2 Azs 10/2005- 58 - text
č. j. 2 Azs 10/2005 - 61
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Slavíkova 625, 417 12 Proboštov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2004, č. j. 62 Az 36/2004 - 24,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele JUDr. Jaroslavu Savkovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve výši 2150 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2003, č. j. OAM-878/VL-10-12-2004. Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně neodůvodněná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti označil její důvody jako spadající pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že v řízení před krajským soudem nebyl poučen tak, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl v tomto řízení újmu, a nebyla mu dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí před jeho vydáním. Rozhodnutí správního orgánu považoval za nezákonné proto, že postupem správního orgánu bylo porušeno ustanovení § 3 odst. 2 a 4, § 32 odst. 1, § 33 odst. 2 a § 34 správního řádu.
Výroku rozsudku krajského soudu vytkl, že formulace „žaloba se zamítá“ je neurčitá a nesrozumitelná, což již bylo několikrát judikováno. Krajský soud se pak podle stěžovatele nevypořádal se všemi jeho žalobními námitkami, naopak akceptoval porušení zákona správním orgánem, zejména ustanovení § 3 odst. 2 a 4, § 32 odst. 1, § 33 odst. 2 a § 34 správního řádu. Dále soud podle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázky. Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spise. Pokud jde o skutkové důvody, na jejichž základě stěžovatel tvrdil, že soud nesprávně posoudil právní otázky a že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spise, odkázal stěžovatel na svoji žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru, který s ním byl proveden, ostatní spisový materiál vztahující se k jeho žádosti o azyl a na protokol o soudním jednání.
Ničeho dalšího, zejména konkrétní skutkové okolnosti, které měly být projevem nezákonného postupu správního orgánu a krajského soudu v řízení o udělení azylu resp. v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu, stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl. Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že správně zjistil skutkový stav, pokud zjistil, že jediným důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl byly potíže se soukromými osobami kvůli placení dluhů. Stěžovatel se sám neobrátil na státní orgány domovského státu se žádosti o ochranu a svoji situaci řešil odchodem do ČR.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel, který před podáním žádosti o azyl již pobýval v ČR několikrát (poprvé v roce 1987), a to na dovolené a z pracovních důvodů, přičemž od roku 1999 měl v ČR dlouhodobý pobyt, jako důvod žádosti o azyl uvedl potřebu vydělat v ČR peníze v souvislosti s nutností splácet na Ukrajině úrok z půjčky, jelikož mu bylo vyhrožováno vypálením domu. Neuvedl tedy skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z azylově relevantních důvodů (§ 12 zákona o azylu), a proto správní orgán správně jeho žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 5. 3. 2004 a pohovor k žádosti o udělení azylu s ním byl proveden dne 14. 3. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že v domovské zemi dluží peníze věřitelům, oni mu vyhrožují, že mu podpálí dům matky, ta chce dům prodat a odjet na Slovensko, ale on by neměl (rozuměj ztratil by tak pozn. Nejvyššího správního soudu) domov. Uvedené údaje potvrdil stěžovatel i při pohovoru k žádosti o udělení azylu a dodal, že musí uhradit asi 3000 USD; věřitelé jsou lichváři, kteří ho nutí dluh splatit.
