohrozí životní prostředí ani nenaruší estetický vzhled obce čí přírody nebo krají- ny. (3) Vozidlo umístěné v rozporu s odstav- cem 2 (dále jen „opuštěné vozidlo“), přemístí obecní úřad po uplynutí 2 měsíců ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl, na nákla- dy jeho vlastníka na vybrané parkoviště. In- formaci o umístění opuštěného vozidla na vybrané parkoviště zveřejní obecní úřad na své úřední desce. O umístnění vozidla písem- ně informuje jeho vlastníka, pokud je ho možné identifikovat. (4) Pokud vlastník ne- převezme vozidlo z vybraného parkoviště po marném uplynutí lhůty 2 měsíců od infor- mování vlastníka a v případě nemožnosti je- ho identifikace od zveřejnění informace po- dle odstavce 3, má se za to, že vozidlo je P autovrak. Obecní úřad naloží s autovrakem podle odstavce 1. (5) Náklady spojené s po- stupem podle odstavců 3 a 4 je povinen uhra- dit obci poslední vlastník opuštěného vozidla uvedený v registru motorových vozidel“ Je tak dostatečně zřejmé, že stávající zá- konná úprava je založena na primární odpo- vědnosti vlastníka vozidla za svůj majetek. Proto také nese vlastník i veškeré náklady spojené s péčí o něj. Tato odpovědnost je od- razem čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví zavazuje. Vlastník vozidla (resp. vraku) proto také nese plnou odpovědnost za jeho likvidaci, a pokud ten této svoji povinnosti nedostojí, je povi- nen uhradit náklady vzniklé obci. Nejvyšší správní soud se tedy nemůže ztotožnit s ná- zorem stěžovatele, že odmítnutí postupu, kte- rý zvolil v daném případě, poskytuje návod občanům, jak se zbavit nepotřebného auto- mobilu. Pokud se totiž jedná o vozidlo či vrak nacházející se na komunikaci, je nutno postu- povat podle zákona č. 13/1997 Sb.; v případě vraku nalezeného na jiném místě než na komu- nikaci je třeba aplikovat zákon č. 185/2001 Sb., přičemž společným jmenovatelem obou těchto zákonů je odpovědnost vlastníka, po- kud je samozřejmě zjistitelný. (...) 1634 Správní řízení: ochrana před zásahem do pokojného stavu; lhůta pro vydání rozhodnutí k $ 71 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k $ 5 občanského zákoníku, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. Domáhá-li se postižený subjekt občanskoprávního vztahu předběžné právní ochrany podle $ 5 občanského zákoníku u příslušného orgánu státní správy, je po- vinností tohoto správního orgánu o takovém návrhu rozhodnout. Při rozhodování je správní orgán vázán Ihůtami pro vydání rozhodnutí stanovenými v $ 71 správní- ho řádu z roku 2004.
Hlavní město Praha proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje o vyznačení změny vlast- níka motorového vozidla, o kasační stížnosti žalobce.