Je-li obecný zmocněnec zřejmě nezpůsobilý k řádnému zastupování nebo vystupuje-li v různých věcech opětovně, soud usnesením vysloví nepřípustnost zastoupení; dokud takové usnesení není v právní moci, jsou procesní úkony, jež tento zmocněnec učiní jako zástupce účastníka, účinné.
o: Řízení před soudem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 23 / 2000
Napadeným usnesením K r a j s k ý s o u d v Brně rozhodl, že se
odmítá odvolání komerčního právníka JUDr. O. K. proti rozsudku ze dne 7. února
1995, kterým O k r e s n í s o u d Brno - venkov zamítl návrh na
určení, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky ve výroku specifikovaných
nemovitostí. Odvolací soud dospěl k závěru, že zastoupení žalobců JUDr. K.,
založené plnou mocí ze dne 8. října 1991, není platné. Na to, že předmětem
sporu není věc, kterou by bylo možno podřadit ustanovení § 2 odst. 1 zákona č.
209/1990 Sb., o komerčních právnících, jakož i na potřebu zmocnit k zastupování
některého z advokátů, případně obecného zmocněnce, ne však komerčního
právníka, byli žalobci upozorněni přípisem, který spolu s rozsudkem soudu
prvního stupně převzali dne 7. července 1995, uvádí se dále v usnesení.
Žalobci, ač poučeni o neplatnosti smlouvy o plné moci udělené komerčnímu
právníku JUDr. K., rozsudek doručený jim 7. července 1995 odvoláním v zákonné
lhůtě (do 24. července 1995) nenapadli; vzhledem k poučení, kterého se jim
dostalo, tedy bylo odvolání podané JUDr. K. považováno za podané osobou
neoprávněnou (§ 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), uzavřel odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci (zastoupeni advokátem)
včasné dovolání, namítajíce, že odvolání za ně JUDr. K. podal jako obecný
zmocněnec ve smyslu § 27 odst. 1 o.s.ř. Na základě výzvy odvolacího soudu z 30.
června 1995 žalobci plnou moc JUDr. K. odvolali (přípisem z 12. července 1995)
a v řízení pokračovali bez právního zastoupení. Požadují proto, aby napadené
usnesení bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání
odmítnuto podle § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je subjektivně (z hlediska
procesní újmy, která mu byla tímto rozhodnutím způsobena) oprávněn odvolatel
(za nějž odvolací soud pokládal JUDr. K., nikoli žalobce). Má-li ovšem být v
mezích dovolacího přezkumu vyřešena otázka, zda odvolateli jsou (také)
dovolatelé (žalobci), svědčí subjektivní přípustnost dovolání (ve shodě s
vyslovenou tezí) i jim. Objektivní přípustnost dovolání pak zakládá ustanovení
§ 238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Dovolání je rovněž důvodné.
N e j v y š š í s o u d proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolatelé tvrdíce, že při podání odvolání byli řádně zastoupeni,
uplatňují způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právní posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Z obsahu spisu (srov. č. l. 14) vyplývá, že dne 8. října 1991 žalobci
udělili plnou moc k zastupování a činění nezbytných úkonů v řízení “JUDr. O. K., komerčnímu právníkovi.” K uvedenému datu zákon č. 209/1990 Sb., o
komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované (zrušený ke dni 1. červenci 1996 zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii), v ustanovení § 2 odst. 1
určoval, že komerční právník poskytuje právní pomoc fyzickým a právnickým
osobám ve věcech souvisejících s jejich podnikatelskou činností. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení pak platilo, že komerční právník může poskytovat
právní pomoc jen podle tohoto zákona. Tato úprava ovšem - jak rozvedeno níže -
nevylučovala aplikaci ustanovení § 27 odst. 1 a 2 o.s.ř. v tehdejším znění, ani
ve znění zákona č. 519/1991 Sb., účinného od 1. ledna 1992, jež upravovalo
možnost zastoupení účastníka kterýmkoliv občanem způsobilým k právním úkonům
(tzv. “obecným zmocněncem”). Podle výkladu podávaného soudní praxí (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem
18/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 20/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebylo
vyloučeno, aby (při splnění všech omezujících podmínek daných ustanoveními § 27
odst. 1 a 2 o.s.ř. v rozhodném znění) komerční právník mimo rámec vymezený
zákonem č. 209/1990 Sb. zastupoval účastníka v konkrétním sporu jako obecný
zmocněnec. Meze zastoupení podle § 27 o.s.ř. přitom, vedle povinnosti zmocněnce
jednat jedině osobně (§ 27 odst. 1 o.s.ř.), určoval u ustanovení § 27 odst. 2
o.s.ř., ve znění do 31. prosince 1991, požadavek, že zastoupení nesmí
odporovat pravidlům soužití a u téhož ustanovení, ve znění účinném od 1. ledna
1992, požadavek, že zástupce nesmí být zřejmě nezpůsobilý k řádnému zastupování
a že nesmí vystupovat v různých věcech opětovně. Zásadní rozdíl oproti
postavení komerčních právníků byl i v tom, že obecnému zmocněnci nepříslušela
(a ani dnes nepřísluší) odměna za zastupování. Je-li obecný zmocněnec zřejmě nezpůsobilý k řádnému zastupování nebo
vystupuje-li v různých věcech opětovně, vyloučí jej soud z řízení rozhodnutím,
kterým vysloví nepřípustnost zastoupení (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod
č. 43/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); dokud ovšem takové
rozhodnutí není v právní moci, jsou procesní úkony, jež tento zmocněnec učiní
jako zástupce účastníka, účinné. Jestliže se odvolací soud těmito zásadami
neřídil a odmítl odvolání, které JUDr. K. podal jménem žalobců na základě plné
moci z 8. října 1991, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Napadené rozhodnutí je ostatně nesprávné i proto, že ani odvolacím soudem
uvažovaný nedostatek průkazu zastoupení (odvíjející se z tvrzené neplatnosti
dohody o zastoupení účastníka) neústí v odmítnutí odvolání jako podaného osobou
neoprávněnou (§ 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), nýbrž v postup směřující - v
intencích §104 odst. 2 o.s.ř.- k odstranění nedostatku podmínky řízení (shodně
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 137/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod číslem 32, jakož
i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 40). Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. byl uplatněn právem; Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1, věta prvá, o.s.ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.).