ké republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) k čl. 9 odst. 2 a 3 nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro ur- čení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států k čl. 11 odst. 1 písm. a) Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 me- zi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (Schengenská úmluva) (Úř. věst. L 239, 22. 9. 2000, s. 19) k části VI. bodům 1.3 a 1.4 Společné konzulární instrukce k vízům pro diplomatické mise a kon- zulární úřady (Úř. věst. C 326, 22. 12. 2005, s. 1)
I. Doba platnosti, na kterou je krátkodobé vízum vydáno, představuje období, ve kterém je držitel víza oprávněn k povolenému počtu vstupů na území příslušného členského státu Evropské unie, kde může po stanovenou dobu pobývat.
II. Zánik platnosti krátkodobého víza nastane vždy okamžikem vyčerpání povo- leného počtu vstupů, a to i v případě, že k tomuto vyčerpání dojde před uplynutím doby, na kterou bylo toto vízum vydáno. Okamžikem vyčerpání se přitom rozumí vycestování držitele krátkodobého víza z území příslušného členského státu Evrop- ské unie, pokud povolený počet vstupů na toto úzetní již využil. HI. Před aplikací konkrétních kritérií uvedených v čl. 9 nařízení Rady (ES) č. 343/2003 je vždy nutné nejprve bezpečně zjistit, zda žadatel o azyl je držitelem jed- noho nebo více platných víz (či povolení k pobytu). Teprve na základě tohoto zjiště- ní je možné zvolit příslušné kritérium, kterým se určuje členský stát příslušný k po- 2x4 souzení konkrétní žádosti o azyl. 706
C.) Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud především zjistil, že vízum pro pobyt v České republice typu „C“ bylo stěžo- vatelce vydáno dne 29. 11. 2006 na dobu od 5. 1. 2007 do 19. 1. 2007 pro jednorázový vstup v délce 12 dnů. Vízum pro pobyt v Pol- » Neoficiální český překlad rozsudku viz např. Judikatura Evropského soudního dvora (ASPD, č. 3/2004, s.139. 1874 sku typu „C“ bylo stěžovatelce vydáno dne 17. 10. 2006 na dobu od 25. 10. 2006 do 22. 4. 2007 pro jednorázový vstup v délce 5 dnů.
Z celních razítek v pasu vyplývá, že stěžova- telka vycestovala dne 23. 12. 2006 z Bělorus- ka do Polska a dne 24. 12. se vrátila přes stej- né hraniční přechody (Terespol a Brest) zpět do Běloruska. Do České republiky přicestova- la tranzitem přes Polskou republiku dne 10. 1. 2007, žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany podala dne 11. 1. 2007. Dne 25. 1. 2007 bylo stěžovatelce doručeno napadené rozhodnutí žalovaného, tentýž den potom by- la stěžovatelka přemístěna z České republiky do Polské republiky.
Z protokolu o zadržení stěžovatelky, který dne 25. 1. 2007 vystavila služba pohraniční kontroly v Cieszynie, vyplývá, že stěžovatelka byla předána do Polské republiky na základě nařízení a podávala návrh na přiznání statusu uprchlíka na území Polské republiky, při- čemž podle polského práva [čl 40 odst. 1 písm. a) ustawy o udzielaniu cudzoziemcom ochrony na terytorium Polski ze dne 13. červ- na 2003] nemá právo vstupu na území Polské republiky. C.) VL Relevantní právní úprava Sxí [11] Nejvyšší správní soud se nejprve za- býval relevantní komunitární právní úpra- vou.
Nařízení stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzo- vání žádosti o azyl podané státním příslušní- kem třetí země v některém z členských států [čl. 1 nařízení). Podle čl. 2 písm. k) nařízení se „vízem“ rozumí „povolení nebo rozhodnu- tí členského státu požadované pro tranzit ne- bo vstup za účelem zamýšleného pobytu v da- ném členském státě nebo ve více členských státech.“ „Krátkodobé“ vízum je pro účely naří- zení definováno jako „povolení nebo rozhod- nutí členského státu požadované pro vstup za účelem zamýšleného pobytu v daném člen- ském státě nebo ve více členských státech bo dobu, jejíž celková délka nepřesahuje tři měsí- ce“ [čl.
2 písm. k) bod ii) nařízení.
[12] Kritéria, podle kterých se určuje pří- slušný členský stát k posouzení žádosti o azyl, 708 jsou stanovena v kapitole III nařízení, z nichž relevantní pro posuzovaný případ jsou ze- jména kritéria uvedená v čl. 9. „Článek 5 1. Kritéria k určení příslušného členské- ho státu se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole.
2. Členský stát příslušný v souladu s kri- térii se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel o azyl podal první žádost u některé- ho členského státu. (...) Článek 9 1. Pokud je žadatel o azyl držitelem plat- ného povolení k pobytu, je k posouzení žá- dosti o azyl příslušný členský stál, který toto povolení vydal.
2. Pokud je žadatel o azyl držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o azyl příslušný členský stát, který toto ví- zum udělil, ledaže bylo vízum uděleno v za- stoupení nebo s písemným souhlasem jiného členského státu. V tom případě je k posouzení žádosti o azyl příslušný tento druhý členský stát. Pokud členský stát zejména z bezpeč- nostních důvodů předem konzultuje ústřední orgán jiného členského státu, nepředstavuje odpověď druhého členského státu písemné povolení ve smyslu tohoto ustanovení.
3. Pokud je žadatel o azyl držitelem více platných povolení k pobytu nebo víz vydaných různými členskými státy, přejí- mají členské státy příslušnost k posouze- PP ní žádosti o azyl v tomto pořadí: a) členský stát, který vydal povolení k po- bytu přiznávající právo na nejdelší pobyt, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, člen- ský stát, který vydal povolení k pobytu, jehož doba platnosti skončí jako poslední; b) členský stát, který udělil vízum, je- hož doba platnosti skončí jako poslední, pokud se jedná o stejný druh víz; c) pokud se jedná o různé druhy víz, člen- ský stát, který udělil vízum s nejdelší dobou platnosti, nebo pokud jsou doby platností stejné, členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední.
(...) Článek 13 Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl, je k posouzení žádosti o azyl přísluš- ný první členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána.“ [13] Nařízení sice pracuje s termínem „platné vízum“, nicméně problematiku ukončení platnosti krátkodobého jednorázo- vého víza explicitně neupravuje. Na rozdíl od vnitrostátního českého práva [viz $ 62 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně dalších zá- konů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)] polské vnitrostátní právo neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že platnost jednorázového krátkodobého ví- za končí vycestováním cizince z území České republiky.
Polský zákon o cizincích nicméně odkazuje na předpisy Společenství, konkrét- ně na Schengenský hraniční kodex a Rozhod- nutí výkonného výboru o neplatnosti víz (čl. 44 ustawy o cudzoziemcach, upravující předčasné ukončení platnosti víz) a na Spo- lečnou konzulární směrnici (čl. 48 ustawy o cudzoziemcach, odkazující na její subsidi- ární použití).
[14] Schengenský hraniční kodex [naříze- ní Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob, publ. v Úředním věstníku EU dne 13. 4. 2006 pod č. L 105], se k otázce platnosti víz nevyjadřu- je. Rozhodnutí výkonného výboru o neplat- nosti víz [Rozhodnutí výkonného výboru ze dne 14. prosince 1993 o společných zásadách pro prohlášení jednotných víz za neplatná od počátku, pro jejich zrušení nebo pro zkracová- ní jejich doby platnosti (SCH/Com-ex (93) 24), publ.
v Úředním věstníku EU dne 22. 9. 2000 pod č. L 239] rovněž neřeší otázku zániku krát- kodobého jednorázového víza jeho vyčerpáním. (15] Schengenská úmluva (Úmluva k pro- vedení Schengenské dohody ze dne 14. červ- na 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném od- straňování kontrol na společných hranicích, publ. v Úředním věstníku EU dne 22. 9. 2000 pod č. L 239) k platnosti víz stanoví: „Článek 10 1. Zavádí se jednotné vízum platné pro území všech smluvních stran.
Toto vízum, je- hož platnost upravuje čl. 11, může být uděle- no pro pobyt nejvýše na dobu tří měsíců. (...) Článek 11 1. Vízem zavedeným podle článku 10 může být: a) vízum platné bro jeden nebo něko- lik vstupů, přičemž doba nepřetržitého po- bytu ani celková doba po sobě následujících pobytů nesmí přesáhnout tři měsíce během půl roku ode dne prvního vstupu; (...)“ [16] Toliko Společná konzulární instruk- ce k vízům pro diplomatické mise a konzulár- ní úřady (publ. v Úředním věstníku EU dne 22.
12. 2005 pod č. C 326) výslovně stanoví, že krátkodobé vízum, které lze obecně udělit pro jeden nebo více vstupů, „pozbývá plat- nosti, jakmile se celkový počet vycestování držitele rovná počtu povolených vstupů, a to iv případě, že držitel nevyužil maximál ně povolený počet dnů pobytu“ [viz část VI. (Způsob vyplňování vízového štítku) bod 1.3 (Pole „POČET VSTUPŮ“) odstavec čtvrtý].
VII. Posouzení sporné otázky Nejvyšším správním soudem [17] Z uvedeného přehledu relevantních právních předpisů vyplývá, že polské vnitro- státní právo řešení sporné právní otázky ne- poskytuje. Jelikož však ke skutkovým okolnos- tem v posuzovaném případě došlo po vstupu Polské republiky do Evropské unie, je možné hledat a nalézt řešení v evropském právu, na které polské právo rovněž výslovně odkazuje. Jedná se konkrétně o Schengenskou úmluvu (viz článek 11 bod 15) a Společnou konzulár- ní instrukci k vízům pro diplomatické mise a konzulární úřady smluvních stran Schen- genské úmluvy (viz bod 16), která vychází z hlavy II kapitoly 3 (oddílů 1 a 2) Schengen- 24 ské úmluvy a vztahuje se na posuzování žádo- 709 1874 stí o udělení víz pro pobyt nepřesahující tři měsíce, včetně průjezdních víz, platných pro území všech smluvních stran.
xe [18] Nejvyšší správní soud se na základě interpretace těchto předpisů (Schengenské úmluvy a Společné konzulární instrukce) nutně přiklonil k závěru, že k zániku platnos- ti krátkodobého víza dojde vždy okamžikem vyčerpání povoleného počtu vstupů, a to i v případě, že k tomuto vyčerpání dojde před uplynutím lhůty, na kterou bylo toto vízum vydáno. Dobu platnosti, na kterou je krátko- dobé vízum vydáno, je přitom možné charak- terizovat jako období, ve kterém je držitel ví- za oprávněn k jednomu nebo více vstupů na území příslušného státu, kde může stanove- nou dobu pobývat.
Pokud bylo v konkrétním případě krátkodobé vízum stěžovatelce vydá- no na jeden vstup, platnost tohoto víza skon- čila okamžikem vycestování stěžovatelky z území příslušného státu. K uvedenému zá- věru je možné jednoznačně dospět nejen vý- kladem jazykovým [slovní spojení čl. 11 odst. 1 písm. a) Schengenské úmluvy „platné pro je- den nebo několik vstupů“, „valid for one or more entries“, „valable pour une ou plusteurs entrées“, „fir eine oder mehrere Einreisen gůltiger“], ale rovněž výkladem teleologic- kým; pokud by totiž zákonodárce nepředpo- kládal možnost zániku platnosti víza pro je- den či více vstupů jejich vyčerpáním, smysl tohoto omezení (limitovaný počet vstupů na území daného státu) by se zcela vytratil.
Spo- lečná konzulární instrukce (viz bod 16) tuto interpretaci potvrzuje, neboť obsahuje expli- citní zmínku o ukončení platnosti krátkodobé- ho víza pro jeden vstup, jež nastane vyčerpá- ním tohoto vstupu, a to ještě před uplynutím doby, na kterou bylo vízum vydáno.
[19] Schengenská úmluva je součástí tzv. schengenského acguis, které se na základě Protokolu o začlenění schengenského acguis do rámce Evropské unie, připojeném k tzv. Amsterodamské smlouvě z roku 1997, stalo součástí práva Evropské unie. Amsterodam- skou smlouvou zároveň došlo k převedení azylové, migrační a vízové politiky do komu- nitárního právního rámce (tzv. I. pilíř - viz Hlava VI Smlouvy o založení Evropského spo- 710 lečenství). Vzhledem ke skutečnosti, že v da- ném případě je pro rozhodnutí nezbytná aplikace komunitárního práva a řešená práv- ní otázka vyžaduje interpretaci příslušných právních předpisů v oblasti vízové politiky, Nejvyšší správní soud rovněž zvažoval, zda není povinen předložit Soudnímu dvoru Ev- ropských společenství předběžnou otázku.
[20] Řízení o předběžných otázkách v ob- lasti vízové, azylové a přistěhovalecké politi- ky spadá do článku 68 Smlouvy o založení Ev- ropského společenství (dále jen „SES“). Nicméně i přes formální začlenění do I. pilíře si tato oblast zachovává mírně odlišnou pro- ceduru pro řízení o předběžných otázkách (více viz Bobek, M., Komárek, J., Passer, J. M., Gillis, M. Předběžná otázka v komunitárním právu. Praha: Linde, 2005, s. 13 - 14). Podle článku 68 odst. 1 tohoto článku „jestliže v ur- čité věci, která je předmětem řízení zaháje- ného u soudu členského státu, jehož rozhod- nutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, vy- vstane otázka výkladu této hlavy (tj. Hlavy IV, Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a ji- né politiky týkající se volného pohybu osob) nebo platnosti a výkladu aktů vydaných or- gány Společenství na základě této hlavy, po- žádá tento soud Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce, jestliže je považuje za nutné k vydání svého rozsudku“, aplikuje se čl.
234 SES, tzn. řízení o předběžné otázce.
[21] Podle druhého pododstavce čl. 234 SES „vyvstane-li taková otázka (tj. předběž- ná otázka týkající se výkladu SES, platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou či výkladu sta- tutů subjektů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví) před soudem člen- ského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o roz- hodnutí o těto otázce“. Podle třetího podod- stavce čl. 234 SES „vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhod- nutí nelze napadnout opravnými prostřed- ky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr“. Nejvyšší správní soud je přitom soudem posledního stupně podle třetího pododstavce čl. 234 i podle čl. 68 odst. 1 SES.
[22] Tato povinnost však není bezvýji- mečná. Výjimky z povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce byly stanoveny Soudním dvorem ES v případu CILFIT (viz rozsudek Soudního dvora ES ze dne 6. 10. 1982, Sri. GILFIT a Lanificio di Tabardo SpA v. Minis- terstvo zdravotnictví, 283/81, Recueil s. 3415, body 10 - 20): 1) pokud otázka komunitární- ho práva není relevantní pro řešení daného případu, 2) pokud existuje ustálená judikatu- ra Soudního dvora k dané otázce anebo roz- sudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclaire), 3) pokud výklad a správná aplikace komunitárního © práva jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair), což musí být konstatováno na základě porov- - nání jednotlivých jazykových verzí textu, za předpokladu použití terminologie a právních -.
pojmů komunitárního práva, se zřetelem k odlišnostem interpretace komunitárního práva a za podmínky ujištění, že provedený výklad je stejně zjevný ostatním soudům členských států a Soudnímu dvoru (k výjim- kám podrobněji viz Bobek, M., Komárek, J., Passer, J. M., Gillis, M. Předběžná otázka v komunitárním právu. Praha: Linde, 2005, s. 222 - 231).
[23] Nejvyšší správní soud v této otázce dospěl k závěru, že předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru týkající se určení okamžiku konce platnosti krátkodobého ví- za, které může být platné pro jeden nebo více vstupů, pro účely nařízení, není pro rozhod- nutí v této věci potřebné. I jednotlivé jazyko- vé verze příslušných ustanovení relevantních právních předpisů (Schengenská úmluva, Společná konzulární instrukce) totiž potvrzu- jí výše provedený výklad (viz bod 18) a práv- ní závěr Nejvyššího správního soudu ohledně sporné právní otázky. Proto se Nejvyšší správ- ní soud rozhodl předběžnou otázku neinicio- vat, a to z důvodu zjevnosti interpretace apli- kovaných ustanovení komunitárního práva (acte clair).
[24] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že vízum, které bylo stěžovatelce vy- dáno pro pobyt v Polsku na dobu od 25. 10. do 22. 4. 2007 pro jednorázový vstup v délce 5 dnů, bylo vyčerpáno dne 24. 12. 2006, kdy stěžovatelka vycestovala z území Polské republiky. Toto vízum stěžovatelce za- niklo bez ohledu na skutečnost, že lhůta, ve které mohla využít práva vstoupit na území Polské republiky, měla skončit až 22. 4. 2007. Doba platnosti, na kterou bylo krátkodobé jednorázové vízum vydáno, by byla relevant- ní toliko za předpokladu, že by stěžovatelka v době podání žádosti o azyl dosud dispono- vala právem vstupu na území Polské republi- ky.
O „platném vízu“ přitom není možné ho- vořit, pokud právo, jež bylo tímto vízem zaručeno, již uplatněno být nemůže. Tento právní závěr je v souladu s komunitárním právem, a proto není logické při aplikaci na- řízení (jakožto přímo použitelného předpisu komunitárního práva) volit výklad jiný. Tako- vý postup by byl možný výhradně za předpo- kladu, že by samotné nařízení stanovilo pro účely posuzování platnosti krátkodobých víz odlišný režim. Tak tomu však není. Nařízení, stejně jako relevantní ustanovení Schengen- ské úmluvy a Společná konzulární instrukce, jsou součástí souboru předpisů uplatňova- ných v rámci společné azylové a vízové politi- ky, a proto by pravidla týkající se platnosti krátkodobých víz měla být vykládána a apli- kována u všech předpisů v této oblasti stej- ným způsobem.
[25] Před aplikací konkrétních kritérií na- řízení uvedených v čl. 9 je vždy třeba nejprve bezpečně zjistit, zda žadatel o azyl je držite- lem jednoho nebo více platných víz (či povo- lení k pobytu). Teprve na základě tohoto zjiš- tění je možné zvolit příslušné kritérium. V posuzovaném případě bylo nesprávně apli- kováno ustanovení čl. 9 odst. 3 nařízení, které vychází ze skutečnosti, že žadatel o azyl je dr- žitelem více platných víz vydaných různými členskými státy. V případě stěžovatelky však mělo být použito ustanovení čl. 9 odst. 2 naří- zení, neboť stěžovatelka v době podání žádos- ti o azyl byla držitelkou pouze jednoho plat- ného víza, a sice pro pobyt v České republice.
[26] Lze shrnout, že Česká republika je podle kritérií stanovených nařízením přísluš- ným členským státem k posouzení žádosti 711 1875 o azyl (mezinárodní ochranu) podané stěžo- vatelkou. Žalovaný po posouzení žádosti stě- žovatelky proto postupoval v rozporu s naří- zením, když požádal Polskou republiku ve smyslu čl. 17 nařízení k převzetí stěžovatelky. Žalovaný byl povinen se žádostí stěžovatelky věcně zabývat, a proto je nutné napadené rozhodnutí o zastavení řízení, k jehož vydání nebyl právní důvod, shledat nezákonným.
Krajský soud tedy pochybil, když na základě nesprávného právního výkladu (viz výše) ža- lobu zamítl. 1875 Služební poměr: propuštění ze služebního poměru k $ 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění zákona č. 21/2006 Sb. (v textu jen „služební zákon“)* k $ 247 trestního zákona Odcizením věci se příslušník Policie České republiky dopustí zavrženíhodného jednání, které je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie České republiky. Pokud ta- kový skutek nenaplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle $ 247 trestního zákona, nebyly splněny podmínky pro jeho propuštění ze služebního po- měru podle $ 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru pří- slušníků Policie České republiky, ve znění zákona č. 21/2006 Sb.
Tatsiana K. (Bělorusko) proti Ministerstvu vnitra o odpovědnost státu za posouzení žá- dosti o mezinárodní ochranu, o kasační stížnosti žalobkyně.
[9] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, aby mohla být shledána přijatelnou. Institut přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) byl podrobně vymezen již v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Jedním z důvodů přijatelnosti je i skutečnost, že kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[10] Právní otázka, jejíž nesprávné posouzení stěžovatelka namítá, spočívá v tom, zda stěžovatelka byla v okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice držitelkou toliko platného víza pro pobyt v České republice, či zda vedle tohoto víza měla platné vízum i pro pobyt v Polské republice. Klíčem k řešení této právní otázky je stanovení okamžiku, v němž stěžovatelce zanikla platnost víza pro pobyt v Polské republice, tj. zda platnost víza pro jeden vstup zanikla již jeho vyčerpáním nebo až uplynutím lhůty, ve které mohla stěžovatelka vízum čerpat. Řešení této právní otázky je přitom podstatné pro určení, který z členských států Evropské unie (Česká republika nebo Polská republika) je podle nařízení příslušný k posouzení této žádosti o azyl. Uvedená právní otázka doposud nebyla judikaturou zdejšího soudu řešena, a proto se Nejvyšší správní soud bude předmětnou kasační stížností zabývat meritorně. VI. Relevantní právní úprava
1. Kritéria k určení příslušného členského státu se uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena v této kapitole.
2. Členský stát příslušný v souladu s kritérii se určuje na základě stavu v době, kdy žadatel o azyl podal první žádost u některého členského státu.(…) Článek 9
1. Pokud je žadatel o azyl držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o azyl příslušný členský stát, který toto povolení vydal.
2. Pokud je žadatel o azyl držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o azyl příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno v zastoupení nebo s písemným souhlasem jiného členského státu. V tom případě je k posouzení žádosti o azyl příslušný tento druhý členský stát. Pokud členský stát zejména z bezpečnostních důvodů předem konzultuje ústřední orgán jiného členského státu, nepředstavuje odpověď druhého členského státu písemné povolení ve smyslu tohoto ustanovení.
3. Pokud je žadatel o azyl držitelem více platných povolení k pobytu nebo víz vydaných různými členskými státy, přejímají členské státy příslušnost k posouzení žádosti o azyl v tomto pořadí: a) členský stát, který vydal povolení k pobytu přiznávající právo na nejdelší pobyt, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který vydal povolení k pobytu, jehož doba platnosti skončí jako poslední; b) členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední, pokud se jedná o stejný druh víz; c) pokud se jedná o různé druhy víz, členský stát, který udělil vízum s nejdelší dobou platnosti, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední.(…) Článek 13 Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl, je k posouzení žádosti o azyl příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána“. [13] Nařízení sice pracuje s termínem „platné vízum“, nicméně problematiku ukončení platnosti krátkodobého jednorázového víza explicitně neupravuje. Na rozdíl od vnitrostátního českého práva [viz § 62 odst. 4 zákona č. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)] polské vnitrostátní právo neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že platnost jednorázového krátkodobého víza končí vycestováním cizince z území České republiky. Polský zákon o cizincích nicméně odkazuje na předpisy Společenství, konkrétně na Schengenský hraniční kodex a Rozhodnutí výkonného výboru o neplatnosti víz [čl. 44 ustawy o cudzoziemcach, upravující předčasné ukončení platnosti víz] a na Společnou konzulární směrnici [čl. 48 ustawy o cudzoziemcach, odkazující na její subsidiární použití]. [14] Schengenský hraniční kodex [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob, publ. v Úředním věstníku EU dne 13. 4. 2006 pod č. L 105], se k otázce platnosti víz nevyjadřuje. Rozhodnutí výkonného výboru o neplatnosti víz [Rozhodnutí výkonného výboru ze dne 14. prosince 1993 o společných zásadách pro prohlášení jednotných víz za neplatná od počátku, pro jejich zrušení nebo pro zkracování jejich doby platnosti (SCH/Com-ex (93) 24), publ. v Úředním věstníku EU dne 22. 9. 2000 pod č. L 239] rovněž neřeší otázku zániku krátkodobého jednorázového víza jeho vyčerpáním. [15] Schengenská úmluva [Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, publ. v Úředním věstníku EU dne 22. 9. 2000 pod č. L 239] k platnosti víz stanoví: „Článek 10
3. Pokud je žadatel o azyl držitelem více platných povolení k pobytu nebo víz vydaných různými členskými státy, přejímají členské státy příslušnost k posouzení žádosti o azyl v tomto pořadí: a) členský stát, který vydal povolení k pobytu přiznávající právo na nejdelší pobyt, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který vydal povolení k pobytu, jehož doba platnosti skončí jako poslední; b) členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední, pokud se jedná o stejný druh víz; c) pokud se jedná o různé druhy víz, členský stát, který udělil vízum s nejdelší dobou platnosti, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední.(…) Článek 13 Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl, je k posouzení žádosti o azyl příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána“. [13] Nařízení sice pracuje s termínem „platné vízum“, nicméně problematiku ukončení platnosti krátkodobého jednorázového víza explicitně neupravuje. Na rozdíl od vnitrostátního českého práva [viz § 62 odst. 4 zákona č. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“)] polské vnitrostátní právo neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že platnost jednorázového krátkodobého víza končí vycestováním cizince z území České republiky. Polský zákon o cizincích nicméně odkazuje na předpisy Společenství, konkrétně na Schengenský hraniční kodex a Rozhodnutí výkonného výboru o neplatnosti víz [čl. 44 ustawy o cudzoziemcach, upravující předčasné ukončení platnosti víz] a na Společnou konzulární směrnici [čl. 48 ustawy o cudzoziemcach, odkazující na její subsidiární použití]. [14] Schengenský hraniční kodex [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob, publ. v Úředním věstníku EU dne 13. 4. 2006 pod č. L 105], se k otázce platnosti víz nevyjadřuje. Rozhodnutí výkonného výboru o neplatnosti víz [Rozhodnutí výkonného výboru ze dne 14. prosince 1993 o společných zásadách pro prohlášení jednotných víz za neplatná od počátku, pro jejich zrušení nebo pro zkracování jejich doby platnosti (SCH/Com-ex (93) 24), publ. v Úředním věstníku EU dne 22. 9. 2000 pod č. L 239] rovněž neřeší otázku zániku krátkodobého jednorázového víza jeho vyčerpáním. [15] Schengenská úmluva [Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, publ. v Úředním věstníku EU dne 22. 9. 2000 pod č. L 239] k platnosti víz stanoví: „Článek 10
1. Zavádí se jednotné vízum platné pro území všech smluvních stran. Toto vízum, jehož platnost upravuje čl. 11, může být uděleno pro pobyt nejvýše na dobu tří měsíců. (…) Článek 11
1. Vízem zavedeným podle článku 10 může být: a) vízum platné pro jeden nebo několik vstupů, přičemž doba nepřetržitého pobytu ani celková doba po sobě následujících pobytů nesmí přesáhnout tři měsíce během půl roku ode dne prvního vstupu; (…)“ [16] Toliko Společná konzulární instrukce k vízům pro diplomatické mise a konzulární úřady [publ. v Úředním věstníku EU dne 22. 12. 2005 pod č. C 326] výslovně stanoví, že krátkodobé vízum, které lze obecně udělit pro jeden nebo více vstupů, „pozbývá platnosti, jakmile se celkový počet vycestování držitele rovná počtu povolených vstupů, a to i v případě, že držitel nevyužil maximálně povolený počet dnů pobytu“ [viz část VI. (Způsob vyplňování vízového štítku) bod 1.3 (Pole „POČET VSTUPŮ“) odstavec čtvrtý]. VII. Posouzení sporné otázky Nejvyšším správním soudem [17] Z uvedeného přehledu relevantních právních předpisů vyplývá, že polské vnitrostátní právo řešení sporné právní otázky neposkytuje. Jelikož však ke skutkovým okolnostem v posuzovaném případě došlo po vstupu Polské republiky do Evropské unie, je možné hledat a nalézt řešení v evropském právu, na které polské právo rovněž výslovně odkazuje. Jedná se konkrétně o Schengenskou úmluvu (článek 11, viz bod 15) a Společnou konzulární instrukci k vízům pro diplomatické mise a konzulární úřady smluvních stran Schengenské úmluvy (viz bod 16), která vychází z hlavy II kapitoly 3 (oddílů 1 a 2) Schengenské úmluvy a vztahuje se na posuzování žádostí o udělení víz pro pobyt nepřesahující tři měsíce, včetně průjezdních víz, platných pro území všech smluvních stran. [18] Nejvyšší správní soud se na základě interpretace těchto předpisů (Schengenské úmluvy a Společné konzulární instrukce) nutně přiklonil k závěru, že k zániku platnosti krátkodobého víza dojde vždy okamžikem vyčerpání povoleného počtu vstupů, a to i v případě, že k tomuto vyčerpání dojde před uplynutím lhůty, na kterou bylo toto vízum vydáno. Dobu platnosti, na kterou je krátkodobé vízum vydáno, je přitom možné charakterizovat jako období, ve kterém je držitel víza oprávněn k jednomu nebo více vstupů na území příslušného státu, kde může stanovenou dobu pobývat. Pokud bylo v konkrétním případě krátkodobé vízum stěžovatelce vydáno na jeden vstup, platnost tohoto víza skončila okamžikem vycestování stěžovatelky z území příslušného státu. K uvedenému závěru je možné jednoznačně dospět nejen výkladem jazykovým [slovní spojení čl. 11 odst. 1 písm. a) Schengenské úmluvy „platné pro jeden nebo několik vstupů“, „valid for one or more entries“, „valable pour une ou plusieurs entrée“, „für eine oder mehrere Einreisen gültiger“], ale rovněž výkladem teleologickým; pokud by totiž zákonodárce nepředpokládal možnost zániku platnosti víza pro jeden či více vstupů jejich vyčerpáním, smysl tohoto omezení (limitovaný počet vstupů na území daného státu) by se zcela vytratil. Společná konzulární instrukce (viz bod 16) tuto interpretaci potvrzuje, neboť obsahuje explicitní zmínku o ukončení platnosti krátkodobého víza pro jeden vstup, jež nastane vyčerpáním tohoto vstupu, a to ještě před uplynutím doby, na kterou bylo vízum vydáno. [19] Schengenská úmluva je součástí tzv. schengenského acquis, které se na základě Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie, připojeném k tzv. Amsterodamské smlouvě z roku 1997, stalo součástí práva Evropské unie. Amsterodamskou smlouvou zároveň došlo k převedení azylové, migrační a vízové politiky do komunitárního právního rámce (tzv. I. pilíř – viz Hlava VI Smlouvy o založení Evropského společenství). Vzhledem ke skutečnosti, že v daném případě je pro rozhodnutí nezbytná aplikace komunitárního práva a řešená právní otázka vyžaduje interpretaci příslušných právních předpisů v oblasti vízové politiky, Nejvyšší správní soud rovněž zvažoval, zda není povinen předložit Soudnímu dvoru Evropských společenství předběžnou otázku. [20] Řízení o předběžných otázkách v oblasti vízové, azylové a přistěhovalecké politiky spadá do článku 68 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“). Nicméně i přes formální začlenění do I. pilíře si tato oblast zachovává mírně odlišnou proceduru pro řízení o předběžných otázkách (více viz Bobek, M., Komárek, J., Passer J. M., Gillis, M. Předběžná otázka v komunitárním právu, Praha: Linde, 2005, s. 13 – 14). Podle článku 68 odst. 1 tohoto článku „jestliže v určité věci, která je předmětem řízení zahájeného u soudu členského státu, jehož rozhodnutí již nemůže být napadeno opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, vyvstane otázka výkladu této hlavy (tj. Hlavy IV, Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob) nebo platnosti a výkladu aktů vydaných orgány Společenství na základě této hlavy, požádá tento soud Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce, jestliže je považuje za nutné k vydání svého rozsudku“, aplikuje se čl. 234 SES, tzn. řízení o předběžné otázce. [21] Podle druhého pododstavce čl. 234 SES „vyvstane-li taková otázka (tj. předběžná otázka týkající se výkladu SES, platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství a Evropskou centrální bankou či výkladu statutů subjektů zřízených aktem Rady, pokud tak tyto statuty stanoví) před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nutné k vydání svého rozsudku, požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce“. Podle třetího pododstavce čl. 234 SES „vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr“. Nejvyšší správní soud je přitom soudem posledního stupně podle třetího pododstavce čl. 234 i podle čl. 68 odst. 1 SES. [22] Tato povinnost však není bezvýjimečná. Výjimky z povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce byly stanoveny Soudním dvorem ES v případu CILFIT (viz rozsudek Soudního dvora ES ze dne 6. 10. 1982, Srl. CILFIT a Lanificio di Tabardo SpA v. Ministerstvo zdravotnictví, 283/81, Recueil s. 3415, body 10 - 20): 1/ pokud otázka komunitárního práva není relevantní pro řešení daného případu, 2/ pokud existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce anebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclaire), 3/ pokud výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair), což musí být konstatováno na základě porovnání jednotlivých jazykových verzí textu, za předpokladu použití terminologie a právních pojmů komunitárního práva, se zřetelem k odlišnostem interpretace komunitárního práva a za podmínky ujištění, že provedený výklad je stejně zjevný ostatním soudům členských států a Soudnímu dvoru (k výjimkám podrobněji viz Bobek, M., Komárek, J., Passer J. M., Gillis, M. Předběžná otázka v komunitárním právu, Praha: Linde, 2005, s. 222-231). [23] Nejvyšší správní soud v této otázce dospěl k závěru, že předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru týkající se určení okamžiku konce platnosti krátkodobého víza, které může být platné pro jeden nebo více vstupů, pro účely nařízení, není pro rozhodnutí v této věci potřebné. I jednotlivé jazykové verze příslušných ustanovení relevantních právních předpisů (Schengenská úmluva, Společná konzulární instrukce) totiž potvrzují výše provedený výklad (viz bod 18) a právní závěr Nejvyššího správního soudu ohledně sporné právní otázky. Proto se Nejvyšší správní soud rozhodl předběžnou otázku neiniciovat, a to z důvodu zjevnosti interpretace aplikovaných ustanovení komunitárního práva (acte clair). [24] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že vízum, které bylo stěžovatelce vydáno pro pobyt v Polsku na dobu od 25. 10. 2006 do 22. 4. 2007 pro jednorázový vstup v délce 5 dnů, bylo vyčerpáno dne 24. 12. 2006, kdy stěžovatelka vycestovala z území Polské republiky. Toto vízum stěžovatelce zaniklo bez ohledu na skutečnost, že lhůta, ve které mohla využít práva vstoupit na území Polské republiky, měla skončit až 22. 4. 2007. Doba platnosti, na kterou bylo krátkodobé jednorázové vízum vydáno, by byla relevantní toliko za předpokladu, že by stěžovatelka v době podání žádosti o azyl dosud disponovala právem vstupu na území Polské republiky. O „platném“ vízu přitom není možné hovořit, pokud právo, jež bylo tímto vízem zaručeno, již uplatněno být nemůže. Tento právní závěr je v souladu s komunitárním právem, a proto není logické při aplikaci nařízení (jakožto přímo použitelného předpisu komunitárního práva) volit výklad jiný. Takový postup by byl možný výhradně za předpokladu, že by samotné nařízení stanovilo pro účely posuzování platnosti krátkodobých víz odlišný režim. Tak tomu však není. Nařízení, stejně jako relevantní ustanovení Schengenské úmluvy a Společná konzulární instrukce, jsou součástí souboru předpisů uplatňovaných v rámci společné azylové a vízové politiky, a proto by pravidla týkající se platnosti krátkodobých víz měla být vykládána a aplikována u všech předpisů v této oblasti stejným způsobem. [25] Před aplikací konkrétních kritérií nařízení uvedených v čl. 9 je vždy třeba nejprve bezpečně zjistit, zda žadatel o azyl je držitelem jednoho nebo více platných víz (či povolení k pobytu). Teprve na základě tohoto zjištění je možné zvolit příslušné kritérium. V posuzovaném případě bylo nesprávně aplikováno ustanovení čl. 9 odst. 3 nařízení, které vychází ze skutečnosti, že žadatel o azyl je držitelem více platných víz vydaných různými členskými státy. V případě stěžovatelky však mělo být použito ustanovení čl. 9 odst. 2 nařízení, neboť stěžovatelka v době podání žádosti o azyl byla držitelkou pouze jednoho platného víza, a sice pro pobyt v České republice. [26] Lze shrnout, že Česká republika je podle kritérií stanovených nařízením příslušným členským státem k posouzení žádosti o azyl (mezinárodní ochranu) podané stěžovatelkou. Žalovaný po posouzení žádosti stěžovatelky proto postupoval v rozporu s nařízením, když požádal Polskou republiku ve smyslu čl. 17 nařízení k převzetí stěžovatelky. Žalovaný byl povinen se žádostí stěžovatelky věcně zabývat, a proto je nutné napadené rozhodnutí o zastavení řízení, k jehož vydání nebyl právní důvod, shledat nezákonným. Krajský soud tedy pochybil, když na základě nesprávného právního výkladu (viz výše) žalobu zamítl. [27] Kasační důvod zakotvený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy byl naplněn, a proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil. Krajský soud je v dalším řízení vázán shora uvedeným právním názorem (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). [28] Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu