2 Azs 32/2025- 31 - text
2 Azs 32/2025 - 33
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Karla Šimky v právní věci žalobce: J. D. N., zast. Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem Nádražní 308/3, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2023, č. j. OAM 1032/ZA
ZA11
D02
2023, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2025, č. j. 19 Az 42/2023 154,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2025, č. j. 19 Az 42/2023 154, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 25 písm. i) ve spojení s § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Dospěl totiž k závěru, že podle čl. 12 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je členským státem příslušným k posouzení žalobcovy žádosti Francouzská republika.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil u Krajského soudu v Ostravě, který napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 19 Az 42/2023 64, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud (NSS) ke kasační stížnosti žalovaného tento rozsudek zrušil rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 2 Azs 135/2024 28, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud věc opětovně projednal a rozhodnutí žalovaného znovu zrušil rozsudkem označeným v záhlaví. Uvedl, že je sice vázán závěry NSS, nicméně po doplnění dokazování shledal, že v průběhu soudního řízení nastaly nové okolnosti, které jsou podstatné pro otázku možného využití diskrečního oprávnění žalovaného podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Žalobce totiž v České republice navázal partnerský vztah a s partnerkou očekávají v červnu 2025 narození dítěte. Soud nemůže nahrazovat správní uvážení žalovaného, avšak je třeba, aby žalovaný v návaznosti na vývoj skutkového stavu znovu posoudil, zda nejlepší zájem dítěte a právo stěžovatele na ochranu soukromého a rodinného života neodůvodňují využití zmíněného diskrečního oprávnění. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[4] Žalovaný (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl, že mu krajský soud klade k tíži skutečnosti, jež v době správního řízení neexistovaly, a zavázal jej k úkolům, pro které neexistuje zákonná opora. Navázání partnerského vztahu v průběhu soudního řízení je irelevantní. Krajský soud nepřípustně zasáhl do stěžovatelova správního uvážení a nahradil ho.
[5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se projednávaná věc týká pouze procesní otázky příslušnosti vést řízení o mezinárodní ochraně. Podrobně poukázal na princip non refoulement a na ústavní, mezinárodní a unijní lidskoprávní úpravu, která se jej týká. Z unijního práva vyplývá požadavek, aby soudní přezkum ve věcech předání podle nařízení Dublin III obsahoval ex nunc skutkové i právní posouzení věci. Žalobce připomněl judikaturní východiska týkající se správního uvážení a uvedl, že krajský soud stěžovatelovo správní uvážení nenahradil. Pouze mu uložil, aby se jeho užitím opětovně zabýval. Žalobce také podrobně rozvedl, proč podle něj ve Francii existují systémové nedostatky azylového systému a hrozí mu tam nelidské či ponižující zacházení. Poukázal také na princip nejlepšího zájmu dítěte. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] V nynější věci jde o stěžovatelovu druhou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu v téže věci. NSS ji však neshledal nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Stěžovatel se totiž brání proti závěrům, které krajský soud přijal až poté, co byl jeho první rozsudek zrušen a následně bylo doplněno dokazování. Jde tedy o závěry, vůči nimž se stěžovatel dosud kasační stížností vymezit nemohl, a proto nelze pravidlo podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. aplikovat (usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
[7] Kasační stížnost je tedy přípustná a projednatelná. Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce podle § 31 odst. 2 s. ř. s., se NSS zabývá též otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). Není li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11 a 12).
[8] Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil věc podle skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí a nepřípustně zasáhl do jeho správního uvážení ohledně užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. NSS dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele je přijatelná, neboť se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou kasačního soudu (rozsudek NSS č. j. 1 Azs 13/2006 39). K otázce toho, k jakému okamžiku má krajský soud přezkoumávat rozhodnutí o nevyužití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III, se totiž NSS dosud nevyjádřil. Zároveň kasační soud dospěl k závěru, že stěžovatelova kasační stížnost je i důvodná.
[9] Otázce referenčního rámce soudního přezkumu v řízení o žalobě proti rozhodnutí se věnoval velký senát Soudního dvora v rozsudku ze dne 15. 4. 2021, C 194/19, H. A. Uvedl, že poté, co se vyskytnou okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o přemístění a jsou rozhodující pro správné uplatnění nařízení Dublin III, musí být možné podat specifický opravný prostředek, v řízení o němž lze tyto okolnosti zohlednit. Podání takového opravného prostředku nicméně nesmí být podmíněno tím, že je dotyčná osoba zbavena svobody nebo že se blíží výkon rozhodnutí o přemístění (bod 48).
[10] Velký senát Soudního dvora proto uzavřel, že unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že soud rozhodující o žalobě na neplatnost podané proti rozhodnutí o přemístění nemůže při posuzování této žaloby zohlednit okolnosti, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí a jsou rozhodující pro správné uplatnění tohoto nařízení, ledaže tato právní úprava počítá se specifickým opravným prostředkem, který vede k ex nunc posouzení situace dotyčné osoby, jehož výsledky jsou závazné pro příslušné orgány, které může být provedeno poté, co nastaly takové okolnosti, a které zejména není podmíněno tím, že je tato osoba zbavena svobody, ani tím, že se blíží výkon uvedeného rozhodnutí (bod 49).
[11] Na tyto úvahy navázal NSS a v rozsudku ze dne 11. 1. 2024, č. j. 1 Azs 192/2023 33, konstatoval, že při přezkumu rozhodnutí podle nařízení Dublin III se v plné míře neuplatní pravidlo podle § 75 odst. 1 s. ř. s. Žalobce je oprávněn tvrdit i nové skutečnosti, které ve správním řízení nemohl bez svého zavinění uvést, a krajský soud je povinen kritéria příslušnosti posoudit podle skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí (body 28 a 29).
[12] Lze tedy shrnout, že obecně je podle judikatury Soudního dvora při přezkumu rozhodnutí o přemístění podle nařízení Dublin III skutečně nezbytné zajistit ex nunc soudní přezkum. Tento závěr na první pohled podporuje žalobcovo stanovisko a postup krajského soudu se s ním jeví být jako souladný. Je však třeba zohlednit také specifika toho, že v nynější věci je předmětem soudního přezkumu otázka neuplatnění diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III.
[13] K přezkumu uplatnění, resp. neuplatnění diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III se Soudní dvůr vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 4. 2024, C
359/22, AHY. Konstatoval, že i když toto ustanovení musí být považováno za nedílnou součást mechanismu pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu stanoveného tímto nařízením, nelze je vzhledem k jeho povaze stavět na roveň ostatním kritériím pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu stanoveným uvedeným nařízením (bod 32). Z tohoto důvodu čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III nevyžaduje, aby členské státy stanovily účinný opravný prostředek proti takovému diskrečnímu rozhodnutí (bod 43).
[14] Soudní dvůr v návaznosti na to konstatoval, že pokud existuje možnost napadnout odmítnutí využít diskrečního ustanovení v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o přemístění, nemá základ v unijním právu (bod 45) a může vycházet pouze z vnitrostátního práva (bod 46).
[15] Možnost požadovat soudní přezkum neuplatnění diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III tedy podle Soudního dvora vyplývá výlučně z vnitrostátního práva jednotlivých členských států. Jestliže je tedy v České republice možné podrobit soudnímu přezkumu v rámci žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení podle § 10a odst. 1 písm. b) a § 25 písm. i) zákona o azylu i otázku neuplatnění diskrečního oprávnění (rozsudek NSS ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016
24, zejm. body 30 až 34), nejde o situaci, na niž by dopadal čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III, podle něhož existuje právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky.
[16] Jestliže unijní právo vůbec nepožaduje existenci opravného prostředku proti rozhodnutí o nevyužití diskrečního oprávnění, tím spíše nepožaduje existenci opravného prostředku, který by umožňoval ex nunc přezkum této otázky. Ze stejného důvodu ani neexistuje žádné unijní právní pravidlo, které by ve vztahu k přezkumu nevyužití diskrečního oprávnění mělo aplikační přednost vůči § 75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[17] V rámci vnitrostátního práva nemůže být oporou pro požadavek na ex nunc přezkum nevyužití diskrečního oprávnění ani § 32 odst. 9 zákona o azylu, podle něhož při posuzování žaloby ve věci mezinárodní ochrany soud zohlední i nové důležité skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva, jedná li se o takové skutečnosti, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy; v tomto rozsahu není soud vázán žalobními body. Mají
li skutečnosti podle věty první vliv na rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, soud napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení žalovanému. Toto ustanovení, jež je neúplnou transpozicí požadavku čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2023, č. j. 5 Azs 156/2023
32, bod 42), totiž zjevně dopadá pouze na nové skutečnosti týkající se meritorní otázky, zda má žadatel nárok na udělení azylu či doplňkové ochrany, nikoli na skutečnosti rozhodné pro uplatňování nařízení Dublin III.
[18] Pro závěr, že nevyužití diskrečního oprávnění je třeba přezkoumávat ex tunc, nikoli ex nunc, podle NSS svědčí i systémové souvislosti týkající se tohoto institutu. Užití či neužití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III je projevem správního uvážení stěžovatele (rozsudek č. j. 2 Azs 222/2016
24, bod 31). Úkolem soudu přitom není nahradit správní uvážení uvážením soudním. Úkolem soudu je posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem (rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 46, č. 416/2004 Sb. NSS).
[19] Jak již také v minulosti NSS konstatoval, užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým obvyklým počtem řešených žádostí o azyl výrazná menšina. Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční oprávnění podle výše zmíněného ustanovení, je proto správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem projevit jen tehdy, vyjdou li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedené úvahy je v konkrétním případě třeba. Nevyjdou li žádné takové okolnosti najevo, absence zmínky o diskrečním oprávnění nečiní rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (rozsudek č. j. 2 Azs 222/2016 24, bod 34).
[20] Pokud by však mělo být (ne)užití diskrečního oprávnění stěžovatelem přezkoumáváno podle skutkového stavu v době rozhodnutí krajského soudu, byl by tento závěr popřen, jelikož by se napadená rozhodnutí stěžovatele stávala nepřezkoumatelnými až dodatečně, přičemž jakákoli nová skutečnost, která by připadala z hlediska užití čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III v úvahu, by s ohledem na nemožnost nahrazení správního uvážení stěžovatele soudem vedla v zásadě k „automatickému“ zrušení napadených rozhodnutí za účelem jejího nového posouzení. Takový postup by mohl vést k neúměrnému prodlužování procesu určení příslušného členského státu v přímém rozporu se záměrem unijního normotvůrce (srov. body 4 a 5 odůvodnění nařízení Dublin III).
[21] NSS shrnuje, že za situace, kdy unijní právo na přezkum nevyužití diskrečního oprávnění nedopadá a české právo neobsahuje žádné zvláštní pravidlo, které by pro tento případ stanovovalo odchylku od § 75 odst. 1 s. ř. s., je třeba uzavřít, že krajský soud při přezkumu nevyužití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
[22] Takto však krajský soud v nynější věci nepostupoval, a naopak nevyužití diskrečního oprávnění přezkoumal s přihlédnutím ke skutkovému stavu ke dni svého rozhodování, ačkoli právo k takovému postupu neskýtá žádnou oporu. Krajský soud zrušil stěžovatelovo rozhodnutí s ohledem na skutkové okolnosti (navázání partnerského vztahu žalobcem a očekávané narození dítěte), které nastaly po jeho vydání (bod 22 napadeného rozsudku).
[23] NSS v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008
59, dospěl k závěru, že postup krajského soudu, který překračuje rámec kogentního § 75 odst. 1 s. ř. s., představuje nezákonnost, resp. vadu řízení před krajským soudem. V takovém případě je třeba se zabývat tím, zda tato vada mohla mít vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu.
[24] V nynějším případě nemůže být o vlivu této vady na zákonnost napadeného rozsudku pochyb. To, zda jediný důvod, pro který krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, obstojí, či nikoli, totiž závisí výlučně právě na tom, zda byl krajský soud oprávněn přihlédnout ke skutečnostem nastalým po vydání stěžovatelova rozhodnutí. Pokud by se krajský soud řídil výše předestřeným právním názorem NSS a věc posoudil optikou § 75 odst. 1 s. ř. s., jeho rozhodnutí by i s ohledem na závazný právní názor vyjádřený v rozsudku č. j. 2 Azs 135/2024 28 muselo být odlišné (rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 59). NSS tedy uzavírá, že krajský soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jeho rozsudek proto nemůže obstát.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Kasační stížnost je důvodná, a proto NSS zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věty první s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán závěry vyslovenými v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[26] V dalším řízení rozhodne krajský soud v souladu s § 110 odst. 3 s. ř. s. také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti včetně odměny zástupce, jehož krajský soud stěžovateli ustanovil, za úkony právní služby poskytnuté v řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. června 2025
Sylva Šiškeová
předsedkyně senátu