Pokud marně uplyne dvoutýdenní zákonná lhůta podle $ 51 odst. 1 s. ř. s., neznamená to, že by účastník řízení pozbyl práva požadovat nařízení jed- nání k projednání věci. Pokud svůj nesouhlas s takovým postupem účast- ník řízení soudu sdělí do doby, než je o žalobě rozhodnuto, je nutné vychá- zet z toho, že s projednáním věci bez nařízení jednání nesouhlasí.
Pokud marně uplyne dvoutýdenní zákonná lhůta podle $ 51 odst. 1 s. ř. s., neznamená to, že by účastník řízení pozbyl práva požadovat nařízení jed- nání k projednání věci. Pokud svůj nesouhlas s takovým postupem účast- ník řízení soudu sdělí do doby, než je o žalobě rozhodnuto, je nutné vychá- zet z toho, že s projednáním věci bez nařízení jednání nesouhlasí.
Podle $ 51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy před- sedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve vý- zvě poučen. Toto zákonné ustanovení stanoví předpoklady (fikci souhlasu), kdy může soud o žalobě rozhodnout bez jednání. Pravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla - zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky). Výjim- kou z této zásady je možnost soudu pro- jednat věc bez nařízení jednání, tato vý- jimka však musí být vykládána zejména s ohledem na zájmy účastníka řízení, ne- boť je to tento účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s právním názorem, že samotným uply- nutím zákonné dvoutýdenní lhůty by účastník řízení pozbyl svého práva trvat na nařízení jednání, i když svým násled- ným postupem dává najevo, že na naří- zení jednání trvá. Uvedená lhůta slouží k tomu, aby účastník ve vymezené lhůtě měl možnost posoudit svůj postup v da- né věci (např. i s ohledem na vyjádření druhého účastníka řízení) a zvážil své další procesní jednání. Pokud takovou lhůtu zmešká a svůj úkon (nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jedná- ní) soudu zašle až následně (nicméně však do doby, než soud o žalobě rozhod- ne), nelze vycházet z toho, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání samotným zmeškáním této Ihůty. Jak by- lo shora uvedeno, účastník řízení má obecně právo, aby věc byla projednána s nařízením jednání, může však souhlasit s tím, že tohoto svého práva nevyužije. Lhůta stanovená v 6 51 odst. 1 s. ř. s. však není lhůtou propadnou, po jejímž uply- nutí by účastník řízení již nemohl svůj procesní návrh učinit. Takový výklad by byl podle názoru Nejvyššího správního soudu v rozporu s článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zásadou při projednání žaloby sou- dem je její veřejné projednání za přítom- nosti účastníků řízení (již zmiňovaný článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy České re- 1017 976 publiky). Rozhodování bez nařízení jed- nání podle $ 51 odst, 1 s. ř. s. sice stanoví právní fikci souhlasu s takovým postu- pem, pokud účastník ve dvoutýdenní lhůtě svůj nesouhlas soudu nesdělí, nic- méně samo o sobě ještě nestanoví tako- vou koncentraci řízení, aby po uplynutí této lhůty již účastník svého ústavního práva trvat na nařízení jednání nemohl využít. Úprava, kdy procesní předpis sám koncentraci řízení stanoví, musí vy- cházet z odůvodněných specifik růz- ných druhů řízení a obecně nemůže být zdůvodněna pouze možností soudu roz- hodnout věc bez nařízení jednání, ale především zájmy účastníků řízení. Po- kud procesní předpisy s procesním úko- nem ve stanovené lhůtě spojují koncent- raci řízení, vždy tak musí učinit výslovně [srov. např. $ 71 odst. 2 s. ř. s., který pří- mo neumožňuje rozšíření žaloby po skončení lhůty, $ 1194 odst. 1 o. s. ř., kte- rý stanoví, že později uplatněné rozhod- né skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem pouze za splnění dalších pod- mínek, $ 175 odst. 1 o. s. ř., který omezu- je právo žalovaného podat námitky proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu do tří dnů). Všechny shora uvedené případy tzv. koncentrace řízení jsou odůvodněny především zájmy samotných účastníků řízení, tedy osob, které přímo s řízením disponují. Možnost rozhodnout věc bez nařízení jednání však takový přesah do právní sféry účastníků řízení nemá, ne- boť stanoví určitý procesní postup sou- du při projednání věci. Účastník řízení podle názoru Nejvyššího správního sou- du má ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v je- ho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod). Je pouze na je- ho vůli, zda a jak toto své právo využije. Pokud účastník sám na využití tohoto svého práva netrvá, jedná se pouze o je- ho rozhodnutí, a z něho potom případně vychází další postup soudu při projedná- ní věci. Pokud však tohoto svého práva využít chce, nelze mu je upřít s ohledem na uplynutí dvoutýdenní zákonné lhůty podle $ 51 odst. 1 s. ř. s., neboť takový po- stup účastníkovi řízení bez rozumného důvodu upírá jeho ústavně zaručené právo na veřejné a ústní projednání věci. Lze tak uzavřít, že právo účastníka tr- vat na nařízení ústního jednání nezanikne uplynutím lhůty podle $ 51 odst. 1 s. ř. s., a pokud účastník svůj nesouhlas sdělí po uplynutí této lhůty, ale pouze do doby, kdy bude o žalobě rozhodnuto, musí soud ten- to jeho procesní návrh respektovat. 976. : Řízení před soudem: přezkoumání exekuční výzvy vydané v daňovém řízení k $ 73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „da- ny ňový řád“, „d. ř.“) k $ 65 a 6 110 soudního řádu správního Exekuční výzva (6 73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) není rozhodnutím ve smyslu $ 65 s. ř. s., ale úkonem, jímž se upravuje vedení řízení. Žalobu proti takové exekuční výzvě proto správní soud odmítne jako nepřípustnou [$ 46 odst. 1 písm. d), $ 70 písm. a) a c) 1018 s. ř. s.]. Na tom nic nemění, uplatnil-li žalobce v žalobě proti exekuční výzvě 44 materiální důvody proti dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí v daňové věci samotné; takovými důvody se soud již zabývat nemůže. Zabýval-li se však krajský soud přesto takovou žalobou meritorně a za- yu mítl ji, zruší v řízení o kasační stížnosti takový rozsudek Nejvyšší správní soud a sám podanou žalobu odmítne ($ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Tereza S. (Moldavsko) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stíž-