Zákonná povinnost prodávajícího při prodeji spotřebního zboží označit je ce- nou platnou v okamžiku nabídky nebo zpřístupnit na viditelném místě informaci 0 této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem ($ 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách) je splněna také tehdy, když je na všechno zboží ur- čitého druhu vyhlášena plošná sleva vyjádřená jednoduchou procentní měrou.
Zákonná povinnost prodávajícího při prodeji spotřebního zboží označit je ce- nou platnou v okamžiku nabídky nebo zpřístupnit na viditelném místě informaci 0 této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem ($ 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách) je splněna také tehdy, když je na všechno zboží ur- čitého druhu vyhlášena plošná sleva vyjádřená jednoduchou procentní měrou.
(6) V.c) Takový soulad mezi názorem městského soudu a soudu zdejšího ovšem nenastává ohledně stěžovatelovy poslední kasační ná- mitky, tedy ohledně tvrzení, že neporušil ustanovení $ 12 odst. 1 zákona o ochraně spo- třebitele, podle nějž v době rozhodování ža- lovaného platilo: „Prodávající je povinen in- formovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků ne- bo poskytovaných služeb zřetelným označe- ním výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit.“ Podle žalovaného byly porušeny právě zde zmíněné cenové předpisy, konkrétně $ 13 odst. 1 a 2 zákona o cenách, jenž v předmětné době zněl: „(1) Prodávající je povinen, po- kud nejde o prodej spotřebního zboží koneč- ným spotřebitelům, předložit kupujícímu na jeho žádost nabídkový ceník, obsahující ce- ny nabízeného zboží ve vztahu k určeným podmínkám. (2) Prodávající je při prodeji spotřební- ho zboží konečnému spotřebiteli povínen označit je cenou platnou v okamžiku nabíd- ky a vztaženou k prodávanému jednotkové- mu množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informací o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem.“ Tato zákonná ustanovení pak byla na podzá- konné úrovni provedena v $ 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb.: „Označením zboží cenou při prodeji konečnému spotřebiteli se rozumí vy- bavení zboží údajem o ceně připevněným ví- ditelně na zboží nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží.“ 352 Žalovaný z těchto dvou posledně jmeno- vaných ustanovení, tedy $ 13 odst. 2 zákona o cenách a jej provádějícího $ 5 odst. 3 vy- hlášky č. 580/1990 Sb., jejich spojením dovozu- je, že jedině přípustným postupem sdělení ce- ny konečnému spotřebiteli je vybavení zboží údajem o ceně platné v okamžiku nabídky připevněným viditelně na zboží nebo umístě- ným způsobem vylučujícím záměnu na regá- le, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně pří- stupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží nebo rozhodnutím o něm. S tímto vý- kladem se zdejší soud neztotožňuje, neboť dává stěžovateli v této poslední námitce za- pravdu v tom, že nelze přehlížet alternativ- nost podmínek stanovených v citovaném zá- konném ustanovení. Citovaný $ 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb. totiž pouze vykládá, co je „označením cenou platnou v okamžiku nabídky“, na něž pama- tuje začátek daného zákonného ustanovení. Žalovaný ovšem nezohledňuje, že toto zákon- né ustanovení dále pokračuje uvedením alternativy k tomuto způsobu seznámení s Ce- nou. Touto alternativou je možnost „zpřístup- nit na viditelném místě informací o této ce- ně“. Tato alternativa má přitom další tři subalternativy, tedy tři možné formy sdělení informace o této ceně, jimiž jsou ceníky, vý- věsky nebo jiné přiměřené způsoby. To jistě neznamená, že by pro tuto alternativu a její tři formy bylo citované podzákonné ustanove- ní nepodstatné či nepoužitelné. Jistě že nelze tyto alternativy vykládat tak, že by pro ně ne- mělo podzákonné výkladové ustanovení žád- ný dopad a za ony „jiné přiměřené způsoby“ by bylo lze pokládat cokoli, neboť pak by bylo samotné zákonné ustanovení neurčité a všc připouštějící. Na druhé straně ale nelze ani tvrdit, že je nutno dodržovat jedině příkaz ob- sažený v prvé alternativě $ 13 odst. 2 zákona o cenách, a to tak, jak je upřesněna podzákon- ným ustanovením, neboť pak by ona druhá al- ternativa byla naopak bezpředmětná. Za situace, kdy oba tyto - jazykově mož- né, ale logicky absurdní - výklady vedou buď k neurčitosti celého zákonného ustanovení, nebo k obsoletnosti jeho podstatné části, je namístě dospět k výkladu, že zatímco při apli- kaci prvé z alternativ umožněných zákonem, tedy při označení cenou platnou v okamžiku nabídky, stejně jako při informaci o této ceně formou ceníků či vývěsky - což jsou prvé dvě formy druhé alternativy, na něž ovšem citova- né podzákonné ustanovení také přímo pama- tuje - je třeba následovat i $ 5 odst. 3 citované vyhlášky plně; při použití „jiného přiměřené- ho způsobu“ je třeba toto podzákonné usta- novení aplikovat přiměřeně. To znamená, že pokud má být spotřebitel seznámen s cenou platnou v době nabídky ji- ným přiměřeným způsobem, musí se jednat o způsob, který bude z hlediska komfortu spo- třebitele při zjišťování ceny obdobný ostatním způsobům tohoto seznámení, tedy „označe- ním cenou platnou v okamžiku nabídky“ či informací o této ceně formou ceníků či vý- věsky. Přitom obdobnost znamená jednak to, že požadavky kladené na tyto přesně uprave- né způsoby budou naplněny v maximálně možné míře, a jednak to, že tímto jiným při- měřeným způsobem seznámení nebude spo- třebitel jakkoli znevýhodněn oproti těmto ostatním způsobům, k čemuž by došlo zejmé- na tehdy, kdy by byla porušena některá z kau- tel na něž výslovně pamatuje $ 12 odst. 2 zá- kona o ochraně spotřebitele. Na tomto místě je vhodné připomenout, že zdejší soud již ve in. www.nssoud.cz) uvedl, že „ustanovení JS 13 odst. 2 zákona o cenách je třeba vyložit tak, že prodávající má dvě varianty, jak in- formovat o ceně. Buď zboží cenou označí Cpřipevní cenovku na zboží, eventuálně umístí údaj o ceně na regál, poličku čí vítrí- nu, v níž je zboží určitěho typu umístěno, po- loženo či vystaveno), anebo zpřístupní na viditelném místě informaci o této ceně for- mou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměře- ným způsobem. .. Ustanovení f 13 odst. 2 zákona o cenách hovoří o zpřístupnění in- formace o ceně na viditelném místě formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Jak přímo vyplývá z textu záko- na, všechny uvedené způsoby musí být při- měřené. Tuto příměřenost je dle závěru zdej- šího soudu přítom potřeba vztáhnout především k velikosti a členitosti prodejny, rozmanitosti zboží či množství zákazníků, kteří mohou v prodejně nakupovat. Jiné náro- ky tak budou kladeny na prodejnu automobi- lů jediné tovární značky, kde může stačit jedi- ný ceník v prodejně, zcela odlišným nárokům naopak musí vyhovět hypermarket s rozma- nitým sortimentem a prodejní plochou o veli- kosti mnoha tisíc metrů čtverečních “ Na základě shora uvedeného soud konsta- tuje, že způsob, jakým stěžovatel ve své pro- vozovně v Jihlavě uplatnil plošnou slevu 20 % na veškerou obuv prodávanou v dané době v tomto obchodním domě, koresponduje se všemi popsanými podmínkami. Informaci o ceně výrobku v době nabídky totiž sdělil způsobem, který byl v nejvyšší možné míře obdobný tomu, jak požaduje přesné znění $ 5 odst. 3 citované vyhlášky, když na zboží byla jednak transparentně uvedena cena pů- vodní a na několika místech v obchodním do- mě, ale i v denním tisku, byla jednoznačně, jednoduchou procentní měrou, vyjádřena vý- še slevy. Odchylka od požadavků stanovených v $5 odst. 3 citované vyhlášky spočívala pou- ze v tom, že novými konečnými cenami neby- lo označeno veškeré prodávané zboží. Takový postup, který je žalovaným po stěžovateli fak- ticky požadován, je však podle názoru zdejší- ho soudu nepřiměřeně náročný a touto svou náročností, tedy požadavku náhlého přece- ňování možná až stovek druhů či desítek tisíc kusů zboží pro účely jednodenní slevy, neod- povídá ani smyslu ani realitě krátkodobých slev a v tomto směru by bylo pokutování stě- žovatele trestáním postupu, který je jinak po- kládán při těchto slevách za zcela běžný. Zdejší soud přitom považuje za rozhodu- jící, že tímto jednáním nemohlo dojít ke zne- výhodnění spotřebitele. Spotřebitel měl totiž V posuzovaném případě jednoznačně k dis- pozici informace, na jejichž základě mohl snadno a přitom kvalifikovaně učinit své spo- třebitelské rozhodnutí. Jiná situace by jistě nastala například tehdy, kdyby sleva byla sta- novena netransparentně a vztahovala by se jen na některé druhy zboží, aniž by spotřebi- tel mohl jednoznačně zjistit, na které zboží se ve skutečnosti vztahuje, a to bez dalších úko- 353 1806 nů, jak na to pamatoval například Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 11 Ca 203/2005 (č. 898/2006 Sb. NSS): „Povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o ceně výrobků podle f 12 záko- na o ochraně spotřebitele je splněna jen teh- dy, pokud jsou poskytované informace spo- třebiteli přístupné okamžitě bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního výrobku“ Nepří- pustné by také bylo, kdyby byla sleva stano- vena složitějším algoritmem, než pouhým uvedením jednoduché procentní míry, o niž se cena plošně snižuje, což by mohlo pro ně- které spotřebitele představovat komplikaci při jejich rozhodování. Nepřípustné by také bylo, kdyby takováto plošná změna ceny byla učiněna nikoli při slevě, ale při zvýšení cen, typicky např. uváděním cen pouze bez daně z přidané hodnoty, jež by byla až následně připočítána. A konečně by jistě bylo zcela ne- přípustné, kdyby byla cena určená prostým odečtem oněch 20 % od ceny původní jakko- li manipulována (například formou pro spo- třebitele nevýhodného „zaokrouhlování“) při určení konečné ceny na pokladně. Žádné ta- kové ani jim obdobné pochybení však v da- ném případě nebylo kontrolory inspektorátu České obchodní inspekce v provozovně v Ji- hlavě zjištěno. L“ Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbý- vá než konstatovat, že způsob, jakým stěžova- tel uplatnil slevu ve svém obchodním domě v Jihlavě, byl souladný se zákonem, a pokud byla stěžovateli uložena pokuta mimo jiné i za toto jednání, které bylo správními orgány chybně pochopeno jako porušení zákona, je taková pokuta nezákonná a rozsudek měst- ského soudu, v němž nebylo takto odůvodně- né žalobní námitce vyhověno, je nezákonný pro nesprávné posouzení relevantní právní otázky. (...) 1806 Mezinárodní ochrana: pronásledování z důvodu náboženství; zjišťování skutkového stavu k $ 2 odst. 7 a $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném do 20. 12. 2007 k čl. 6 a čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o posta- vení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o ob- sahu poskytované ochrany (v textu též „kvalifikační směrnice“ I. Uvádí-li žadatel o mezinárodní ochranu, že byl v zemi původu (v daném přípa- dě v Pákistánu) pronásledován náboženskými fanatiky z důvodu, že se nachází v ná- božensky smíšeném manželství, pak lze jím tvrzený důvod pronásledování kvalifi- kovat jako azylově relevantní z hlediska $ 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Takový žadatel může být na základě konkrétních skutkových okolností považován za osobu mající odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. II. Rozhodnutí o neudělení azylu odůvodněné nesplněním podmínek stanove- ných v $ 2 odst. 7 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 20. 12. 2007, jen proto, že žadatel nevyužil zákonné možnosti stěžovat si na postup policie v jeho věci, je v rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Správní orgán se v kontextu žada- telem tvrzené situace v Pákistánu, v němž dle něj představitelé veřejné moci nejsou ochotni poskytovat ochranu osobám pronásledovaným z náboženských důvodů, a dokonce se na jejich pronásledování často sami podílejí, nemůže toliko odvolat na znění pákistánských zákonů. Výkladem souladným s čl. 6 a čl. 7 odst. 2 směrnice Ra- 354 dy 2004/83/ES lze dovodit povinnost správního orgánu získat si zde dostatečné in- formace o tom, nakolik je ochrana poskytovaná veřejnými orgány v praxi účinná a zda k ní stěžovatel mohl mít přístup.
Společnost s ručením omezeným PRIOR ČESKÁ REPUBLIKA proti České obchodní in- spekci o uložení pokuty a propadnutí zboží, o kasační stížnosti žalobce.
hrazovat vlastní úvahou, nýbrž může pouze posoudit jeho úplnost a logičnost. Při tomto posouzení městský soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že jím prodávaná obuv nebyla shodná ani zaměnitelná s předmětnou ochrannou známkou, přičemž vyšel z názoru žalovaného, že podstatné pro toto posouzení nejsou detaily nýbrž dominantní prvky označení.
V.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V.a)
Svou prvou námitkou brojil stěžovatel proti tomu, že byla řízení týkající se osmi jeho provozoven a dvou různých deliktů podle téhož zákona spojena ke společnému řízení a byl za ně uložen jediný trest, tedy výše zmíněná pokuta.
Co se týče spojení osmi řízení týkajících se jednotlivých provozoven, k tomuto spojení řízení byl inspektorát ČOI oprávněn na základě ustanovení § 140 správního řádu, jehož neaplikovatelnost nebyla stěžovatelem přesvědčivě zdůvodněna, neboť se skutečně jednalo o řízení týkající se jediného subjektu v souvisejících věcech, což stěžovatel smysluplně nezpochybnil.
K otázce uložení samostatných pokut i za jednotlivá pochybení, jež byla souběžně zjištěna v provozovně v Jihlavě, zdejší soud uvádí, že podle jeho dosavadní judikatury plyne (viz např. rozsudek ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 5 A 98/2001, in: www.nssoud.cz) „je-li jedním právním jednáním či opomenutím naplněna skutková podstata více správních deliktů (souběh), k jehož projednání je příslušný týž správní orgán, postupuje tento správní orgán analogicky podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a uloží sankci ve výměře nejpřísněji trestného sbíhajícího se deliktu (zásada absorpční), nestanoví-li zvláštní zákon jinak. ... Z pojmu jednočinný souběh vyplývá, že jde o případy, kdy jedním skutkem je současně (souběžně) naplněna skutková podstata dvou či více správních deliktů. O jednočinný souběh se však nejedná, jestliže (např. v důsledku změny právní úpravy) je v určitém období naplněna skutková podstata jednoho správního deliktu a v dalším období jiného správního deliktu, a to i tehdy, pokud by ostatní skutečnosti svědčily pro to, že se jedná o jediný skutek.“
Obdobně z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 6 As 57/2004 (publ. pod č. 772/2006 Sb. NSS), plyne: „Při souběhu více správních deliktů (zde: vícečinný souběh) je analogické použití zásady absorpční (§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak.“
V nyní posuzovaném případě přitom byla tato podmínka splněna, neboť zákon, podle nějž zde bylo postupováno, tedy zákon o ochraně spotřebitele, použití zásady absorpční nevylučoval, naopak ve svém § 24 odst. 1 v době rozhodování žalovaného stanovil: „Za porušení povinností stanovených v § 3, 6, 7a, § 7b, § 8 odst. 1, 2, 3 a 4, § 8a odst. 1, § 9 až 19 tohoto zákona uloží orgány uvedené v § 23 pokutu až do výše 50 000 000 Kč; při stanovení výše pokuty se přihlíží k povaze protiprávního jednání a k rozsahu jeho následků.“ I z tohoto znění je seznatelné, že zákonodárce předpokládal uložení jediné pokuty i za porušení různých povinností stanovených v těchto jednotlivých ustanoveních, jejichž výčet zahrnuje i ustanovení § 8 odst. 1 a 2 a § 12 odst. 1 aplikované v daném případě.
Poněkud absurdně přitom působí stěžovatelovo tvrzení, že tímto postupem založili inspektorát ČOI a žalovaný nesrozumitelnost svých rozhodnutí, když stěžovatel neví, do jaké míry jednotlivé jeho správní delikty zasáhly do práv spotřebitelů, a nemůže tak přijmout preventivní opatření a zabránit protiprávnímu jednání v budoucnu. Zde nezbývá než stěžovateli připomenout, že už sám fakt, že u něj byla shledána dvě pochybení podle dvou ustanovení zákona o ochraně spotřebitele, a za obě tato pochybení mu byla uložena pokuta, byť společná, má být dostatečným důvodem pro to, aby zabránil opakování těchto svých pochybení v budoucnu, a to bez ohledu na to, zda by samo o sobě jedno bylo pokutováno částkou vyšší a jedno nižší. Pro Nejvyšší správní soud je obtížné uvěřit, že by před ním chtěl stěžovatel hájit svá práva tvrzením, že by se k nápravě odhodlal pouze u toho pochybení, za něž by mu byla uložena pokuta dostatečně vysoká, zatímco pochybení pokutované pokutou nízkou by ponechal bez nápravy.
Lze tak tuto prvou námitku uzavřít konstatováním, že jak spojení osmi řízení týkajících se jednotlivých provozoven tak uložení jediné pokuty za různá pochybení zjištěná v těchto provozovnách, bylo v souladu se zákonem. Nelze ovšem přehlédnout ani skutečnost, že výše uvedené platí pouze tehdy, pokud obě dvě pochybení byla u stěžovatele shledána právem, což je předmětem posouzení vyvolaného dalšími dvěma námitkami obsaženými v kasační stížnosti.
V.b)
Ke stěžovatelově druhé námitce, tedy k opětnému zpochybňování důvodnosti shledaného porušení § 8 odst. 1 a 2 zákona o ochraně spotřebitele, je třeba v prvé řadě odkázat na příslušnou část rozsudku městského soudu, s nímž se v tomto bodě nelze než ztotožnit, když stěžovatel nepřináší žádný nový argument, který by již nejpozději v řízení o jeho žalobě nebyl vznesen a vyřešen. Lze tak pouze opakovaně upozornit na odlišnost chráněných zájmů, prostředků a cílů mezi soukromoprávním řízením o nekalé soutěži, respektive porušením práv k ochranné známce, na straně jedné a správním řízením vedeným podle zákona o ochraně spotřebitele na straně druhé. To, že v prvém případě má rozhodovat civilní soud, zatímco ve druhém správní orgán, nezávisle na rozhodování prvém, je tak dáno tím, že zatímco v prvním případě je primárně chráněn soukromý zájem poškozovaného soutěžitele, respektive vlastníka ochranné známky, v případě druhém je prioritním veřejný zájem spotřebitele být chráněn před klamáním podle § 8 odst. 1 a 2, respektive padělky ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) zákona o ochraně spotřebitele. Tomu odpovídá ostatně i odlišnost výsledku obou těchto řízení: zatímco v prvém je tento výsledek předurčen žalobním petitem případně úspěšného žalobce, tedy soutěžitele, nemá tento soutěžitel z řízení druhého – jež směřuje k uložení veřejnoprávní sankce, tedy pokuty - žádný přímý prospěch a nemá jeho výsledek jakkoli ve své dispozici.
Tato souběžnost různých soukromoprávních a veřejnoprávních řešení není ostatně v právním řádu ničím neobvyklým, naopak odráží komplexnost právního řádu a mnohost cest, jimiž umožňuje napravovat situace právním řádem zapovězené. Z mnoha jiných lze zmínit například možnost nápravy šíření nepravdivých a nactiutrhačných informací o soukromé osobě. Taková činnost může být sankcionována také soukromoprávně cestou žaloby na ochranu osobnosti podle § 11 až § 16 občanského zákoníku i veřejnoprávně cestou stíhání za přestupek ublížení na cti podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Navíc pokud by šiřitelem takové informace byl rozhlas nebo televize, lze si představit i jejich veřejnoprávní postižení pro porušení povinností plynoucích ze zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Je tak nedůvodné stěžovatelovo volání po propojení těchto dvou řízení potenciálně plynoucích z jeho nabízení obuvi označitelné za padělek a závislosti druhého na zjištěních, která by mohla být učiněna jedině v prvém. Takové volání musí být oslyšeno jednak z důvodu jejich systémové odlišnosti vysvětlené výše, jednak proto, že by mnohdy vedlo k důsledkům přímo absurdním. Byl-li by totiž tento stěžovatelův požadavek vyslyšen, vedlo by to k tomu, že by byl spotřebitel zcela bez ochrany před padělky a výrobky parazitujícími neoprávněným použitím ochranné známky na dobré pověsti jiného výrobce tehdy, kdy by ten, na jehož pověsti by bylo takto parazitováno, se k soukromoprávní ochraně vůbec neobrátil, ať už pro svou nepovědomost o tomto jednání či z jakéhokoliv jiného důvodu, a to až po soukromoprávní podplácení. Orgán veřejné moci však nemůže nechat spotřebitele, jenž si například s konkrétní značkou právem spojuje vysokou kvalitu výrobků, napospas padělkům nižší kvality, které tuto značku zneužívají na lokálním trhu nesledovaném originálním výrobcem, či třeba proto, že tento výrobce již zanikl a jeho práva tak již nemá kdo chránit.
Zdejší soud tak nemůže dát této námitce zapravdu, neboť způsob, jakým se s otázkou nezávislosti civilního a správního řízení, ale i s otázkou prokázání možnosti záměny zboží prodávaného stěžovatelem se zbožím chráněným registrovanou obchodní známkou ve správním řízení pomocí předložených a využitých posudků, vypořádal městský soud, považuje za souladný se zákonem.
V.c)
Takový soulad mezi názorem městského soudu a soudu zdejšího ovšem nenastává ohledně stěžovatelovy poslední kasační námitky, tedy ohledně tvrzení, že neporušil ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, podle nějž v době rozhodování žalovaného platilo: „Prodávající je povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit.“ Podle žalovaného byly porušeny právě zde zmíněné cenové předpisy, konkrétně § 13 odst. 1 a 2 zákona o cenách, jenž v předmětné době zněl: „(1) Prodávající je povinen, pokud nejde o prodej spotřebního zboží konečným spotřebitelům, předložit kupujícímu na jeho žádost nabídkový ceník, obsahující ceny nabízeného zboží ve vztahu k určeným podmínkám.
(2) Prodávající je při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem.“ Tato zákonná ustanovení pak byla na podzákonné úrovni provedena v § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb.: „Označením zboží cenou při prodeji konečnému spotřebiteli se rozumí vybavení zboží údajem o ceně připevněným viditelně na zboží nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží.“
Žalovaný z těchto dvou posledně jmenovaných ustanovení, tedy § 13 odst. 2 zákona o cenách a jej provádějícího § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb. jejich spojením dovozuje, že jedině přípustným postupem sdělení ceny konečnému spotřebiteli je vybavení zboží údajem o ceně platné v okamžiku nabídky připevněným viditelně na zboží nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží nebo rozhodnutím o něm. S tímto výkladem se zdejší soud neztotožňuje, neboť dává stěžovateli v této poslední námitce zapravdu v tom, že nelze přehlížet alternativnost podmínek stanovených v citovaném zákonném ustanovení.
Citovaný § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb. totiž pouze vykládá, co je „označením cenou platnou v okamžiku nabídky“, na něž pamatuje začátek daného zákonného ustanovení. Žalovaný ovšem nezohledňuje, že toto zákonné ustanovení dále pokračuje uvedením alternativy k tomuto způsobu seznámení s cenou. Touto alternativou je možnost „zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně“. Tato alternativa má přitom další tři subalternativy, tedy tři možné formy sdělení informace o této ceně, jimiž jsou ceníky, vývěsky nebo jiné přiměřené způsoby. To jistě neznamená, že by pro tuto alternativu a její tři formy bylo citované podzákonné ustanovení nepodstatné či nepoužitelné. Jistě že nelze tyto alternativy vykládat tak, že by pro ně nemělo podzákonné výkladové ustanovení žádný dopad a za ony „jiné přiměřené způsoby“ by bylo lze pokládat cokoli, neboť pak by bylo samotné zákonné ustanovení neurčité a vše připouštějící. Na druhé straně ale nelze ani tvrdit, že je nutno dodržovat jedině příkaz obsažený v prvé alternativě § 13 odst. 2 zákona o cenách, a to tak, jak je upřesněna podzákonným ustanovením, neboť pak by ona druhá alternativa byla naopak bezpředmětná.
