licii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zá- kona č. 2/2002 Sb. Podmínky pro udělení azylu podle ustanovení $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení $ 91 téhož zákona je nut- no posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení $ 12 tohoto zá- kona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v 6 2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z té- to skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po pří- padném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným sku- tečnostem nastávajícím v odlišném čase. '
licii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zá- kona č. 2/2002 Sb. Podmínky pro udělení azylu podle ustanovení $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení $ 91 téhož zákona je nut- no posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení $ 12 tohoto zá- kona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v 6 2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z té- to skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po pří- padném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným sku- tečnostem nastávajícím v odlišném čase. '
Pokud stěžovatelka uvádí, že splnila podmínky pro udělení azylu podle usta- novení $ 12 zákona o azylu, resp. mini- málně pro existenci překážky vycesto- vání, je třeba tuto jedinou v kasační stížnosti obsaženou námitku odmítnout, neboť je jednak v rozporu se systemati- kou zákona o azylu a se smyslem právní- ho institutu překážky vycestování, jed- nak odporuje dřívějším stěžovatelčiným tvrzením a konečně je učiněna opož- děně. Rozpor se systematikou zákona o azy- lu a se smyslem překážky vycestování spočívá v tom, že posuzování této pře- kážky je odlišné od posuzování existen- ce pronásledování ve smyslu ustanovení $ 12 zákona o azylu. Udělení azylu podle ustanovení $ 12 je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skuteč- nosti definované v $ 2 odst. 6 zákona o azylu nebo na odůvodněný strach z té- to skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpra- vidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje typicky k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu; vztahuje se tedy k částečně jiným skuteč- nostem nastávajícím ve zcela odlišném čase. Proto je i posuzování obou těchto možností pro setrvání žadatelů o azyl v ČR odděleno, jak bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 7/2003-60 (dosud nepublikováno): „Okolnosti sta- novené jako překážky vycestování v $ 91 zákona o azylu nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle $ 12 zákona té- hož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně“ Nelze tedy smysluplně tvrdit, že stěžovatelka splňu- je podmínky $ 12 zákona o azylu proto, že by byla přítomna překážka vycestová- ní, neboť posuzování těchto dvou sku- tečností spolu bezprostředně nesouvisí. Stěžovatelka dále uvádí v kasační stíž- nosti skutečnosti, které nijak nesouvisejí s tvrzeným pronásledováním a vztahují se pouze k překážce vycestování. Jsou ovšem jednak v rozporu s jejími dosa- vadními tvrzeními, zejména v rozporu s jasnou odpovědí na otázku č. 4 v poho- voru ze dne 5. 12. 2001, že se v případě návratu ničeho neobává; dále nejsou v souladu s informacemi o zemi původu obsaženými ve spise, neboť hrozba trest- ního stíhání a tvrdé podmínky ve viet- namských vězení zjevně nedosahují ve světle těchto informací o dodržování lid- ských práv ve Vietnamu samy o sobě in- tenzity požadované pro vyslovení pře- kážky vycestování podle ustanovení $ 91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Konečně je pak nutno uvést, že po- kud se stěžovatelka domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu z důvodu pronásledování či pro shledání překážky vycestování, měla tuto svou domněnku uvést již během správního a soudního ří- zení. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemůže Nejvyšší správní soud k těmto stěžovatelčiným tvrzením nijak přihléd- nout, tím spíše když ani v kasační stíž- nosti není uvedena žádná skutečnost, která by tato tvrzení podporovala ($ 109 odst. 4 s. ř. s.). (ček)
Thi Lan N. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra o udě- lení azylu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Pokud stěžovatelka uvádí, že splnila podmínky pro udělení azylu podle ustanovení
§ 12 zákona o azylu, a to minimálně pro existenci překážky vycestování, je třeba tuto jedinou v kasační stížnosti obsaženou námitku odmítnout, neboť je jednak v rozporu se systematikou zákona o azylu a se smyslem právního institutu překážky vycestování, dále odporuje dřívějším tvrzením stěžovatelky a konečně je učiněna opožděně.
Rozpor se systematikou zákona o azylu a se smyslem překážky vycestování spočívá v tom, že posuzování této překážky je odlišné od posuzování existence pronásledování
ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu. Udělení azylu podle ustanovení § 12 je vázáno
na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v § 2 odst. 6 zákona
o azylu nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje typicky k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, vztahuje se tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím ve zcela odlišném čase. Proto je i posuzování obou těchto možností pro setrvání žadatelů o azyl v ČR odděleno, jak bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003-60 (dosud nepublikováno): „Okolnosti stanovené jako překážky vycestování v § 91 zákona o azylu, nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně.“ Nelze tedy smysluplně tvrdit, že stěžovatelka splňuje podmínky § 12 zákona o azylu proto,
že by byla přítomna překážka vycestování, neboť posuzování těchto dvou skutečností spolu bezprostředně nesouvisí.
Stěžovatelka dále uvádí v kasační stížnosti skutečnosti, které nijak nesouvisejí s tvrzeným pronásledováním a vztahují se pouze k překážce vycestování. Jsou ovšem jednak v rozporu s jejími dosavadními tvrzeními, zejména v rozporu s jasnou odpovědí na otázku č. 4 v pohovoru ze dne 5. 12. 2001, že se v případě návratu ničeho neobává; dále nejsou v souladu s informacemi o zemi původu obsaženými ve spise, neboť hrozba trestního stíhání a tvrdé podmínky ve vietnamských vězení zjevně nedosahují ve světle těchto informací o dodržování lidských práv ve Vietnamu samy o sobě intenzity požadované pro vyslovení překážky vycestování podle ustanovení § 91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu.
Konečně je pak nutno uvést, že pokud se stěžovatelka domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu z důvodu pronásledování či pro shledání překážky vycestování, měla tuto svou domněnku uvést již během správního a soudního řízení. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemůže Nejvyšší správní soud k těmto stěžovatelčiným tvrzením nijak přihlédnout, tím spíše když ani v kasační stížnosti není uvedena žádná skutečnost, která by tato tvrzení podporovala (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. 3. 2004
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu