Pojmem uvedeným v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. "pozemky tvořící s nimi (s objekty komplexní bytové výstavby rozestavěnými k 31. prosinci 1992) jeden funkční celek" je třeba rozumět stavební pozemek, popřípadě pozemek zastavěný stavbou, o niž jde, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení. Slova ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění novely provedené zákonem č. 10/1993 Sb. "dnem účinnosti tohoto zákona", znamenají den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. den 24. 5. 1991, a nikoli den účinnosti zákona č. 10/1993 Sb., který zákon č. 172/1991 Sb. novelizoval.
y provedené zákonem č. 10/1993 Sb. "dnem účinnosti tohoto zákona", znamenají den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. den 24. 5. 1991, a nikoli den účinnosti zákona č. 10/1993 Sb., který zákon č. 172/1991 Sb. novelizoval.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 1026/96
Datum rozhodnutí: 19.12.1997
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Vlastnictví
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 16 / 99
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č.
1/8 v katastrálním území O., který byl oddělen z pozemku parc. č. 1/1 v témže
území s tím, že na tomto pozemku jsou postaveny obytný dům čp. 391, olejová
kotelna a rozestavěný dům komplexní bytové výstavby o 24 bytových jednotkách a
nebytových prostorách. Žalobce svůj nárok opíral o ustanovení zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věci z majetku České republiky do
vlastnictví obcí ve znění pozdějších předpisů.
O k r e s n í s o u d Praha - východ rozsudkem ze dne 22.
září 1995 žalobu zamítl s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Na daný případ aplikoval mimo jiné ustanovení § 3 odst. 3 ve
spojení s § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č.
10/1993 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona
přecházejí z vlastnictví České republiky objekty komplexní bytové výstavby
rozestavěné k 31. prosinci 1992 a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek,
včetně práv a povinností s nimi souvisejících, jestliže jsou v katastrálním
území obce a jejich investory byly ke dni účinnosti tohoto zákona okresní
úřady... . Soud prvního stupně vzal za prokázané, že část pozemku je sice
zastavěna stavbou komplexní bytové výstavby, jejímž investorem ke dni účinnosti
zákona č. 10/1993 Sb., tj. k 1. 1. 1993, byl okresní úřad. V daném případě
však jde o stavbu neoprávněnou, neboť na ni nebylo vydáno ani územní, ani
stavební rozhodnutí. Rovněž nelze přehlédnout, že uvedený pozemek vydal
žalobce oprávněným osobám na úhradu jejich restitučních nároku podle zákona
229/1991 Sb. Konečně soud prvního stupně připomněl, že žalobce do jednoho roku
nepožádal o vklad vlastnického práva.
K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Praze jako
soud odvolací výše označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobě vyhověl, přičemž žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru odvolacího soudu předmětný pozemek
podmínky přechodu vlastnického práva z vlastnictví České republiky do
vlastnictví žalobce zcela splňuje. K tomuto pozemku nikdo neuplatnil restituční
nárok, neboť pozemek měl být vydán jinou právnickou osobou osobám uplatňujícím
restituční nároky jako pozemek náhradní. Proto se na něj nemůže vztahovat
omezení dané v § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Ke dni 31. prosince 1992 byl
tento pozemek ve vlastnictví České republiky a nikoli ve vlastnictví prvého
žalovaného. K uvedenému dni byly na předmětném pozemku rozestavěny objekty
kompletní bytové výstavby - prováděna komplexní bytová výstavba., jejímž
investorem byl bývalý Okresní národní výbor v P. - v., a je nepodstatné, že
pozemek nebyl výslovně označen v té době v územním a stavebním
rozhodnutí. Na přechod vlastnictví na žalobce neměla vliv skutečnost, že v
lhůtě stanovené zákonem nebyl učiněn návrh na zápis do evidence nemovitostí. K
přechodu vlastnictví na žalobce došlo ze zákona, a proto tento zápis nemůže mít
charakter konstitutivní, ale pouze evidenční.
Proti tomuto rozsudku podal druhý žalovaný dovolání s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatel by souhlasil s
právním názorem odvolacího soudu ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 3 zákona č.
172/1992 Sb. ve znění zákona č. 10/1993 Sb., kdyby ovšem pozemek parc. č. 1/8
v O. v době účinnosti zákona č. 10/1993 Sb. skutečně existoval. Pozemek parc.
č. 1/8 v O. však vznikl oddělením z pozemku parc. č. 1/1 na základě
geometrického plánu vyhotoveného až dne 5. 12. 1993 a ověřeného až dne 10. 12.
1993. Tudíž není splněna jedna ze zákonných podmínek “dnem účinnosti zákona”.
Sporné také je, zda pozemek parc. č. 1/8 lze definovat jako pozemek tvořící s
příslušným objektem komplexní bytové výstavby jeden funkční celek s ohledem na
to, že do předmětného pozemku z části zasahuje i objekt domu stavebního
bytového družstva označený jako parc. č. 912, popřípadě, že součástí
předmětného pozemku je i příjezdový i zatravněný prostor označený jako parc.
č. 1/9. Posouzení této otázky nechává žalovaný 2) na úvaze dovolacího soudu.
Pozemek parc. č. 1/1 v O. jako celek sice uvedenou podmínku “ke dni účinnosti
zákona” splňoval, rozhodně by však nebyla naplněna podmínka “tvořící s nimi
jeden funkční celek” ať již z důvodu, že se na tomto pozemku nacházejí jiné
bytové jednotky, nebo že část pozemku byla užívána jako zahrádky apod. Domnívá
se proto, že žalobce chtěl zákon obejít tím, že dodatečně nechal geometrickým
plánem požadovanou část pozemku oddělit. Z těchto důvodů žalovaný pozemkový
úřad navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že ke
geometrickému oddělení pozemku parc. č.1/8 došlo proto, aby byly co nejméně
dotčeny zájmy oprávněných osob ve vztahu k pozemku parc. č. 1/1. Přitom
pozemek parc. č. 1/1 nepochybně ke dni účinnosti zákona splňoval podmínku, aby
se stavbami komplexní bytové výstavby tvořil jeden funkční celek. Stavby
komplexní bytové výstavby na něm byly prokazatelně postaveny. Jestliže tuto
podmínku splňoval pozemek parc. č. 1/1 jak celek, potom ji nepochybně musí
splňovat i jeho část, kterou je pozemek parc. č. 1/8, neboť právě tato část je
tou, která je nejvíce a bezprostředně zastavěna. Skutečnost, zda na pozemku
parc. č. 1/1 se nacházely ještě jiné objekty, nemá pro posouzení věci žádný
význam. Žalobce oddělením pozemku parc. č. 1/8 z pozemku parc. č. 1/1 nechtěl
obejít zákon, ale naopak v zájmu restituentů požadoval pouze jeho část, která
je nezbytná k existenci a užívání komplexní bytové výstavby, ačkoli mohl
požadovat celý pozemek parc. č. 1/1. Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného
bylo zamítnuto.
Žalovaný státní statek ve svém vyjádření k dovolacímu řízení
uvedl, že je sice jedním z nástupců Státního statku K., který zanikl, nicméně
se nepovažuje za účastníka řízení z titulu právního nástupnictví, neboť
nepřevzal žádný nemovitý majetek po Státním statku K.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Především je třeba říci, že slova ustanovení, jež je v daném
případě vykládáno, “dnem účinnosti tohoto zákona”, znamenají den účinnosti
zákona č. 172/1991 Sb., tj. den 24. 5. 1991, a nikoli den účinnosti zákona jej
novelizujícího č. 10/1993 Sb. Je tomu tak proto, že tento výraz je použit přímo
v textu (byť novelizovaného) zákona č. 172/1991 a proto, že zákon č. 10/1993
Sb., novelizující i jiné zákony, neměl v tomto ohledu žádné zvláštní
intertemporální ustanovení. Pokud by zákon sledoval záměr, aby nové ustanovení
mělo účinky k jinému dni než výslovně uvedenému “dni účinnosti tohoto zákona”,
neměl důvod tato slova vkládat do nových ustanovení novely. Nové ustanovení § 3
odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., jímž byl tento zákon doplněn uvedenou novelou,
se tak stalo součástí tohoto zákona. V této souvislosti lze rovněž odkázat na
obdobný výklad slov “dnem účinnosti tohoto zákona”, užitý v zákoně č. 183/1993
Sb., jímž byl novelizován zákon č. 229/1991 Sb., který učinil Ústavní soud ve
svém nálezu publikovaném pod č. 131/1994 Sbírky zákonů - část IIa odůvodnění na
straně 1276. Ostatně tato slova se v zákoně č. 172/1991 Sb. vyskytují na více
místech, z čehož lze usuzovat na záměr, aby doba, kdy dochází k hromadnému
přesunu ve vlastnických právech v obvykle neurčitém rozsahu byla stanovena
jednotně. To je ostatně charakteristické pro zákony obdobného významu jako je
zákon č. 172/ 1991 Sb. (srov. např. zákony č. 426/1990 Sb., č. 427/1990 Sb.
nebo i č. 298/1990 Sb.). Na skutečnosti zpětných účinků zákona č. 10/1993 Sb. v
části dotýkající se zákona č. 172/1991 Sb. nic nemění ani skutečnost, že
součástí hypotézy vykládané normy (§ 3 odst. 3 uvedeného zákona) je předpoklad
rozestavěnosti komplexní bytové výstavby k datu 31. 12. 1992, tedy k datu
pozdějšímu, než je doba přechodu pozemku na stát.
Pokud pak jde o význam dalších slov ustanovení § 3 odst. 3
zákona č. 172/1991 Sb. “pozemky tvořící s nimi (s objekty komplexní bytové
výstavby rozestavěnými k 31. prosinci 1992) jeden funkční celek” lze
poznamenat, že nejde o pojem, který by se předtím v právním řádu nevyskytoval.
Lze se s ním setkat např. již v zákoně č. 84/1958 Sb., o územním plánování,
nebo ve vyhlášce č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů,
úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné
užívání pozemků. Za takový pozemek se považoval samozřejmě stavební pozemek,
popřípadě pozemek zastavěný stavbou, o niž jde a dále přilehlé pozemky, jež
tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení.
Z výše uvedeného výkladu pro daný případ vyplývají následující
závěry:
1) Ve věci je podstatné, že k rozhodnému datu 31. 12. 1992 na
pozemku parc. č. 1/1 (z něhož byl posléze oddělen pozemek parc. č. 1/8) stál
rozestavěný objekt komplexní bytové výstavby. Tato skutečnost měla za následek,
že ve smyslu § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. pozemek, který byl touto
výstavbou zastavěn, přešel ze zákona do vlastnictví obce O. se zpětnou
účinností k 24. 5. 1991.
2) I když pozemek parc. č. 1/1 nebyl zcela zastavěn objektem
rozestavěné komplexní bytové výstavby, popřípadě byly na něm umístěny či do něj
zasahovaly další stavby, nemění to nic na skutečnosti, že šlo o pozemek
uvedeným objektem zastavěný nikoli o pozemek pouze přilehlý nebo jinak
související. Tento pozemek byl ve smyslu ustanovení § 118 a 120 obč. zák.
jedinou nemovitou věcí, tedy pozemkem, který nesestával z více pozemků jako
samostatných věcí. Pokud tedy nedošlo před 31. 12. 1992 k rozdělení pozemku
parc. č. 1/1 tak, že by vznikl jiný samostatný pozemek , na kterém by se
nacházel předmětný objekt, přešel do té doby celý nedělený pozemek parc. č. 1/1
do vlastnictví obce.
Z výše uvedeného pak vyplývá, že je nutno dát za pravdu
výstižné argumentaci žalobce obsažené v jeho vyjádření k dovolání se
zdůrazněním toho, že stala-li se obec vlastníkem určitého pozemku, nemohla
pozbýt vlastnictví k jeho později odděleným částem, z nichž se tak staly
samostatné pozemky, jen v důsledku samotného oddělení. Proto nezbylo než
nedůvodné dovolání zamítnout.
K námitce žalovaného státního statku ohledně jeho nedostatku
pasívní legitimace lze jen stručně poznamenat, že v tomto řízení nejde o
námitku právně významnou nejen proto, že tento žalovaný je právním nástupcem
původního žalovaného jako předchozího uživatele sporného pozemku, ale i s
ohledem na to, že jde o řízení o žalobě na určení (vlastnického práva).