Za situace, kdy oba tyto – jazykově možné, ale logicky absurdní - výklady vedou buď k neurčitosti celého zákonného ustanovení, nebo k obsoletnosti jeho podstatné části, je namístě dospět k výkladu, že zatímco při aplikaci prvé z alternativ umožněných zákonem, tedy při označení cenou platnou v okamžiku nabídky, stejně jako při informaci o této ceně formou ceníků či vývěsky – což jsou prvé dvě formy druhé alternativy, na něž ovšem citované podzákonné ustanovení také přímo pamatuje - je třeba následovat i § 5 odst. 3 citované vyhlášky plně, při použití „jiného přiměřeného způsobu“, je třeba toto podzákonné ustanovení aplikovat přiměřeně.
To znamená, že pokud má být spotřebitel seznámen s cenou platnou v době nabídky jiným přiměřeným způsobem, musí se jednat o způsob, který bude z hlediska komfortu spotřebitele při zjišťování ceny obdobný ostatním způsobům tohoto seznámení, tedy „označením cenou platnou v okamžiku nabídky“ či informací o této ceně formou ceníků či vývěsky. Přitom obdobnost znamená jednak to, že požadavky kladené na tyto přesně upravené způsoby budou naplněny v maximálně možné míře, a jednak to, že tímto jiným přiměřeným způsobem seznámení nebude spotřebitel jakkoli znevýhodněn oproti těmto ostatním způsobům, k čemuž by došlo zejména tehdy, kdy by byla porušena některá z kautel, na něž výslovně pamatuje § 12 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. na tomto místě je vhodné připomenout, že zdejší soud již ve svém dřívějším rozsudku (sp. zn. 2 As 42/07, in: www.nssoud.cz) uvedl, že „ustanovení § 13 odst. 2 zákona o cenách je třeba vyložit tak, že prodávající má dvě varianty, jak informovat o ceně. Buď zboží cenou označí (připevní cenovku na zboží, eventuálně umístí údaj o ceně na regál, poličku či vitrínu, v níž je zboží určitého typu umístěno, položeno či vystaveno), anebo zpřístupní na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. ... Ustanovení § 13 odst. 2 zákona o cenách hovoří o zpřístupnění informace o ceně na viditelném místě formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Jak přímo vyplývá z textu zákona, všechny uvedené způsoby musí být přiměřené. Tuto přiměřenost je dle závěru zdejšího soudu přitom potřeba vztáhnout především k velikosti a členitosti prodejny, rozmanitosti zboží či množství zákazníků, kteří mohou v prodejně nakupovat. Jiné nároky tak budou kladeny na prodejnu automobilů jediné tovární značky, kde může stačit jediný ceník v prodejně, zcela odlišným nárokům naopak musí vyhovět hypermarket s rozmanitým sortimentem a prodejní plochou o velikosti mnoha tisíc metrů čtverečních.“
Na základě shora uvedeného soud konstatuje, že způsob, jakým stěžovatel ve své provozovně v Jihlavě uplatnil plošnou slevu 20% na veškerou obuv prodávanou v dané době v tomto obchodním domě, koresponduje se všemi popsanými podmínkami. Informaci o ceně výrobku v době nabídky totiž sdělil způsobem, který byl v nejvyšší možné míře obdobný tomu, jak požaduje přesné znění § 5 odst. 3 citované vyhlášky, když na zboží byla jednak transparentně uvedena cena původní a na několika místech v obchodním domě, ale i v denním tisku, byla jednoznačně, jednoduchou procentní měrou, vyjádřena výše slevy. Odchylka od požadavků stanovených v § 5 odst. 3 citované vyhlášky spočívala pouze v tom, že novými konečnými cenami nebylo označeno veškeré prodávané zboží. Takový postup, který je žalovaným po stěžovateli fakticky požadován, je však podle názoru zdejšího soudu nepřiměřeně náročný a touto svou náročností, tedy požadavku náhlého přeceňování možná až stovek druhů či desítek tisíc kusů zboží pro účely jednodenní slevy, neodpovídá ani smyslu ani realitě krátkodobých slev – a v tomto směru by bylo pokutování stěžovatele trestáním postupu, který je jinak pokládán při těchto slevách za zcela běžný.
Zdejší soud přitom považuje za rozhodující, že tímto jednáním nemohlo dojít ke znevýhodnění spotřebitele. Spotřebitel měl totiž v posuzovaném případě jednoznačně k dispozici informace, na jejichž základě mohl snadno a přitom kvalifikovaně učinit své spotřebitelské rozhodnutí. Jiná situace by jistě nastala například tehdy, kdyby sleva byla stanovena netransparentně a vztahovala by se jen na některé druhy zboží, aniž by spotřebitel mohl jednoznačně zjistit, na které zboží se ve skutečnosti vztahuje, a to bez dalších úkonů, jak na to pamatoval například Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 11 Ca 203/2005 (publ. pod č. 898/2006 Sb. NSS): „Povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o ceně výrobků podle § 12 zákona o ochraně spotřebitele je splněna jen tehdy, pokud jsou poskytované informace spotřebiteli přístupné okamžitě bez toho, že by byl nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního výrobku.“ Nepřípustné by také bylo, kdyby byla sleva stanovena složitějším algoritmem, než pouhým uvedením jednoduché procentní míry, o niž se cena plošně snižuje, což by mohlo pro některé spotřebitele představovat komplikaci při jejich rozhodování. Nepřípustné by také bylo, kdyby takováto plošná změna ceny byla učiněna nikoli při slevě, ale při zvýšení cen, typicky např. uváděním cen pouze bez daně z přidané hodnoty, jež by byla až následně připočítána. A konečně by jistě bylo zcela nepřípustné, kdyby byla cena určená prostým odečtem oněch 20% od ceny původní jakkoli manipulována (například formou pro spotřebitele nevýhodného „zaokrouhlování“) při určení konečné ceny na pokladně. Žádné takové ani jim obdobné pochybení však v daném případě nebylo kontrolory inspektorátu ČOI v provozovně v Jihlavě zjištěno.
Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že způsob, jakým stěžovatel uplatnil slevu ve svém obchodním domě v Jihlavě, byl souladný se zákonem, a pokud byla stěžovateli uložena pokuta mimo jiné i za toto jednání, které bylo správními orgány chybně pochopeno jako porušení zákona, je taková pokuta nezákonná a rozsudek městského soudu, v němž nebylo takto odůvodněné žalobní námitce vyhověno, je nezákonný pro nesprávné posouzení relevantní právní otázky.
Bylo-li tak v reakci na prvou ze stěžovatelových námitek konstatováno, že nebyla jeho procesní práva porušena spojením osmi řízení týkajících se různých provozoven do jediného řízení a uložením pokuty za dvě různá porušení téhož zákona v jediné provozovně, je nyní namístě dodat, že tímto spojením zároveň žalovaný, respektive inspektorát ČOI jako orgán prvého stupně, vystavil toto komplexní rozhodnutí riziku, že jeho nezákonnost může založit i nesprávné posouzení týkající se jediné z provozoven či pouze jednoho ze zjištěných porušení zákona o ochraně spotřebitele. Právě tuto situaci nyní zdejší soud konstatuje, když uzavírá, že postup uplatnění slevy stěžovatelem v obchodním domě v Jihlavě nelze označit za porušení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Městský soud tak tuto právní otázku vznesenou v žalobě posoudil chybně a zdejšímu soudu nezbývá než jeho rozsudek zrušit a vrátit k dalšímu řízení.
VI.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž je podle § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán názorem Nejvyššího správního soudu v právní otázce souladnosti formy vyhlášení slev na zboží stěžovatelem s požadavky zákona o ochraně spotřebitele a zákona o cenách.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu