O k r e s n í s o u d v Novém Jičíně zamítl návrh
žalobkyně, který původně směřoval jen proti prvé žalované a byl formulován
tak, že " navrhovatelka má nárok na jednu ideální polovinu zemědělského majetku
vydaného podle § 9 zákona č. 229/91 Sb. odpůrkyni. Okresní soud ruší dohodu o
vydání nemovitostí ze dne 2. 1. 1992 uzavřenou mezi odpůrkyní a Zemědělským
družstvem S. v P. a rozhodnutí pozemkového úřadu Okresního úřadu v N. J. ze dne
27. 10. 1992." V průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo se souhlasem
soudu k " rozšíření žaloby" na žalovanou M. B., na niž žalovaná H. U.
vlastnické právo k uvedeným pozemkům převedla, jednak k různým změnám žalobního
návrhu. Podáním z 19. 9. 1994 žalobkyně navrhla, aby soud rozhodl, že je
vlastnicí uvedených nemovitostí; tuto "změnu žaloby " soud usnesením ,
vyhlášeným při jednání dne 27. 2. 1995 , nepřipustil. Naproti tomu připustil
změnu spočívající v tom, že pokud nebude možno vyhovět dosavadním návrhům,
požaduje žalobkyně na první žalované z titulu "obohacení se na úkor žalobkyně"
částku 348 451,30 Kč. Podáním z 23. 1. 1993 se dále žalobkyně domáhala výroku,
že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 14. 3. 1994, je právně
neúčinná; tento návrh, který byl soudem jako rozšíření žaloby dne 27. 2. 1995
připuštěn, později vzala zpět. Závěrečný návrh žalobkyně před vynesením
rozsudku soudu prvního stupně zněl, aby bylo ve vztahu k oběma žalovaným
určeno, že žalobkyně je vlastnicí ideální jedné poloviny předmětných
nemovitostí. Na tuto okolnost soud prvního stupně nereagoval jako na změnu
návrhu. Žalobkyně i nadále setrvala na návrhu, který se týkal zaplacení částky
348 451,30 Kč ze strany žalované H. U.. V průběhu odvolacího řízení pak ještě
svůj návrh rozšířila tak, aby oběma žalovaným bylo uloženo vydat žalobkyni
ideální polovinu nemovitostí.
Soud prvního stupně rozsudkem z 6. 10. 1995 zamítl návrh na
určení vlastnického práva žalobkyně k ideální polovině předmětných
nemovitostí, jakož i návrh za zaplacení částky 348 451,30 Kč žalovanou H. U.
Řízení o návrhu na zjištění právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi
žalovanými zastavil. Tento výrok soudu prvního stupně zůstal v právní moci.
Soud prvního stupně odůvodnil svůj zamítavý výrok tím, že na straně žalobkyně
došlo ke splnění zákonných podmínek, tj. že jako oprávněná osoba podle
ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. včas uplatnila nárok na vydání
nemovitostí u pozemkového úřadu, a poté, co nemovitosti byly vydány žalované H.
U., včas uplatnila i nárok proti této žalované, která v té době byla ještě
vlastnicí uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně posoudil věc z hlediska
ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k
závěru, že osobou, která je podle tohoto ustanovení povinna nemovitost vydat,
je pouze osoba, které byly nemovitosti vydány. Žalovaná H. U., které byly
nemovitosti vydány podle § 9 zákona zákona č. 229/1991 Sb., však není již
jejich vlastnicí, protože je smluvně převedla na žalovanou M. B. Ta není
osobou, které byly nemovitosti vydány, takže i vůči ní byla žaloba zamítnuta.
Pokud jde o návrh na určení vlastnictví, neshledal soud na straně žalobkyně
naléhavý právní zájem na tomto určení, když ustanovení § 13 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb. umožňuje uplatnit nároky žalobu na plnění, tj. žalobou na vydání.
Darovací smlouvu uzavřenou mezi žalovanými pak neshledal neplatnou.
Na základě odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v
Ostravě připustil změnu návrhu, která se týkala rozšíření žalobního návrhu o
výrok na vydání ideální poloviny nemovitostí a potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 348 451,30 Kč .Ve
zbývající části rozsudek změnil odlišným vyjádřením žalobního návrhu o určení
vlastnictví k ideální polovině předmětných nemovitostí, tím, že do tohoto
výroku zahrnul i návrh na vydání ideální poloviny předmětných nemovitostí.
Změnil i rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (správně podle odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně šlo o nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšným žalovaným); soud
odvolací přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení před oběma soudy. Odvolací
soud připustil proti svému rozsudku dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.
s. ř. s odůvodněním, že rozhodoval o právní problematice dosud v judikatuře
neřešené a rozhodnutí o nárocích vyplývajících z ustanovení § 13 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. půdě považuje po právní stránce za zásadní.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci a proti němu podala
žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 o.
s. ř. a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. V průběhu řízení bylo zjištěno, že
žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona
č. 229/1991 Sb., svůj nárok na vydání ideální poloviny nemovitostí uplatnila
řádně a včas u pozemkového úřadu i povinné osoby. Soud její žalobě uplatněné
podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nevyhověl přesto, že nárok
byl uplatněn proti osobě, jíž byly nemovitosti vydány. Uplatněním nároku
žalobkyně u pozemkového úřadu odpadl důvod pro to, aby žalované M. B. byla
vydána i její ideální polovina nemovitostí. Je toho názoru, že pokud nárok
uplatnila řádně a včas, nezaniklo její právo na vydání nemovitostí jen proto,
že byly vydány jiné osobě. Co bylo žalované H. U. vydáno navíc, je jejím
bezdůvodným obohacením. Za nesprávné a nedostatečné považuje rozhodnutí
odvolacího soudu i pokud jde o posouzení otázky platnosti smlouvy, kterou
převedla nemovitosti darovací smlouvou na žalovanou M. B., svou dceru. Vady
řízení, podřaditelné pod ustanovení § 237 odst. 1 a § 241 odst. 3 písm. b)
žalobkyně nenamítala. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušena a
věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
N e j v y š š í s o u d svým rozsudkem rozhodl, že
dovolání, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, označenému
číslem III. v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a byla
zamítnuta žaloba na určení vlastnictví žalobkyně k ideální polovině ve výroku
uvedených nemovitostí se odmítá, ve zbývající části se rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc se vrátila tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolací soud konstatoval, že jsou splněny náležitosti
dovolání a podmínky potřebné pro věcné přezkoumání rozsudku odvolacího soudu
v dovolacím řízení ( § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), přičemž
dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu
vymezeném výrokem odvolacího soudu, když jiné důvody zakládající přípustnost
dovolání ( § 237 odst. 1, § 238 o. s. ř. ) nebyly zjištěny. Za situace, kdy
odvolací soud odůvodnil svoje rozhodnutí o návrhu na vydání ideální poloviny
nemovitostí tím, že soud prvního stupně sice o tomto právu nerozhodl výslovným
výrokem, ale zabýval se jím v odůvodnění svého rozhodnutí, se dovolací soud
domnívá, že nejde o vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.
s. ř., protože i v případě, že by odvolací soud vrátil věc k rozhodnutí soudu
prvního stupně, vedlo by to ke stejnému zamítavému rozsudku.
Přezkum rozsudku odvolacího soudu je tedy přípustný pouze k
výkladu nároku oprávněné osoby podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č.
229/1991 Sb. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ( § 242 odst. 2, věta
prvá, o. s. ř.). Těmi není posouzení případné neplatnosti kupní smlouvy
uzavřené mezi žalovanými, ani žaloba na určení vlastnictví, ale posouzení
nároku osoby, která podle zjištění soudů obou stupňů je oprávněnou osobou
podle § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., řádně a včas uplatnila svůj nárok na
vydání ideální poloviny zemědělských pozemků u pozemkového úřadu podle § 9
citovaného zákona, přičemž její nárok nebyl uspokojen proto, že již dřívějším
rozhodnutím pozemkového úřadu byly nemovitosti vydány další oprávněné osobě , a
dále tato oprávněná osoba uplatnila své právo u soudu vůči osobě, jíž byly
nemovitosti vydány. Tuto situaci výslovně řeší ustanovení § 13 odst. 2, věta
první, zákona č. 229/1991 Sb., které v době rozhodování odvolacího soudu
znělo:" Byla-li nemovitost vydána podle § 9, mohly oprávněné osoby, které
splňovaly všechny podmínky oprávněné osoby k 31. lednu 1993 nebo k 1. září
1993 a jejichž nároky uplatněné ve lhůtě podle odstavce 4 nebyly uspokojeny,
tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána, do
šesti měsíců ode dne skončení lhůty uvedené v odstavci 4".
Žalobkyně podle zjištění odvolacího soudu uplatnila proti
žalované H. U. včas svůj nárok podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb. u soudu, a to v době, kdy tato žalovaná byla jejich vlastníkem. Této
žalované byly pozemkovým úřadem vydány nemovitosti včetně podílu, který měl být
vydán žalobkyni. Nic tedy nebránilo soudu , aby tomuto návrhu vyhověl, pokud
shledal, že jsou dány podmínky uvedené v § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. V
projednávaném případě došlo ke komplikaci proto, že soud od 24. 2. 1993, kdy
byla žaloba podána, do 4. 5. 1994, kdy vyzval žalobkyni k doplnění návrhu, byl
ve věci nečinný. V průběhu této doby pak žalovaná převedla své vlastnické
právo darovací smlouvou na svou dceru, žalovanou M. B. Soud pak dospěl k
závěru, že žalovaná H. U. již nemůže pozemky vydat, protože není jejich
vlastnicí, a žalovaná M. B. není osobou pasívně legitimovanou, protože jí
nebyly pozemky vydány pozemkovým úřadem. Tento právní závěr, k němuž došel i
soud odvolací, není správný.
Zákon č. 229/1991 Sb. je sice zákonem zvláštním, ale jen
potud, pokud upravuje právní vztahy k zemědělskému majetku odlišným způsobem
než jiné zákony ( § 1 odst. 3). Ustanovením § 13 odst. 2 dal zákonodárce
jasně najevo úmysl spravedlivě vypořádat vztahy mezi oprávněnými osobami
zejména pro případ, že v rámci poměrně dlouhého období pro uplatnění nároku
podle § 9 tohoto zákona u pozemkového úřadu došlo k vydání nemovitostí jen
jedné z oprávněných osob ;výslovně proto upravuje právo oprávněné osoby,
které z tohoto důvody nebyly nemovitosti vydány, aby její nárok uspokojila
osoba, které byly nemovitosti vydány . Jinou situaci v tomto vztahu neřeší ,
tedy neřeší ani situaci, jak postupovat v případě, že oprávněná osoba, jíž
byly nemovitosti vydány, ještě před vydáním soudního rozhodnutím se svého
vlastnictví zbaví. Zákonu jistě nelze přisuzovat záměr zbavit oprávněnou
osobu možnosti uplatnit a realizovat právo, jež pro ni výslovně vytvořil. V
takovém případě proto nastupují obecné předpisy, zejména pokud upravují právní
vztahy vznikající ze singulární sukcese.
Je nesporné, že právo osoby oprávněné podle § 13 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. (tj. osoby, která má právo na vydání pozemků podle části
druhé zákona o půdě) lze uplatnit jen vůči tomu, kdo se na základě rozhodnutí
pozemkového úřadu podle § 9 téhož zákona stal jejich vlastníkem. Nejde tu však
o právo vázané výhradně na osobu , protože závazek z toho vyplývající pro
pasívně legitimovanou osobu není nesplnitelný, jestliže převedla své
vlastnické právo na druhého. Tím totiž přešly na další osobu ( právního
nástupce ) i práva a závazky, které se vázaly k vlastnictví nemovitostí, tedy
i její závazek nemovitost, popřípadě její ideální část, vydat podle ustanovení
§ 13 odst. 2 téhož zákona. Žaloba byla v daném případě uplatněna v souladu s
ustanovením § 13 odst. 2 zákona o půdě. Převodem vlastnictví z jedné na druhou
žalovanou došlo k právnímu nástupnictví, které žalobkyně také po zjištění, že
k uvedené změně v právních vztazích mezi žalovanými nastaly, uplatnila.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v daném případě bylo
namístě posoudit nárok na vydání ideální poloviny zemědělských nemovitostí ve
vztahu k druhé žalované i z hlediska nastalé singulární sukcese. Protože
odvolací soud z tohoto hlediska návrh žalobkyně neposoudil a v důsledku toho
žalovanou M. B. neshledal pasívně legitimovanou, není jeho právní závěr
správný. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek v
části, týkající se nároku na vydání ideální poloviny nemovitostí, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Správný není ani rozsudek soudu
prvního stupně, který se nárokem na vydání nemovitostí vůči oběma žalovaným
zabýval. Tento rozsudek však dovolací soud nemohl zrušit, protože neobsahoval
výrok o zamítnutí návrhu na vydání nemovitostí.
Výrok týkající se zamítnutí návrhu na zaplacení částky 348
451,30 Kč je podle názoru dovolacího soudu vázán na uvedený zrušující výrok,
protože jde o návrh eventuální, který by nastoupil až v případě, že by nebylo
možno vyhovět jinak oprávněnému návrhu na vydání ideální poloviny nemovitostí.
Eventuálnost tohoto nároku - přes jeho závěrečné nepřesné formální vyjádření -
vyplývá nejen z logiky věci, ale i z přednesu zástupce žalobkyně učiněného při
jednání soudu dne 27. 2. 1993, při němž tento návrh na zaplacení uvedené
částky učinil z důvodu procesní opatrnosti, " pro případ, že nebude možno
vyhovět dosud podaným návrhům".
Zrušen byl i výrok odvolacího soudu, jímž byla připuštěna
"změna návrhu" rozšířením o návrh na vydání ideální poloviny nemovitostí .
Dovolací soud je toho názoru, že formální vyjádření práva podle § 13 odst. 2
zákona č. 229/1991 Sb. činilo žalobkyni potíže, vícekráte je upravovala, a pro
jistotu kumulovala návrhy, přičemž je rozhodující, jak správně postřehl
odvolací soud, že z hlediska tohoto práva soud prvního stupně věc posuzoval.
Nešlo tedy ve skutečnosti o změnu návrhu, jak má na zřeteli ustanovení § 95 o.
s. ř., ale o jeho úpravu, a výrok odvolacího soudu, jímž připustil tuto změnu
návrhu, byl proto nadbytečný.
Naproti tomu bylo nutno dovolání odmítnout, pokud směřovalo
proti výroku odvolacího soudu o určení vlastnictví žalobkyně k ideální polovině
nemovitostí ( § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 o. s. ř.). Tento výrok byl výrokem
potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně a nevztahuje se na něj přípustnost
dovolání založená výrokem odvolacího soudu , který se týkal výkladu ustanovení
o vydání nemovitostí podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího
soudu týkajícím se právního nástupnictví v řízení o vydání nemovitostí podle §
13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ( § 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V
novém rozhodnutí bude rozhodnuto nově o nákladech dosavadního řízení a o
nákladech řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).