ní pojištění Úkonem ke zjištění dlužného penále na pojistném, přerušujícím proml- čecí lhůtu podle $ 16 odst. 1 ($ 19) zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, je jen takový úkon, který směřoval ke zjištění vyměřovaného penále.
ní pojištění Úkonem ke zjištění dlužného penále na pojistném, přerušujícím proml- čecí lhůtu podle $ 16 odst. 1 ($ 19) zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, je jen takový úkon, který směřoval ke zjištění vyměřovaného penále.
V kasační stížnosti stěžovatel uplat- ňuje důvod kasační stížnosti uvedený v $ 103 odst. 1 písm. a), popř. i písm. b) s. ř. s. Namítá, že platebními výměry VZP ČR - Okresní pojišťovny hl. m. Prahy ze dne 6. 10. 2000 mu bylo vyměřeno jed- nak dlužné pojistné ve výši 39 941 Kč, jednak penále ve výši 154 903 Kč. Odvo- lací orgán - Rozhodčí orgán VZP obě jím podaná odvolání zamítl a platební výmě- ry potvrdil. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel žalobu. Městský soud vyloučil rozhodnutí 0 penalizaci k samo- statnému projednání. Ve věci pojistného městský soud rozsudkem ze dne 18. 8. 2003 rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; vyslovil názor, že oznámením ze dne 22. 6. 1998 nemohlo dojít k přerušení promlčecí doby. V pro- jednávané věci řešil městský soud stejný právní problém, zda totiž došlo k přeru- Žalobce-podal-proti-rozsudku-měsť ského soudu kasační stížnost. Této stíž- nosti Nejvyšší správní soud vyhověl, roz- sudek městského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 920 šení promlčecí doby úkonem žalované provedeným v r. 1998, ale dospěl k opač- nému závěru. Přitom nedoplatek pojist- ného se týkal roku 1993 a penále bylo uloženo za nezaplacení tohoto dlužného pojistného. Stěžovatel je názoru, že pře- rušení promlčecí doby může způsobit jen úkon ke zjištění výše pojistného ne- bo jeho vyměření. Z povahy věci vyplý- vá, že musí jít o úkon, jehož smyslem a cí- lem je zajistit podklady, z nichž je možno výši pojistného správně stanovit, popř. z nichž je možno stanovit penále. Tako- vým úkonem rozhodně nemůže být úkon oznamující provedení kontroly a výši zjištěných přeplatků či nedoplatků. Ne- jde o proces směřující ke zjištění, ale jen o výzvu k zaplacení již zjištěného nedo- platku. Na toto oznámení stěžovatel rea- goval zaplacením sdělené dlužné částky; bylo by v rozporu s principy právní jisto- ty, pokud by uvedené sdělení mělo být považováno za úkon směřující ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření. Po- kud městský soud za rozhodný úkon po- važoval vyúčtování ze dne 2. 7. 1998, kte- ré bylo pouhým rozvedením (přílohou) dopisu ze dne 22. 6. 1998 (z porovnání dokumentů je zřejmé, že dopis ze sku- tečností uvedených ve vyúčtování vy- chází), jde o velmi rozšiřující výklad, vy- lučující promlčení vůbec a zakládající permanentní nejistotu ohledně platební povinnosti. Výzvu k neprodlenému za- placení částky 2385 Kč proto podle stě- žovatele nelze považovat za úkon směřu- jící ke zjištění výše pojistného nebo k jeho vyměření právě proto, že jde o vý- sledek takového zjišťování. Stěžovatel ostatně částku k dané výzvě zaplatil. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napa- deného rozsudku. Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s právním názorem městského soudu, že vyúčtování pojist- ného ze dne 2. 7. 1998 (doručené stěžo- vateli dne 5. 7. 1998) sice nebylo úko- nem ke zjištění výše pojistného, ale bylo úkonem ke zjištění penále, neboť tímto vyúčtováním skutečně bylo vykázáno penále za roky 1993, 1994 a 1995. K pře- rušení promlčecí doby tak došlo a nová začala plynout dne 5. 7. 1998. Proto na- vrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud posoudil dů- vodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ($ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížností není namítána ne- existence dluhu na pojistném za rozhod- né období ani nesprávně stanovená výše penále, ale pouze nesprávné právní po- souzení otázky promlčení penále a ve vztahu k úkonu přerušujícímu lhůtu ne- správné skutkové zjištění a právní po- souzení tohoto úkonu; přitom se jedná o penalizaci za rok 1993. Podle $ 19 zákona o pojistném na vše- obecné zdravotní pojištění se postupu- je stejně jako u pojistného, pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání a vrácení přeplatku na penále. Podle $ 16 odst. 1 téhož zákona se právo předepsat dlužné pojistné proml- čuje za pět let ode dne splatnosti. BylHi proveden úkon ke zjištění výše dlužného pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl. Úkonem, který žalovaná ve správním rozhodnutí označila za úkon přerušující běh promlčecí lhůty, je přípis VZP - Okresní pojišťovny hl. m. Prahy ze dne 22. 6. 1998, kterým stěžovateli bylo po- dle $ 14 zákona č. 592/1992 Sb. sděleno, že jeho přeplatek na pojistném byl pou- žit na úhradu penále, které vyplývá z evi- dence pohledávek a plateb pojistného z předchozího období ke dni zápočtu. Ve výčtu ke dni 11. 4. 1998 je konstato- ván zůstatek pojistného před započte- ním ve výši 3612 Kč, zůstatek penále 921 356 před započtením ve výši 5997 Kč a zapo- čtená částka na úhradu penále ve výši 3612 Kč. V závěru byl stěžovatel vyzván, aby v případě, že se zápočet nekryje s vý- ší zůstatku, rozdíl uhradil stanoveným způsobem. Městský soud považoval za rozhodující úkon nikoliv tento přípis, ale k němu připojené vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění od 1. 1. 1993 do 29. 6. 1998, které označil za úkon ke zjištění výše penále. V přehledu pojistného jsou za r. 1993 uvedeny nedo- platky a penále ve výši 209,31 Kč. V zá- věru je shrnuto penále za roky 1993 až 1998, za rok 1993 je uvedena stejná část- ka, v souhrnu po započtení přeplatku pak zůstatek penále - 2385 Kč. Teprve při kontrole plateb pojistného na veřej- né zdravotní pojištění a dodržování ostatních povinností plátce pojistného v r. 2000 (protokol ze dne 25. 4. 2000) bylo zjištěno, že plátce (stěžovatel) sta- novil v r. 1993 chybně výši záloh, a to uži- tím nesprávného vyměřovacího základu. Tím mu vznikl dluh na pojistném ve výši 39 491 Kč a povinnost úhrady penále ve výši 155 870 Kč. K námitce byla dodat- kem protokolu snížena částka dlužného pojistného o 967 Kč z důvodu uznání 2“ promičení částek přede dnem 5. 7. 1993. Povinnost platit penále vzniká dlužní- kovi okamžikem, kdy se ocitl v prodlení; nevzniká tedy až platebním výměrem - tím se jen dlužníkovi předepisuje k úhra- dě nezaplacené penále. Institut proml- čení brání vymáhání nezaplacených čás- tek po uplynutí zákonné lhůty, není-li zde úkon zakládající běh lhůty nové. Úkonem promlčecí dobu přerušujícím výše penále nebo k jeho vyměření, a to penále za konkrétní období. Městský soud v napadeném rozsudku k tomu pouze konstatuje, že vyúčtováním ze dne 2. 7. 1998 bylo zjištěno penále žalobce za rok 1993, 1994, 1995 a provedeno zapo- čtení přeplatku vzniklého v r. 1997 na nedoplatky. Tento přehled městský soud považuje za úkon ke zjištění penále a od toho bez dalšího zdůvodnění odvozuje přerušení promlčecí lhůty. Uvedený přehled ovšem za úkon ke zjištění či k vyměření dlužného penále za rok 1993 považovat nelze. Jedná se pouze o výčet tehdy evidovaného pená- le za dané období a o sdělení o úhradě tohoto penále. Úkon nesledoval zjištění žádných skutečností rozhodných pro zjištění výše penále. Žalovaná tchdy evi- dovala na dlužném penále za rok 1993 částku 209 Kč a na toto dlužné penále započetla přeplatek. Započtením a další úhradou stěžovatele byl vyrovnán celý dluh na penále za vyjmenovaná pojistná období. Nemohlo se jednat o úkon ke zjištění výše penále nyní vyměřovaného, neboť penále bylo vyčísleno podle toho, co žalovaná v té době evidovala na stěžo- vatelově účtu; nečinila žádný úkon smě- řující ke zjištění této či jiné výše penále. Ke zjištění zcela odlišné výše dluhu na pojistném i odlišné výše penále za roz- hodné období došlo až kontrolou pro- vedenou v r. 2000. Přehled doručený stěžovateli dne 5. 7. 1998 obsahoval pře- hled tehdy známých nedoplatků jak na pojistném, tak i na penále a výsledek za- počtení přeplatku, který se projevil urči- tým dluhem na penále; tento dluh byl může-býtovšem-pouze úkon kvalifikova“ ný, tedy nikoliv jakýkoliv úkon ve věci pojistného či penalizace činěný vůči po- platníkovi v průběhu promlčecí doby. Kvalifikovanost pak spočívá v tom, že se musí jednat o úkon směřující ke zjištění 922 másledně uhrazen. V obou případech shodně však skutečná výše nedoplatku pojistného i penále byla zjištěna až kon- trolou v r. 2000. Přitom rozdíl ve výši penále mezi přehledem z r. 1998 a kon- trolním zjištěním nespočívá v nárůstu penále za dobu mezi těmito úkony, ale spočívá na nových - kontrolou zjiště- ných - skutečnostech. V obou přípa- dech shodně předmětné vyúčtování z r. 1998 nebylo úkonem zákonem před- pokládaným; souvislost mezi provede- ným úkonem a platebními výměry zde chybí. Tvrdí-li městský soud, že provede- né vyúčtování je úkonem ke zjištění pe- nále za rok 1993, nelze s ním souhlasit. Kasační námitka nesprávného posouze- ní právní otázky soudem ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je důvodná. Nejvyšší správní soud ovšem nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, ne- má oporu ve spisech nebo je s nimi v roz- poru, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení Správní řízení: obnova řízení k $ 62 a násl. správního řádu před správním orgánem takovým způ- sobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napa- dené rozhodnutí správního orgánu zru- šit. Skutkové podklady byly úplné a do- statečné pro rozhodnutí, nezákonnost rozhodnutí se odvíjela jen od právního posouzení řádně doložených skuteč- ností. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je z výše uvedených hledisek důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu podle $ 110 odst: 1 s. ř. s. zrušil, a to pro nezákonnost. Věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. (oš)
Jindřich K. v P. proti Rozhodčímu orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny o pe-
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížností není namítána neexistence dluhu na pojistném za rozhodné období ani nesprávně stanovená výše penále, ale pouze nesprávné právní posouzení otázky promlčení penále a ve vztahu k úkonu přerušujícím lhůtu nesprávné skutkové zjištění a právní posouzení tohoto úkonu; přitom se jedná o penalizaci za rok 1993.
Podle § 19 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, se pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání a vrácení přeplatku na penále, postupuje stejně jako u pojistného.
Podle § 16 odst. 1 téhož zákona se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za pět let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše dlužného pojistného nebo jeho vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl.
Úkonem, který žalovaná ve správním rozhodnutí označila za úkon přerušující běh promlčecí lhůty je přípis VZP - Okresní pojišťovny hl. m. Praha ze dne 22. 6. 1998, kterým stěžovateli bylo podle § 14 zákona č. 592/1992 Sb. sděleno, že jeho přeplatek na pojistném byl použit na úhradu penále, které vyplývá z evidence pohledávek a plateb pojistného z předchozího období ke dni zápočtu. Ve výčtu ke dni 11. 4. 1998 je konstatován zůstatek pojistného před započtením ve výši 3612 Kč, zůstatek penále před započtením ve výši
5997 Kč a započtená částka na úhradu penále ve výši 3612 Kč. V závěru byl stěžovatel vyzván, aby v případě, že se zápočet nekryje s výší zůstatku, rozdíl uhradil stanoveným způsobem. Městský soud považoval za rozhodující úkon nikoliv tento přípis, ale k němu připojené vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění od 1. 1. 1993 do 29. 6. 1998, které označil za úkon ke zjištění výše penále. V přehledu pojistného jsou za r. 1993 uvedeny nedoplatky a penále 209,31 Kč. V závěru je shrnuto penále za roky 1993 až 1998, za rok 1993 je uvedena stejná částka, v souhrnu po započtení přeplatku pak zůstatek penále – 2385 Kč. Teprve při kontrole plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění a dodržování ostatních povinností plátce pojistného v r. 2000 (protokol ze dne 25. 4. 2000) bylo zjištěno, že plátce (stěžovatel) stanovil v r. 1993 chybně výši záloh, a to užitím nesprávného vyměřovacího základu. Tím mu vznikl dluh na pojistném ve výši 39 491 Kč a povinnost úhrady penále ve výši 155 870 Kč. K námitce byla dodatkem protokolu snížena částka dlužného pojistného o 967 Kč z důvodů uznání promlčení částek přede dnem 5. 7. 1993.
Povinnost platit penále vzniká dlužníkovi okamžikem, kdy se ocitl v prodlení, nevzniká tedy až platebním výměrem, tím se jen dlužníkovi předepisuje k úhradě nezaplacené penále. Institut promlčení brání vymáhání nezaplacených částek po uplynutí zákonné lhůty, není-li zde úkon zakládající běh lhůty nové. Úkonem promlčecí dobu přerušujícím může být ovšem pouze úkon kvalifikovaný, tedy nikoliv jakýkoliv úkon ve věci pojistného či penalizace vůči poplatníkovi v průběhu promlčecí doby činěný. Kvalifikovanost pak spočívá v tom, že se musí jednat o úkon směřující ke zjištění výše penále nebo k jeho vyměření, a to penále za konkrétní období. Městský soud v napadeném rozsudku k tomu pouze konstatuje, že vyúčtováním ze dne 2. 7. 1998 bylo zjištěno penále žalobce za rok 1993, 1994, 1995 a provedeno započtení přeplatku vzniklého v r. 1997 na nedoplatky. Tento přehled městský soud považuje za úkon ke zjištění penále a od toho bez dalšího zdůvodnění odvozuje přerušení promlčecí lhůty. Daný přehled ovšem za úkon ke zjištění či k vyměření dlužného penále za rok 1993 považovat nelze. Jedná se pouze o výčet tehdy evidovaného penále za dané období a o sdělení o úhradě tohoto penále. Tento úkon nesledoval zjištění žádných skutečností rozhodných pro zjištění výše penále. Žalovaná tehdy evidovala na dlužném penále za rok 1993 částku 209 Kč a na toto dlužné penále započetla přeplatek. Započtením a další úhradou stěžovatele byl vyrovnán celý dluh na penále za vyjmenovaná pojistná období. Nemohlo se jednat o úkon ke zjištění výše penále nyní vyměřovaného, neboť penále bylo vyčísleno podle toho, co žalovaná v té době evidovala na účtu stěžovatele, nečinila žádný úkon směřující ke zjištění této či jiné výše penále. Ke zjištění zcela odlišné výše dluhu na pojistném a i odlišné výše penále za rozhodné období došlo až kontrolou provedenou v r. 2000. Přehled doručený stěžovateli dne 5. 7. 1998 obsahoval přehled tehdy známých
nedoplatků jak na pojistném tak i na penále a výsledek započtení přeplatku, který se projevil určitým dluhem na penále, a tento dluh byl následně uhrazen. V obou případech shodně však skutečná výše nedoplatku pojistného i penále byla zjištěna až kontrolou v r. 2000. Přitom rozdíl ve výši penále mezi přehledem z r. 1998 a kontrolním zjištěním nespočívá v nárůstu penále za dobu mezi těmito úkony, ale spočívá na nových kontrolou zjištěných skutečnostech. V obou případech shodně předmětné vyúčtování z r. 1998 nebylo úkonem zákonem předpokládaným, souvislost mezi provedeným úkonem a platebními výměry zde chybí. Tvrdí-li městský soud, že provedené vyúčtování je úkonem ke zjištění penále za rok 1993 nelze s ním souhlasit. Kasační námitka nesprávného posouzení právní otázky soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je důvodná.
Nejvyšší správní soud ovšem nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Skutkové podklady byly úplné a dostatečné pro rozhodnutí, nezákonnost rozhodnutí se odvíjela jen od právního posouzení řádně doložených skutečností.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je z výše uvedených hledisek důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil, a to pro nezákonnost. Věc mu současně věc vrátil k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 3) téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. městský soud v novém rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. 6. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu