Rybník není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy proto nemůže být ani stavbou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
pod číslem: 23 / 99
Žalobce se s poukazem na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a § 2 odst. 2
písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí (ve znění pozdějších předpisů) a redakčního
sdělení o opravě chyb, publikovaného v částce 47/1991 Sb., domáhal, aby bylo
určeno, že je vlastníkem pozemku parc. č. 473/3 (rybník) o výměře 203 490 m2 v
B., a to s hrází, všemi součástmi a příslušenstvím. Žalobce k tomu sdělil, že
k 31. 12. 1949 byl vlastníkem pozemků o celkové výměře 207 024 m2, které
později byly sloučeny do jediného pozemku parc. č. 473/3 o výměře 203 490 m2.
Jde o rybník v držení žalovaného.
O k r e s n í s o u d v Domažlicích rozsudkem z 27. 1.
1994 žalobu zamítl a žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Rybník byl
původně zrušen, když v minulém století zanikl. O jeho znovuzřízení bylo ve
vodoprávním řízení jednáno 14. 5. 1948 a tehdy také bylo o znovuobnovení
rybníka rozhodnuto. Rybník byl dostavěn až v roce 1953, kdy byl teprve
kolaudován. Podle názoru soudu obec D. k 31. 12. 1949 žádnou stavbu rybníka
nevlastnila, veškeré stavební úpravy od roku 1948 do roku 1953 prováděly na
náklad státu bývalý národní výbor a komunální podnik města, popřípadě další
organizace. ”Rybník, postavený po 31. 12. 1949 na původně historických obecních
pozemcích, zůstal ve vlastnictví České republiky včetně těchto pozemků, neboť
se jedná o pozemky zastavěné.”
K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Plzni jako
soud odvolací rozsudkem z 20. 2. 1995 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalobě vyhověl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, že
zjistil, že právo vlastnické k pozemkům, které byly sloučeny do pozemku č.
parc. 473/3, bylo vloženo pro obec v roce 1901. Vodoprávní řízení za účelem
znovuzřízení rybníka bylo zakončeno vydáním výměru z 15. 5. 1948, jímž došlo
k vydání stavebního povolení na stavbu rybníka. Do 30. 11. 1949 byla
řada prací na rybníku již hotova. Do 31. 12. 1949 byla na stavbu vynaložena
částka 373 026,70 Kč. Odvolací soud pak vzal za prokázané, že vlastníkem
pozemků, na nichž byl rybník vybudován bylo město D. a že před 31. 12. 1949
bylo vydáno pravomocné stavební povolení k výstavbě rybníka a zahájena a
provedena řada prací na jeho výstavbě. Na uvedený případ pak dopadá ustanovení
§ 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého do vlastnictví obcí
dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí stavby s pozemky tvořícími se
stavbou jeden funkční celek, pokud je obce vlastnily ke dni 31. 12.
1949. Ze slov uvedeného ustanovení ”stavba s pozemky” nelze dovodit, že musí
jít vždy o stavbu dokončenou, ale v právním slova smyslu je za stavbu nutno
považovat i stavbu nedokončenou. Citované ustanovení je nutno spojovat i s
ustanovením § 2 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, podle kterého se pro účely
tohoto zákona za zastavěné pozemky považují též pozemky, na nichž bylo na
základě pravomocného stavebního povolení započato se stavbou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to z
důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Podle jeho názoru
je ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. možné vydat obci
pouze takové stavby, které obec vlastnila k 31. 12. 1949. Přitom je však
nepochybné, že k uvedenému datu v místě dnešního rybníka nebyly podstatné
stavební části stavby rybníka (hráz, loviště, kádiště, přeliv a výpustné
zařízení) a nebyly provedeny stavební práce na pozemcích, které byly později
zatopeny. Odvolací soud tak rozhodl, že žalobci přísluší vlastnictví k věcem,
které k 31. 12. 1949 neexistovaly. Odvolací soud dále pochybil ve výkladu
ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, neboť toto ustanovení se
vztahuje k § 2 odst. 1 písm. b) téhož zákona, podle kterého do vlastnictví obce
přecházejí pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob. Žalovaný
dále nesouhlasil s tím, že by šlo o majetek obce do 31. 12. 1949, když mělo být
rozlišeno vlastnictví k pozemkům, které byly následně zastavěny, a vlastnictví
k finančním prostředkům a majetku, který spravoval jako národní majetek bývalý
místní národní výbor. Finanční částka, která byla v roce 1949 vynaložena, byla
pořízena na nákup materiálu, pracovních pomůcek a přepravné. Šlo tedy o náklady
směřující k zajištění přípravy stavby a staveniště a se stavbou rybníka bylo
započato až v roce 1950. Zřejmě by bylo vhodné doplnit dokazování o znalecký
posudek k posouzení, zda stavební práce provedené do 31. 12. 1949 bylo možné
považovat za stavbu či nikoli. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242
odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Zrušil proto
rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Žalovaný nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237
o.s.ř. nebo, že řízení je postiženo jinou vadou, která by měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.), a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto se
dovolací soud dále zabýval správností rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu
dovolacích námitek uplatněných žalovaným v rámci jím udaného dovolacího důvodu.
Nesprávnost právního posouzení věci soudem je obecně dána
především použitím právního předpisu, který na daný případ nedopadá, popřípadě
jeho nesprávným výkladem, pokud je jeho aplikace namístě. V souzeném případě
jde především o posouzení právní otázky, zda předmět sporu, tj. pozemek parc.
č. 473 v B., který je z hlediska druhu pozemku vodní plochou (rybníkem), patří
mezi tzv. historický majetek obce (Města D.) a v důsledku účinnosti zákona č.
172/1991 Sb. - konkrétně jeho ustanovení § 2 - přešel z vlastnictví státu do
vlastnictví obce.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do
vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (tj. dnem 24. května 1991)
přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví
fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek,
které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České
republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle ustanovení § 1 zákona č.
172/1991 Sb.
Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se za
zastavěné pozemky považují též a) pozemky tvořící se stavbou jeden funkční
celek, b) pozemky, na nichž bylo na základě pravomocného stavebního povolení
započato se stavbou.
Odvolací soud, aniž by odkázal na odpovídající právní předpis,
dospěl k závěru, že rybník je stavbou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c)
zákona č. 172/1991 Sb. Přitom zřejmě pominul, že uvedená ustanovení zákona,
zakládající přechod vlastnických práv z jednoho subjektu na jiné subjekty
občanskoprávních vztahů, jsou předpisem občanského práva, nikoli práva
veřejného. V oblasti občanskoprávních vztahů však nelze pojem stavby vykládat
podle správních - zpravidla stavebních - předpisů, ale jako pevně daný výsledek
určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních
vztahů. Stavbou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona a v
souvislosti s ustanovením § 120 odst. 2 obč. zák., podle kterého stavba není
součástí pozemku, je pak třeba rozumět samostatnou nemovitou věc, jež není
součástí pozemku ani jiné věci. Musí tedy jít o takovou stavbu, s níž by mohlo
být samostatně nakládáno ( např. by mohla být prodána), aniž by muselo být
současně nakládáno s pozemkem, na němž je stavba umístěna. O nemovitou věc by
v daných souvislostech mělo jít zejména proto, že je nepředstavitelné, aby
takovou věcí byla stavba, která by nebyla spojena se zemí pevným základem a
současně spolu s pozemky mohla tvořit jeden funkční celek.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá především potřeba objasnění
právní povahy předmětu sporu. Podle dovolacího soudu jím je označený pozemek
(nikoli stavba), který z hlediska druhu pozemku je vodní plochou, poněvadž je
pozemkem, na němž je rybník - k tomu srov. § 2 odst. 3 katastrálního zákona
(zákona č. 344/1992 Sb.), a přílohu k vyhlášce č. 190/1996 Sb. bod 1. kód 11.
Co se rozumí rybníkem, není v žádném právním předpisem vymezeno. Podle právní
teorie je rybník vymezován např. jako ”umělé zařízení, které netvoříc
příslušenství nějakého jiného vodního díla, slouží k shromáždění vody na jednom
místě povrchu zemského” (Pantůček, F.: Právní vztahy k rybníkům, Právník 1915,
str. 405), nebo v obvyklých případech rybníků ležících na vodních tocích jako
”nádrže povrchové vody, která je v nich vzduta pomocí hrází” (Krecht, J.:
Rybníky a jejich vracení původním vlastníkům z hlediska čs. vodního práva,
Právní praxe 1/1993, str. 44). Uvedené definice jsou vždy činěny ve smyslu
vodního zákona či práva, tedy ve smyslu práva veřejného. Jako vodní nádrže jsou
pak rybníky považovány za vodohospodářská (vodní) díla a tudíž za stavby ve
smyslu ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní
zákon). Vodním dílem v případě rybníka jako jednoho z druhů vodních nádrží
pak není jen těleso hráze a související technická zařízení sloužící k provozu
či užívání rybníka, neboť je nelze dobře oddělit od rybničních pozemků
představovaných jeho dnem a břehy, v nichž je vzdutá voda shromážděna, jimi se
vymezuje a bez nich netvoří celistvé dílo.
Z výše uvedeného pak lze učinit závěr, že předmětem sporu v
daném případě je pozemek - vodní plocha, představovaný dnem a břehy určenými a
užívanými k zadržování vody. Jestliže stavbu rybníka ve smyslu předpisů
veřejného práva nelze oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy, nemůže
být rybník (tak, jak je chápán vodním právem) samostatnou věcí z hlediska práva
soukromého, se kterou by mohlo být samostatně - odděleně od pozemků tvořících
rybniční těleso - nakládáno. Rybník v tomto pojetí tedy není samostatným
objektem občanskoprávních vztahů a nemůže tedy být stavbou ve smyslu občanského
práva a stavbou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991
Sb.
Jestliže soudy obou stupňů při svém rozhodování na daný
skutkový stav nesprávně aplikovaly ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č.
172/1991 Sb. a za stavbu ve smyslu tohoto ustanovení považovaly rybník, použily
nesprávný předpis a zaujaly nesprávný právní názor. Z těchto důvodů bylo za
použití ustanovení § 243b odst. 1 a 2 o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušeno a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K tomu lze poznamenat, že v
dalším řízení se nalézací soud bude zabývat možností aplikace i jiných
ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb.; z hlediska opodstatněnosti žaloby tedy
tím, zda sporný pozemek není pozemkem zastavěným stavbou (ovšem ve smyslu
občanskoprávním), která by nebyla ve vlastnictví fyzických osob nebo kterou by
obec nevlastnila ke dni 31. prosince 1949.