Při posuzování nároku na bytovou náhradu toho ze společných nájemců, který po zrušení práva společného nájmu bytu podle ustanovení § 702 odst. 2 obč. zák. nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, se použije jako ustanovení upravující vztahy svým obsahem i účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.) ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá obč. zák. Při rozhodování o formě bytové náhrady přihlíží soud zejména k příčinám zrušení práva společného nájmu bytu, k chování vyklizovaného nájemce za trvání nájemního vztahu, k jeho zásluhám o získání společného bytu a k jeho rodinným, zdravotním a sociálním poměrům.
Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř. ) byly uplatněny
dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. jde v případě, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové
zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. O případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jde mimo jiné tehdy, jestliže soud
subsumující souhrn všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování
(skutkové zjištění) pod určitou právní normu, vyloží nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní
pravidlo stanovené dispozicí právní normy. Občanský zákoník dává soudu v ustanovení § 702 odst. 2, věta
první, o. z. oprávnění zrušit za zde stanovených podmínek právo společného
nájmu bytu. Současně stanoví, že v případě zrušení tohoto práva soud určí,
který (kteří) ze společných nájemců bude byt dále užívat (věta druhá citovaného
ustanovení). Nárok na bytovou náhradu toho ze společných nájemců, který
nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, není v
občanském zákoníku výslovně upraven. Z koncepce zákonné úpravy nároku na
bytovou náhradu obsažené v rámci institutu nájmu bytu podle § 685 a násl. o. z. - zejména v ustanovení § 712 o. z. - vyplývá, že nárok na bytovou náhradu
vzniká zásadně za předpokladu zániku práva nájmu bytu. Je-li tedy povinen
vyklidit byt společný nájemce bytu poté, co jeho právo nájmu bytu bylo podle §
702 odst. 2 o. z. zrušeno, je třeba při posuzování otázky, zda se tak má stát
po poskytnutí bytové náhrady či nikoliv, použít při nedostatku výslovné úpravy
ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a
účelem nejbližší (§ 853 o. z.). Tímto ustanovením je ustanovení § 712 odst. 3,
věta druhá, o. z. upravující právní vztahy manželů - společných nájemců bytu po
rozvodu manželství, neboť právo společného nájmu bytu manžely je specifickou
formou práva společného nájmu bytu a platí pro ně i obecná ustanovení o
společném nájmu bytu (ustanovení § 701 a 702 odst. 1 o. z.). Odvolací soud tedy nepochybil, když nárok žalovaného na
bytovou náhradu posoudil podle ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. Podle uvedeného ustanovení je primární, zákonnou formou bytové náhrady pro
rozvedeného manžela, který má byt vyklidit, náhradní byt. Jsou-li pro to důvody
zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo
jen na náhradní ubytování.
Při rozhodování o této, posléze uvedené formě bytové
náhrady, je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v
každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své
úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jestliže soud neprovede
toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem, je
odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Okolnostmi významnými ve věcech rozhodování soudu o bytové náhradě po
zrušení práva společného nájmu bytu podle § 702 odst. 2 o. z. mohou být např. příčiny, pro které bylo toto právo zrušeno, chování společného nájemce, jemuž
byla uložena povinnost byt vyklidit (rozpor jeho chování s právními normami a
dobrými mravy, resp. intenzita tohoto rozporu), včetně plnění povinností
vyplývajících z nájmu bytu. Z dalších okolností to mohou být např. zásluhy
tohoto nájemce na získání společného bytu, jeho rodinné, zdravotní, sociální
poměry apod. V souzené věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního
stupně k závěru, že zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by
ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. odůvodňovaly přiznání
bytové náhrady žalovanému ve formě náhradního ubytování. Přihlédl přitom
především k okolnostem, za nichž se účastníci stali společnými nájemci bytu a
dále ke skutečnosti, že žalovaný na rozdíl od žalované v bytě bydlí. Za
rozhodující považoval to, aby po zrušení práva společného nájmu nastala situace
stejná, jaká byla před jeho vznikem. Okolnosti, za nichž se účastníci stali
společnými nájemci bytu, však nemohou být v projednávané věci rozhodujícím
kritériem, nadřazeným hlediskům dalším, ale je třeba přihlédnout ke všem
okolnostem daného případu. Jak se podává ze spisu, součástí skutkových zjištění
soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo zjištění, že
žalobkyně se snažila o případnou výměnu společného bytu za dva byty, že
konflikty mezi účastníky vyvolává svým chováním především žalovaný, že je proti
němu vedeno trestní stíhání a že toto chování žalovaného bylo důvodem, proč
žalobkyně s dětmi z bytu odešla, jakož i zjištění, že žalovaný brání žalobkyni
v užívání bytu a nezdržuje se v něm. K uvedeným skutečnostem, které byly pro
rozhodnutí podstatné, a které - jak se podává ze spisu - byly v řízení tvrzeny
a ohledně nichž byly provedeny (případně navrženy) důkazy, však odvolací soud
při vymezení okolností podstatných pro rozhodnutí o formě bytové náhrady podle
ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. nepřihlédl. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nevymezil z okruhu
okolností daného případu ty, které jsou z hlediska hypotézy uvedené právní
normy podstatné; uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je tedy dán. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 1,
věta za středníkem, rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Vzhledem k tomu, že jednotlivé části rozsudečného výroku ve věcech
zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce a povinnosti byt
vyklidit v závislosti na bytové náhradě jsou nedělitelné, a nemohou nabýt
samostatně právní moci, bylo zrušeno celé rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242
odst. 2 písm. d/ o. s. ř. ), nikoliv pouze ta část výroku jeho rozhodnutí,
kterou byla povinnost žalovaného k vyklizení vázána na zajištění náhradního
bytu.
Podle obsahu dovolání ( § 41 odst. 2 o. s. ř. ) byly uplatněny dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. jde v případě, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
O případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jde mimo jiné tehdy, jestliže soud shrnující souhrn všech poznatků o skutečnostech podstatných pro rozhodování (skutkové zjištění) pod určitou právní normu, vyloží nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikuje vlastní pravidlo stanovené dispozicí právní normy.
Občanský zákoník dává soudu v ustanovení § 702 odst. 2, věta první, o. z. oprávnění zrušit za stanovených podmínek právo společného nájmu bytu. Současně stanoví, že v případě zrušení tohoto práva soud určí, který (kteří) ze společných nájemců bude byt dále užívat (věta druhá citovaného ustanovení).
Nárok na bytovou náhradu toho ze společných nájemců, který nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven. Z koncepce zákonné úpravy nároku na bytovou náhradu, obsažené v rámci institutu nájmu bytu podle § 685 a násl. o. z., zejména v ustanovení § 712 o. z., vyplývá, že nárok na bytovou náhradu vzniká zásadně za předpokladu zániku práva nájmu bytu. Je-li tedy povinen vyklidit byt společný nájemce bytu poté, co jeho právo nájmu bytu bylo podle ustanovení § 702 odst. 2 o. z. zrušeno, je třeba při posuzování otázky, zda se tak má stát po poskytnutí bytové náhrady či nikoliv, použít při nedostatku výslovné úpravy ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší ( § 853 o. z.). Tímto ustanovením je ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. upravující právní vztahy manželů – společných nájemců bytu po rozvodu manželství, neboť právo společného nájmu bytu manžely je specifickou formou práva společného nájmu bytu a platí pro ně i obecná ustanovení o společném nájmu bytu (ustanovení § 701 a 702 odst. 1 o. z.).
Odvolací soud tedy nepochybil, když nárok žalovaného na bytovou náhradu posoudil podle ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. Podle uvedeného ustanovení je primární, zákonnou formou bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má byt vyklidit, náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování. Při rozhodování o této formě bytové náhrady je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okolnostmi významnými ve věcech rozhodování soudu o bytové náhradě po zrušení práva společného nájmu bytu podle ustanovení § 702 odst. 2 o. z. mohou být např. příčiny, pro které bylo toto právo zrušeno, chování společného nájemce, jemuž byla uložena povinnost byt vyklidit (rozpor jeho chování s právními normami a dobrými mravy, případně intenzita tohoto rozporu), včetně plnění povinností vyplývajících z nájmu bytu. Z dalších okolností to mohou být např. zásluhy tohoto nájemce o získání společného bytu, jeho rodinné, zdravotní, sociální poměry apod.
V souzené věci dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, které by ve smyslu ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. odůvodňovaly přiznání bytové náhrady žalovanému ve formě náhradního ubytování. Přihlédl přitom především k okolnostem, za nichž se účastníci stali společnými nájemci bytu, a dále ke skutečnosti, že žalovaný na rozdíl od žalované v bytě bydlí. Za rozhodující považoval to, aby po zrušení práva společného nájmu nastala situace stejná, jaká byla před jeho vznikem. Okolnosti, za nichž se účastníci stali společnými nájemci bytu, však nemohou být v projednávané věci rozhodujícím kritériem, nadřazeným hlediskům dalším, ale je třeba přihlédnout ke všem okolnostem daného případu. Jak vyplývá z obsahu spisu, součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo zjištění, že žalobkyně se snažila o případnou výměnu společného bytu za dva byty, že konflikty mezi účastníky vyvolává svým chováním především žalovaný, že je proti němu vedeno trestní stíhání a že toto chování žalovaného bylo důvodem, proč žalobkyně s dětmi z bytu odešla, jakož i zjištění, že žalovaný brání žalobkyni v užívání bytu a sám se v něm nezdržuje. K uvedeným skutečnostem, které byly pro rozhodnutí podstatné, byly v řízení tvrzeny a byly ohledně nich provedeny (případně navrženy) důkazy, však odvolací soud při vymezení okolností podstatných pro rozhodnutí o formě bytové náhrady podle ustanovení § 712 odst. 3, věta druhá, o. z. nepřihlédl.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nevymezil z okruhu okolností daného případu ty, které jsou z hlediska hypotézy uvedené právní normy podstatné; uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je tedy dán. Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 1, věta za středníkem, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že jednotlivé části rozsudečného výroku ve věcech zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě jsou nedělitelné a nemohou nabýt samostatně právní moci, bylo zrušeno celé rozhodnutí odvolacího soudu ( § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. ), nikoliv pouze ta část výroku jeho rozhodnutí, kterou byla povinnost žalovaného k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu.