Právním nástupcem organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. a tím povinnou organizací ve smyslu § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. není každý subjekt, který odňatý majetek drží, ale pouze ten, jemuž svědčí hlediska právního nástupnictví vyjádřená v usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné výchovy ze dne 25. 3. 1990.
Heslo: Zmírnění křivd (restituce)
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 29 / 99
Podána ústavní stížnost.
K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem z 10. 9.
1996 potvrdil rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Opavě z 1. 12.
1995, jímž byla zamítnuta žaloba vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č.
232/1991 Sb., kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena
povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání označených nemovitostí. Také odvolací
soud založil zamítavé rozhodnutí na tom, že žalovaní nejsou ve smyslu
příslušných restitučních předpisů osobami povinnými; za takové ve shodě se
soudem prvního stupně pokládal pouze ty, jež byly jako nástupnické organizace
zaniklého Československého svazu tělesné výchovy určeny usnesením mimořádného
sjezdu ze dne 25. 3. 1990 a tyto podmínky žádný z žalovaných nesplňuje.
Jako správná převzal odvolací soud zjištění soudu prvního
stupně, že vlastnictví někdejšího majetku původní Jednoty Čs. Orla ve V.,
tělocvičny (orlovny) se stavební parcelou č. 154 v katastrálním území V.,
nabyla na základě rozhodnutí bývalého Krajského národního výboru v O. z 8. 2.
1951, vydaného podle § 9 zákona č. 187/1949 Sb., Československá obec sokolská;
Tělovýchovnou jednotou Sokol V. byl poté pozemek parc. č. 154 převeden na
Okresní národní výbor v O. a tělocvična na něm postavená na Místní národní
výbor ve V., který ji smlouvou ze dne 29. 12. 1969 převedl na LSD Jednota v O.
Posouzení otázky, kdo je právním nástupcem organizace uvedené v
§ 2 zákona č. 68/1956 Sb. (ve smyslu § 2 zákona č. 173/1990 Sb.), pokládal
odvolací soud za zásadně významné, a tím zdůvodnil výrok, jímž vyhověl návrhu
žalobkyně a proti svému rozsudku připustil dovolání.
Ve včasném dovolání (§ 240 odst. 1, § 42 odst. 3 o.s.ř.)
žalobkyně zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) namítala, že v této
otázce je právní posouzení věci nesprávné. Pojetí právního nástupnictví
organizace uvedené v § 2 zákona č.58/1956 Sb., jež uplatnil v dané věci
odvolací soud, ze zákonů č.173/1990 Sb. a č.232/1991 Sb. nevyplývá; dovolatelka
je toho názoru, že měla být užita výkladová metoda analogie a kritický pojem
vyložen tak, jak je chápán v jiných právních předpisech. Je-li předmětem sporu
nemovitost, je namístě zjišťovat, kdo je nástupcem v právních vztazích k této
nemovitosti, a tedy kdo je singulárním nástupcem ve vztazích vlastnických.
Naopak ”není žádného důvodu”, uvádí se v dovolání, zužovat okruh povinných osob
na sportovní organizace, i když v usnesení mimořádného sjezdu tomu tak je.
Sjezdové usnesení však není všeobecně závazným právním předpisem, a proto podle
dovolatelky neovlivnilo ”právní vztahy k majetku”, poněvadž ”mohlo pouze
rozdělit majetek, který příslušel tomuto svazu a nikoli majetek jiný”, včetně
majetku tělovýchovných jednot.
N e j v y š š í s o u d svým rozsudkem dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. (ve znění
zákona č. 238/1995 Sb.) v dané věci přípustné, protože přípustnost dovolání
založil odvolací soud výrokem potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o.s.ř.),
jímž zcela vyhověl odpovídajícímu návrhu žalobkyně. Opírá se o způsobilý
dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., prostřednictvím
kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a jeho vymezením dovolatelka vystihla i zadání té právní otázky, pro niž
bylo dovolání připuštěno. Vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 o.s.ř. a jiné vady,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež dovolací soud
posuzuje z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), dovolatelkou nebyly
tvrzeny, a z obsahu spisu nevyplývají. Jelikož jinak je podle citovaného
ustanovení dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, otevírá se
přezkumu jen otázka, zda je správný závěr odvolacího soudu, že žalovaní nejsou
osobami povinnými k navrácení majetkových práv ve smyslu dále citovaných
restitučních předpisů. Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. (ve znění zákona č. 247/1991 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla
odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí
podle stavu ke dni 31. 3. 1948 Československé obci sokolské a ostatním znovu
vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce
organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31. 12. 1991. Bližší úpravu
podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991
Sb. (ve znění zákona č. 312/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu
oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1). Osobou k navrácení majetkových práv povinnou je osoba, u které
ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 173/1991 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. uplatňuje oprávněná osoba svůj nárok, a tu zákon identifikuje
jakožto ”právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb.”
Organizací uvedenou v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. je ”jediná dobrovolná
tělovýchovná organizace”, které tento zákon svěřil (a to výlučně) organizaci a
řízení tělesné výchovy, totiž Československý svaz tělesné výchovy. Právní nástupce této organizace (Československého svazu tělesné
výchovy) tedy je subjektem povinným k navrácení majetkových práv. Za právního
nástupce v hmotněprávních vztazích se považuje - obecně vzato - ten, kdo
vstupuje do práv a povinností předchůdce (jejich předešlého nositele) na
základě skutečností, stanovených hmotných právem. Rozhodné předpisy samy o
sobě bližší podmínky právního nástupnictví neobsahují a takový cíl ani
nesledují. Zjevně však uvažují právní nástupnictví ve specifickém smyslu, pro
potřeby zvláštní úpravy nároků, jež zakotvují, jmenovitě pro potřeby určení
osob z těchto nároků povinných. Zákon č. 173/1990 Sb. totiž v ustanovení § 1 zrušil zákon č. 68/1956 Sb., ve kterém měla ”jediná dobrovolná tělovýchovná organizace” zákonný
podklad. Přijetí zákona (9. 5.
1990) předcházel mimořádný sjezd této
organizace, který se usnesl - mimo jiné - na jejím zániku, a to ”nejpozději ku
dni 30. 6. 1990”. Je tedy logické usuzovat, že citovaný zákon tím, že určuje v
§ 2 povinnou osobu jakožto ”právního nástupce” organizace - a nikoli
organizaci samu - reaguje právě na tento její zánik, případně z této
skutečnosti vychází. Tomu ovšem odpovídá, aby výklad pojmu právního nástupce -
ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. - a jeho prostřednictvím i
výklad pojmu povinné osoby k navrácení majetkových práv, byl odvozován
především od těch právních aktů, jimiž byla ukončena existence nástupcova
předchůdce, tj. organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. Těmito právními
akty jsou bezpochyby usnesení zmíněného mimořádného sjezdu. Mimořádný sjezd Československého svazu tělesné výchovy svým
usnesením ze dne 25. 3. 1990 - jehož obsah jako součást právního výkladu § 2
zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je soudu znám z
jeho činnosti - prohlásil za ”nástupnické organizace ČSTV” (ponechají-li se
stranou organizační útvary Slovenské organizace ČSTV a útvary federální) Český
svaz tělesné výchovy, tělovýchovné jednoty a kluby, a republikové sportovní a
tělovýchovné svazy. Určení konkrétní nástupnické organizace sjezd spojil s
otázkou ”převodu majetku ve vlastnictví ČSTV”, pro který stanovil příslušná
pravidla. Podle logiky sjezdového usnesení, vycházející z dobové vnitřní
organizace Československého svazu tělesné výchovy, na tělovýchovné jednoty,
kluby a republikové (sportovní a tělovýchovné) svazy přechází majetek konkrétně
vymezený pozitivně vyjádřenými znaky (který je ”zapsán u příslušného orgánu” v
jejich prospěch atd.), a do vlastnictví Českého svazu tělesné výchovy pak
majetek ostatní, ”všech organizačních složek České organizace ČSTV, s výjimkou
tělovýchovných jednot, klubů a republikových svazů”. Uplatněním těchto hledisek právního nástupnictví, jež - jak
vyplývá z předchozího - jsou rozhodující pro určení ”právního nástupce
organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb.”, se logicky dospívá k závěru,
že osobou povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako
nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho
zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve
vztahu k tímto usnesením určenému majetku, popřípadě majetkovým kritériím. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku,
uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jako i v
mnoha rozhodnutích dalších, a překonal jím názor, obsažený v rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové, uveřejněném pod č. 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Vyplývá odtud, že právní závěr, ke kterému v kritické otázce
určení osoby povinné k navrácení odňatých majetkových práv dospěl odvolací
soud, je správný; dovozená hlediska právního nástupnictví organizace uvedené v
§ 2 zákona č. 68/1956 Sb. žalovaným v dané věci vskutku nesvědčí, a ani
dovolatelka netvrdí opak.
Jsou-li tato hlediska specifická, jak bylo vyloženo,
odpadá námitka, že v poloze naopak obecné lze nástupnictví chápat i jako
nástupnictví ”singulární”. Měl-li by být právním nástupcem organizace uvedené v
§ 2 zákona č. 68/1956 Sb. každý pozdější nabyvatel věci, bylo nasnadě určit
povinnou osobu tu, jež věc drží, jako je tomu v jiných restitučních předpisech. Co do namítaných účinků usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu
tělesné výchovy dovolatelka mimoto přehlíží, že dobově platné stanovy
obsahovaly zásadu, že majetek ČSTV je ve vlastnictví organizace jako celku
(článek 41 odst. 1). Okolnost, že odňatý majetek není v právním vztahu účastníků
řízení restituovatelný, je výrazem toho, že rozhodné restituční předpisy - z
povahy věci - mohou sledovat zmírnění jen některých majetkových křivd, k nimž v
určitém historickém období došlo. Nevztahují se kupř. na majetek, odňatý jinak
než způsobem v nich předpokládaným, a povinnost k jeho navrácení neukládají ani
tomu, kdo sice vstoupil do práv původního vlastníka, ale předtím, než byl
proces sjednocení tělovýchovy (na který obsahově reagují) zákonem č. 68/1956
Sb. ukončen, takže již proto právním nástupcem organizace uvedené v jeho § 2
být nemůže (srov. rozsudek, uveřejněný pod č. 40/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Byť si je vědom toho, že i Ústavní soud se v odůvodnění nálezu
uveřejněného pod č. 24/1997 Sb. odvolával na názor, vyjádřený v překonaném
rozhodnutí č. 9/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nepokládá
Nejvyšší soud jiný výklad ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1
zákona č. 232/1991 Sb. za přípustný i se zřetelem k přirozenému (a
restitučními předpisy respektovanému) požadavku ochrany třetích osob a práv
jimi nabytých v dobré víře. Zákony č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. totiž
nemají ustanovení obdobná ustanovením § 11 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) a § 6 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) a neplatí tedy, že vydá-li věc jiná osoba než stát, vznikne jí nárok
na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci (v právních vztazích
upravených zákonem č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, srov. ustanovení § 15 odst. 3). Absence této zásady nevadí - právně i morálně - jen
tehdy, je-li povinný subjekt k navrácení majetkových práv odvozován od
organizace uvedené v § 2 zákona č.68/1956 Sb. a jejího zániku. Závěr, že povinným právním nástupcem je každý subjekt, jenž
odňatý majetek ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. držel, neobstojí také v
případě, že posledním ”singulárním” nabyvatelem věci byla fyzická osoba,
jestliže z legislativní zkratky užité v § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. (”povinná organizace”) se dovodí, že povinnou osobou může být jen osoba
právnická. V mezích, ve kterých byl dovolací soud oprávněn dovoláním
napadený rozsudek přezkoumat, je tedy právní posouzení věci správné. V důsledku
toho je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. správný i rozsudek, který na
něm spočívá (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), a dovolání proto nezbylo než
zamítnout.