Za osoby, které se staly osobami oprávněnými podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), teprve dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., nelze považovat ty, jež přede dnem 1. listopadu 1994 nesplňovaly kteroukoli podmínku požadovanou tímto zákonem, tedy např. i podmínku státního občanství ČSFR (ČR), ale jen ty, které nesplňovaly právě a jedině podmínku nálezem Ústavního soudu zrušenou, totiž podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR). I osoby, kterým možnost uplatnění nároků poskytl teprve citovaný nález Ústavního soudu, musely ostatní podmínky požadované zákonem č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) , tedy i podmínku státního občanství ČSFR (ČR), splňovat ke dni uplynutí lhůty určené ustanovením § 5 odst. 2 tohoto zákona, tedy k 1. říjnu 1991.
odmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR). I osoby, kterým možnost uplatnění nároků poskytl teprve citovaný nález Ústavního soudu, musely ostatní podmínky požadované zákonem č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) , tedy i podmínku státního občanství ČSFR (ČR), splňovat ke dni uplynutí lhůty určené ustanovením § 5 odst. 2 tohoto zákona, tedy k 1. říjnu 1991.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 1368/97
Datum rozhodnutí: 23.06.1998
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Heslo: Rehabilitace (soudní i mimosoudní)
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 31 / 99
Rozsudkem z 22. 1. 1997 K r a j s k ý s o u d v Ostravě
potvrdil rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Novém Jičíně z 20. 5.
1996, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla zavázána uzavřít s
žalobcem dohodu o vydání ve výroku označených nemovitostí. Soudy obou stupňů
dospěly k závěru, podle něhož jestliže žalobce - kromě podmínky trvalého pobytu
v ČSFR - až do 24. 8. 1992 nesplňoval podmínku státního občanství ČSFR, nemohl
se stát osobou oprávněnou podle ustanovení § 3 odst. 4 (před novelizací
provedenou zákonem č. 116/1994 Sb. ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích) a to ani poté, co nálezem Ústavního soudu
České republiky ze dne 12. 7. 1994 uveřejněným pod č. 164/1994 Sb. byl běh lhůt
určených v ustanovení § 5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. upraven nově.
S odkazem na ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. připustil odvolací
soud proti svému rozsudku dovolání, přičemž za otázku po právní stránce
zásadního významu měl posouzení toho, zda za osoby, jež se nálezem stanou
osobami oprávněnými (viz citovaný nález, str. 1669 Sbírky zákonů druhý odstavec
shora) nutno považovat jen ty, kterým uplatnění nároku bránila pouze absence
podmínky jejich trvalého pobytu v ČSFR (ČR), nebo i osoby jiné, jež před
účinností nálezu současně nesplňovaly ani další zákonné podmínky, v daném
případě podmínku státního občanství ČSFR.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž se
domáhal zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k novému řízení s
odůvodněním, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání žalobce vyjádřil právní názor, že se na něj vztahuje nález Ústavního
soudu ČR, jelikož teprve jeho vydáním mu byla otevřena možnost požádat o
restituci. Jestliže nález vymezuje okruh oprávněných osob negativně, tedy uvádí-
li se v odůvodnění, že se netýká osob, které byly před jeho účinností osobami
oprávněnými, pak - jak se uvádí v dovolání - se týká všech ostatních osob,
včetně dovolatele, jenž před prvním listopadem 1994 restituční nárok ani
uplatnit nemohl. Podle dovolatele nemohl jeho nárok zaniknout k 1.10.1991 již
proto, že v té době právě pro nedostatek státního občanství, jehož nabyl až
dnem 25. srpna 1992, nebyl ani oprávněnou osobou.
Dovolání v dané věci je přípustné, jelikož bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), který je
výslovně připustil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.); dovolání bylo podáno včas, osobou
oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1, 2, věta druhá, o.s.ř.), a splňuje formální i obsahové
znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2, věta první, o.s.ř.
N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Z o d ů v o d n ě n í :
Okolnost, že žalobcovo dovolání je přípustné pouze v důsledku
výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. s sebou
nese, že jediným dovolacím důvodem, jenž je žalobci k dispozici, je dovolací
důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (vady řízení, k nimž
Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, zakládající dovolací důvody podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. a/, b/ nejsou tvrzeny a ze spisu se nepodávají). Tomuto požadavku dovolání vyhovuje i potud, že právě jen právní posouzení věci,
které shledal významným odvolací soud, dovolatel napadá v rámci užitého
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jestliže žalobce z poslední věty druhého odstavce na straně 4
odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb.(str. 1669 Sbírky zákonů), podle níž běh nové
lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před
účinností nálezu byly osobami oprávněnými, dovozuje (ve smyslu své - výše
uvedené - právní konstrukce o negativním vymezení okruhu oprávněných osob), že
se nově otevřená lhůta týká jeho, pak jde o výklad, který neobstojí, neboť je
izolovaný a nerespektuje další části odůvodnění nálezu. Především třetí věta téhož odstavce odůvodnění nálezu uvádí, že
nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami
oprávněnými, přičemž ihned v následující větě je pojem osob, které se nálezem
stanou oprávněnými, upřesněn (srov. částici tedy) tak, že jde o osoby, které
nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního
soudu zrušil. Odtud plyne, že za ony osoby, které se nálezem stanou osobami
oprávněnými (a jichž jedině se nově otevřená lhůta týká) nelze považovat
osoby, jež nesplňovaly kteroukoli podmínku, ale jen ty, jež
nesplňovaly právě a jedině podmínku ústavním nálezem zrušenou, totiž podmínku
trvalého pobytu. Nemá-li poslední věta druhého odstavce čtvrté strany odůvodnění
nálezu (str. 1669 Sbírky zákonů shora) být vykládána izolovaně, ale naopak v
kontextu se dvěma větami předcházejícími, je nutno ji interpretovat tak, že se
běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu týká (s výjimkou osob, jež byly
oprávněnými, tedy splňujícími jak podmínku státního občanství ČSFR, tak
podmínku trvalého pobytu, již před účinností nálezu) nikoli libovolného okruhu
osob, ale pouze těch, které před účinností nálezu z více zákonem
požadovaných podmínek nesplňovaly podmínku trvalého pobytu. Opačný výklad, že totiž nález Ústavního soudu ČR nově umožnil
uplatnění restitučních nároků nejen osobám, které před zrušením neústavní
podmínky trvalého pobytu nesplňovaly právě (jen) tuto podmínku, ale i osobám,
jež nesplňovaly ani podmínku státního občanství, by byl v rozporu se skutečným
smyslem nálezu Ústavního soudu ČR, jímž je poskytnutí možnosti uplatnit
restituční nároky nikoliv komukoli, kdo dosud neměl trvalý pobyt na území ČSFR,
ale jen těm osobám, jež ostatní zákonné podmínky včetně podmínky státního
občanství splňovaly. Na podporu tohoto závěru lze odkázat i na pátý odstavec
odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR (str.
1667 Sbírky zákonů), ve kterém je
výslovně uvedeno, že ve vazbě na čl. 42 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod se pod pojmem občan se rozumí státní občan ČSFR (ČR), což nelze vyložit
jinak, než že odstraněním neústavní podmínky trvalého pobytu měla být nově
poskytnuta možnost uplatnění restitučních nároků těm fyzickým osobám, jež v
rozhodné době (viz níže) nemohly být považovány za osoby oprávněné právě proto,
že trvalý pobyt v ČSFR neměly. Pokud jde o dobu, ke které nejpozději musela být splněna
podmínka státního občanství, nelze ze žádného ustanovení rehabilitačního
zákona dovodit, že by tomu tak muselo být již ke dni jeho účinnosti, tedy k 1. dubnu 1991. Na druhé straně však neobstojí ani názor, že by tomu tak mohlo být
kdykoli ke dni doručení výzvy (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Lhůta k
jejímu podání byla upravena nálezem Ústavního soudu ČR nově tak, že počátek
nastal ke dni vykonatelnosti nálezu, tedy ke dni 1. 11. 1994. Samotný nález
Ústavního soudu ČR však ve svém odůvodnění (odst. 2 zdola str. 1668 Sbírky
zákonů) vysvětluje pojem osob, jejichž nárok založí teprve nález jako ”občany
ČR, kteří na jejím území trvale pobyt nemají”. Z toho jasně plyne, že nález
nově poskytl možnost uplatnění restitučních nároků jen těm, kteří kromě
podmínky trvalého pobytu ostatní zákonné podmínky splňovaly. Jestliže pak
nároky osob, jež splňovaly všechny zákonné podmínky, musely být uplatněny
nejpozději dne 1. října 1991 (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) nutno dovodit,
že i osoby, jež dříve nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a kterým možnost
uplatnění restitučních nároků poskytl teprve nález Ústavního soudu ČR, musely
ostatní podmínky požadované rehabilitačním zákonem, tedy i podmínku státního
občanství splňovat nejpozději k témuž dni, tedy k 1. říjnu 1991. Protože však žalobce nabyl státní občanství ČSFR až dnem 25. srpna 1992, nestal se (ani se nemohl stát) oprávněnou osobou podle ustanovení
§ 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; již z tohoto důvodu bylo tedy namístě jeho
žalobu pro nedostatek aktivní legitimace zamítnout. Na tom nemůže nic změnit
ani nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalobcův nárok zanikl, který je
ostatně v rozporu s jeho jiným závěrem, totiž, že žalobce ”...nebyl občanem
ČSFR a nesplňoval tento základní předpoklad nutný pro to, aby byl považován za
oprávněnou osobu. Zaniknout totiž může pouze nárok existující, tedy již vzniklý. Protože se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího
důvodu (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) správnost napadeného rozsudku odvolacího
soudu zpochybnit nepodařilo, dospěl dovolací soud k závěru o jeho správnosti (§
243b odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.) - aniž ve věci nařídil jednání (§
243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) - dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1,
5 o.s.ř. zamítl.