x+4 České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), v původním znění“ v Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, nestanovil, jakou formou má žadatel o azyl nahlásit Ministerstvu vnitra změnu evidovaného pobytu. Pokud žadatel tvrdí, že změnu nahlásil pouze telefonicky (a z evidencí pobytu vedených k to- mu pověřenými orgány tato skutečnost nevyplývá), a dovozuje z toho, že neby- ly splněny podmínky pro užití $ 24 odst. 3 tohoto zákona o náhradním doruče- ní písemnosti, kterou nelze doručit v místě evidovaného pobytu, musí předložit či označit důkazy, které informace uvedené v evidenci pobytu vyvracejí. » Po novele zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, provedené zákonem č. 2/2002 Sb. srov. ustano- vení f 24 odst. 2. 682
Podle ustanovení $ 23 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném v době konání 936 správního řízení a vydání správního roz- hodnutí, je účastník řízení povinen se dostavit na předvolání ministerstva vnit- ra k pohovoru ve lhůtě, kterou stanoví ministerstvo. Nedostaví-li se k pohovoru opakovaně bez vážných důvodů, rozhod- ne ministerstvo na základě spisového materiálu, pokud to jeho obsah umožní. Dle $ 24 odst. 1 citovaného zákona se pí- semnosti doručují do vlastních rukou ža- datele o udělení azylu v místě, ve kterém je evidován jeho pobyt.
Pokud se účast- ník řízení v místě doručení písemnosti nezdržuje a jeho pobyt není znám, uloží se písemnost určená do vlastních rukou účastníka řízení podle ustanovení $ 24 odst. 3 zákona o azylu u pověřeného za- městnance ministerstva v přijímacím ne- bo pobytovém středisku, kde má účast- ník evidován pobyt, nebo v přijímacím či pobytovém středisku, které je nejblíže místu evidovaného pobytu mimo zmíně- ná střediska, po dobu 15 dní a oznámení o jejím uložení se vyvěsí na místě obvy- klém. Poslední den lhůty se pak považu- je za den doručení písemnosti a doruče- ní rozhodnutí, k jehož převzetí byl účastník řízení písemně vyzván, i když se o jejich uložení nedozvěděl.
Podle $ 25 písm. d) citovaného zákona se říze- ní o udělení azylu zastaví, jestliže se účastník řízení bez vážného důvodu opa- kovaně: nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečnos- tí nelze rozhodnout. Podle $ 77 odst. 2 zákona o azylu mů- že být účastník řízení o udělení azylu přihlášen k pobytu mimo pobytové stře- disko. Místo pobytu je povinen oznámit ministerstvu. Podle ustanovení $ 78 odst. 1 cit. zákona byl účastník řízení o udělení azylu ubytovaný mimo azylové zařízení povinen oznámit změnu pobytu do tří dnů odboru cizinecké a pohranič- ní policie příslušnému podle nového místa, kde je hlášen k pobytu.
Při hlášení pobytu a hlášení jeho změn se přitom podle $ 78 odst. 4 citovaného zákona po- stupovalo podle zvláštního právního předpisu, kterým je dle poznámky pod čarou zákon č. 326/1999 Sb. Podle $ 98 odst. 5 tohoto zákona se změny pobytu hlásí policii vyplněním přihlašovacího tiskopisu. Z uvedených ustanovení vyplývá, že žalovaný je oprávněn podle $ 25 písm. d) zákona o azylu zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže se žadatel o azyl opakovaně nedostavuje k pohovo- ru bez vážného důvodu a zároveň nelze na základě dosud zjištěných skutečností rozhodnout.
dle tohoto ustanovení je řádné doruče- ní předvolání k pohovorům. Nejvyšší správní soud proto předně posuzoval, zda správní orgán L. stupně dodržel plat- ná ustanovení o doručování písemností určených do vlastních rukou dle zákona o azylu a správního řádu. Správní orgán se v souladu s $ 24 odst. 1 zákona o azylu pokusil nejprve doručit předvolání k pohovoru do vlast- ních rukou stěžovatele. Držitel poštovní licence přitom doručoval na adrese, kte- rá - jak vyplývá ze správního i soudního spisu - byla v době doručování evidová- na jako místo stěžovatelova pobytu v průběhu řízení o udělení azylu v evi- denci žalovaného i Policie ČR.
Vzhledem k tomu, že se však adresát písemnosti v místě doručování v době pokusu o do- ručení nezdržoval, což vyplývá jednak ze Předpokladem postupu ' záznamu pošty na vrácené zásilce a jed- nak to nepopírá ani stěžovatel, nemohla nastoupit fikce náhradního doručení ve smyslu $ 24 odst. 2 správního řádu. Zá- roveň tím byla splněna první podmínka aplikace $ 24 odst. 3 zákona o azylu. Druhou skutečností, která podmiňuje možnost použití náhradního doručení uložením písemnosti u pověřeného za- městnance ministerstva v přijímacím ne- bo pobytovém středisku, je fakt, že jiný pobyt žadatele o azyl nebyl znám.
I tato podmínka byla dle Nejvyššího správního soudu v daném případě splněna. V evi- denci pobytu žadatelů o azyl, kterou dle $ 71 odst. 1 a 5 cit. zákona vede žalo- vaný správní orgán a Policie ČR, žádné jiné místo stěžovatelova pobytu evidová- no nebylo a podle sdělení Policie ČR uvedl stěžovatel pozdější adresu po- prvé až dne 3. 10. 2001 v rámci žádosti o udělení víza. Rovněž držitel poštovní licence zjistil, že se stěžovatel odstěhoval z místa evidovaného pobytu bez udání adresy. Z uvedeného dle Nejvyššího správní- ho soudu vyplývá, že žalovaný důvodně učinil závěr, že stěžovatelův pobyt není znám.
Stěžovatel v kasační stížnosti sice tvrdí, že změnu pobytu nahlásil žalova- nému telefonicky, avšak žádným způso- bem to nedokládá a ani nespecifikuje, kdy se tak mělo stát. Nejvyšší správní soud sice připouští, že zákon o azylu, ve znění platném v době vydání rozhodnu- tí správního orgánu I. stupně, nestanovil formu, jakou má být změna pobytu mi- nisterstvu nahlášena; pokud však stěžo- vatel tvrdí, že změnu nahlásil pouze tele- fonicky a z evidencí pobytu vedených k tomu pověřenými orgány to nevyplý- vá, musí takovou skutečnost prokázat, resp. musí předložit či označit důkazy, které informace uvedené v evidenci po- bytu vyvracejí.
To však stěžovatel neuči- 937 683 nil, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že byla splněna i druhá podmínka aplikace $ 24 odst. 2 zákona o azylu, tj. že správnímu orgánu nebyl jiný stěžovate- lův pobyt znám. Za těchto okolností pak žalovaný správně aplikoval posledně ci- tované ustanovení a předvolání k poho- vorům stěžovateli doručoval uložením u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku. Vzhledem k tomu, že ze záznamů na předvoláních vyplývá, že tato předvolání byla vyvěšena v pobytovém středisku, které bylo nejblíže místu stěžovatelova evidovaného pobytu, po zákonem stano- venou dobu 15 dní a zároveň je stěžova- tel nepřevzal, nastala v obou případech fikce doručení předvolání uplynutím posledního dne této lhůty.
Stěžovatel tak byl k oběma pohovorům ve smyslu $ 23 zákona o azylu řádně předvolán, avšak nedostavil se k nim. Nejvyšší správní soud vzal dále v úva- hu, že v daném případě měl žalovaný ja- ko podklad pro rozhodnutí k dispozici pouze návrh na zahájení řízení a že žád- ný jiný pohovor k žádosti o udělení azy- lu, standardně v řízeních o udělení azylu prováděný, se stěžovatelem proveden nebyl. Informace obsažené v návrhu na zahájení řízení přitom samy o sobě ne- jsou dostatečným podkladem pro řádné posouzení naplnění důvodů pro udělení azylu dle $ 12, $ 13 odst. 1, 2 a $ 14 záko- na o azylu.
Za dané situace Nejvyšší správní soud vyvodil, že podmínky apli- kace $ 25 odst. d) cit. zákona byly napl- něny, neboť stěžovatel se bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovo- ru, ke kterému byl řádně předvolán, a na základě dosud zjištěných skutečností ne- bylo možné rozhodnout. (aš)
Vyacheslav M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných kasační stížností. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. § 23 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. ve znění platném v době konání správního řízení a vydání správního rozhodnutí je účastník řízení povinen se dostavit na předvolání ministerstva vnitra k pohovoru ve lhůtě, kterou stanoví ministerstvo. Nedostaví-li se k pohovoru opakovaně bez vážných důvodů, rozhodne ministerstvo na základě spisového materiálu, pokud to jeho obsah umožní. Dle ust. § 24 odst. 1 cit. zákona se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele o udělení azylu v místě, ve kterém je evidován jeho pobyt.
Pokud se účastník řízení v místě doručení písemností nezdržuje a jeho pobyt není znám, uloží se písemnost určená do vlastních rukou účastníka řízení podle ust. § 24 odst. 3 cit. zákona u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde má účastník evidován pobyt, nebo v přijímacím či pobytovém středisku, které je nejblíže místu evidovaného pobytu mimo zmíněná střediska, po dobu 15 dní a oznámení o jejím uložení se vyvěsí na místě obvyklém. Poslední den lhůty se pak považuje za den doručení písemnosti a doručení rozhodnutí, k jehož převzetí byl účastník řízení písemně vyzván, i když se o jejich uložení nedozvěděl.
Podle ust. § 25 písm. d) cit. zákona se řízení o udělení azylu zastaví, jestliže se účastník řízení bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud zjištěných skutečností nelze rozhodnout. Podle ust. § 77 odst. 2 cit. zákona účastník řízení o udělení azylu může být přihlášen k pobytu mimo pobytové středisko. Místo pobytu je povinen oznámit ministerstvu. Podle ust. § 78 odst. 1 cit. zákona byl účastník řízení o udělení azylu ubytovaný mimo azylové zařízení povinen oznámit změnu pobytu do 3 dnů u odboru cizinecké a pohraniční policie příslušnému podle nového místa, kde je hlášen k pobytu.
Při hlášení pobytu a hlášení jeho změn se přitom podle ust. § 78 odst. 4 cit. zákona postupovalo podle zvláštního právního předpisu, kterým je dle poznámky pod čarou zákon č. 326/1999 Sb. Podle ust. § 98 odst. 5 tohoto zákona se změny pobytu hlásí policii vyplněním přihlašovacího tiskopisu.
Z uvedených ustanovení vyplývá, že stěžovatel je oprávněn podle § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb. zastavit správní řízení o udělení azylu tehdy, jestliže se žadatel o azyl opakovaně nedostavuje k pohovoru bez vážného důvodu a zároveň nelze na základě dosud zjištěných skutečností rozhodnout. Předpokladem postupu dle cit. ustanovení je řádné doručení předvolání k pohovorům. Nejvyšší správní soud proto předně posuzoval, zda byla správním orgánem prvého stupně dodržena platná ustanovení o doručování písemností určených do vlastních rukou dle cit. zákona a správního řádu.
Správní orgán se v souladu s ust. § 24 odst. 1 cit. zákona pokusil nejprve doručit předvolání k pohovoru do vlastních rukou stěžovatele. Doručováno přitom bylo držitelem poštovní licence na adrese, která, jak vyplývá ze správního i soudního spisu, byla v době doručování evidována jako místo pobytu stěžovatele v průběhu řízení o udělení azylu v evidenci žalovaného i Policie ČR. Vzhledem k tomu, že se však adresát písemnosti v místě doručování v době pokusu o doručení nezdržoval, což vyplývá jednak ze záznamu pošty na vrácené zásilce a jednak není popíráno ani stěžovatelem, nemohla nastoupit fikce náhradního doručení ve smyslu ust.
§ 24 odst. 2 správního řádu. Zároveň tím byla splněna první podmínka aplikace ust. § 24 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb. Druhou skutečností, která podmiňuje možnost použití náhradního doručení uložením písemnosti u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku, je fakt, že jiný pobyt žadatele o azyl nebyl znám. I tato podmínka byla dle Nejvyššího správního soudu v daném případě splněna. V evidenci pobytu žadatelů o azyl, kterou dle ust. § 71 odst. 1 a 5 cit. zákona vede žalovaný správní orgán a Policie ČR, žádné jiné místo pobytu stěžovatele evidováno nebylo a podle sdělení Policie ČR byla pozdější adresa stěžovatelem poprvé uvedena až dne 3.
10. 2001 v rámci žádosti o udělení víza. Rovněž držitelem poštovní licence bylo zjištěno, že se stěžovatel odstěhoval z místa evidovaného pobytu bez udání adresy. Z uvedeného dle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že žalovaný důvodně učinil závěr, že pobyt stěžovatele není znám. Stěžovatel v kasační stížnosti sice tvrdí, že změnu pobytu nahlásil žalovanému telefonicky, tuto skutečnost však žádným způsobem nedokládá a ani nespecifikuje, kdy se tak mělo stát. Nejvyšší správní soud sice připouští, že zákon č. 325/1999 Sb. ve znění platném v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nestanovil formu, jakou má být změna pobytu ministerstvu nahlášena, pokud však stěžovatel tvrdí, že změnu nahlásil pouze telefonicky a z evidencí pobytu vedených k tomu pověřenými orgány toto nevyplývá, musí takovou skutečnost prokázat, resp. musí předložit či označit důkazy, které informace uvedené v evidenci pobytu vyvracejí.
To však stěžovatel neučinil, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že byla splněna i druhá podmínka aplikace ust. § 24 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., tj. že správnímu orgánu nebyl jiný pobyt stěžovatele znám. Za těchto okolností pak žalovaný správně aplikoval cit. ustanovení a předvolání k pohovorům stěžovateli doručoval uložením u pověřeného zaměstnance ministerstva v přijímacím nebo pobytovém středisku. Vzhledem k tomu, že ze záznamů na předvoláních vyplývá, že tato předvolání byla vyvěšena v pobytovém středisku, které bylo nejblíže místu evidovaného pobytu stěžovatele, po zákonem stanovenou dobu 15 dní a zároveň nebyla stěžovatelem převzata, nastala v obou případech fikce doručení předvolání uplynutím posledního dne této lhůty.
Stěžovatel tak byl k oběma pohovorům ve smyslu ust. § 23 cit. zákona řádně předvolán, avšak nedostavil se k nim. Nejvyšší správní soud vzal dále v úvahu, že v daném případě měl žalovaný jako podklad pro rozhodnutí k dispozici pouze návrh na zahájení řízení a že žádný jiný pohovor k žádosti o udělení azylu, standardně v řízeních o udělení azylu prováděný, se stěžovatelem proveden nebyl. Informace obsažené v návrhu na zahájení řízení přitom samy o sobě nejsou dostatečným podkladem pro řádné posouzení naplnění důvodů pro udělení azylu dle ust.
§ 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 cit. zákona. Za dané situace Nejvyšší správní soud vyvodil, že podmínky aplikace ust. § 25 odst. d) cit. zákona byly naplněny, neboť stěžovatel se bez vážného důvodu opakovaně nedostavil k pohovoru, ke kterému byl řádně předvolán a na základě dosud zjištěných skutečností nebylo možné rozhodnout.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil, že by při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že by to mohlo ovlivnit zákonnost, když zejména neshledal porušení stěžovatelem uváděných ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 správního řádu. Za takové porušení totiž nelze považovat skutečnost, že se žalovaný existencí důvodů pro udělení azylu vůbec nezabýval, neboť postupoval tak, jak mu zákon ukládá pro případ, kdy není možné pro absenci podkladů pro rozhodnutí způsobenou jednáním žadatele o azyl vůbec zhodnotit naplnění případných důvodů pro udělení azylu, a řízení bez meritorního rozhodnutí ve věci zastavil. Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti a proto kasační stížnost proti napadenému rozsudku podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu