2 Azs 40/2024- 33 - text
2 Azs 40/2024 - 35 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: O. K., zastoupený Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2022, č. j. OAM 73203
4/ZM
2022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 8 A 116/2022 22,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2024, č. j. 8 A 116/2022 22, se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2022, č. j. OAM 73203
4/ZM
2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti celkem 21 600 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Štěpána Svátka, advokáta, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
[1] Žalobce oznámil žalovanému změnu zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (zákon o pobytu cizinců), a k formuláři přiložil dle § 42g odst. 8 téhož zákona smlouvu o budoucí pracovní smlouvě, která byla podepsána jím jako budoucím zaměstnancem a na straně budoucího zaměstnavatele bylo namísto podpisu razítko budoucího zaměstnavatele (právnické osoby). Podle žalovaného je taková smlouva neplatná, protože není podepsána (budoucím) zaměstnavatelem. Otisk razítka nepostačuje. Podle § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců proto žalobce vyrozuměl sdělením o nesplnění podmínek stanovených v § 42g odst. 7 a 8 téhož zákona.
[2] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou k Městskému soudu v Praze (městský soud), který ji zamítl. Podle městského soudu pracovní smlouva musí být uzavřena písemně, přičemž k platnosti právního jednání učiněného písemně se vyžaduje podpis jednajícího. Městský soud se zabýval tím, zda je v případě podpisu pracovní smlouvy přípustné použití mechanického prostředku nahrazujícího podpis, kterým je např. razítko. Podle judikatury Nejvyššího soudu je nepřípustné, aby byla výpověď z pracovního poměru podaná zaměstnavatelem opatřena pouze razítkem předsedy představenstva zaměstnavatele, nikoliv jeho vlastnoručním podpisem. Nyní se sice nejedná o výpověď zaměstnanci, která s sebou nese jistá specifika týkající se zvýšené ochrany zaměstnance jako slabší strany, závěry Nejvyššího soudu jsou však aplikovatelné i v nynější věci, a to s ohledem na význam a závažnost pracovní smlouvy. Ani v judikatuře jiných soudů neshledal oporu pro názor, že v žalobcově případě bylo možné se na straně (budoucího) zaměstnavatele spokojit s otiskem razítka namísto vlastnoručního podpisu. Podle městského soudu tedy smlouva předkládaná cizincem jako součást oznámení dle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců musí být opatřena vlastnoručními podpisy cizince i budoucího zaměstnavatele. II. Argumentace účastníků řízení
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
[4] Podle stěžovatele městský soud pochybil, když se ztotožnil s chybnými právními závěry žalovaného. Nesprávně se zabýval výhradně platností smlouvy o budoucí pracovní smlouvě z pohledu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nikoli tím, zda podání stěžovatele splňovalo podmínky pro oznámení změny zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců, což nejsou zcela totožné otázky. Podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké karty oprávněn podat cizinec mj., pokud uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu. Stěžovatel zdůrazňuje, že byl oprávněn nastoupit na novou pracovní pozici až po oznámení žalovaného o splnění podmínek pro změnu zaměstnavatele. Teprve poté by mohl stěžovatel platně uzavřít pracovní smlouvu a nastoupit do zaměstnání. Z doložené smlouvy o budoucí pracovní smlouvě bylo možno jednoznačně určit účel, který má uzavření smlouvy sledovat, splňuje tedy náležitosti podle § 1787 odst. 2 občanského zákoníku. Také je zřejmé, že budoucí pracovní smlouva bude obsahovat náležitosti podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, jak stanovuje § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[5] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. Nepopírá, že předložená smlouva obsahuje všechny náležitosti podle zákona o pobytu cizinců. I smlouva o smlouvě budoucí však musí být především platně uzavřena, k čemuž s ohledem na chybějící podpis zaměstnavatele nedošlo. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat.
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] Podle § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců je držitel zaměstnanecké karty k oznámení o změně zaměstnavatele podle odst. 7 téhož ustanovení povinen předložit mimo jiné pracovní smlouvu nebo smlouvu o smlouvě budoucí, ze které je patrné, že je uzavřena na v oznámení uvedenou pracovní pozici, která je uvedena v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Smlouva o smlouvě budoucí musí splňovat podmínky uvedené v odstavci 2 stejného ustanovení (výjimka za středníkem se na stěžovatelův případ nevztahuje).
[9] Podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké karty oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení splňující stanovené požadavky na výši odměny za práci cizince.
[10] Podle § 34 odst. 2 zákoníku práce musí být pracovní smlouva uzavřena písemně. Protože zákoník práce sám neupravuje problematiku následků nedodržení předepsané formy právního jednání, je nutné vyjít z obecné úpravy v občanském zákoníku, podle které (§ 582 odst. 1) pokud není právní jednání učiněno ve formě stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Z toho vyplývá, že nedostatek písemné formy pracovní smlouvy způsobuje její neplatnost.
[11] Naproti tomu u institutu smlouvy o smlouvě budoucí upravené v § 1785 a násl. občanského zákoníku výslovně předepsaná forma není, je proto s ohledem na § 559 občanského zákoníku třeba konstatovat, že může být obecně uzavřena i jinak než písemně. Nejvyšší soud nadto v rozsudku ze dne 27. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 72/2021, vyslovil, že požadavek na formu smlouvy o smlouvě budoucí nelze dovozovat z požadavků na formu smlouvy v budoucnu uzavírané. V jím posuzované věci se konkrétně jednalo o budoucí kupní smlouvu, jejímž předmětem plnění měla být nemovitost.
Samotná kupní smlouva na nemovitost podle § 560 občanského zákoníku musí mít písemnou formu. Podle Nejvyššího soudu však to samé neplatí o smlouvě o budoucí kupní smlouvě na nemovitost, která tedy písemně uzavřena být nemusí. Ačkoli toto rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schváleno v podobě judikátu do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS, nebylo dosud překonáno (např. velkým senátem NS, či Ústavním soudem). Proto je NSS následoval, i když se v odborné literatuře objevuje i názor opačný (srov. VOJTEK, Petr.
Přehled rozhodnutí NS nepřijatých v roce 2023 do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní rozhledy, 2024, č. 2, s. 45 50, s. 47.).
[12] Nejvyšší správní soud vnímá určité napětí založené rozdílnými zákonnými požadavky na formu pracovní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí pracovní. Nezbytnost písemného uzavření smlouvy o vzniku pracovněprávního vztahu má zcela jistě posílit právní jistotu stran a usnadnit důkazní situaci pro případ sporu. Také ohledně právního jednání zakládajícího závazek uzavření pracovní smlouvy v budoucnu nelze pustit ze zřetele specifika celé oblasti pracovněprávních vztahů. Jak uvádí odborná literatura, i tento právní vztah před vznikem pracovního poměru se podle § 1 odst. d) zákoníku práce řídí tímto zákonem a jedná se v širším slova smyslu o vztah pracovněprávní (BĚLINA, Miroslav. § 1 [Předmět úpravy]. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 12
13, marg. č. 50.; obdobný závěr v PICHRT, Jan. § 1 [Předmět úpravy]. In: PICHRT, Jan a kol. Zákoník práce: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer 2022). I když stěžovatel nebyl doposud v postavení zaměstnance, je třeba zohlednit, že i v rámci uzavírání smlouvy o budoucí pracovní smlouvě jako budoucí zaměstnanec představoval slabší stranu, neboť se zavázal, že v budoucnu jako slabší strana uzavře pracovní smlouvu. Tato skutečnost odůvodňuje zohlednit i § 19 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého nemůže být neplatnost právního jednání zaměstnanci na újmu, nezpůsobil li neplatnost výlučně sám.
V kontextu možnosti volby formy dvoustranného právního jednání si lze stěží představit, že by zaměstnanec mohl takovou neplatnost způsobit výlučně sám, bez součinnosti druhé smluvní strany. Podle NSS i přes výše zmíněné pochybnosti se v kontextu pracovněprávních vztahů nelze než přiklonit k výkladu příznivějšímu k zachování platnosti takové smlouvy (v souladu s principem preference platnosti zakotveným v § 574 občanského zákoníku).
[13] Smlouva o budoucí pracovní smlouvě předkládaná držitelem zaměstnanecké karty k oznámení o změně zaměstnavatele podle § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců proto nemusí dodržet požadavky kladené na formu samotné pracovní smlouvy, tedy na ni nelze nahlížet jako na neplatnou, pokud není uzavřena písemně. Vzhledem k tomu, že nedostatek podpisu může způsobit neplatnost pouze u písemné formy právního jednání, nezbytným článkem úvahy o neplatnosti smlouvy předložené stěžovatelem musel být jak u městského soudu, tak i u žalovaného (který jej však nevyjádřil výslovně), závěr, že tato smlouva musí být uzavřena písemně. Takový závěr však vzhledem k výše uvedenému neobstojí.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[14] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Jelikož již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a městský soud by nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, NSS za použití § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší li NSS i rozhodnutí správního orgánu a vrátí li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným NSS ve zrušovacím rozhodnutí [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.].
[15] V dalším řízení je na žalovaném, aby posoudil, zda listina předložená stěžovatelem je dostatečným dokladem o uzavření smlouvy o budoucí pracovní smlouvě. Nad rámec výše uvedeného je nutné žalovaného upozornit také na judikaturu NSS ohledně odstraňování vad oznámení podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Pokud toto oznámení obsahuje odstranitelné vady, je správní orgán povinen podle § 154 ve spojení s § 37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, držitele zaměstnanecké karty k odstranění těchto vad vyzvat (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/2023 34, č. 4529/2023 Sb. NSS, bod 18).
[16] Protože NSS zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.), podle kterého má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[17] Stěžovatel uhradil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podání žaloby a 5 000 Kč za podání kasační stížnosti. Stěžovatel vynaložil rovněž náklady na své právní zastoupení. V řízení před městským soudem i NSS byl zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem. Stěžovateli proto náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 [viz čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
[18] Důvodně vynaložené náklady stěžovatele spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi ve výši 4 x 3 100 Kč za čtyři úkony právní služby, tj. převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby, repliku k vyjádření žalovaného k žalobě a sepsání kasační stížnosti [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024], dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 4 x 300 Kč za tyto úkony právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024). Náklady vynaložené stěžovatelem na jeho právní zastoupení tedy činí 13 600 Kč. Protože zástupce není plátcem DPH, jedná se o částku konečnou. Celkem tedy přísluší stěžovateli náhrada nákladů řízení ve výši 21 600 Kč. K úhradě stanovil NSS žalovanému přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. ledna 2025
Eva Šonková předsedkyně senátu