o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném do 12. 10. 2005 I. Sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na po- měry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu $ 12 písm. b) zákona o azylu. II. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak ($ 2 odst. 6 zákona o azylu) nemusí být obdobně závažná jako újmy spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. III. Ustanovení $ 91 zákona o azylu se mohou uplatnit i v případě, kdy naplnění skutkových podstat v něm uvedených je přičitatelné toliko soukromým osobám a kdy se na jejich naplnění veřejná moc vůbec nepodílí či se dokonce dějí v přímém rozporu s její vůlí.
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném do 12. 10. 2005 I. Sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na po- měry v zemi původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu $ 12 písm. b) zákona o azylu. II. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak ($ 2 odst. 6 zákona o azylu) nemusí být obdobně závažná jako újmy spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. III. Ustanovení $ 91 zákona o azylu se mohou uplatnit i v případě, kdy naplnění skutkových podstat v něm uvedených je přičitatelné toliko soukromým osobám a kdy se na jejich naplnění veřejná moc vůbec nepodílí či se dokonce dějí v přímém rozporu s její vůlí.
Prejudikatura: ad III. srov. č. 260/2004 Sb. NSS. Věc: Artyom M. (Arménská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stíž- nosti žalobce. Žalobce požádal v České republice o azyl podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. V žá- dosti ze září 2004 uvedl, že v roce 2000 se vrátil z ČR do Arménie, neboť byl povolán na vojnu. U vojenské jednotky řekl, že je homo- 176 sexuál, načež začal mít potíže - byl bit, nedo- stával jíst; potíže měl celou vojnu. Po návratu z vojny se o jeho sexuální orientaci dozvěděli lidé v místě bydliště, i zde jej údajně bili a pli- vali na něho. Už to nemohl vydržet, a proto SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 2/2007 1066 odjel do ČR. Bál se kamarádů a lidí ze svého okolí. Jako další důvod žádosti žalobce uvedl, že jeho otec v ČR v době podání žádosti o azyl žil již 11 let, onemocněl rakovinou a vyžadoval ne- ustálou péči (otec zemřel v listopadu 2004). Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 3. 2005 nebyl žalobci udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v ustanoveních $ 12, $ 13 odst. 1, 2 a $ 14 zákona o azylu. Zároveň žalovaný rozhodl, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování podle $ 91 téhož záko- na. Žalobci nebyl udělen azyl podle $ 12 zá- kona o azylu proto, že žalovaný dospěl k závěru, že žalobce sice byl pro svoji homosexualitu terčem ústrků od různých lidí ze svého okolí, čítaje v to i kolegy, s nimiž vykonával základní vojenskou službu, ovšem tyto ústrky jednak nepřesáhly mez, za kterou by již po žalobci nebylo lze spravedlivě požadovat, aby je sná- šel, jednak ony ústrky nepocházely od státu či státem kontrolovaných osob, nýbrž od osob soukromých, přičemž státem nebyly podpo- rovány či tolerovány. Trestnost homosexuality pak byla v Arménii ještě předtím, než žalobce požádal o azyl, zrušena. Žalovaný dále vážil, zda nejsou u žalobce dány důvody pro poskytnutí humanitárního azylu podle $ 14 zákona o azylu, avšak neshledal je - touhu pečovat v ČR o hrob zemřelého otce takovým důvodem neshledal. Existenci překážky vycestování podle $ 91 zá- kona o azylu žalovaný rovněž neshledal, ve vzta- hu k homosexualitě žalobce zde konstatoval, že mu pro ni již v Arménii nehrozí trestní postih, neboť tato možnost byla zrušena schválením nového trestního zákoníku. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného ža- lobce vedle uvedení řady jiných informací o svém životě homosexuála v Arménii zdů- raznil, že třebaže zákonné restrikce, které by postih homosexuality umožňovaly (mj. i po- stih trestní), již byly zrušeny, v tradičním ar- ménském prostředí je homosexualita stále považována za nepřijatelnou „úchylku“ od běžného chování. V Arménii převažuje v tom- to ohledu konzervativní myšlení jejích obyva- tel, léta stimulované i možností trestního po- stihu mužské homosexuality. Krajský soud žalobu dne 30. 9. 2005 zamí- ti. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že shodně se žalovaným má za to, že potíže, které měl žalobce pro svoji homose- xualitu se sousedy a kolegy - vojáky základní služby, nebyly pronásledováním ve smyslu $ 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce se ani neobrátil na státní orgány se žádostí o po- moc. Ve shodě se žalovaným měl soud za to, že projevy intolerance se vyskytují i v mno- hem rozvinutějších zemích než Arménie a že jakkoli dřívější trestněprávní úprava v Arménii byla vůči homosexuálům diskriminující, v sou- vislosti s nejnovější legislativní změnou ztráce- jí obavy žalobce na důvodnosti. Žalobci poté, co absolvoval vojenskou službu, již nehrozí ši- kana ze strany dalších vojáků a jeho tvrzení, že mu nebyla poskytnuta pomoc ze strany stát- ních orgánů, jsou vyvrácena dalším tvrzením, že z podnětu rodičů byl v průběhu vojenské služby přeřazen kvůli šikaně k jiné jednotce. Žalobce (stěžovatel) napadl uvedený roz- sudek krajského soudu kasační stížností opřenou o ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z provedených důkazů podle něho vy- plývá, že splňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu $ 12 písm. b) zákona o azylu. Pojem „pronásledování“, o kterém hovoří toto usta- novení, nezahrnuje pouze ohrožení života či svobody přímým jednáním státních orgánů, ale také trpění tohoto ohrožení státními or- gány. V jeho konkrétním případě to bylo tak, že se fakticky musel vrátit z ČR do Arménie ke splnění zákonné dvouleté vojenské služby, nejednalo se tedy o dobrovolný návrat. Při vý- konu vojenské služby se přiznal ke své homo- sexualitě a byl pro ni pronásledován - ostatní vojáci vykonávající základní vojenskou služ- bu mu brali jídlo a bili ho. Nesnášenlivost ostatních obyvatel pokračovala také po skon- čení vojenské služby. Arménské zákonodárství až do 1. 8. 2003 postihovalo homosexuální vztahy jako trestný čin. V průběhu vojenské služby si stěžovatel na různých místech jejího výkonu dostatečně ověřil, že armáda jako ozbrojený sbor státu a veřejnoprávní subjekt systematicky trpěla jeho pronásledování, kte- ré se projevovalo fyzickým týráním (bití, hlad) a psychickým týráním. Vzhledem k to- mu, že až do nedávné doby byly homosexuál- ní vztahy v Arménii trestné, je podle stěžova- 177 1066 tele nenávist vůči homosexuálům u většino- vé společnosti hluboce zakořeněna. Je prav- da, že i v řadě vyspělých demokracií nemají homosexuálové snadný život a jsou i tam dis- kriminováni, avšak v žádné z nich nepostiho- valo podle stěžovatele zákonodárství homo- sexuální vztaby jako trestný čin až do současnosti. Z tohoto důvodu je pronásledo- vání homosexuálů v Arménii na úplně jiné úrovni než v ostatních zemích. Formální zá- kaz diskriminace nezmění myšlení a chování ze dne na den, jestliže donedávna byli všichni učeni, že homosexualita je nejen nenormální a nemorální, ale i trestná. Proto nejen běžní občané, ale také lidé pracující v arménských státních institucích přinejmenším přehlížejí a trpí pronásledování homosexuálů. Pokud se jedná o jeho strach, nejde u stěžovatele jen o subjektivní pocit, nýbrž má své opodstatně- ní v jeho osobních prožitcích při krátkém po- bytu v Arménii, kde byl fyzicky týrán a kde byl týrán i jeho bratr, když se okolí dozvědělo, že stěžovatel je homosexuál. Důvodem jeho pronásledování byla příslušnost k určité so- ciální skupině, a sice homosexuálů. Pokud se týká překážky vycestování podle $ 91 zákona o azylu, měl stěžovatel za to, že v případě ná- vratu do Arménie mu hrozí pronásledování pro příslušnost k sociální skupině homose- xuálů (Úmluva o právním postavení uprchlí- ků hovoří v čl. 33 podle jeho slov o zákazu vy- hoštění a navracení pro příslušnost k určité „společenské vrstvě“), přičemž v jeho přípa- dě je rcálná újma na životě a zdraví a hrozba ponižujícího zacházení. Žalovaný navrhl ve svém vyjádření ke ka- sační stížnosti její zamítnutí. Problémy, které stěžovatel zažil při výkonu vojenské služby, nejsou nyní již aktuální, neboť návrat do této služby mu již (v Arménii) nehrozí. Za svoji od- lišnou sexuální orientaci nebyl stěžovatel v době výkonu vojenské služby trestně stí- hán. Dne 1. 8. 2003 (poté, co stěžovatel v Čer- vnu 2003 absolvoval vojenskou službu) pak vstoupil v platnost nový trestní zákoník, kte- rý jakoukoli diskriminaci z důvodu sexuální orientace zakázal. Nepřátelské jednání ze strany soukromých osob pak není azylově re- levantní, neobrátil-li se stěžovatel na státní or- 178 gány se žádostí o ochranu. Ve vztahu ke stě- žovatelovým námitkám proti posouzení exi- stence překážky vycestování žalovaný uvedl, že případná hrozba reálné újmy na zdraví a ponižujícího zacházení pro sexuální orieén- taci stěžovatele nesouvisí s obsahem a smys- lem $ 91 zákona o azylu, které se týká takové- ho zacházení ze strany státní moci. Stěžovatel žádné jasné obavy ve vztahu ke státu svého původu nevyjádřil, jeho obavy nebyly z hle- diska $ 91 zákona o azylu relevantní. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, Zodůvodnění: Mezi stěžovatelem a žalovaným je nespor- né, že stěžovatel je homosexuálem, že byl pro tuto svoji sexuální orientaci v Arménii ter- čem verbálních a fyzických útoků (včetně bi- tí a odnímání jídla při výkonu základní vojen- ské služby) a že měl potíže s hledáním zaměstnání. Stejně tak je mezi nimi nespor- né, že v Arménii byla do července 2003 muž- ská homosexualita trestným činem a že jí pře- stala být v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku. Rovněž je mezi nimi ne- sporné, že na rovině zákonné, příp. ústavní úpravy jsou základní práva, mj. zákaz diskri- minace, v Arménii v současné době zaručena. Rovněž tak se stěžovatel a žalovaný shodují v tom, že v Arménii přetrvává ve společnosti obecná intolerance k homosexualitě. Účast- níci se však liší v náhledu na to, jaké azylové důsledky má obecná intolerance společnosti k menšinové sexuální orientaci za situace, kdy diskriminace z důvodu této orientace je právem země původu zakázána. V první řadě nutno zdůraznit, že homose- xualita je (a to i v nejtolerantnějších a nejli- berálnějších zemích Západu) charakteristi- kou, která v jistých ohledech komplikuje život jedince již jen proto, že je menšinovou sexuální orientací a jako taková je vždy, po- kud je s ní okolí dotyčné osoby (či dokonce veřejnost) seznámeno, znakem „jinakosti“ ve srovnání se sexuální orientací většinovou a důvodem (či záminkou) pro to, aby na tuto „jinakost“ a na domnělé či skutečné důsledky z ní plynoucí bylo poukazováno. V tomto smyslu je nepochybně menšinová sexuální uM/u orientace „zátěží“ vždy a všude, tedy v každé společnosti, jakkoli v řadě jiných ohledů (na- př. způsob prožívání; povaha vztahů, které dotyčný jedinec navazuje; vlastnosti a schop- nosti, které se někdy s touto sexuální orientací pojí) může být pro jedince oproti těm, jejichž sexuální orientace je většinová, obohacením. Moderní liberální společnosti Západu dospě- ly do stadia, kdy přinejmenším v základních parametrech života nejsou homosexuálové oproti — heterosexuálům © diskriminováni. O rozsáhlém „zrovnoprávnění“ (např. při uza- vírání legálních partnerství srovnatelných s heterosexuálním manželstvím či ohledně umožnění adopce dětí) se ovšem v těchto společnostech vedou již dlouhá léta vášnivé a v řadě ohledů bolestivé diskuse a takové srovnání možností s heterosexuálně oriento- vanými jedinci není ani na Západě považová- no všeobecně a jednoznačně za žádoucí; vý- znamná část aktérů diskursu © tomto problému zastává ve vztahu k homosexualitě či k některým jejím aspektům, projevům či důsledkům intolerantní či přinejmenším re- zervované postoje, a to z důvodů, z nichž ne zcela všechny lze jednoznačně a bez dalšího shledat chimérickými. Obecná situace ve svě- tě je pak z pohledu přijímání homosexuality jako formy normality ještě významně složitěj- ší než ve státech Západu. Uvedené skutečnos- ti musí být vzaty na vědomí při hodnocení homosexuality jako případného relevantní- ho důvodu pro poskytnutí azylu. Z právní úpravy v $ 12 písm. b) a $ 2 odst. 6 zákona o azylu vyplývá, že je důvodné poskytnout politický azyl pro pronásledová- ní z důvodu příslušnosti k sociální skupině tehdy, jsou-li samotná příslušnost jedince k určité sociální skupině či důsledky z této příslušnosti zřetelně plynoucí přímým či zprostředkovaným důvodem ohrožení jeho života nebo svobody či důvodem opatření pů- sobících psychický nátlak nebo jiných obdob- ných jednání, pokud je provádí, podporují či trpí úřady země původu nebo pokud tato ze- mě není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. V první řadě nutno proto zodpovědět otázku, zda homosexualita sama o sobě vy- tváří příslušnost jedince k určité sociální sku- pině. Nepochybně tomu tak je, pokud tato vlastnost je ve společnosti, v rámci níž se pří- slušnost jedinců k určitým sociálním skupi- nám posuzuje, relevantním rozlišovacím kri- tériem a pokud je u konkrétního jedince relativně nezměnitelná - „daná“; jinak řeče- no, homosexuálové vytvářejí sociální skupi- nu tam, kde je tato jejich charakteristika vý- znamná pro náhled okolí (či v širším ohledu společnosti jako takové) na ně; o tom, že se jedná - vyjma případů vynucené či příleži- tostné homosexuality (např. ve věznicích Či při homosexuální prostituci) - o „danou“ vlastnost v tom smyslu, že není volbou dotyč- ného jedince, nýbrž v zásadě vrozenou vlast- ností, existuje v západní sexuologii výrazně převažující konsensus. Homosexuálové by nevytvářeli sociální skupinu, pokud by tato vlastnost byla v očích jejich okolí víceméně irelevantní (v soudobých západních demo- kraciích nejsou proto sociální skupinou na- př. osoby s hnědými vlasy, protože tato jejich charakteristika je v očích jejich okolí irele- - vantní v tom smyslu, že podstatně neovlivňu- je náhled okolí na ně; skutečnost, že někomu se hnědé vlasy mohou z estetického hlediska líbit, zatímco jinému naopak ne, nelze ještě považovat za vytváření náhledu na jedince, neboť ten se vztahuje k takovým jeho charak- teristikám, které jsou v dané společnosti - ať již z důvodů racionálních či iracionálních - považovány obecně za významné a vypovída- jící o něm). V tomto smyslu jsou homosexuá- lové sociální skupinou stále ještě i v drtivé většině liberálních západních demokracií, neboťi zde zpravidla tato jejich charakteristi- ka je pro jejich okolí, tj. jiné lidi, zajímavá a někdy dokonce důležitá a v očích těchto ji- ných lidí je zařazuje do určité skupiny lidí s obdobnou relevantní vlastností. Tím spíše pak lze pro účely zákona o azylu o homose- xuálech hovořit jako o sociální skupině v ze- mích, v nichž příslušnost k menšinové sexu- ální orientaci dotyčného jedince v očích jeho okolí výrazně vyděluje z „většiny“ a v nichž je vnímána jako jeho důležitá (a - nutno pozna- menat - negativní) vlastnost. V Arménii, kde - jak se žalovaný i stěžovatel shodují - ve spo- lečnosti existuje všeobecná intolerance k ho- 179 1066 mosexualitě, tedy homosexuální orientace, pokud není důkladně tajena, tj. pokud se do- tyčný jedinec navenek projevuje jako homo- sexuál, byť již jen tím, že tuto svoji sexuální orientaci přiznává (aniž by nutně vedl homo- sexuální partnerský život či dokonce vyvíjel veřejné aktivity související s jeho sexuální orientací), „zařazuje“ tohoto jedince do soci- ální skupiny homosexuálů. Nad rámec výše uvedených argumentů poznamenejme, že postihování lidí za homo- sexuální aktivity je i podle významných názo- rů doktríny azylového práva považováno za pronásledování z důvodu příslušnosti k soci- ální skupině (viz zejm. Kálin, Walter: Grund- riss des Asylverfahrens. Basel/Frankfurt 1990, str. 97). Ostatně též čl. 10 bod 1. písm. d) tzv. „kvalifikační směrnice“ (Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o mini- málních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany) stanoví, že při posuzo- vání důvodů pronásledování přihlíží členský stát k těmto hlediskům: C.) A) skupina tvoří určitou společen- skou vrstvu, zejména jestliže - příslušníci této skupiny sdílejí vrozený charakteristický rys nebo společnou minu- lost, kterou nelze změnit, nebo sdílejí cha- rakteristiku nebo přesvědčení, které jsou na- tolik zásadní pro totožnost nebo svědomí, že daná osoba nemá být nucena, aby se jí zřekla, a - tato skupina má v dotyčné zemi odliš- nou totožnost, protože ji okolní společnost vnímá jako odlišnou; v závislosti na okolnostech existujících v zemi původu může určitá společenská vrstva představovat skupinu založenou na společném charakteristickém rysu sexuální orientace. Sexuální orientaci nelze chápat tak, že by zahrnovala akty považované po- dle vnitrostátních právních předpisů člen- ských států za trestné. O hlediscích spojených s pohlavím lze uvažovat, aniž by sama vy- 180 tvářela © domněnku tohoto článku; (...). použitelnosti Český zákonodárce výše uvedené ustano- vení směrnice reflektuje - dlužno podo- tknout, že poněkud zavádějícím způsobem - v novém znění $ 12 písm. b) zákona o azylu, ve znění zákona č. 165/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změ- ně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České re- publiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a ně- které další zákony, který nově jako azylově re- levantní příčinu pronásledování zakotvuje důvod spočívající v pohlaví pronásledované- ho. Nejvyšší správní soud k tomu na okraj po- znamenává, že pohlaví jedince ještě samo o sobě nijak nesouvisí s jeho sexuální orien- tací a že jsou velmi dobře představitelné formy pronásledování odvislé od pohlaví proná- sledovaného a nijak nesouvisející s jeho sexuální orientací (např. pronásledování žen vyplývající z jejich druhořadého společenské- ho postavení) a naopak formy pronásledování odvislé od sexuální orientace a nezávislé na pohlaví pronásledovaných (pronásledování gayů a lesbiček, tj. homosexuálně orientova- ných jedinců obého pohlaví, pro jejich se- xuální orientaci). V každém případě však - jak o tom svědčí argumenty sociologické, doktrinální názory i legislativní vývoj v rámci EU - existují vážné a legitimní důvody pro to, aby sexuální orien- tace žadatele o azyl mohla být podle okolnos- tí a s ohledem na poměry v zemi původu po- važována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině. Příslušnost k sociální skupině homose- xuálů či důsledky z ní plynoucí musí být dů- vodem (přímým či zprostředkovaným) k pro- jevům zákonem charakterizovaných forem negativních jednání vůči němu. Tato pod- mínka může být splněna, pokud samotná ho- mosexuální orientace bude okolím daného jedince vnímána jako nežádoucí, ostudná či nepřijatelná a pokud bude důvodem pro vše- obecně výrazně negativní reakce okolí vůči němu. I tato podmínka byla v případě stěžo- vatele podle všeho dána, přinejmenším po určitou dobu, neboť jeho okolí na něho ze- jména při výkonu vojenské služby, ale i v dal- ších životních situacích hledělo výrazně ne- gativně toliko z důvodu, že byl homosexuál. Tyto projevy mu nepochybně působily urči- tou psychickou újmu, neboť působily smě- rem k vyloučení stěžovatele z jeho sociálního prostředí (na vojně, v rodině, v rámci soused- ského společenství a možná - i když toto z vý- povědí stěžovatele jednoznačně nevyplývá - i z pracovní aktivity) a měly výjimečně i for- mu fyzického trýznění (na vojně) či fyzické- ho napadení (mladými sousedy). Nejvyšší správní soud nicméně nemá za to, že uvedené formy negativních reakcí stě- žovatelova okolí dosáhly takové intenzity, aby ji bylo lze považovat v daném případě za opatření působící „psychický nátlak“ ve smyslu $ 2 odst. 6 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud má za to, že společenským i práv- ně doktrinálním vývojem je již v řadě ohledů překonán celkově „tvrdý“ náhled na požada- vek intenzity ústrků, kterým musí být homo- sexuál vystaven, aby se jednalo o ústrky azy- lově relevantní, jak jej zformuloval německý Spolkový správní soud ve svém zásadním ju- dikátu ze dne 15. 3. 1988 (BVerwGE 79, 143). Podle tohoto náhledu je homosexualita jako nezměnitelná charakteristika jedince azylově relevantní pouze tehdy, hrozí-li za ni ve státě původu těžký tělesný trest nebo trest smrti a je-li trestem postižena již samotná homose- xuální orientace; hrozící trest tedy musí být, aby byl podle uvedeného náhledu azylově re- levantní, obzvláště přísný a zjevně nesnesitel- ně tvrdý a jeho smyslem musí být více než to- liko postih narušení veřejné bezpečnosti. Nejvyšší správní soud má za to, že takto přís- ně nastavená kritéria azylové relevance ho- mosexuality jsou již neudržitelná, trvá nicmé- ně na tom, že legální pojem „psychického nátlaku“ je z hlediska vyžadované intenzity negativních reakcí okolí, aby jej bylo možno za takový považovat, nutno poměřovat další- mi v $ 2 odst. 6 zákona o azylu výslovně uve- denými azylově relevantními hrozbami, a si- ce „ohrožením života nebo svobody“. Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak jistě nemusí být obdobně závažná jako újmy spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. Nepo- stačí tedy, půjde-li o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku intenziv- ních, pokud tyto ústrky ve svém celku nedo- sáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové bezvý- chodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc in- tenzita uvedených ústrků musí být „objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené ne- gativní životní pocity působeny zpravidla i u ji- ných jedinců nacházejících se ve státě původu žadatele o azyl v obdobné situaci. Takovéto intenzity však ústrky v případě stěžovatele nedosáhly. Z toho, co stěžovatel vy- pověděl, je patrné, že prožíval období dosti in- tenzivních problémů, a to v době, kdy byl na vojně, avšak zde lze jejich intenzitu přičítat ze- jména specifické situaci maskulinního vojen- ského prostředí, které svádí k šikaně i v armá- dách řady vyspělých liberálně demokratických států. Vojenská služba však byla ve stěžovatelo- vě životě pouze přechodným obdobím a poní se intenzita jeho problémů znatelně zmenšila. Odmítání přijetí stěžovatele ze strany sousedů a příbuzenstva jistě působí na jeho psychiku negativně - a působilo by nepochybně i na jiné osoby nacházející se v obdobné situaci - avšak v tomto případě ještě nelze hovořit o tak nega- tivním přijetí, že by to stěžovateli bralo pocit ži- votní perspektivy, když už pro nic jiného, tak proto, že stěžovatel není odmítán celou rodinou, nýbrž pouze příslušníky širšího pří- buzenstva. Obtíže se získáváním zaměstnání pak podle toho, co stěžovatel uvedl, nelze jed- noznačně přičítat jeho sexuální orientaci; vý- znamně zde nepochybně spolupůsobila i cel- ková vysoká nezaměstnanost a nepříliš dobrá hospodářská situace v Arménii a to, že se stěžo- vatel pokoušel najít práci pouze v jednom sek- toru ekonomiky (stavebnictví). Již jen z uvedeného důvodu proto nelze dát stěžovateli za pravdu, že v jeho případě je dán důvod pro poskytnutí azylu podle $ 12 písm. b) zákona o azylu. U stěžovatele však není dána ani další nut- ná podmínka: 181 1066 Psychický nátlak pro příslušnost k sociál- ní skupině homosexuálů by byl azylově rele- vantní, pouze bylli by přičitatelný veřejné moci ve státě původu. Z politického a legisla- tivního vývoje ve státě původu však ani v ná- znacích nevyplývá, že by tam veřejná moc uvedený nátlak prováděla, organizovala, pod- porovala či jeho provádění tolerovala. Nao- pak, legislativní vývoj (zrušení trestnosti ho- mosexuality) nasvědčuje spíše tomu, že veřejná moc posouvá své vnímání homosexu- ality směrem ke standardům převažujícím v západních liberálních demokraciích. Veřej- né moci nelze přičítat, pokud obyvatelstvo státu či jeho významná část má o určité otáz- ce „mravnostní povahy“ (tou je i náhled na to, zda je ze společenského hlediska přípustná homosexuální orientace) takové mínění, že se z pohledu standardů západních liberál ních demokracií jeví jako netolerantní. Co by však veřejné moci bylo nutno zásadně přičí- tat, je, pokud by obyvatelstvu nebránila tuto netoleranci projevovat, tj. např. pokud by pří- slušníky homosexuálních minorit nebránila před zřetelným a bezprostředně hrozícím ne- bezpečím fyzického napadení, pokud by se nesnažila již proběhlá napadení, o nichž se dozvěděla, vyšetřovat a případně trestat a po- kud by přiměřenými opatřeními nepředchá- zela projevům intolerance či je dokonce pří- mo nebo nepřímo rozdmýchávala. Obířer dictum nutno poznamenat, jak to ostatně již např. německá judikatura uznává téměř dvě desetiletí (viz shora citovaný judikát Spolko- vého správního soudu), že nepochybně by za pronásledování bylo nutno považovat, pokud by samotný dobrovolný homosexuální po- hlavní styk (vyjma styku mezi dospělým a ne- zletilcem) byl bez dalšího považován za trest- ný čin, za který by hrozila významná sankce (třeba trest smrti, udělovaný za takové jedná- ní vcelku běžně např. v Íránu, někdy i nezleti- lým, jako 19. 7. 2005 v Mašhádu, viz např. http:;//de.wikinews.org/wiki/Iran: Zwei Ju- gendliche hingerichtet). K ničemu takové- mu však ve vztahu ke stěžovateli v Arménii nedošlo. Ještě předtím, než stěžovatel zemi původu opustil, byla trestnost homosexuality zrušena a ze Zprávy o dodržování lidských práv za rok 2003 ze dne 25. 2. 2004, vydané 182 Ministerstvem zahraničí Spojených států amerických, jež byla podkladem pro rozhod- nutí žalovaného, vyplývá, že i v dalších ohle- dech směřuje vývoj ve věci vztahu státních orgánů k homosexuální minoritě k lepšímu. Ve zprávě se hovoří o tom, že policisté se v několika případech pokoušeli homosexuál- ní osoby vydírat odhalením jejich orientace jejich rodinám, ovšem v jednom případě, kdy organizace na ochranu lidských práv oznámi- la toto vydírání příslušnému policejnímu ná- čelníkovi, pronásledování ustalo (o případ- ném potrestání osob, jež měly vydírat, nebylo nic známo). Skutečnost, že homosexuálové spolu se Svědky Jehovovými byli podle svých tvrzení častým terčem šikany a zneužívání v rámci vojenské služby, nelze v kontextu vše- obecných společenských a státních poměrů v Arménii ještě považovat za toleranci státu k jejich pronásledování - šikana je v armádě běžná, poměry např. ve věznicích špatné (avšak stát nebrání jejich kontrole ze strany nevládních lidskoprávních organizací, nao- pak tyto kontroly některými opatřeními usnadnil), korupce všeobecně silně rozšířená a v některých ohledech nejsou plně kontrolo- vány ani určité bezpečnostní složky. Ústrky, jimž byl stěžovatel vystaven, tedy měly původ v jednání soukromých osob a vy- plývaly z náhledu převažující části arménské- ho obyvatelstva na homosexualitu jako na cosi nemravného a odpuzujícího, zkrátka negativ- ního. Přičitatelnost ústrků veřejné moci tedy nelze u stěžovatele shledat. Na doplnění dlužno dodat, že skutečnost, že se stěžovatel vrátil do Arménie zejména za účelem výkonu vojenské služby, nelze ještě považovat za nedobrovolný návrat. Je pravda, že v jeho rozhodování jistě hrála významnou roli skutečnost, že pokud by se nevrátil, mohl by jeho mladší bratr mít administrativní obtíže s vystavením pasu. Požadavek vykonat vojen- skou službu však nutno mít - za předpokladu, že taková služba se vykonává humánním způ- sobem - za legitimní požadavek státu. Nut- nost vykonat vojenskou službu proto sama o sobě bez dalšího nepředstavuje azylově re- levantní okolnost (srov. v této souvislosti zá- věry uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, čj. 6 A 502/94-39, publikovaném v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 415/1999 a v Soudní judika- tuře č. 4/1999, str. 124; srov. dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004-49, publikovaný na www.nssoud.cz). C.) Smyslem a účelem ustanovení $ 91 zá- kona o azylu je poskytnout subsidiární ochra- nu a možnost legálního pobytu na území Čes- ké republiky těm žadatelům o azyl, kterým nebyl azyl udělen z důvodů podle $ 12 až $ 14 zákona o azylu, ale u nichž by bylo z důvodů v tomto ustanovení taxativně uvedených (vy- cházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimeč- ně, z hledisek humanity) neúnosné, nepřimě- řené či jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. Není zde - na rozdíl od hledisek $ 12 až $ 14 zákona o azylu - rozhodné, zda jednání osob a poměry nebo stav věcí, kvůli kterým lze ustanovení $ 91 zákona o azylu uplatnit, jsou přičitatelné veřejné moci ve stá- tě původu, nýbrž prostě postačí, že jsou dány, Znamená to tedy, že ustanovení $ 91 zákona o azylu se mohou uplatnit i v případě, kdy na- plnění skutkových podstat v něm uvedených je přičitatelné toliko soukromým osobám a kdy se na jejich naplnění veřejná moc vů- bec nepodílí či se dokonce děly v přímém rozporu s její vůlí (srov. též argumentaci v rozsudku Nejvyššího správního soudu pub- likovaném pod č. 260/2004 Sb. NSS, srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 7/2003-60; oba judikáty publikovány na www.nssoud.cz). Názor žalo- vaného, že ustanovení $ 91 zákona o azylu se týká toliko zacházení ze strany státní moci, proto není správný. Ohrožení života nebo svobody z důvodu příslušnosti k sociální skupině homosexuálů [$ 91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o azylu] u stěžovatele v Arménii již prima facie nepa- dá v úvahu, neboť - jak bylo výše podrobně vyloženo - takový typ újmy stěžovateli vůbec nehrozí; hrozí mu toliko ústrky působící na jeho psychiku a výjimečně i fyzické útoky, ovšem nikoli takové, u nichž by bylo pravdě- podobné ohrožení života. Stěžovateli však nehrozí ani ponižující a tím méně nelidské zacházení [$ 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu); trest, jakožto sankce uložitelná za porušení práva, stěžova- teli z povahy věci nehrozí, neboť homosexua- lita není již v Arménii protiprávní. Legální po- jem ponižujícího zacházení i v tomto případě vyžaduje určitou minimální intenzitu újmy, která má žadateli oazylv případě vycestování hrozit. Typově je takto vyžadovaná minimální intenzita újmy srovnatelná s intenzitou újmy hrozící při nejmírnější azylově relevantní újmě, tj. takové, jež by ještě naplnila znak „pronásledování“ ve smyslu $ 2 odst. 6 záko- na o azylu. Jak bylo výše podrobně vyloženo, intenzita ústrků v případě stěžovatele nedo- sáhla stupně, který by bylo lze charakterizo- vat jako opatření působící psychický nátlak. Psychický nátlak je přitom typově vzato zpra- vidla „nejmírnějším“ zásahem do práv stěžo- vatele, který může být ve smyslu $ 2 odst. 6 zákona o azylu azylově relevantní. 1067 Státní kontrola: měření hluku z provozoven služeb k $ 88 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvi- sejících zákonů, ve znění zákona č. 274/2001 Sb.* k $.12 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole Provádí-li orgán ochrany veřejného zdraví měření hluku z provozovny služeb bez přítomnosti provozovatele této služby, případně jeho zaměstnance či zástupce, a bez toho, aby provozovatel byl o měření vyrozuměn, postupuje v rozporu se záko- » Nyní též ve znění zákonů č. 320/2002 Sb., č 274/2003 Sb. a č 392/2005 Sb. 1067 nem [$ 88 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně ně- kterých souvisejících zákonů, $ 12 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o stát- ní kontrole]. S ohledem na zvláštní charakter měření hluku z provozoven služeb však není třeba, aby byl provozovatel služby o měření vyrozuměn dopředu a měře- ní byl přítomen po celou jeho dobu. Naopak v zájmu zajištění řádného a pravdivého změření hluku je žádoucí, aby orgán ochrany veřejného zdraví v okamžiku, kdy již nebude možné účel měření zmařit, provozovatele, případně jeho zaměstnance či zá- stupce, který se v provozovně zdržuje, o probíhajícím měření vyrozuměl a přizval ho k účasti na něm.
Artyom M. (Arménská republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stíž-
étním případě proto platí, že nebyly-li shledány naplněnými podmínky § 91 odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona o azylu, nebyl shledán ani důvod k uplatnění zásady „non-refoulement“.
I v tomto ohledu, tj. ve vztahu k námitce nesprávné aplikace § 91 zákona o azylu, je tedy stěžovatelova stížní námitka nedůvodná.
VI.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnost. Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 4 in fine ve spojení s § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. října 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu