Rozhodnutí podílových spoluvlastníků, jímž byl některý ze spoluvlastníků vyloučen z užívání společné věci, nemusí obsahovat určení náhrady za toto vyloučení.
o podíloví spoluvlastníci stavebního
pozemku parc. č. 19 o výměře 723 m2 s bývalou zemědělskou usedlostí čp. 25 a
novostavbou rodinného domku v katastrálním území D. H., a to A. K. se
spoluvlastnickým podílem 2/3, V. T. a M. T. se spoluvlastnickými podíly vždy
1/12, se domáhali na žalovaném jako spoluvlastníku zbývající 1/6 uvedených
nemovitostí, aby vyklidil usedlost čp. 25 se stavební parcelou č. 19 v kat. území D. H. se součástmi a příslušenstvím, zejména s chlévem, stodolou a
řezáčem, a aby se zdržel dalšího užívání těchto nemovitostí. V důsledku chování
žalovaného nemohou ostatní spoluvlastníci nemovitosti užívat, poněvadž
usedlost čp. 25 i stavební pozemek obsadil a ostatním spoluvlastníkům
brání v jejich užívání. Původní žalobci jako většinoví spoluvlastníci
nesouhlasili s tím, aby žalovaný nemovitosti nadále užíval. Žalovaný však
rozhodnutí většiny spoluvlastníků nerespektuje. V průběhu řízení došlo k
převodu spoluvlastnického podílu A. K. na V. T. a A. T. v důsledku této
skutečnosti vzala žalobu zpět. O k r e s n í s o u d v Táboře rozsudkem ze dne 24. 9. 1996 žalobě vyhověl,
řízení, ve kterém se domáhala vyklizení předmětných nemovitostí proti
žalovanému i žalobkyně A. K., zastavil a žalovanému uložil nahradit žalobcům
náklady řízení. Soud prvního stupně z části zastavil řízení vzhledem ke zpětvzetí žaloby A. T. Ve věci samé pak vyšel ze zjištění, že ke dni jeho rozhodování je V. T. spoluvlastnicí 9/12, M. T. 1/12 a žalovaný 2/12 nemovitostí, které žalobci V. T. a M. T. požadují na žalovaném vyklidit, že žalovaný žalobcům brání v užívání
sporných nemovitostí a že žalobci vyjádřili v žalobě svůj nesouhlas s tím, aby
žalovaný předmětné nemovitosti užíval. Doručením stejnopisu žaloby byl žalovaný
informován o rozhodnutí žalobců jako většinových spoluvlastníků. Podle názoru
soudu prvního stupně je postup žalobců v souladu s ustanovením § 139 odst. 2,
věty první, obč. zák., podle kterého “o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů.” Za hospodaření se
společnou věcí lze pokládat i to, jakým způsobem bude společná věc užívána. Pokud se tedy většinoví spoluvlastníci dohodli, že budou předmětné nemovitosti
užívat sami, nemůže se menšinový spoluvlastník tomuto rozhodnutí bránit. Menšinový spoluvlastník může dosáhnout změny rozhodnutí pouze postupem, kdy sám
nebo společně s jinými spoluvlastníky dosáhne většiny a nově ve smyslu § 139
odst. 2 obč. zák. rozhodne. Soud proto s odkazem na § 126 odst. 1 obč. zák. rozhodl o vyklizení sporných nemovitostí. Zároveň s vyklizením bylo
rozhodnuto o povinnosti žalovaného zdržet se dalšího užívání nemovitostí. K odvolání žalovaného K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích,
pobočka v Táboře, shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu zamítl a žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně
nahradili žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud
současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a konstatoval, že rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobkyní A.
K. a žalovaným zůstává nedotčen. Odvolací soud k věci uvedl, že “pod pojem hospodaření se společnou věcí je
možno zahrnout prakticky všechny způsoby užívání věci, kromě takových dispozic,
které jsou speciálně upraveny v dalších ustanoveních, tedy kupříkladu kromě
převodů spoluvlastnického práva a kromě zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Postupem podle § 139 odst. 2 obč. zák. tedy spoluvlastníci rozhodují o všech
záležitostech týkajících se společné věci, přičemž samozřejmě není vyloučen
takový způsob užívání, při němž věc bude užívat pouze některý ze spoluvlastníků
či dokonce žádný z nich ... ovšem zároveň musí být šetřeno vlastnické oprávnění
menšinového spoluvlastníka v rozsahu odpovídajícím § 123 obč. zák., podle nějž
vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat,
požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. V případě spoluvlastnictví
samozřejmě podle § 137 odst. 1 obč. zák. právě spoluvlastnický podíl vyjadřuje
míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících
ze spoluvlastnictví ke společné věci. Zákonem předpokládané rozhodnutí o
hospodaření je buď výrazem vůle jediného nadpolovičního vlastníka anebo shodným
stanoviskem více osob, tedy jakousi jejich vzájemnou dohodou sui generis,
oproti názoru menšinových spoluvlastníků. Předpis pro tento úkon nestanoví
obligatorní písemnou formu ani výslovně nedefinuje jeho náležitosti, proto musí
mít jako jakýkoliv jiný úkon alespoň náležitosti obecné podle čtvrté hlavy
první části občanského zákoníku. Obsah dohody, resp. rozhodnutí, o které
žalobci opírají své právo domáhat se vůči žalovanému vyklizení a dalšího
neužívání nemovitostí, je zřejmý ... přináší úpravu, podle níž budou v celém
rozsahu nemovitosti užívat žalobci, zatímco žalovaný z užívání bude vyloučen,
aniž by byla dohodnuta náhrada tomu odpovídající. O ní má být údajně jednáno
následně. ... Potom ovšem je žalobci rozhodnutý způsob hospodaření třeba
označit za právní úkon absolutně neplatný podle § 39 obč. zák., neboť je v
rozporu se zákonem, konkrétně s § 123 obč. zák. Upírá totiž žalovanému většinu
složek vlastnického oprávnění právě tímto ustanovením zaručených. Menšinový
spoluvlastník je podle ní vyloučen z užívání věci bez náhrady, tedy nemůže věc
držet ani ji užívat, nepožívá její plody a užitky a zůstává mu tak jen holé
právo se svým podílem nakládat, tedy za podmínek § 140 obč. zák. jej převádět. Kromě toho je zřejmé, že tato dohoda svým účelem i zákon obchází, neboť ve
svých důsledcích se téměř rovná zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání tak,
že žalovaného ze spoluvlastnictví vylučuje, aniž by dokonce byla poskytnuta
odpovídající náhrada.”
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně V. T. dovolání, v němž uvedla,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Současně doložila, že
nabyla spoluvlastnický podíl ostatních žalobců, přičemž nadále jako jejich
právní nástupkyně a většinová spoluvlastnice předmětných nemovitostí s podílem
5/6 oproti podílu žalovaného 1/6 trvá na rozhodnutí o vyloučení žalovaného z
užívání sporných nemovitostí. Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem soudu,
že rozhodnutí žalobců podle § 139 odst. 2 obč. zák. není platné. Odvolací soud
v podstatě připouští vyloučení většiny složek vlastnických oprávnění ve smyslu
§ 123 obč. zák. za předpokladu poskytnutí náhrady. Podle dovolatelky rozhodnutí
spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 obč. zák., pokud řeší vyloučení jednoho z
nich z užívání věci, nemusí obsahovat ustanovení o náhradě tomuto
spoluvlastníkovi. Předně je třeba vyjít z premisy, že ustanovení § 123 obč. zák. není možno vykládat tak, že by každý ze spoluvlastníků musel mít zachována
všechna spoluvlastnická oprávnění v tomto ustanovení definovaná. Vlastnická
oprávnění spoluvlastníka vyloučeného z užívání společné věci jsou vyjádřena
jeho právem na přiměřenou náhradu, přičemž toto právo lze hmotně-právně opřít
nejspíše o ustanovení zákona o bezdůvodném obohacení. Jelikož oprávnění
vyloučeného spoluvlastníka na přiměřenou náhradu je dáno bez dalšího, je
nadbytečné, aby se o něm zmiňovalo rozhodnutí podle § 139 odst. 2 obč. zák. Absencí takového ujednání v předmětném rozhodnutí se tedy spoluvlastník
vyloučený z užívání společné věci nezbavuje práva domáhat se přiměřené náhrady. Tato náhrada může být buď sjednána mezi spoluvlastníky nebo se vyloučený
spoluvlastník může náhrady domáhat cestou soudní. Argumentace odvolacího soudu
v tomto směru je nesprávná a z určitého pohledu dokonce v neprospěch
vyloučeného spoluvlastníka. Pokud je totiž kladen důraz na existenci ujednání o
náhradě v rozhodnutí většinových spoluvlastníků, potom by stačilo tomuto
spoluvlastníkovi přiznat jakoukoli náhradu, byť nepřiměřenou. To samozřejmě
není možné, vyloučenému spoluvlastníkovi vždy zůstává právo na přiměřenou
náhradu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ani druhý žalobce se k dovolání nevyjádřili. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací přezkoumal včasným a přípustným
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Proto napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst.
1 o.s.ř., nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.), a
ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto
dovolací soud dále přezkoumává rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolacích
námitek uplatněných dovolatelkou.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v podstatě založen na
dovolatelkou zpochybňovaném názoru, že většinové rozhodnutí podílových
spoluvlastníků vylučující jednoho ze spoluvlastníků z užívání společné věci je
podle § 39 obč. zák. neplatné (pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení),
pokud nebyla současně stanovena tomu odpovídající náhrada kompenzující
vylučovanému spoluvlastníku ztrátu práva užívat společnou věc v rozsahu jeho
spoluvlastnického podílu. Přitom není pochyb o tom, že většinovým
spoluvlastníkům podle platného rozhodnutí učiněného podle § 139 odst. 2 obč.
zák. náleží právo domáhat se vyklizení menšinového spoluvlastníka (viz
rozhodnutí NS ČR z 21. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, publikované pod č. 22 ve
Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle názoru dovolacího soudu rozhodnutí či dohoda o náhradě za užívání věci v
podílovém spoluvlastnictví určené spoluvlastníkovi za to, že nemůže tuto věc
užívat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, nemusí být součástí rozhodnutí
či závazné dohody spoluvlastníků o vyloučení spoluvlastníka z užívání věci a
jeho následném vyklizením z dosud jím užívané nemovitosti. Právo spoluvlastníka
na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho
spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem - vyplývá z výše citovaného
ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na
užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího
práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být
proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li
existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému
spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající
náhrada. Rozsah této náhrady pak logicky rovněž nemůže být proti vůli
spoluvlastníka rozhodnutím ostatních spoluvlastníků modifikován.
Z uvedeného vyplývá jednak, že právo na náhradu za neužívání společné věci
nemusí souviset s vyloučením spoluvlastníka z užívání věci, poněvadž toto právo
na náhradu spoluvlastník má i v případě, že věc dosud neužíval, a jednak, že
vyloučení (omezení) z (v) užívání společné věci a náhrada za toto vyloučení
(omezení) mají základ v rozdílných ustanoveních občanského zákoníku. Jde tak o
rozdílné právní situace a jim odpovídající právní vztahy mezi podílovými
spoluvlastníky, které nemusí být řešeny či upraveny současně. Přitom povinnost
náhrady za užívání společné věci spoluvlastníku, který má být teprve vyloučen z
dosavadního užívání společné věci, nastává až poté, co věc přestane skutečně
užívat. Žalovanému, který nepřestal předmětné nemovitosti dosud užívat, tudíž
dosud právo na náhradu za jejich neužívání ani nevzniklo.
Ve prospěch názoru dovolacího soudu lze ještě dodat následující argumentaci:
Pokud zákon nestanoví jinak, obligatorní částí určitého právního úkonu, jejíž
nedostatek činí tento úkon neplatným, není ta jeho část, jež je oddělitelná
tak, že její oddělení neodnímá právní účinky zbylé části právního aktu. Naopak
neoddělitelnou a tedy esenciální částí právního úkonu je ta jeho část, jejíž
absence by měla za následek neplatnost právního úkonu; bez ní by nebyl právní
úkon perfektní a nemohl by mít právní účinky. V daném případě rozhodnutí o
vyloučení žalovaného z užívání věci v podílovém spoluvlastnictví obstojí samo o
sobě a žádný právní předpis nestanoví, že by předpokladem platného či účinného
vyloučení spoluvlastníka z užívání společné věci rozhodnutím většiny
spoluvlastníků ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. bylo rozhodnutí či dohoda
spoluvlastníků o náhradě za toto vyloučení.
Z uvedeného rozboru sporné právní otázky vyplývá, že právní posouzení věci
odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek
odvolacího soudu za použití § 243b odst. 1 a 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.