2 Azs 369/2019- 50 - text
2 Azs 369/2019 - 51
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: T. R. S. L., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2019, č. j. OAM
261/ZA
ZA11-P10-2017, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2019, č. j. 1 Az 8/2019
24,
I. Kasační stížnost žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, č. j. 1 Az 8/2019 - 24, rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2019, č. j. OAM
261/ZA
ZA11
P10
2017, jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný nezjistil dostatečně skutečný stav věci ve vztahu k doplňkové ochraně a humanitárnímu azylu, neboť nesplnil svou povinnost obstarat si relevantní informace o zemi původu, týkající se dostupnosti zdravotní péče pro osoby nakažené virem HIV. Žalobce, který je HIV pozitivní, přitom věrohodně tvrdil, že zdravotní péče je v jeho zemi původu nedostatečná, neboť dlouho čekal na léky i na vyšetření a léky bral v polovičních dávkách, aby mu vydržely delší dobu, neboť jich nebyl dostatek.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Jedinou kasační námitkou je, zda měl stěžovatel skutečně povinnost obstarat si informace o zemi původu žalobce ohledně dostupnosti zdravotní péče pro osoby nakažené virem HIV.
[4] V průběhu řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel vydal dne 12. 3. 2020 nové rozhodnutí o zastavení řízení žalobce (č. j. OAM-261/ZA-ZA11-P10-R2-2017), neboť žalobce vzal podáním došlým žalovanému 10. 3. 2020 svou žádost o mezinárodní ochranu zpět. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 6. 2020.
[5] Nejvyšší správní soud proto v první řadě posuzoval, zda jsou splněny podmínky řízení pro věcné rozhodnutí o kasační stížnosti a zda není dán důvod k odmítnutí této stížnosti.
[6] Podle § 65 odst. 1 s. ř. s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Pří soudním přezkumu dle § 65 s. ř. s. je tak věcnou podmínkou soudního přezkumu existence správního rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení.
[7] Soudní přezkum a řízení o kasační stížnosti nemá sloužit k tomu, aby si kterýkoliv z účastníků řízení „ověřoval správnost“ rozhodnutí správního orgánu či správního soudu, ale k domáhání se obrany před nezákonným rozhodnutím správního orgánu či správního soudu, a zejména k účinné nápravě takového stavu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 Ads 147/2015 – 24, bod 10, s poukazem na starší judikaturu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Afs 143/2006 – 95). Jinak řečeno, podmínkou řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je trvání sporu o zákonnost tohoto rozhodnutí.
[7] Soudní přezkum a řízení o kasační stížnosti nemá sloužit k tomu, aby si kterýkoliv z účastníků řízení „ověřoval správnost“ rozhodnutí správního orgánu či správního soudu, ale k domáhání se obrany před nezákonným rozhodnutím správního orgánu či správního soudu, a zejména k účinné nápravě takového stavu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016, č. j. 9 Ads 147/2015 – 24, bod 10, s poukazem na starší judikaturu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2007, č. j. 7 Afs 143/2006 – 95). Jinak řečeno, podmínkou řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je trvání sporu o zákonnost tohoto rozhodnutí.
[8] Bylo-li o žádosti o mezinárodní ochranu žalobce nově pravomocně rozhodnuto, tedy napadené rozhodnutí bylo (podle dostupných informací na základě projevu vůle samotného stěžovatele) pravomocně nahrazeno jiným, novým rozhodnutím, nejsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí ve věci samé, neboť odpadla výše uvedená podmínka řízení a je dán důvod k odmítnutí návrhu (kasační stížnosti) dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Spor o zákonnost rozhodnutí stěžovatele ustal tím, že žalobce změnil názor na svůj zájem pokračovat v řízení a
podle dostupných informací – byl plně „uspokojen“ zastavením správního řízení o své žádosti.
[9] Na tom nemění nic ani okolnost, že následně, zhruba čtyři týdny po zpětvzetí žádosti o azyl, konkrétně dne 7. 4. 2020, vyjádřil žalobce svou vůli v azylovém řízení pokračovat. Tento projev vůle již nemůže zvrátit účinky projevu vůle předtím učiněného a žalovanému došlého, na základě něhož žalovaný ještě před dojitím „odvolání“ zpětvzetí žádosti (dne 12. 3. 2020) rozhodl o zastavení řízení. O případném dalším obsahu podání došlého žalovanému 7. 4. 2020 nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu spekulovat.
[10] Závazný právní názor vyslovený městským soudem tak již stěžovatele neváže. Vztahoval se totiž na další postup stěžovatele jen za implicitní podmínky, že nenastanou nové okolnosti, které by jej učinily irelevantním. Úkon žalobce, který po vydání rozsudku městského soudu projevil vůli v dalším řízení o žádosti o azyl nepokračovat, je onou okolností, jež činí zrušující rozsudek městského soudu nepoužitelným jak co do výroku, tak co do pro stěžovatele jinak závazného právního názoru.
[11] Žalobce samotný se obecně vzato může domáhat soudní ochrany proti uvedenému novému rozhodnutí o zastavení řízení. Tato eventualita je však spíše teoretická, neboť pokud přestal trvat na projednání své žádosti o azyl, stěží bude brojit proti rozhodnutí, jehož výrok jeho přání naplňuje.
[12] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 věta první za použití § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. října 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu