České socialistické republiky Potvrzení okresního úřadu o nabytí československého státního občan- ství podle $ 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a podle$1a$2 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Čes- ké socialistické republiky, není rozhodnutím ve smyslu ustanovení $ 65 s. ř. S., a je proto z přezkoumání soudem vyloučeno.
České socialistické republiky Potvrzení okresního úřadu o nabytí československého státního občan- ství podle $ 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a podle$1a$2 zákona ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství Čes- ké socialistické republiky, není rozhodnutím ve smyslu ustanovení $ 65 s. ř. S., a je proto z přezkoumání soudem vyloučeno.
Podle ustanovení $ 2 s. ř. s. poskytu- jí soudy ve správním soudnictví ochra- nu veřejným subjektivním právům fy- zických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmí- nek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují o dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Kdo podle ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s. tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správ- ního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva ne- bo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení tako- vého rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle $ 70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkoumává- ní vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Podle $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. platí, že nestano- ví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. Podle $ 3 ústavního dekre- tu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „ústavní dekret č. 33/1945 Sb.“), mohly osoby, které po- zbyly československého státního občan- ství podle $ 1 tohoto dekretu, požádat u místně příslušného okresního národ- ního výboru (okresní správní komise) nebo zastupitelského úřadu o jeho vrá- cení. O takovéto žádosti rozhodoval po- dle volné úvahy krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru. 1001 383 x“ Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Krajský soud v Brně žalobu odmítl z důvodu uvedeného v ustanovení $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť v daném případě nebyly splněny podmínky řízení před správním soudem a tento nedosta- tek byl neodstranitelný. Nedostatek pod- mínek přitom soud spatřoval v absenci rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Podstatou sporu tak v daném případě je, zda potvrzení vydané správním or- gánem, kterým bylo osvědčeno, že pan Rudolf U. byl státním občanem Českoslo- venské socialistické republiky a zároveň státním občanem České socialistické re- publiky, je či není úkonem, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Po posouzení všech okolností přípa- du dospěl Nejvyšší správní soud k zá- věru, že uvedené potvrzení není roz- hodnutím ve smyslu legislativní zkratky zavedené v citovaném ustanovení. Před- ně má Nejvyšší správní soud za to,- že uvedeným potvrzením se práva a povin- nosti nezakládají, nemění nebo neruší - jinými slovy, nejde o konstitutivní roz- hodnutí správního orgánu, neboť pan Rudolf U. byl státním občanem a státní občanství získal na základě své žádosti rozhodnutím podle $ 3 ústavního dekre- tu č. 33/1945 Sb. Rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. je však i správní akt, kterým se závazně určují práva nebo povinnosti. Proto bylo dále předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, zda se v pří- padě vydaného potvrzení nejedná o ten- to typ rozhodnutí ve smyslu citovaného 1002 ustanovení, který by soudnímu přezku- mu za splnění ostatních podmínek stano- vených právním řádem podléhal. Soud má v souladu s teorií správního práva za to, že je nutno rozlišovat mezi správními akty a jinými správními úkony - v da- ném případě konkrétně mezi deklara- torním správním aktem a jiným správ- ním úkonem ve formě osvědčení (resp. potvrzení). Při posouzení této otázky je nutno vyjít ze skutečné povahy úkonu správního orgánu v dané věci a nespo- léhat pouze na jeho formální podobu nebo označení, neboť právní řád České republiky v některých předpisech ozna- čuje správní rozhodnutí ve smyslu $ 65 s. ř. s. jako osvědčení a naopak. Rovněž není rozhodné, zda správnímu úkonu předchází formální správní řízení, pří- padně podle jakého procesního předpi- su se v tomto řízení postupuje. Deklara- torním správním aktem (rozhodnutím) se autoritativně zjišťují a potvrzují exis- tující vztahy správního práva; jeho místo je tam, kde je existence konkrétního správního vztahu sporná, pochybná ne- bo tam, kde potvrzení závisí na výkladu neurčitého právního pojmu (obdobně srov. Staša, J. in: Hendrych, D. a kolektiv: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha 2003, str. 117 - 118). Oproti to- mu osvědčení, resp. potvrzení, je jiným úkonem správního orgánu odlišným od správního aktu, který úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. Na rozdíl od deklaratorního správního aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění, kdy není o věci pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak použít správního uvážení nebo vyložit neurčitý pojem, neboť se osvědčují, resp. potvt- zují, skutečnosti úředně známé (srov. též stejný zdroj, str. 185 - 186). Z uvedených pojmových vymezení podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že zatímco deklaratorní správní akt splňuje znaky rozhodnutí ve smyslu ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se jím závazně určují práva nebo povinnosti, osvědčení, resp. potvrzení, ve výše uvedeném pojetí tyto znaky nemá, neboť pouze osvědčuje sku- tečnosti, o kterých není sporu a které jsou úředně známé. Nejvyšší správní soud tedy násled- ně posoudil, zda se v případě potvrzení o státním občanství vydaného Okresním úřadem v Třebíči jedná o rozhodnutí de- klaratorního charakteru, které soudní- mu přezkumu v řízení o žalobách podle hlavy II dílu 1 soudního řádu správního podléhá, nebo zda se jedná o osvědčení skutečnosti, o které není sporu, které takovému soudnímu přezkumu nepod- léhá. Uvážil přitom, že pan Rudolf U. získal státní občanství na základě správ- ního rozhodnutí ze dne 7. 12. 1950 vy- daného podle $ 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Stěžovatelka jako vnučka požádala o vydání potvrzení o existenci státního občanství svého předka podle zákona č. 40/1993 Sb. a potvrzení jí by- lo vydáno. Šlo přitom o osvědčení exis- tence státního občanství fyzické osoby, o kterém nebylo mezi stranami sporu. To, že pan Rudolf U. byl státním obča- nem a na základě jaké právní skutečnos- ti se jím stal, bylo správnímu orgánu úředně známo; pro potvrzení tohoto správního vztahu nebylo třeba použít ani správního uvážení, ani aplikovat ne- určitý právní pojem. Za takových okol- vx ností dospěl Nejvyšší správní soud k zá- věru, že předmětné potvrzení o státním občanství je jiným správním úkonem ve formě osvědčení, které nesplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Brně a má za to, že napadené usnesení Krajského sou- du v Brně o odmítnutí žaloby ve smyslu $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je zákonné. Pouze pro úplnost Nejvyšší správ- ní soud dodává, že i kdyby se v daném případě jednalo o rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s., nebyla by splněna podmínka žalobní legitimace stěžova- telky podle uvedeného ustanovení. Jak totiž vyplývá z jeho znění, domáhat se žalobou zrušení rozhodnutí, popř. vy- slovení jeho nicotnosti, může pouze ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku poru- šení svých práv v předcházejícím řízení rozhodnutím. V daném případě by tak nemohla zákonnost potvrzení o státním občanství osoby, jíž je vnučkou, stěžo- vatelka žalobou naříkat, neboť jím není zkrácena na svých právech ve smyslu citovaného ustanovení. Ve věci je pou- hým zájemníkem, interesentem, jehož vlastní právo není předmětem řízení, ale závisí na sporném statusu jiné osoby. I zde by šlo o chybějící podmínku řízení, tento nedostatek by byl neodstranitelný a krajský soud by musel takové podání usnesením odmítnout, tentokráte podle ustanovení $ 46 odst. 1 písm. C) s. ř. s. (aš)
Ida K. v O. proti Krajskému úřadu kraje Vysočina o potvrzení o nabytí českoslo- venského státního občanství.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Krajský soud v Brně žalobu odmítl z důvodu uvedeného v ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť v daném případě nebyly splněny podmínky řízení před správním soudem a tento nedostatek byl neodstranitelný. Nedostatek podmínek přitom soud spatřoval v absenci rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. Podstatou sporu tak v daném případě je, zda potvrzení vydané správním orgánem, kterým bylo osvědčeno, že pan R. U. byl státním občanem Československé socialistické republiky a zároveň státním občanem České socialistické republiky, je či není úkonem, kterým se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.
Po posouzení všech okolností případu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uvedené potvrzení není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky zavedené v cit. ustanovení. Přitom zvážil zejména následující skutečnosti. Předně má Nejvyšší správní soud za to, že uvedeným potvrzením se práva a povinnosti nezakládají, nemění nebo neruší, jinými slovy, že nejde o konstitutivní rozhodnutí správního orgánu, neboť pan R. U. byl státním občanem a státní občanství získal na základě své žádosti rozhodnutím podle ust. § 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.
Rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. je však i správní akt, kterým se závazně určují práva nebo povinnosti. Proto bylo dále předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu, zda se v případě vydaného potvrzení nejedná o tento typ rozhodnutí ve smyslu cit. ustanovení, který by soudnímu přezkumu za splnění ostatních podmínek stanovených právním řádem podléhal. Soud má v souladu s teorií správního práva za to, že je nutno rozlišovat mezi správními akty a jinými správními úkony. A v daném případě konkrétně mezi deklaratorním správním aktem a jiným správním úkonem ve formě osvědčení (resp. potvrzení). Při posouzení této otázky je nutno vyjít ze skutečné povahy úkonu správního orgánu v dané věci a nespoléhat pouze na jeho formální podobu nebo označení, neboť právní řád České republiky v některých předpisech označuje správní rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s. ř. s. jako osvědčení a naopak. Rovněž není rozhodné, zda správnímu úkonu předchází formální správní řízení a případně podle jakého procesního předpisu je v tomto řízení postupováno. Deklaratorním správním aktem (rozhodnutím) se autoritativně zjišťují a potvrzují existující vztahy správního práva, jeho místo je tam, kde je existence konkrétního správního vztahu sporná, pochybná nebo když potvrzení závisí na výkladu neurčitého právního pojmu (obdobně srov. Staša, J. in Hendrych, D. a kolektiv: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. Praha 2003, str. 117-118). Oproti tomu osvědčení, resp. potvrzení, je jiným úkonem správního orgánu odlišným od správního aktu, který úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. Na rozdíl od deklaratorního správního aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění, kdy není o věci pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak použít správního uvážení nebo vyložit neurčitý pojem, neboť se osvědčují, resp. potvrzují skutečnosti úředně známé (srov. též stejný zdroj, str. 185 - 186). Z uvedených pojmových vymezení podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že zatímco deklaratorní správní akt splňuje znaky rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se jím závazně určují práva nebo povinnosti, osvědčení, resp. potvrzení ve výše uvedeném pojetí tyto znaky nemá, neboť pouze osvědčuje skutečnosti, o kterých není sporu a které jsou úředně známé.
Nejvyšší správní soud tedy následně posoudil, zda se v případě potvrzení o státním občanství vydaného Okresním úřadem v Třebíči jedná o rozhodnutí deklaratorního charakteru, které soudnímu přezkumu v řízení o žalobách podle hlavy II dílu I s. ř. s. podléhá, nebo zda se jedná o osvědčení skutečnosti, o které není sporu, které takovému soudnímu přezkumu nepodléhá. Uvážil přitom, že pan R. U. získal státní občanství na základě správního rozhodnutí ze dne 7. 12. 1950 vydaného podle ust. § 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Stěžovatelka jako vnučka požádala o vydání potvrzení o existenci státního občanství svého předka podle zákona č. 40/1993 Sb., které jí bylo vydáno. Šlo přitom o osvědčení existence státního občanství fyzické osoby, o kterém nebylo mezi stranami sporu. Skutečnost, že pan R. U. byl státním občanem a na základě jaké právní skutečnosti se jím stal, byla správnímu orgánu úředně známa, pro potvrzení tohoto správního vztahu nebylo třeba použít ani správního uvážení, ani aplikovat neurčitý právní pojem. Za takových okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že předmětné potvrzení o státním občanství je jiným správním úkonem ve formě osvědčení, které nesplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Brně a má za to, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí žaloby ve smyslu ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je zákonné.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že i kdyby se v daném případě jednalo o rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., nebyla by splněna podmínka žalobní legitimace stěžovatelky podle uvedeného ustanovení. Jak totiž vyplývá z jeho znění, domáhat se žalobou zrušení rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, může pouze ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení rozhodnutím. V daném případě by tak nemohla zákonnost potvrzení o státním občanství osoby, jíž je vnučkou, stěžovatelka žalobou naříkat, neboť jím není zkrácena na svých právech ve smyslu cit. ustanovení. Ve věci je pouhým zájemníkem, interesentem, jehož vlastní právo není předmětem řízení, ale odvisí od sporného statusu jiné osoby. I zde by šlo o chybějící podmínku řízení, tento nedostatek by byl neodstranitelný a krajský soud by musel takové podání usnesením odmítnout, tentokráte podle ust. § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožnil s námitkou, že krajský soud nemohl řádně posoudit předmětnou žalobu bez současného projednání žaloby proti potvrzení o státním občanství paní I. U. V daném případě totiž se soudního spisu zjistil, že podmínky pro vydání usnesení podle ust. § 39 odst. 2 s. ř. s. o vyloučení této žaloby k samostatnému projednání byly splněny, toto usnesení obsahuje veškeré náležitosti stanovené zákonem a projednání obou žalob ve společném soudním řízení by nemohlo mít vliv na závěr krajského soudu, že v případě potvrzení o státním občanství pro pana R. U. se o rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s . ř. s. nejedná.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených důvodů nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a kasační stížnost proti napadenému usnesení proto podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch, prokazatelné náklady řízení o kasační stížnosti mu však nevznikly. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 2. srpna 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu