Oprávněná osoba, které povinná osoba vydala věc podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, je povinna vrátit poskytnutou náhradu (odškodnění) za tuto věc. Není rozhodné, zda náhrada byla vyplacena v penězích, nebo zda šlo o věcnou náhradu.
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o vrácení
nemovitosti, uzavřená dne 25. září 1992 mezi žalobkyní a prvním žalovaným a
registrovaná bývalým Státním notářstvím v Jičíně dne 29. prosince 1992, na
jejímž základě žalobkyně vrací nemovitost, a to rodinný domek čp. 18 v O. na
parcele č. 56 se vším zákonným příslušenstvím, stavbami a součástmi čs. státu
– Okresnímu úřadu v J., který nemovitost touto dohodou přejímá, odporuje zákonu
č. 403/1990 Sb. a proto je neplatná dále se domáhala, aby bylo určeno, že
dohoda o vydání věci, uzavřená dne 22. září 1992 mezi druhým žalovaným a
žalobkyní, v části, kde je účinnost této dohody podmíněna registrací dohody o
vydání domku čp. 18 v O. čs. státu – Okresnímu úřadu v J. (tj. v části IV. dohody o vydání věci), odporuje zákonu č. 403/1990 Sb., a proto je v této
části neplatná, a aby bylo určeno, že dohoda o vydání věci, uzavřená dne 22. září 1992 mezi druhým žalovaným a žalobkyní, nabývá účinnosti dnem, kdy
žalobkyně v souladu s § 7 zákona č. 403/1990 Sb. per analogiam zaplatí na účet
Okresního úřadu v J. hodnotu nemovitosti čp. 18 v době, kdy přešla do jejího
vlastnictví, případně vlastnictví jejích předchůdců, tj. částku 36 064,30 Kč. Žalobkyně uvedla, že rozhodnutím Okresního národního výboru v
J. ze dne 5. ledna 1960 a ze dne 13. ledna 1966, č. j. Fin-88/3/91/Nm 1960 Dv. a Fin 3 rev. pol. 10 – 13. 1. 1966, došlo podle vládního nařízení č. 15/1959
Sb. a prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. k přechodu vlastnického práva k
nemovitostem ”zapsaným ve vložce č. 54 pozemkové knihy pro katastrální území O. č. kat. 22/2, a to domu čp. 39, zahrady parc. č. 26/2 a stavební parcely parc. č. 22/3”, z E. B. na Jednotu, lidové spotřební družstvo v N. P. Namísto těchto
nemovitostí byl pak v roce 1966 dědicům po E. B. nabídnut a do jejich
vlastnictví převeden rodinný domek čp. 18 v O. V důsledku této skutečnosti se
jeho spoluvlastníky rovným dílem stali J. B. a K. B., provdaná D. Dne 18. ledna
1966 bylo F. B. zřízeno právo osobního užívání k pozemkům, příslušejícím k
domku čp. 18 v O., a to stavební parcele parc. č. 38 (o výměře 433 m2) a
zahradě parc. č. 25/2 (o výměře 185 m2). Dne 22. září 1992 žalobkyně uzavřela s druhým žalovaným dohodu
o vydání domu čp. 39 se ”stavební parcelou” č. 22/2, zahradou č. kat. 26/2 a
”stavební parcelou” č. kat. 22/2”. Platnost této dohody je v bodě IV podmíněna
dohodou o vrácení nemovitosti uzavřenou mezi čs. státem – Okresním úřadem v J. a žalobkyní, podle níž se vrací rodinný domek čp. 18 na stavební parcele č. 56
se všemi stavbami a součástmi čs. státu – Okresnímu úřadu v J. Dohoda uzavřená s prvním žalovaným odporuje zákonu č. 403/1990
Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších
předpisů dohoda s druhým žalovaným rovněž odporuje tomuto zákonu v části IV,
pokud se její účinnost podmiňuje registrací dohody o vydání nemovitosti čp. 18
v O. Z gramatického i logického výkladu § 6 a § 7 zákona č. 403/1990 Sb. totiž
vyplývá, že při vydání věci oprávněné osobě je tato osoba povinna vrátit pouze
peněžní plnění, které bylo vyplaceno v souvislosti s odňatou nemovitostí.
Zákon
vůbec nepočítá s tím, že by mělo být vráceno plnění věcné, které bylo
poskytnuto jako případná náhrada za původně odňatou nemovitost. Žalobkyně byla
a je ochotna vydat ekvivalent majetkového prospěchu, který ji byl náhradou za
odňatou nemovitost poskytnut, tj. částku 36 064,30 Kč (tato částka byla
zjištěna znaleckým posudkem, který si žalobkyně nechala vypracovat), avšak
povinnost vrátit přímo nemovitost je v rozporu se zákonem. O k r e s n í s o u d v Jičíně rozsudkem ze dne 25. června 1993 žalobu zamítl. Soud prvního stupně konstatoval, že předmětné dohody
neodporují zákonu č. 403/1990 Sb. Tento zákon sice neřeší případ, kdy za
odňatou věc bylo poskytnuto nikoliv plnění peněžité, ale věcné smyslem zákona
tu však je, aby ti, kdo obdrželi jakékoliv plnění za odňaté nemovitosti, toto
plnění vydali oproti navrácení odňatých věcí. Podle názoru soudu žalobkyně
nemůže vrátit peněžité plnění ve výši hodnoty nemovitosti v době, kdy přešla do
jejího vlastnictví (tj. částku 36 064,30 Kč), neboť ji žádná náhrada v penězích
poskytnuta nebyla. Musí tedy vrátit poskytnutou věcnou náhradu za odňaté věci. K odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v Hradci
Králové jako soud odvolací svým rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a připustil proti svému rozhodnutí dovolání. Odvolací soud konstatoval, že rozhodnutím ONV v J. ze dne 5. ledna 1960 a ze dne 13. ledna 1966 č. j. Fin-88/3/91/Nm 1960 Dv. a Fin 3 rev. pol. 10 - 13. 1. 1966, došlo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a prováděcí
vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. k přechodu vlastnického práva nemovitostí zapsaných
ve vložce č. 54 pozemkové knihy pro kat. území O., a to stavební parcely domu
čp. 39, zahrady č. kat. 26/2 a stavební parcely č. kat. 22/3, vlastnicky
patřící E. B., do vlastnictví Jednoty, lidového spotřebního družstva v N. P. Namísto těchto nemovitostí byl pak v roce 1966 dědicům po E. B. nabídnut
rodinný domek čp. 18 v O. tak, že vlastnictví k tomuto domku nabyli rovným
dílem J. B. a K. B., provdaná D. J. B. zemřel 25. 1. 1978 bez zanechání závěti. Žalobkyně jako jediná oprávněná osoba ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb. podala výzvu k vydání věci, kterou adresovala druhému žalovanému. Na základě její výzvy byla sepsána dohoda o vydání věci, která byla předložena
s návrhem na registraci bývalému Státnímu notářství v Jičíně. Státní notářství
návrh na registraci zamítlo s tím, že nebyla vrácena náhrada ve smyslu § 7
zákona č. 403/1990 Sb. Poté žalobkyně uzavřela s prvním žalovaným dne 25. září
1992 dohodu, kterou vrací rodinný domek č. 18 v O. na stavební parcele č. 56 se
vším zákonným příslušenstvím, stavbami a součástmi prvnímu žalovanému. Tato
dohoda byla registrována bývalým Státním notářstvím v Jičíně. Poté uzavřela
žalobkyně s druhým žalovaným dohodu, kterou jí druhý žalovaný vydává dům čp. 39, stavební parcelu č. 22/2, zahradu parc. č. 26/2, stavební parcelu č. 22/3 v
O. V článku IV. této dohody je uvedeno: ”Podle potvrzení ONV J., odbor FPCM ze
dne 12. 11. 1990 byl paní E. B. dohodou o bezúplatném převodu vlastnictví
náhradou za převedenou nemovitost čp. 39 v O.
poskytnut rodinný domek čp. 18 v
O. Analogicky k § 7 zákona č. 403/1990 Sb. vzniká oprávněné osobě povinnost
vrátit výše uvedenou náhradu, která byla v souvislosti s odnětím nemovitosti
čp. 39 v O. poskytnuta. Příjemce uvedenou nemovitost - domek čp. 18 v O. vydala
Okresnímu úřadu v J., což dokládá dohodou ze dne 22. září 1992. Veškerá práva a
povinnosti, spojená s vlastnictvím nemovitostí, přecházejí na příjemce dnem
registrace této dohody Státním notářstvím v Jičíně. Náklady spojené s uzavřením
této dohody nese vydávající. Notářské poplatky se nevyměřují.”
Podle názoru odvolacího soudu je nutno ustanovení § 6 odst. 2 a
§ 7 zákona č. 403/1990 Sb. vykládat tak, že oprávněná osoba, které bylo
poskytnuto odškodnění, je povinna je vrátit. V těchto ustanoveních nejsou sice
výslovně uvedeny věcné náhrady, bylo by však nelogické, aby oprávněná osoba,
které byla poskytnuta věcná náhrada, nemusela nic vracet, zatímco osoby, jimž
bylo poskytnuto finanční odškodnění, je vracet musely. Dohoda o vrácení domku
čp. 18, uzavřená mezi žalobkyní a prvým žalovaným 25. 9. 1992, je tedy platná. Pokud jde o článek IV dohody, uzavřené 22. 9. 1992 mezi druhým žalovaným a
žalobkyní, odvolací soud konstatoval, že tento článek má pouze deklaratorní
význam a v podstatě je v dohodě nadbytečný. Ze znění § 8 zákona č. 403/1990 Sb. je patrno, že oprávněná osoba k návrhu na registraci dohody byla povinna
předložit státnímu notářství doklad o odvedení částek uvedených v § 7 téhož
zákona. Z toho je zřejmé, že doklad o odvedení odškodnění není součástí dohody. Proto chybí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody ve smyslu § 80
písm. c) o.s.ř., a již z tohoto důvodu musela být žaloba zamítnuta. Odvolací
soud dále dovodil, že žaloba na určení, že dohoda, uzavřená mezi žalobkyní a
druhým žalovaným dne 22. září 1992, nabývá účinnosti dnem, kdy žalobkyně
zaplatí Okresnímu úřadu v J. hodnotu domu č. 18, nemá vůbec oporu v zákoně. Je
pravda, že na oceňování všech staveb pro účely zákona č. 403/1990 Sb. se
používá část 1, hlava 1, vyhlášky č. 73/1964 Sb., podle níž žalobkyně nechala
dům č. 18 ocenit podle stavu k roku 1966, kdy byla poskytnuta náhrada. Z ničeho
nelze dovodit, že by se věcná náhrada měla transformovat do finanční náhrady. Dohoda navíc již je účinná, a to dnem 23. září 1992, kdy byla registrována
bývalým státním notářstvím. Za otázku zásadního právního významu, pro niž připustil
dovolání, považoval odvolací soud otázku, zda § 7 zákona č. 403/1990 Sb. se
vztahuje pouze na odškodnění finanční, či zda se vztahuje i na vrácení
poskytnutého věcného odškodnění. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež
odůvodnila tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). V dovolání uvedla, že lze souhlasit s názorem
odvolacího soudu, že ustanovení dohody podle bodu 2 rozsudku odvolacího soudu
má pouze deklaratorní charakter.
Z tohoto názoru však odvolací soud nevyvodil
náležitý závěr, že nadbytečnost určitého ustanovení, které však současně tvoří
podmínku platnosti smlouvy, může zpochybnit v budoucnu platnost takové smlouvy,
zejména kdyby se ukázalo, že dohoda o vrácení domku čp. 18 v O. je skutečně
neplatná. Žalobkyně dále uvedla, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu,
pokud jde o výklad § 2 a § 7 zákona č. 403/1990 Sb. Jde o zvláštní zákon, jehož
účelem je zmírnění majetkových křivd proto na něj nelze aplikovat analogická
ustanovení jiných předpisů, nicméně je třeba i tento zákon vykládat v souladu s
Listinou základních práv a svobod. Podle čl. 11 odst. 4 této Listiny
vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu,
a to na základě zákona a za náhradu. S ohledem na toto ustanovení bylo
povinností odvolacího soudu vypořádat se s tím, zda vydání nemovitosti, která
byla poskytnuta náhradou za nemovitost odňatou na základě předpisů uvedených v
§ 1 zákona č. 403/1990 Sb., které je svou povahou vyvlastněním, je
vyvlastněním na základě zákona, když zákon č. 403/1990 Sb. v § 7 tuto otázku
výslovně neřeší. Úvaha odvolacího soudu o tom, že je sice pravda, že o věcných
náhradách zákon výslovně nehovoří, avšak bylo by nelogické vykládat jej jinak,
je v rozporu s výkladovým pravidlem čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod, jež stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a
svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Jestliže je zákon č. 403/1990 Sb. zvláštním předpisem, řešícím samostatně vztahy uvedené v § 2, bylo
by třeba, aby se odvolací soud zabýval situací, která by nastala vlastníku
nemovitosti, která byla poskytnuta náhradou, jestliže by její stav podstatně
zhodnotil od stavu, v němž ji převzal. V případě žalobkyně takový stav sice
nenastal, na uvedené nemovitosti vykonávala jen běžnou údržbu, nicméně kdyby
zákonodárce měl na mysli to, že i nemovitosti se mají vracet, byl by patrně
řešil výši odškodnění za vrácenou nemovitost. Tento argument je podpůrný
základním argumentem je, že § 6 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 403/1990 Sb. řeší jen případy finančních náhrad a finančního odškodnění. Věcné náhrady,
které byly poskytnuty za odňaté věci, ať již movité nebo nemovité, zákon vůbec
neupravuje, nemůže tedy upravovat ani nárok státu na jejich vrácení. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu
prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že z dovolání
vyplývá nepochopení smyslu zákona č. 403/1990 Sb., když žalobkyně tvrdí, že
zejména § 7 tohoto zákona zakládá vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva
a je tedy v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Tímto výrokem
znevažuje demokratické a restituční principy uvedeného zákona. Žalobkyně má
vydat jen to, co obdržela náhradou za nemovitost, kterou jí dřívější režim
vyvlastnil a která je nyní vrácena na její žádost. Je zřejmé, že oproti jiným
občanům žalobkyně získala náhradu, o které tehdejší právní předpisy
neuvažovaly.
Žalobkyně zakládá svůj návrh na gramatickém výkladu ustanovení
zákona č. 403/1990 Sb., který stanoví, že restituent vrátí finanční náhradu, a
tvrdí, že zákon nepřipouští vrácení věcné náhrady. Je třeba podotknout, že v §
7 zákona č. 403/1990 Sb. zákonodárce používá vedle termínu ”vyplacená částka” i
termínu ”poskytnuté odškodnění”, což znamená jak finanční tak jakékoliv jiné
odškodnění, které osoba oprávněná za odňatou nemovitost obdržela. Tento
argument žalobkyně vyvrací naprosto pregnantně odvolací soud. Zákon č. 403/1990
Sb. zákon v první řadě sleduje nápravu majetkových křivd, a to tak, že se snaží
vrátit věci do původního stavu, což napadený rozsudek respektuje. První
žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto. Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle § 10a občanského soudního řádu ve znění po novele
provedené zákonem č. 238/1995 Sb. je dovolacím soudem od 1. ledna 1996 N e j
v y š š í s o u d , který podle článku II odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. před 1. lednem 1996 zahájená řízení o dovolání, o nichž nebylo pravomocně
rozhodnuto právě do tohoto data, dokončí podle dosavadních předpisů, tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 1995 . To se týká i dané
věci. Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas a že jde o rozsudek, proti kterému je
dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Proto dovolání zamítl.
Z úřední povinnosti se dovolací soud nejprve zabýval tím, zda v
řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o.s.ř. nebo je řízení postiženo jinou
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvody
podle § 241 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Takové vady zjištěny nebyly a
dovolatelka je ani nenamítala. V daném případě je přípustnost dovolání založena výrokem
odvolacího soudu podle § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Toto ustanovení dává
odvolacímu soudu výjimečnou možnost, aby v případě, kdy by dovolání proti jeho
potvrzujícímu rozhodnutí nebylo jinak přípustné, s ohledem na zásadní význam
právní stránky jeho rozhodnutí, připustil mimořádný opravný prostředek -
dovolání. Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání
připuštěno jen pro řešení právních otázek, může dovolatel napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu uvedeného v § 241 odst. 2 písm. d) o.s.ř. Vzhledem k tomu, jaký právní závěr odvolací soud učinil, a se zřetelem ke
konkretizaci dovolacího důvodu žalobcem, považuje dovolací soud za právní
otázky, jež vymezují přezkumnou činnost dovolacího soudu a činí napadené
rozhodnutí po právní stránce zásadně významným, otázku, zda § 7 zákona č. 403/1990 Sb. je možné vykládat tak, že se vztahuje i na vrácení poskytnutého
věcného odškodnění, a zda je dán naléhavý právní zájem na určení částečné
neplatnosti dohody o vydání věci, uzavřené 22. 9. 1992 mezi žalobkyní a druhým
žalovaným. Pokud se týká otázky výkladu ustanovení § 7 zákona č. 403/1990
Sb., ztotožňuje se dovolací soud se závěry odvolacího soudu. Tento zákon si
klade za cíl napravit či alespoň zmírnit ty majetkové křivdy, které byly
fyzickým či soukromým právnickým osobám způsobeny odnětím vlastnického práva k
nemovitým, popřípadě movitým věcem způsobem uvedeným v zákoně (§ 1 citovaného
zákona). Toto zmírnění křivd spočívá především ve vydání odňatých věcí. Z
ustanovení § 6 odst. 2 a § 7 citovaného zákona současně vyplývá, že zákon
vychází z principu restitutio in integrum. Oprávněné osobě bude vydána
příslušná věc (přičemž případně dojde k finančnímu vyrovnání podle § 10 téhož
zákona) a oprávněná osoba odvede vyplacenou částku, která byla za odňatou věc
vlastníku vyplacena, či odškodnění, které bylo mimořádně vyplaceno ze státního
rozpočtu Ministerstvem financí nebo Správou pro věci majetkové a devizové za
odňaté věci. Je pravdou, že zákon uvažuje pouze s vrácením peněžní částky. Činí
tak zřejmě proto, že předpisy uvedené v § 1 zákona č. 403/1990 Sb. neupravovaly
věcné náhrady za zestátněný majetek. Pokud však byla výjimečně tato věcná
náhrada poskytnuta, musí řešení této situace vycházet ze stejných principů
jako v případě, kdy byla vlastníkovi odňaté věci poskytnuta náhrada v penězích. Oprávněné osobě tedy bude vydána odňatá věc (pokud o to
samozřejmě oprávněná osoba požádá) a ona vrátí věc, kterou obdržela jako věcnou
náhradu. Tento závěr odpovídá i znění § 25 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.,
podle něhož uzavřením dohody podle § 5 odst. 2 tohoto zákona anebo právní mocí
rozsudku (§ 22 odst.
3 téhož zákona) pozbývá platnosti rozhodnutí o odnětí
věci, vydané podle právních předpisů uvedených v § 1 tohoto zákona; stejně
pozbývá platnosti i kupní smlouva uzavřená podle § 4 odst. 1 a 2 vládního
nařízení č. 15/1959 Sb. Pozbytím platnosti rozhodnutí o odnětí věci, pokud jím
bylo rozhodnuto i o věcné náhradě, tedy odpadá právní důvod, na základě něhož
byla tato věcná náhrada poskytnuta, a je tedy opodstatněno její vrácení. Pokud
žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud se v této souvislosti nezabýval
situací, která by nastala vlastníku nemovitosti, jež byla poskytnuta náhradou,
jestliže by došlo k podstatnému zhodnocení této nemovitosti, je třeba
konstatovat, že žalobkyně v dovolání potvrzuje, že v daném případě k tomuto
zhodnocení nedošlo, neboť nemovitost byla pouze běžně udržováno. To byl zřejmě
důvod, proč tuto otázku odvolací soud neřešil. Nicméně, pokud by tato situace
nastala, mohla by být podle přesvědčení dovolacího soudu řešena bez újmy
oprávněné osoby - úvahy v tomto směru však dovolacímu soudu nepřísluší vzhledem
k tomu, že řešení této otázky přesahuje vymezenou přezkumnou činnost dovolacího
soudu. Tento výklad není v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, jak se dovolatelka snaží dovodit, neboť v daném případě nejde o
vyvlastnění či nucené omezení vlastnického práva. V dané věci jde o otázku
aplikace zákona č. 403/1990 Sb. z hlediska otázky vrácení náhrady poskytnuté za
odňaté nemovitosti. V této souvislosti je třeba podotknout, že bylo věcí úvahy
žalobkyně, zda uplatní nárok na vrácení odňaté nemovitosti, s tím, že v takovém
případě vrátí nemovitost, která byla poskytnuta jako náhrada, či si náhradní
nemovitost ponechá a nebude požadovat vydání odňaté věci. Dovolací soud se rovněž shoduje se závěrem odvolacího soudu, že
není dán naléhavý právní zájem na určení částečné neplatnosti dohody z 22. 9. 1992 v části, kde je účinnost této dohody podmíněna registrací dohody o vydání
domku čp. 18 v O. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by
bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení
jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení nemůže být
zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. V dané věci
je o určení neplatnosti dohody o vrácení domku čp. 18 v O. rozhodováno již na
základě bodu 1 žalobního návrhu. Není tedy dán naléhavý právní zájem na tom,
aby bylo současně rozhodováno i o částečné neplatnosti dohody o vydání věcí ze
dne 22. září 1992, mj. i z toho důvodu, že v této dohodě se pouze v článku IV
deklaruje skutečnost, že žalobkyně uvedenou nemovitost vrátila Okresnímu úřadu
v J., což žalobkyně dokládá dohodou ze dne 22. září 1992 (správně 25. 9. 1992). Dohoda však neobsahuje ustanovení o podmíněnosti její účinnosti registrací
dohody o vrácení domku čp. 18, a proto nemůže být ani dán naléhavý právní zájem
na určení takové skutečnosti. Konečně, pokud odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu
prvního stupně i v otázce určení, že dohoda, uzavřená mezi žalobkyní a druhým
žalovaným dne 22.
září 1992, nabývá účinnosti dnem, kdy žalobkyně zaplatí
Okresnímu úřadu v J. hodnotu domu čp. 18 v O., dovolací soud konstatuje, že
odvolací soud v této části své rozhodnutí odůvodnil i tím, že takovýto
požadavek na určení nemá oporu, neboť dohoda účinná je, a to dnem 23. září
1992, kdy byla registrována bývalým státním notářstvím. Tento právní závěr však
žalobkyně v dovolání nenapadla, a proto v této části nemohlo být dovolání
vyhověno již z tohoto důvodu. Jestliže totiž odvolací soud závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak
sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru
vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Totéž logicky platí, ”obstojí-li” druhý
důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec přezkumu podrobena, jelikož
nebyl dovoláním dotčen. Z výše uvedeného je zřejmé, že z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu je rozsudek odvolacího soudu správný. Dovolací soud proto
podle § 243b odst. 1, věty před středníkem, o.s.ř. dovolání zamítl.