2 As 89/2025- 22 - text
2 As 89/2025 - 24 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: BSG INVESTIČNÍ s.r.o., se sídlem Univerzitní 1118/61, Plzeň, zast. prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, se sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 2. 2024, č. j. PK RR/860/24, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2025, č. j. 57 A 27/2024 38,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Městský úřad Klatovy (dále jen „stavební úřad“) schválil ve společném územním a stavebním řízení stavební záměr s názvem „Modernizace zemědělského areálu“. Toto rozhodnutí již nabylo právní moci a není ani předmětem přezkumu před správními soudy.
[2] Nedaleko od místa, kde měl být tento stavební záměr realizován, se nachází pozemek, který byl v průběhu společného územního a stavebního řízení ve vlastnictví společnosti BETONOVÉ STAVBY – GROUP, s.r.o., s níž však správní orgány nejednaly jako s účastníkem tohoto řízení. Po pravomocném skončení řízení se vlastníkem tohoto pozemku stala žalobkyně.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o schválení stavebního záměru odvolání. Žalovaný toto odvolání zamítl jako nepřípustné, neboť žalobkyně nebyla účastníkem řízení. I pokud by měla být účastníkem řízení, bylo odvolání podáno opožděně.
[4] Následně podala žalobkyně stavebnímu úřadu žádost o obnovu řízení. Svoji žádost odůvodnila tím, že se dne 23. 8. 2024 dozvěděla o existenci zprávy společnosti AQUATEST a.s. k hydrologickému průzkumnému vrtu HV 5 v katastru obce Předeslav. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 29. 11. 2023 žádost zamítl podle § 100 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. K odvolání žalobkyně žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 2. 2024 (dále též „napadené rozhodnutí“) změnil toto rozhodnutí stavebního úřadu tak, že žádost se zamítá podle § 100 odst. 1 správního řádu, a ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
[5] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu zamítl.
[6] Krajský soud vyšel z toho, že žádost o obnovu řízení může podat pouze účastník tohoto řízení. Tím však žalobkyně nebyla (její námitky alespoň nesvědčí o opaku), a proto nemohla se svojí žalobou uspět.
[7] Krajský soud souhlasil s žalobkyní, že pouhá skutečnost, že žalobkyně byla zapsána do obchodního rejstříku až po vydání rozhodnutí o schválení stavebního záměru, neodůvodňuje, že žalobkyně nebyla oprávněna podat návrh na obnovu řízení. Tento závěr stavebního úřadu ve svém rozhodnutí ostatně neaproboval ani žalovaný. Nešlo však o jediný důvod, o který správní orgány opřely svá rozhodnutí.
[8] Správní orgány dospěly k závěru, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nebyla účastníkem řízení na základě čtyř důvodů: (i) účastenství bylo posouzeno v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí o schválení stavebního záměru, které podala žalobkyně, (ii) stavba povolená konečným rozhodnutím je napojena na veřejnou vodovodní síť obce, (iii) předmětem povolovacího řízení nebylo vybudování žádného nového vodního zdroje, (iv) užíváním povolené stavby dojde v konečném důsledku ke snížení spotřeby vody, a to z důvodu změny technologie ustájení, techniky dojení a snížení kapacity ustájeného dobytka o 156 kusů.
[9] Žalobkyně má za to, že správní orgány nejsou vázány rozhodnutím, kterým žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o schválení stavebního záměru. Takto závazné by mohlo být pouze rozhodnutí o účastenství podle § 28 správního řádu. S tím se však krajský soud neztotožnil. Otázka, zda byla žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) účastníkem řízení, byla v tomto rozhodnutí věcně posouzena.
[10] I kdyby však nebyly správní orgány tímto rozhodnutím vázány, nebyly by tím dotčeny zbývající tři důvody, na nichž rozhodnutí žalovaného stojí. Proti těmto důvodům přitom žalobkyně nebrojí. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, podle nichž skutečnost, že žalobkyně čerpá vodu ze stejného podzemního rezervoáru, z něhož je čerpána též voda pro veřejný vodovod, na který je napojen mimo jiné též schválený stavební záměr, není natolik úzkou souvislostí, aby mohlo být vlastnické právo žalobkyně přímo dotčeno podle § 94k písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[11] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[12] Žalovaný potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu, který jako důvod pro zamítnutí žádosti o obnovu řízení uvedl, že stěžovatelka vznikla až po právní moci rozhodnutí o schválení stavebního záměru s tím, že ostatní podmínky pro obnovu řízení nebyly zkoumány.
[13] Rozhodnutí stavebního úřadu o schválení stavebního záměru je rozhodnutím in rem, které upravuje práva a povinnosti k věci, nikoliv práva a povinnosti vztahující se výhradně k osobě. Stěžovatelka tak má shodný vztah k nemovité věci jako její právní předchůdkyně. To, že byla právní předchůdkyně opomenuta jako účastník řízení, nemůže stěžovatelce bránit v podání žádosti o obnovu řízení.
[14] K tomuto závěru ostatně dospěl i krajský soud. Pokud považovaly správní orgány z tohoto důvodu zkoumání dalších podmínek obnovy řízení za nadbytečné, měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit.
[15] Ve vztahu ke stěžovatelce ani její právní předchůdkyni nebylo pravomocně rozhodnuto, že není účastníkem řízení ve smyslu § 28 odst. 2 správního řádu. Pouze takové rozhodnutí by bylo pro správní orgány ohledně posuzování otázky účastenství závazné. Správní orgány proto nemohly pouze odkázat na rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky jako nepřípustné a opožděné, ale musely se otázkou účastenství zabývat věcně. To připouští i krajský soud v bodě 38 napadeného rozsudku. Krajský soud však dotváří důvody správního rozhodnutí (viz bod 22 napadeného rozsudku). Správní orgány pouze učinily závěr, že stěžovatelka nemohla žádat o obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno před tím, než byla zapsána do obchodního rejstříku. A z tohoto důvodu považovaly za nadbytečné zabývat se dalšími podmínkami obnovy řízení.
[16] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka ani její právní předchůdkyně nebyly účastníkem společného územního a stavebního řízení o povolení stavebního záměru. Stěžovatelka proto ani nemohla úspěšně žádat o obnovu tohoto řízení. Žádost o obnovu řízení správní orgány nezamítly kvůli tomu, že stěžovatelka nebyla v době vedení řízení zapsána v obchodním rejstříku. III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Napadený rozsudek vychází z toho, že žádost o obnovu řízení může podat pouze účastník řízení, které má být obnoveno (§ 100 odst. 1 správního řádu). Aby mohla být stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) účastníkem tohoto řízení, musela by naplnit podmínku přímého dotčení na svém vlastnickém právu ve smyslu § 94k písm. e) stavebního zákona. Tuto podmínku však podle krajského soudu nenaplnila. Krajský soud přitom vyšel z přezkumu čtyř důvodů, které správní orgány ve svých rozhodnutích uvedly (viz bod 22 napadeného rozsudku).
[20] Stěžovatelka v kasační stížnosti věcně rozporuje pouze to, že by správní orgány byly ohledně posouzení otázky účastenství vázány rozhodnutím žalovaného o jejím odvolání proti rozhodnutí o schválení stavebního záměru. Zbylými třemi důvody se věcně nezaobírá. Má však za to, že se jedná o důvody, které si krajský soud domyslel. Jediným důvodem zamítnutí její žádosti podle ní byla skutečnost, že vznikla teprve po právní moci rozhodnutí o schválení stavebního záměru.
[21] Předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu tak je v zásadě posouzení, na jakých závěrech ve skutečnosti stojí rozhodnutí správních orgánů, nikoliv samotný přezkum jejich závěrů.
[22] Nejvyšší správní soud však se stěžovatelkou nesouhlasí, že by krajský soud odůvodnění správních rozhodnutí jakkoliv dotvářel.
[23] Stavební úřad dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla účastníkem společného územního a stavebního řízení. To odůvodnil především tím, že stěžovatelka účastníkem řízení ani být nemohla, neboť byla zapsána do obchodního rejstříku 9 měsíců po jeho pravomocném skončení. Proto se stavební úřad naplněním dalších podmínek obnovy řízení nezabýval. Kromě toho však stavební úřad odkázal na rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o schválení stavebního záměru pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nebyla účastníkem řízení. Dále stavební úřad uvedl, že celý zemědělský areál je napojen na veřejnou vodovodní síť a že předmětem povolovacího řízení nebyl žádný nový vodní zdroj (jde o argumenty, které použil žalovaný v rozhodnutí o odvolání stěžovatelky).
[24] Žalovaný v napadeném rozhodnutí taktéž odkázal na své rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o schválení stavebního záměru a zopakoval argumenty, které v něm tehdy uvedl. Konkrétně zmínil, že předmětem společného řízení nebylo vybudování žádného nového vodního zdroje s tím, že stavba velkokapacitního kravína je napojena na stávající inženýrské sítě, tedy i na veřejný vodovod, který ji zásobuje vodou. Veřejný vodovod je zásobován z několika vrtů. Vrt, který se nachází na stěžovatelčině pozemku, je pouze jedním ze zdrojů, z nichž veřejný vodovod vodu čerpá. Přímé dotčení vlastnického práva stěžovatelky (jakožto vlastníka pozemku, na němž se nachází jeden z vrtů) tedy nelze jednoznačně dovodit. V důsledku změny technologie ustájení v nové stavbě kravína, změny techniky dojení a snížení kapacity ustájeného dobytka o 156 kusů navíc dojde k výrazné úspoře spotřeby vody oproti předchozímu stavu.
[25] Nejvyšší správní soud tedy v napadeném rozhodnutí nalezl všechny důvody, z nichž krajský soud při přezkumu vycházel. Částečně se tyto důvody nacházejí i v rozhodnutí stavebního úřadu, byť na nich stavební úřad primárně nestavěl. Jak také správně krajský soud upozornil, žalovaný nepřevzal argumentaci stavebního úřadu, že stěžovatelka nemohla žádat o obnovu společného územního a stavebního řízení pouze kvůli tomu, že do pravomocného skončení tohoto řízení nebyla zapsána v obchodním rejstříku (bod 29 napadeného rozsudku). To stěžovatelka v kasační stížnosti opomíjí a stále trvá na tom, že se jedná o jediný důvod, proč nebylo možné její žádosti vyhovět.
[26] Jediné, co krajský soud rozvinul, byla úvaha ohledně odkazu správních orgánů na rozhodnutí žalovaného o zamítnutí stěžovatelčina odvolání proti rozhodnutí o schválení stavebního záměru. Správní orgány totiž výslovně neuvedly, že by pro ně mělo být toto rozhodnutí závazné, pokud jde o otázku, zda stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) byla (opomenutým) účastníkem řízení. Pouze na něj odkázaly a použily stejné argumenty.
[27] Je však logické, že se krajský soud musel otázkou závaznosti rozhodnutí zabývat. Krajský soud by totiž musel z takového rozhodnutí vycházet (§ 52 odst. 2 s. ř. s.). Nedávalo by smysl, aby krajský soud nemusel zohlednit závěry rozhodnutí, které by bylo pro správní orgány závazné. Námitku, že otázka účastenství nebyla pravomocně rozhodnuta, ostatně vznesla sama stěžovatelka.
[28] Krajský soud se otázkou, zda bylo o účastenství stěžovatelky (resp. její právní předchůdkyně) rozhodnuto závazně, věcně zabýval, byť sám uvedl, že její posouzení nemá vliv na zbylé důvody správních rozhodnutí (viz bod 38 napadeného rozsudku), které stěžovatelka v řízení před krajským soudem ani nerozporovala (viz bod 49 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud k věcnému posouzení této otázky žádný důvod nevidí. I kdyby se totiž Nejvyšší správní soud ztotožnil se stěžovatelkou, že otázka účastenství nebyla závazně posouzena v rámci jiného řízení, docílila by stěžovatelka pouze toho, že by správní soudy mohly věcně přezkoumat konkrétní důvody, které správní orgány s odkazem na rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o schválení stavebního záměru uvedly.
Pokud však tyto důvody stěžovatelka v žalobě ani v kasační stížnosti vůbec nerozporuje, je zcela nadbytečné se zabývat otázkou, zda by hypotetické námitky proti těmto důvodům mohly správní soudy věcně přezkoumat.
[29] Žalovaný přitom zjevně vycházel primárně z úvahy, že vazba mezi vrtem na pozemku stěžovatelky a spotřebou vody schváleného stavebního záměru není tak silná, aby stěžovatelka mohla být přímo dotčena na svých právech ve smyslu § 94k písm. e) stavebního zákona. Zemědělský areál totiž nečerpá vodu přímo z vrtu na pozemku stěžovatelky, ale z veřejného vodovodu. Teprve veřejný vodovod je zásobován vodou ze stejného podzemního rezervoáru vody, z nějž čerpá vodu též stěžovatelka. Nejde přitom ani o jediný zdroj, z něhož je veřejný vodovod zásobován.
[30] Krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil. V důsledku absence jakékoliv relevantní námitky mu v zásadě ani nic jiného nezbylo (viz body 49 a 50 napadeného rozsudku). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tento závěr krajského soudu nenapadá, nemůže jej Nejvyšší správní soud ani přezkoumat. Chtěla li být přitom stěžovatelka úspěšná, musela by se (vedle zpochybnění závaznosti posouzení otázky účastenství v rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o schválení záměru) vymezit právě především proti tomuto závěru.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2025
Tomáš Kocourek předseda senátu