Jeho matka si byla stěžovat na policii, ale byla odmítnuta s tím, že pokud se jí nic (myšleno zřejmě špatného - pozn. Nejvyššího správního soudu) neděje, nelze nic dělat. Dále uvedl, že v ČR delší dobu pracoval a měl povolení k dlouhodobému pobytu; o azyl se rozhodl požádat, když mu v ČR neprodloužili pobyt. Chtěl se tím vyhnout pronásledování ze strany věřitele a legalizovat pobyt v ČR, aby zde mohl žít a pracovat a vydělat na splacení dluhu. Problémy se státními orgány Ukrajiny nikdy neměl.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná. Důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. zjevně nejsou dány. Řízení před správním orgánem i krajským soudem probíhala v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad, které by mohly mít vliv na zákonnost obou rozhodnutí. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak zcela dostatečně zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Rozhodnutí správního orgánu i kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu jsou pak nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisují zjištěný skutkový stav, přičemž vycházejí z provedených důkazů, a obsahují logicky postavené důvody, o které se opírají. Stěžovatel v kasační stížnosti ostatně ani neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by měly jeho zcela paušálnímu tvrzení, že v řízení před správním orgánem a v řízení před soudem došlo k porušení zákona, nasvědčovat. Rozsudek krajského soudu je ve svém výroku plně srozumitelný - nelze opomenout, že součástí výroku je i označení účastníků a označení věci, které se rozsudek týká, v dané věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2003, č. j. OAM-878/VL-10-12-2004. Výrok, v němž se praví, že žaloba se zamítá, nutno chápat právě v tomto kontextu je jednoznačné a nad vší rozumnou pochybnost zřejmé, že se zamítá právě žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 3. 2003, č. j. OAM-878/VL-10-12-2004. Stěžovatel ve svém názoru přehlíží rozdíl mezi správním soudnictvím, kde se (v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu) přezkoumává konkrétní správní rozhodnutí, které je nutno přesně označit, k čemuž však zcela postačí takové označení uvést v záhlaví rozhodnutí, přičemž výsledkem řízení je v zásadě pouze zrušení napadeného rozhodnutí, anebo zamítnutí žaloby, a soudnictvím civilním, kde žalobní petity mohou být velmi různé a kde je v rozsudku vždy třeba přesně uvést přesnou specifikaci práv a povinností, o kterých se rozhoduje, a způsobu, kterým se tak děje. Ani důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) není dán. Správní orgán správně posoudil důvody, pro které stěžovatel žádal o poskytnutí azylu, jako takové, které neobsahují tvrzení o žádných skutečnost svědčících o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Stěžovatelův strach vrátit se na Ukrajinu kvůli potížím s věřiteli pro neuhrazený dluh by nemohl být bez dalšího důvodem pro udělení azylu (§ 12 zákona o azylu). Problémy se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory, ale snahou o vrácení dlužné částky (srov. k tomu z dosavadní bohaté judikatury kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 49). Státní orgány v zemi původu neodpíraly stěžovateli pomoc v situaci, kdy mu mělo vyhrožováno, a nelze ani říci, že by podporovaly nebo tolerovaly nátlak věřitelů; pouze dospěly k závěru, že za situace, kdy nebylo známo nějaké konkrétní ohrožení stěžovatele, mu nemohou účinně pomoci. Proto správní orgán zcela důvodně aplikoval ustanovení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a stěžovatelovu žádost jako zjevně nedůvodnou zamítl. Pokud se s tímto závěrem krajský soud ztotožnil, posoudil právní otázku zcela správně. Stejně krajský soud učinil, neshledal-li nezákonným, že správní orgán dále nezkoumal existenci důvodů pro udělení azylu podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu a překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozhodnutí zveřejněná ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 181/2004, 244/2004, 349/2004, jakož i vícero dalších rozhodnutí v této sbírce nepublikovaných), jestliže v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení (ta byla v případě stěžovatele dodržena) - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu a případně existenci důvodů podle § 13, § 14 téhož a překážky vycestování (§ 91 zákona o azylu). Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti; navíc u stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2004, č. j. 62 Az 36/2004 - 36, kterým mu byl ustanoven právní zástupce z řad advokátů, shledáno, že je osobou, u níž jsou předpoklady, aby byla osvobozena od soudních poplatků. Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 4 in fine ve spojení s § 120 s. ř. s.). Právnímu zástupci stěžovatele, ustanovenému usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2004, č. j. 62 Az 36/2004 - 36, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti, a sice 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a na to navázaný paušál 2 x 75 Kč podle § 13 odst. 3 cit vyhlášky. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky. V Brně dne 25. 2. 2005 JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu