2 Azs 241/2005- 46 - text
č. j. 2 Azs 241/2005 - 49
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: N. T. L., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2005, č. j. 63 Az 197/2004 - 17,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“) nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2004, č. j. OAM-2966/VL-10-05-2004. Rozhodnutím správního orgánu byla jeho žádost o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítá, že žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci porušil ustanovení § 3 odst. 3, 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v platném znění („dále jen „správní řád“). Dle stěžovatele žalovaný dále rozhodoval v rozporu s § 12, § 14 a § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Stěžovatel uvádí, že mu ve Vietnamu bylo odpíráno jedno ze základních lidských práv, a to právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť mu není v jeho zemi původu umožněno získat trvalé zaměstnání. V případě, že by stěžovatel byl nucen se navrátit do vlasti, má důvodné obavy o svůj život a zdraví, cítí se ohrožen ze strany svého věřitele. Stěžovatel dále uvádí, že za této situace měl žalovaný rozhodovat i otázce udělení azylu z humanitárních důvodů. Dle jeho slov je situace v zemi jeho původu důvodem pro udělení azylu dle § 14 zákona o azylu. Stěžovatel dále označil rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné z důvodu nedostatku odůvodnění. S ohledem na tyto argumenty stěžovatel ve své kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Dále uvádí, že pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Z těchto důvodů pak žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti pro její nedůvodnost a nepřiznání odkladného účinku.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 6. 10. 2004 a pohovor k tomuto návrhu s ním byl proveden dne 12. 10. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl, že odcestoval do ČR s úmyslem podnikat, na což si vypůjčil peníze od soukromé osoby. Uvedl, že žádá o azyl, aby si v ČR zlegalizoval pobyt. V pohovoru své problémy konkretizoval tak, že důvodem jeho odchodu z vlasti byly ekonomické a existenční potíže. Své obavy z návratu upřesnil tak, že má strach z věřitele, od kterého si vypůjčil peníze na cestu do ČR.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry žalovaného, vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Ze všech procesních úkonů učiněných žalobcem v předmětné řízení o udělení azylu soud zjistil, že stěžovatel neopustil Vietnam z důvodu, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákonu o azylu a bylo zjištěno, že stěžovatel žádá o azyl z důvodu legalizace pobytu v České republice. Podle názoru krajského soudu měl žalovaný dostatečné podklady k tomu, aby zjistil skutkový stav, a s žádostí žalobce se zabýval odpovědně a svědomitě a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. zák. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť stěžovatel namítá, že žalovaný a posléze krajský soud nesprávně aplikovali ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2, § 14, § 16 odst. 1 písm. g) a § 91 zákona o azylu [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], dále namítá, že žalovaný porušil správní řád v ustanovení o řízení před správním orgánem [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a konečně namítá že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku
takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti z důvodu nedostatku odůvodnění [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
Vzhledem k tomu, že uvedená stěžovatelova námitka je nekonkrétní a není z ní patrné v jaké konkrétní části či v jakém ohledu považuje stěžovatel rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné, Nejvyšší správní soud pouze v obecné rovině konstatuje že z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč jeho žalobní námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal uvedenou námitku důvodnou.
Důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. není dán. Řízení před správním orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak ze žádosti o azyl a z důkladně vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela dostatečně zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá o poskytnutí azylu. Stěžovatel popsal důvody, proč žádá o azyl, podrobně v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu. K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména k okolnostem, za kterých opustil zemi původu, a o jeho ekonomické a sociální situaci s ním pak správní orgán vedl dostatečně podrobný pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky směřující k podstatě věci a umožňující mu jeho žádost o azyl podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Rozhodnutí správního orgánu je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá.
Nejvyšší správní soud se konečně zabýval námitkou stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení jeho žádosti [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Dle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 téhož zákona. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel žádá o azyl z důvodu ekonomických potíží, snahy o legalizaci pobytu v ČR a obav z možného jednání věřitelů v případě návratu do vlasti. Ani jeden z těchto důvodů není (a to v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10.2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, oboje dostupné na www.nssoud.cz) podřaditelný pod důvody uvedené § 12 zákona o azylu. Jiné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, stěžovatel neuvedl. Žalovaný tak nepochybil, když zamítl žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Stěžovatelova námitka o nesprávné aplikaci § 14 zákona o azylu rovněž není důvodná. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních § 13 a § 14 zákona je určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle § 16 citovaného zákona zjišťován není, dostal by se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle § 16 zákona o azylu do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle § 13 a § 14 téhož zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz).
Žalovaný rovněž nepochybil, když neposuzoval, zda se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování, neboť správní orgán není povinen rozhodnout o překážce vycestování, jestliže žádost o azyl byla zamítnuta podle § 16 zákona o azylu. Pouze v případě udělení či neudělení azylu v režimu § 12, § 13 a § 14 téhož zákona je ve smyslu § 28 zákona o azylu, obligatorní částí rozhodnutí konstatování, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížnosti uplatňovaných stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Žalovanému proto nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 4 in fine ve spojení s § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Miluše Došková.
předsedkyně senátu