České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Důvodem poskytnutí azylu podle $ 12 zákona o azylu samo o sobě není, chybí-li v právním řádu země původu žadatele obdoba článku 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto právo je totiž spíše součástí nad- standardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu mezi- národního, či spíše evropského, konsenzu. Pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování z příčin taxativně vymezených v $ 12 zákona 0 azy- lu proto musí mít oporu ve faktické situaci v zemi původu; pouhá absence zákonné ochrany proti potenciálnímu vzniku takové faktické situace roz- hodně nedostačuje.
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Důvodem poskytnutí azylu podle $ 12 zákona o azylu samo o sobě není, chybí-li v právním řádu země původu žadatele obdoba článku 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto právo je totiž spíše součástí nad- standardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu mezi- národního, či spíše evropského, konsenzu. Pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování z příčin taxativně vymezených v $ 12 zákona 0 azy- lu proto musí mít oporu ve faktické situaci v zemi původu; pouhá absence zákonné ochrany proti potenciálnímu vzniku takové faktické situace roz- hodně nedostačuje.
Nedůvodná je námitka nerespekto- vání pacifistického přesvědčení žalob- ce kvůli chybějící obdobě čl. 15 odst. 3 české Listiny základních práv a svo- bod, zvlášť když samo toto právo je spí- še součástí nadstandardní ochrany lid- ských práv dané relativní moderností Listiny základních práv a svobod než součástí základních a státem nezcizitel- ných lidských práv ve smyslu meziná- rodního, či spíše evropského, konsen- zu. Důvodem poskytnutí azylu podle $ 12 zákona o azylu je pouze pronásle- dování či odůvodněný strach z proná- sledování v zemi původu z taxativně vymezených příčin. Oba tyto důvody poskytnutí azylu musejí mít ovšem oporu ve faktické situaci v zemi půvo- du; rozhodně nedostačuje pouhá ab- sence zákonné ochrany proti vzniku ta- kové faktické | situace. Není tak dostatečným důvodem pro poskytnutí azylu, pokud v ústavním právu Srbska a Černé Hory chybí zakotvení práva nevykonávat vojenskou službu, je-li to V rozporu s přesvědčením občana; dů- vodem pro poskytnutí azylu by mohlo být pouze pronásledování či odůvod- něný strach z něj jako následek takové absence ústavní ochrany. Ze spisu ovšem vyplývá, že se žalobci nepodaři- lo prokázat tento tvrzený odůvodněný strach z pronásledování, leda by za něj byla pokládána obava z budoucího stíhá- ní za trestný čin nenastoupení vojenské služby, což je ovšem trestným činem i v zemi,kde žalobce o azyl nyní žádá. Ne- lze tudíž za hrozbu pronásledování pova- žovat hrozbu trestního stíhání za trestný čin, pokud např. není důvodná obava, že 81 78 toto trestní stíhání bude vedeno způso- bem porušujícím lidská práva, či že bude vedeno za skutek, který ve skutečnosti trestným činem není. Tím spíše nelze tuto námitku žalobce chápat jako dostatečnou pro shledání překážky vycestování ve smyslu $ 91 zá- kona o azylu, jelikož toto ustanovení pro svou aplikaci vyžaduje nikoliv pouze dů- vodnou obavu z pronásledování, ale ob- jektivně zjistitelné ohrožení života nebo svobody. Jak bylo uvedeno výše, za tako- vé ohrožení nelze považovat hrozbu trestního stíhání za trestný čin, pokud se žalobci nepodařilo prokázat, že by byl dosud jakkoliv stíhán nebo že by mu do budoucna hrozilo stíhání vedené způso- bem porušujícím lidská práva. (ček)
Goran Š. (Srbsko a Černá Hora) v K. proti žalovanému Minister- stvu vnitra o udělení azylu, o ka- sační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal na základě námitek žalobce, že by se krajský soud svým postupem dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud nenabyl názoru, že by byl nedostatečně zjištěn skutkový stav ve smyslu § 32 odst. 1 správního řádu. Ze spisu vyplývá, že ve fragmentu „Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2000“ nechybí pouze tři strany, jak tvrdí žalobce, nýbrž že chybí 52 z celkových 53 stran, což je však zcela pochopitelné s ohledem na to, že funkcí této části správního spisu není poskytnout účastníkům, a v případě následné soudní kontroly také soudním orgánům, materiálně rozsáhlý přehled o stavu lidských práv ve Svazové republice Jugoslávie, ale označit těmto osobám a institucím prameny, z nichž správní orgán ve svém rozhodování vycházel. Žalobcova výtka by tak mohla například směřovat vůči objektivitě zdrojů, z nichž správní orgán ve svém rozhodování a posuzování stavu lidských práv v dané zemi vycházel, pokud by měl žalobce důvod domnívat se, že takto uváděné zdroje by mohly
být podjatými; zároveň takováto ukázka založená do správního spisu poskytuje obvykle dostatečnou představu o celkovém vyznění uváděného dokumentu.
Nedůvodnou je také námitka nerespektování pacifistického přesvědčení žalobce kvůli chybějící obdobě čl. 15 odst. 3 české Listiny základních práv a svobod, zvlášť když samo toto právo je spíše součástí nadstandardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny základních práv a svobod, než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu mezinárodního, či spíše evropského, konsenzu. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že důvodem poskytnutí azylu podle § 12 zákona o azylu je pouze pronásledování či odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z taxativně vymezených příčin. Oba tyto důvody poskytnutí azylu musejí mít ovšem oporu ve faktické situaci v zemi původu, rozhodně nedostačuje pouhá absence zákonné ochrany proti vzniku takové faktické situace. Není tak dostatečným důvodem pro poskytnutí azylu, pokud v ústavním právu Srbska a Černé Hory chybí zakotvení práva nevykonávat vojenskou službu, je-li to v rozporu s přesvědčením občana; důvodem pro poskytnutí azylu by mohlo být pouze pronásledování či odůvodněný strach z něj jako následek takové absence ústavní ochrany. Ze spisu ovšem vyplývá, že se žalobci nepodařilo prokázat tento tvrzený odůvodněný strach z pronásledování, leda by za něj byla pokládána obava z budoucího o stíhání za trestný čin nenastoupení vojenské služby, což je ovšem trestným činem i v zemi, kde žalobce o azyl nyní žádá. Nelze tudíž za hrozbu pronásledování považovat hrozbu trestního stíhání za trestný čin, pokud např. není důvodná obava, že toto trestní stíhání bude vedeno způsobem porušujícím lidská práva, či že bude vedeno za skutek, který ve skutečnosti trestným činem není.
Tím spíše nelze tuto námitku žalobce chápat jako dostatečnou pro shledání překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, když toto ustanovení pro svou aplikaci vyžaduje nikoliv pouze důvodnou obavu z pronásledování, ale objektivně zjistitelné ohrožení života nebo svobody. Jak bylo uvedeno výše, za takové ohrožení nelze považovat hrozbu trestního stíhání za trestný čin, když se žalobci nepodařilo prokázat, že by byl dosud jakkoliv stíhán, nebo že by mu do budoucna hrozilo stíhání vedené způsobem porušujícím lidská práva.
K otázce humanitárního azylu podle ustanovení § 14 zákona o azylu je především nutno uvést, že tento důvod udělení azylu je třeba vnímat jako výjimečný a zároveň subsidiární a nenárokový. To znamená, že připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže není zjištěn důvod pro udělení azylu podle citovaného § 12, a to v případě hodném zvláštního zřetele dle posouzení správního orgánu. Krajský soud tak postupoval plně v souladu s právem, když se soustředil zejména na posouzení úplnosti podkladů rozhodnutí, ale samo posouzení, zda byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, ponechal správnímu uvážení žalovaného, s jehož výsledky se ztotožnil.
V otázce námitek žalobce vůči způsobu vedení pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu Nejvyšší správní soud pouze konstatuje, že nelze krajskému soudu vyčítat, že se s nimi nevypořádal, když nebyly v dosavadním průběhu řízení žalobcem vůbec vzneseny a žalobce ani neuvádí, jakým způsobem mohla jím tvrzená nedorozumění plynoucí z vedení pohovoru s jeho souhlasem v češtině ovlivnit výsledné rozhodnutí žalovaného.
Přihlížet nelze ani k námitce žalobce směřující k obecně nízkému procentu kladně vyřízených žádostí o azyl v České republice, neboť tato kritika se vůbec netýká konkrétní
posuzované právní věci a zcela míjí roli Nejvyššího správního soudu, jsouc podnětem spíše metaprávní či legislativní povahy, stejně jako kritika údajného „vrchnostenského chování“ žalovaného, což je výtka, která je pro svou obecnost a šíři v daném případě soudně nepřezkoumatelná.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 10. 2003
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu