Právnická osoba dožadující se věcí (práv), jež jí (její právní předchůdkyni) měla být nesprávně (protizákonně) odňata státem se nemůže dovolávat skutečností rozhodných jen z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákonem “jehož má být použito při řešení věci” se ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a článku 95 odst. 2 Ústavy ČR rozumí pouze takový zákon, jehož odstranění (zrušení) Ústavním soudem by ve svých důsledcích mohlo mít vliv na rozhodnutí soudu ve věci. Mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti. Okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, leč úředníky mu podřízenými, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž toliko jejich nezákonnost tím není dotčeno hodnocení takového postupu jako “zjevně protiústavního”.
Ústavním soudem by ve svých důsledcích mohlo mít vliv na rozhodnutí soudu ve věci. Mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti. Okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány přímo ministrem, leč úředníky mu podřízenými, nezpůsobuje nicotnost těchto individuálních správních aktů, nýbrž toliko jejich nezákonnost tím není dotčeno hodnocení takového postupu jako “zjevně protiústavního”.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 2 Cdon 1393/97
Datum rozhodnutí: 26.11.1997
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Rehabilitace (soudní i mimosoudní)
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 9 / 99
Podána ústavní stížnost.
O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 zamítl rozsudkem ze dne 4. prosince 1995
žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem domu č. p. 793 se stavební parcelou
č. 2065 a ideálních dvou třetin domu č.p. 794 se stavební parcelou č. 2066, v
katastrálním území N. M. Na základě výpisů z knihovních vložek v katastrálním
území N. M., č. 793 a 794, výpisů z obchodního rejstříku a s poukazem na obsah
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 1994, 7 Cmo 49/94-74, obvodní
soud dospěl k závěru, že žalobkyně není právním nástupcem obchodní společnosti
M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v P., zapsané do
obchodního rejstříku v roce 1924. Se zřetelem k tomu měl za nedůvodnou žalobu
na určení vlastnictví, jehož původ žalobkyně odvozovala od vlastnického práva
uvedené akciové společnosti. Ve vztahu k první žalované odůvodnil zamítnutí
žaloby též úvahou, podle níž pro spory týkající se vlastnictví není přímo věcně
legitimována Česká republika, nýbrž organizace, které se zřetelem k ustanovením
§ 64 a § 65 odst. 1 hospodářského zákoníku a § 761 obchodního zákoníku svědčí
ke spornému majetku právo hospodaření (druhý žalovaný). Ostatní důkazy v řízení
provedené podle soudu prvního stupně osvědčují obnovení činnosti původní
obchodní společnosti z roku 1924 po roce 1945 a pro právní řešení sporu jsou
bez významu, stejně jako další žalobkyní navržené důkazy. Z téhož důvodu
obvodní soud nezkoumal, zda znárodnění zmíněné obchodní společnosti bylo
provedeno - jak namítala žalobkyně - v rozporu se zákonem.
Rozsudek ze dne 22. května 1996, jímž Městský soud v Praze k
odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byl posléze (pro
vadu při provádění dokazování v odvolacím řízení, která mohla mít za následek
nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu), zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 28. listopadu 1996 2 Cdon 1135/96 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Právními závěry, jimiž odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil,
se dovolací soud - pro vady dokazování, na jehož výsledcích byly založeny -
nezabýval.
Rozsudkem ze dne 29. dubna 1997 pak M ě s t s k ý s o u d v Praze po
doplnění dokazování dalšími listinnými důkazy rozsudek soudu prvního stupně
znovu potvrdil. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za
rozhodující řešení otázky totožnosti či kontinuity žalobkyně a obchodní
společnosti M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v P.,
zapsané do obchodního rejstříku v roce 1924. Usuzoval, že když žalobkyně
uplatňuje vlastnické právo ke sporným nemovitostem proto, že nebyly znárodněny,
závisí výsledek sporu právě na zjištění, zda ke znárodnění došlo či nikoli. Po
doplnění dokazování pak odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené nemovitosti
byly zestátněním znárodněny. Za této situace - jelikož nebylo tvrzeno ani
prokázáno, že by nemovitosti po znárodnění opět přešly do vlastnictví žalobkyně
nebo jejích právních předchůdců - uzavřel, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhá
určení vlastnictví ke sporným nemovitostem, není důvodná.
Závěr o znárodnění zestátněním nemohlo podle odvolacího soudu
ovlivnit ani to, že výměry o rozsahu znárodnění nepodepsal ministr informací a
osvěty. Ačkoli ustanovení zákona č. 123/1948 Sb., svěřují rozhodnutí o rozsahu
znárodnění ministrovi, neznamená to - uvádí dále odvolací soud - že všechny
dílčí výměry o rozsahu znárodnění musí být ministrem osobně podepsány. Takový
požadavek označil soud při rozsahu znárodnění, k němuž v letech 1945 - 1948
došlo, za nerealistický. Ministr vydal vyhlášku, jíž rozhodl o znárodnění
určitých podniků, takže z okolnosti, že nepodepsal dílčí výměry, vymezující
konkrétní rozsah znárodněním dotčeného majetku, nelze dovodit, že by účinky
znárodnění nenastaly. Nebylo prokázáno, že by výměry (jako akty orgánu státní
správy, v jehož čele je ministr) vydaly osoby, jež k tomu nebyly zmocněny,
ovšem i kdyby tomu tak bylo, šlo by o akty vadné, nikoli nicotné. Účinky
vadného aktu orgánu státní správy trvají, dokud není zákonem předepsaným
způsobem zrušen. Mimo to, obecné předpisy oproti zvláštním, tzv. “restitučním”
předpisům, k nimž patří i zákon č. 87/1991 Sb., soudu neumožňují zkoumat soulad
procesu znárodnění s tehdy platnými předpisy a z jejich porušení pak vyvozovat,
že ke znárodnění nedošlo. V řízení o žalobě na určení vlastnictví k věci, o níž je sporné, zda ji
vlastní stát, je pak podle odvolacího soudu pasívně legitimována (jako
katastrální vlastník, jenž by byl účinky rozsudku při úspěchu žalobkyně dotčen)
Česká republika i státní organizace (druhý žalovaný), která má ke spornému
majetku právo hospodaření a jež by vyhovujícím rozsudkem byla dotčena jako
osoba, která vlastnické právo vykonává. Dovolání proti svému rozsudku připustil odvolací soudu proto, že přikládal
zásadní právní význam otázce, zda účinky znárodnění nastaly přesto, že výměry o
rozsahu znárodnění nepodepsal příslušný ministr, jakož i otázce pasívní
legitimace žalovaných ve sporu o určení vlastnického práva. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které odůvodňuje
tvrzením, že soudy obou stupňů rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu a nevypořádaly se se všemi předloženými důkazy; tato vada má
podle dovolatelky za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka především upozorňuje, že ke znárodnění části majetkové podstaty
akciové společnosti M. došlo na základě zákona č. 123/1948 Sb. a odvolacímu
soudu vytýká, že se nezabýval ustanovením § 5 odst. 5 citovaného zákona, podle
kterého se neznárodňovaly vydavatelské, nakladatelské a knihkupecké podniky
politických stran, zastoupených v Národním shromáždění. Není žádných pochyb o
tom - uvádí se dále v dovolání - že LSNS, tehdy strana NS, v Národním
shromáždění zastoupena byla, a že šlo o její vydavatelský nakladatelský a
knihkupecký podnik. Ustanovení § 5 odst.
5 zákona vyloučilo použití předchozích
ustanovení o znárodnění vůbec a u těch částí majetkové podstaty firmy, které
bylo možno zahrnout pod pojem vydavatelského nakladatelského a knihkupeckého
podniku znárodnění vůbec nenastává a stát tedy nemůže nabýt vlastnictví tohoto
majetku, namítá dovolatelka; přitom poukazuje i na tehdy platnou ústavu z roku
1920, podle níž bylo znárodnění akciové společnosti M. protiústavní. Za tohoto
stavu - uzavírá dovolatelka - je žalobkyně ve sporu aktivně legitimována, neboť
se domáhá pouze toho, co bylo nezákonně převedeno na stát. V dovolání se dále uvádí, že důkazy předloženými v průběhu řízení (a v dovolání
vyjmenovanými) žalobkyně doložila, že předmětné nemovitosti dříve vlastnil M.,
akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v P., jakož i fakt, že
šlo o tiskařský a nakladatelský podnik politické strany zastoupené v Národním
shromáždění, propojený se stranou NS personálně, finančně i jinak. Tyto důkazy
podle dovolatelky ozřejmovaly i postup, jakým po válce politické strany
zastoupené v Národním shromáždění na základě dohody vlády v Košicích přebíraly
zpět své tiskařské podniky, jakož i okolnosti, za nichž došlo k tzv. znárodnění
akciové společnosti. Namítá se dále, že právní závěr o zestátnění znárodněním a
o tom, že není nutno se zabývat kontinuitou či totožností na straně žalobkyně,
přijal odvolací za téže důkazní situace, za které soudy v předchozím řízení
dospěly k názoru, že znárodnění bylo provedeno v rozporu se znárodňovacími
předpisy. Dovolatelka dále odkazuje na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a na
rozhodnutí soudu prvního stupně, napadá jejich závěry o tom, že není právní
nástupkyní akciové společnosti z roku 1924 a namítá, že odvolací soud takový
závěr přijal proto, že dokazování zůstalo neúplné a nevypořádal se se všemi
předloženými důkazy, neboť neznárodněná část akciové společnosti kontinuitu,
kterou má žalobce, zachovala. Rozdílné závěry soudů před a po rozhodnutí
Nejvyššího soudu dokumentují podle dovolatelky nejednotnost nalézacích soudů co
do hodnocení událostí z let 1948 až 1950. Doba od roku 1948 do roku 1989 byla
prohlášena za dobu nesvobody a je zcela nepochybné, že vše bylo podřízeno
jedinému zájmu, bez ohledu na platnou právní úpravu. Hodnotit proto tehdejší
události po padesáti letech z přísně právního hlediska je nejen obtížné, ale i
zavádějící; mají-li být tyto staré události spravedlivě posouzeny, je nutno je
správně pochopit v kontextu tehdy vládnoucí celospolečenské situace, uzavírá
dovolatelka. Proto požaduje, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, potažmo aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudu
prvního stupně. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) řádně zastoupenou advokátem a splňuje formální i obsahové znaky
předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka tvrdí, že za stavu, kdy bylo dovolání připuštěno, podává dovolání v
souladu s ustanovením § 238 o. s. ř. Se zřetelem ke změnám občanského soudního
řádu, provedeným s účinností od 1. ledna 1996 zákonem č.
238/1995 Sb., je
ovšem možnost odvolacího soudu založit přípustnost dovolání výrokem rozsudku,
jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, upravena v ustanovení §
239 o. s. ř. (oproti ustanovení § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění do 31. prosince 1995). Rozsudek odvolacího soudu se sice od rozsudku soudu prvého co
do právního posouzení věci liší (soud prvního stupně žalobu zamítl pro
nedostatek pasivní věcné legitimace na straně první žalované a proto, že
žalobce není právním nástupcem akciové společnosti z roku 1924), obsah práv a
povinností účastníků řízení, vymezených rozhodnutím soudu prvního stupně, však
zůstal nezměněn (obě rozhodnutí vyústila v závěr, že žalobkyně vlastníkem
sporných nemovitostí není). O měnící rozsudek odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tedy nejde. Napadané rozhodnutí
nelze podřadit ani odstavci 1 písmenu b) citovaného ustanovení. Jelikož vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., pro které
je dovolání přípustné (s výjimkou zakotvenou v odstavci druhém) proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu a k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z
úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu jejich existence
též nevyplývá, může být dovolání přípustné pouze podle ustanovení § 239 o. s. ř. Posouzení přípustnosti dovolání v dané věci ovšem předurčuje i způsobilé
dovolací důvody (§ 241 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku je v § 239 o. s. ř. podmíněna tím, že rozhodnutí je po
právní stránce zásadního významu. Z toho, že založení přípustnosti dovolání
podle § 239 o. s. ř. se opírá o předpoklad zásadního významu rozhodnutí po
právní stránce, pak plyne, že dovolání lze v takovém případě odůvodnit jen
tvrzením, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d)
o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci (srov. rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 1994, pod pořadovým číslem 34). Ta část dovolání, v níž dovolatelka vyvozuje skutková zjištění z provedených
důkazů a z těch pak činí vlastní skutkové závěry, je ovšem obsahově
podřaditelná ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., které vymezuje jako
důvod dovolání okolnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; o způsobilý dovolací
důvod v daných souvislostech nejde, takže se Nejvyšší soud dovolatelčinými
argumenty, k doložení tohoto důvodu snesenými, jako právně irelevantními
nemohl zabývat. Odvolací soud založil přípustnost dovolání výrokem rozhodnutí (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), a to pro obě právní otázky, na jejichž řešení napadený rozsudek
spočívá. Podle ustanovení § 242 odst. 3, věty prvé, o. s. ř. pak lze rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Právními
otázkami, pro které odvolací soud připustil dovolání, se tedy Nejvyšší soud
může zabývat jen za předpokladu, že dovolatelka správnost jejich řešení v
napadeném rozsudku dovoláním napadla.
Dovolatelka naplňuje obsah dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak, že napadá závěr odvolacího
soudu o tom, že předmětné nemovitosti byly účinně znárodněny zestátněním; tím
vymezuje objektivní obsahovou hranici dovolacího přezkumu, jíž je dovolací soud
vázán. Logickým důsledkem určení mezí dovolacího přezkumu je závěr, že k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které jsou
posuzovány (je-li dovolání přípustné) z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta
druhá, o. s. ř.), dovolací soud přihlédne jen za předpokladu, že jejich
existence mohla mít vliv na řešení právní otázky dovolacímu přezkumu
podléhající. Nejvyšší soud proto nevyvodil žádné důsledky z okolnosti, že vada
odvolacího řízení (vadně provedený důkaz spisy rejstříkového soudu), pro kterou
bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla odvolacím soudem
zhojena (důkaz těmito spisy nebyl znovu proveden). Odvolací soud totiž v novém
rozhodnutí žádná zjištění z oněch spisů nečinil a své právní závěry založil na
důkazech jiných. Dovolatelka též brojí proti závěrům obsaženým v rozsudku odvolacího soudu z 22. května 1996, podle nichž není právní nástupkyní akciové společnosti z roku
1924 a v této souvislosti namítá, že tato kontinuita je nezpochybnitelná i
doklady, se kterými se soud vůbec nevypořádal. Polemika se závěry již dříve
zrušeného rozsudku je ovšem pro výsledek dovolacího řízení, v jehož rámci je
přezkoumáván rozsudek jiný (založený na odlišném právním posouzení věci) zcela
bez významu. Ve shodě se závěrem formulovaným v předchozím odstavci nelze proto
z okolnosti, že soud v uvedeném směru neprováděl další dokazování, usuzovat ani
na jinou vadu řízení, jež by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí (takto by
bylo možno na věc nahlížet toliko v případě, že by vyřešení otázky kontinuity
žalobkyně bylo pro rozhodnutí ve věci samé nezbytné). Jelikož v posuzované
věci tomu tak není (viz níže), Nejvyšší soud k těmto námitkám dovolatelky jako
k bezpředmětným nepřihlížel. N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolací soud se především zabýval správností teze, podle níž závěr o
znárodnění sporných nemovitostí zestátněním činí za daných skutkových tvrzení
zbytečným zabývat se totožností či kontinuitou žalobkyně a akciové společnosti
z roku 1924. Žalobkyně požadavek, aby byla určena vlastnicí v žalobě uvedených
nemovitostí, zakládá na tvrzení, že znárodnění M., akciové společnosti pro
grafický průmysl a nakladatelství v P., bylo v rozporu se všemi tehdy platnými
předpisy (srov. č. l. 8 spisu), a že dílčími výměry o rozsahu znárodnění zůstal
některý majetek této akciové společnosti nedotčen (č. l. 6, 62-63); tato
tvrzení opakuje v obou dovoláních ( č. l. 79-84, 107-113), přičemž výslovně
uvádí, že žaloba se neopírá o restituční předpisy (č. l. 83), a že se domáhá
určení vlastnictví nemovitostí, které nemohly být pro rozpor se zákonem
znárodněny (č. l. 83-84). Žádá jen to, co bylo nezákonně převedeno na stát (č. l. 109). Za tohoto stavu je úsudek, že nemovitosti účinně znárodněny byly,
vskutku dostačují pro závěr o neúspěšnosti žaloby založené na tvrzení opačném
(na tom, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí proto, že znárodnění v dotčeném
rozsahu nemohlo nastat). Dovolatelka napadá závěr o znárodnění ve dvou rovinách. Za prvé tím, že
zpochybňuje ústavnost vydaného zákona (zákona č. 123/1948 Sb.), za druhé tím,
že komunistickému režimu vytýká vadné uplatnění zákona - nerespektování výjimky
stanovené pro vydavatelské, nakladatelské a knihkupecké podniky politických
stran zastoupených v Národním shromáždění (§ 5 odst. 5 zákona). Zhodnocení závěru o účinném znárodnění zestátněním závisí především na výkladu
příslušných ustanovení zákona č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických
podniků, vyhlášky ministra informací č. 2289/1948 Ú. l. (v napadeném rozsudku
chybně citované pod č. 2289/1968 Ú. l.) a dílčích znárodňovacích výměrů z 19. května 1951, 25. července 1951 a 29. listopadu 1952. Jestliže odvolací soud
uzavřel, že obecné předpisy - na rozdíl od předpisů zvláštních, tzv. “restitučních” - soudu neumožňují zkoumat soulad procesu znárodnění s tehdy
platnými předpisy, pak se po obsahové stránce vypořádal i s námitkou, že
ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 123/1948 Sb. znárodnění akciové společnosti
(provedené vyhláškou a výměry) vylučovalo, a že znárodnění bylo protiústavní;
tvrzení dovolatelky, že se odvolací soud těmito argumenty nezabýval, proto
neobstojí. Dovolacímu soudu pak zbývá určit, zda výklad odvolacího soudu je, či
není správný. Dovolatelčino tvrzení o protiústavnosti znárodnění má svůj původ již v žalobě,
kde se uvádí (srov. č. l. 5), že v den znárodnění (míněn 5. květen 1948, kdy
byl zákon č. 123/1948 Sb.
přijat) platila Ústava z roku 1920, která žádnou
zmínku o znárodnění, zestátnění či nacionalizaci neobsahovala, takže znárodnění
akciové společnosti bylo podle této Ústavy neplatné a ve svých důsledcích bylo
též neústavním omezením svobody tisku (§ 113 Ústavy), svobody učení a vědomí a
svobody projevu mínění (§ 117 Ústavy). Jinými slovy se zde takto zpochybňuje
ústavnost všech znárodňovacích předpisů vydaných v době od přijetí Ústavy z
roku 1920 (zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina
Československé republiky), do dne účinnosti “Ústavy 9. května” (ústavního
zákona č. 150/1948 Sb.). Dovolatelka tu o všem přehlíží, že znárodnění,
definované dobovou právní vědou jako specifický způsob nabytí základních
výrobních prostředků do vlastnictví státu (srov. například V. Knapp a kolektiv
: Učebnice občanského a rodinného práva, svazek I., Orbis-Praha 1953, 1. vydání, str. 220), představuje svou podstatou vyvlastnění, to jest nucené
odnětí vlastnického práva ve veřejném zájmu. Možnost odnětí vlastnického práva
vyvlastněním přitom Ústava z roku 1920 (jak v žalobě uvádí sama dovolatelka)
zakotvovala v § 109 odst. 2, pamatujíc výslovně i na možnost vyvlastnění bez
poskytnutí náhrady. Tvrzení, že znárodňovací proces v dotčeném období vybočoval
z ústavního rámce proto, že Ústava z roku 1920 pojem “znárodnění” neobsahovala,
tedy správné není. Dovolací soud si je vědom toho, že způsob, jakým komunistický režim po únoru
1948 naplnil institucionální a procedurální rámec Ústavy z roku 1920 (tím, že
do zákonů, formálně z ní vycházejících, vtělil politický obsah vedoucí ve svých
důsledcích k politickým, majetkovým a jiným persekucím těch skupin
obyvatelstva, které byly podle politické doktríny Komunistické strany
Československa označovány za “třídu vykořisťovatelů” a za “třídního
nepřítele”), byl v rozporu s vlastní hodnotovou orientací této ústavy a v době
do přijetí “Ústavy 9. května” ústil v potírání těch principů demokratického
právního státu, jež byla Ústava z roku 1920 povolána chránit. Dovolatelka ovšem
přehlíží, že sama Ústava z roku 1920 umožňovala obecným soudům (jejich soudcům)
zkoumat u zákonů jen, zda byly řádně vyhlášeny (§ 102); také platná Ústava
České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) zakotvuje vázanost soudce zákonem
(čl. 95) a možnost rozhodnout o neústavnosti zákona svěřuje výlučně Ústavnímu
soudu (čl. 87 odst. 1 písm. a/). Ačkoliv je zákon č. 123/1948 Sb. normou dosud
platnou, nezakládá námitka jeho protiústavnosti důvody k postupu podle § 109
odst. 1 písm. b), věty druhé, o. s. ř., tedy k přerušení řízení a předložení
věci Ústavnímu soudu (srovnej též čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR). Zákonem “jehož má
být použito při řešení věci” se totiž rozumí pouze takový zákon, jehož
odstranění (zrušení) Ústavním soudem by ve svých důsledcích mohlo mít vliv na
rozhodnutí soudu ve věci. Z ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ovšem plyne, že práva a
povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu
zůstávají (s výjimkami vymezenými v odstavcích 1 až 3) nedotčena.
Ani zrušení
zákona č. 123/1948 Sb. Ústavním soudem by tedy nemohlo vést k závěru, že ke
znárodnění sporných nemovitostí podle onoho zákona nedošlo. K 1. lednu 1992
byl ostatně zrušen (ustanovením § 80 bodu 7. zákona č. 455/1991 Sb., ze dne 2. října 1991, o živnostenském podnikání) § 3 zákona, takže tento normativní akt
již nadále nemá konstitutivní charakter (nezakládá nové právní vztahy);
zkoumání jeho ústavnosti by se za této situace jevilo bezpředmětným, neboť
takový postup by postrádal jakoukoliv právní funkci (srov. mutatis mutandis
nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. března 1995, uveřejněný pod č. 55/1995 Sb.,
str. 773). Při úvaze o možnosti odlišné interpretace zákona č. 123/1948 Sb. - jiné, než
té, jež došla svého výrazu obsahem vyhlášky ministra informací č. 2289/1948
Ú.l., určující, že podnik M., akciová společnost pro grafický průmysl a
nakladatelství v P., byl znárodněn zestátněním podle § 1 odst. 1 zákona č. 123/1948 Sb. (bod 2. vyhlášky) a navazujícími dílčími výměry - bylo na
dovolacím soudu stanovit, zda a jaké meze klade uplatněnému nároku, jakož i
argumentaci, na níž je založen, existence (a obsah) tzv. “restitučních
předpisů.” Označení “restituční předpis” je běžně užíváno především pro zákon
č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění pozdějších předpisů a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Je
nesporné, že tyto zákony mají vůči obecné, zejména občanskoprávní, úpravě
povahu zákonů speciálních. Tato specialita se projevuje v tom, že pro
subjekty, na které se ony zákony vztahují (osoby oprávněné, osoby povinné)
platí v určeném rozsahu zvláštní režim především co do lhůt k uplatnění nároků,
předepsané formy uplatnění nároku atp. Jak ustanovení, která (oproti obecné
úpravě) uplatnění nároku usnadňují (srov. např. § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb., vymezující skutkové podstaty s nimiž se pojí povinnost věc vydat), tak
ustanovení omezující povahy (srov. např. § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
propadné lhůtě k uplatnění nároku u povinné osoby), však mohou regulovat pouze
vztahy osobně a věcně těmito zákony vymezené. Zákon č. 87/1991 Sb., ani zákon
č. 229/1991 Sb., právnickým osobám postavení osob oprávněných nepřiznávají (pro
vztahy těmito zákony řešenými se s právnickou osobou jako osobou oprávněnou
nepočítá), takže právnická osoba dožadující se věcí (práv), jež jí (její právní
předchůdkyni) měla být nesprávně (protizákonně) odňata státem, není ve způsobu
uplatnění svého nároku oněmi restitučními normami omezena; na druhé straně
ovšem nemůže spoléhat na ty skutečnosti, jejichž prokázání vede k restituci
vlastnického práva výlučně v těchto souvislostech. Námitkami co do ústavnosti a zákonnosti znárodňovacího procesu zpochybňuje
dovolatelka po obsahové stránce též úvahy odvolacího soudu, založené na
interpretaci znárodňovacích výměrů.
Dlužno uvést, že dovolací soud se
neztotožňuje se závěrem, podle nějž dílčí výměry o rozsahu znárodnění nemusely
být podepsány osobně ministrem. Ustanovení § 5 odst. 8 zákona svěřuje
rozhodovací pravomoc o rozsahu znárodnění výlučně do rukou ministra informací. K výkladu takto formulovaných ustanovení znárodňovacích předpisů se opětovně
vyslovil Ústavní soud ČR. Jak v nálezu ze dne 28. dubna 1994, sp. zn. III. ÚS
114/93, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku I,
pod pořadovým číslem 23, tak v nálezu ze dne 19. prosince 1996, sp. zn. III. ÚS
232/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 6,
pod pořadovým číslem 142 (oba nálezy se týkaly interpretace § 1 odst. 4 dekretu
presidenta republiky č. 101/1945 Sb., ve znění zákona č. 115/1948 Sb.), jakož i
v nálezu ze dne 4. dubna 1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95, publikovaném ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, pod pořadovým číslem 27
(týkajícím se mj. i výkladu § 4 odst. 7 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., ve znění zákona č. 114/1948 Sb.), Ústavní soud jednoznačně uvedl,
že osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za
jeho úřad (ministerstvo), případně za jemu podřízeného úředníka bez ústavní
odpovědnosti a uzavřel, že nebyl-li výměr vymezující rozsah znárodnění
podepsán ministrem, šlo o postup zjevně protiústavní a tedy v rozporu s tehdy
platnými předpisy. Ve světle přednesených závěrů, od nichž dovolací soud neměl
důvodu se odchýlit, tedy výklad podaný o této otázce odvolacím soudem správný
není. V tzv. “restitučních věcech” (jichž se citované nálezy týkaly) vede závěr
o znárodnění vykonaném v rozporu se znárodňovacími předpisy k naplnění
příslušné restituční skutkové podstaty a ve svých důsledcích pak k povinnosti
věc vydat (navrátit) oprávněné osobě (srovnej § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., § 6 odst. 1 písm. o/ zákona o půdě). Tentýž úsudek, vyslovený
mimo restituční rámec, však obdobné účinky nemá. Podstata této odlišnosti tkví
v tom, že zatímco restituční normy svou zvláštní povahou umožňují nápravu
některých křivd bez toho, aby byly odstraněny pravomocné správní akty, jejichž
prostřednictvím byly v “rozhodném období” završeny mj. i znárodňovací procesy,
ve sporu vedeném podle obecných předpisů existenci těchto aktů pominout nelze
(srovnej též nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. listopadu 1995, sp. zn. IV. ÚS
32/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 4,
pod pořadovým číslem 76, ve kterém Ústavní soud na str. 236 deklaruje vědomí
toho, že “...ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k
rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období ....” a přiznává jim jen právo
a povinnost zkoumat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z
hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, uvedených v restitučních
předpisech).
Mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní
akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní) - tedy o
akty jejichž vady jsou tak závažné (co do “záporné kvality” vady), že se
neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Takové akty nevyžadují zvláštní proces
k odstranění vad (nebo aktů samotných), ale nikdo jich nemusí dbát a od počátku
se na ně pohlíží jako na akty neexistující. Oproti tomu u kategorie aktů věcně
vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou
stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají
právní účinky). Okolnost, že dílčí výměry o rozsahu znárodnění nebyly podepsány
přímo ministrem, leč úředníky mu podřízenými, nezpůsobuje nicotnost těchto
individuálních správních aktů, nýbrž toliko jejich nezákonnost; tím není
nikterak dotčeno hodnocení takového postupu jako “zjevně protiústavního,” když
takto charakterizovaný akt (ať již jde o soudní či správní rozhodnutí) nutně
nemusí být (a v daném případě také není) aktem nicotným (paaktem). Řečené je
možné doložit i poukazem na dobovou judikaturu, v níž jsou v typově shodných
situacích pojmy “výměr ministra” a “výměr ministerstva” užívány jako synonyma
(srov. např. text rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1. března 1949, Rv I 623/48,
uveřejněného ve Sbírce rozhodnutí čs. soudů č. 21/1949, nebo rozhodnutí
Nejvyššího soudu z 20. února 1951, Cz I 75/50, uveřejněného ve Sbírce
rozhodnutí čs. soudů pod č. 76/1951). Se zřetelem k existenci právně účinných
(byť nikoli bezvadných) individuálních správních aktů (dílčích výměrů o rozsahu
znárodnění), které nebyly (a ani v tomto řízení nemohly být) zrušeny a jimiž
bylo znárodnění sporného majetku dokončeno, je ve výsledné podobě správný i
závěr odvolacího soudu, že žalobkyně (která svůj nárok odůvodňovala tvrzením,
že ke znárodnění nedošlo) vlastníkem nemovitostí není. Pro úplnost lze dodat, že pojmu “podnik” ve smyslu zákona č. 123/1948 Sb., je
nutno podřadit především celky vypočtené v § 1 odst. 1 pod body 1 až 5 zákona. S přihlédnutím k této terminologii se podnikem nerozumí akciová společnost;
zákon naopak při znárodnění kapitálových společností operuje s
“podnikem” (závodem), jako s majetkovou podstatou společností (srovnej § 5
odst. 6 zákona a - za použití argumentu a contrario - též ustanovení § 1 odst. 2 zákona). Znárodnění M., akciové společnosti pro grafický průmysl a
nakladatelství v P. (stejně jako znárodnění jiných akciových společností,
spadajících do věcné působnosti zákona) upravovalo právě ustanovení § 5 odst. 6
zákona č. 123/1948 Sb., výslovně určující, že se znárodňuje veškerý majetek
akciových společností, jimž znárodněný podnik náleží. Obdobné formulace jako v
§ 5 odst. 6 tohoto zákona, se přitom vyskytovaly též v dekretu presidenta
republiky č. 100/1945 Sb. (srov. § 4 odst. 4 dekretu, případně § 4 odst. 5
dekretu ve znění zákona č. 114/1948 Sb.).
Dobová (a to i předúnorová)
judikatura přitom dovodila, že při znárodnění podle citovaných ustanovení
dekretu není (vzhledem k tomu, že se znárodňoval “veškerý majetek”) k zápisu
vlastnictví k nemovitostem při znárodnění majetku kapitálových společností
nutné, aby vyhláška ministra obsahovala výčet znárodněných nemovitostí,
případně aby bylo vydáno zvláštní rozhodnutí ministra o rozsahu znárodnění;
dostatečným podkladem pro zápis tu byla vyhláška o znárodnění podniku a
listina, kterou se z jeho majetkové podstaty zřizuje národní podnik (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 1947, R II 220/47,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských pod č. 330/1928, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. března 1948, R I 736/47,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu ve věcech občanských pod č. 405/1929 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1950, Cz II/8/50,
uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí čs. soudů pod č. 59/1951). Tyto závěry dopadají
i na typově shodnou úpravu § 5 odst. 6 zákona. Přitom vyhláškou ministra
informací a osvěty č. 1076/1950 Ú. l. byla akciová společnost (po odečtení
hotovosti 500 000 Kč) začleněna podle § 10 odst. 1 a 3 zákona do národního
podniku S., tiskařské závody (jak uvádí v žalobě sama žalobkyně). Bez zřetele k
možným vadám později vydaných dílčích znárodňovacích výměrů bylo tudíž
znárodnění předmětných nemovitostí realizováno již uvedeným začleněním. Dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (§ 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř.) správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že pojmu “podnik” ve smyslu zákona č. 123/1948 Sb. je nutno podřadit především celky vypočtené v § 1 odst. 1 pod body 1 až 5 tohoto zákona. S přihlédnutím k této terminologii se podnikem nerozumí akciová společnost; zákon naopak při znárodnění kapitálových společností operuje s “podnikem” (závodem) jako s majetkovou podstatou společností (srov. § 5 odst. 6 citovaného zákona a – za použití argumentu a contrario – též ustanovení § 1 odst. 2 téhož zákona). Znárodnění M., akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v P. (stejně jako znárodnění jiných akciových společností, spadajících do věcné působnosti zákona), upravovalo právě ustanovení § 5 odst. 6 zákona č. 123/1948 Sb., výslovně určující, že se znárodňuje veškerý majetek akciových společností, jimž znárodněný podnik náleží. Obdobné formulace jako v § 5 odst. 6 tohoto zákona se přitom vyskytovaly též v dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. (srov. § 4 odst. 4 dekretu, případně § 4 odst. 5 dekretu ve znění zákona č. 114/1948 Sb.). Dobová (a to i předúnorová) judikatura přitom dovodila, že při znárodnění podle citovaných ustanovení dekretu není (vzhledem k tomu, že se znárodňoval “veškerý majetek”) k zápisu vlastnictví k nemovitostem při znárodnění majetku kapitálových společností nutné, aby vyhláška ministra obsahovala výčet znárodněných nemovitostí, případně aby bylo vydáno zvláštní rozhodnutí ministra o rozsahu znárodnění; dostatečným podkladem pro zápis tu byla vyhláška o znárodnění podniku a listina, kterou se z jeho majetkové podstaty zřizuje národní podnik (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 1947, R II 220/47, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech občanských pod č. 330/1948, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. března 1948, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech občanských pod č. 405/1949 a rozhodnutí Nejvyššího soudu, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí čs. soudů pod č. 59/1951). Tyto závěry dopadají i na typově shodnou úpravu § 5 odst. 6 zákona. Přitom vyhláškou ministra informací a osvěty č. 1076/1950 Ú. l. byla akciová společnost (po odečtení hotovosti 500 000 Kč) začleněna podle § 10 odst. 1 a 3 citovaného zákona do národního podniku S., tiskařské závody (jak uvádí v žalobě sama žalobkyně). Bez zřetele k možným vadám později vydaných dílčích znárodňovacích výměrů bylo tudíž znárodnění nemovitostí realizováno již uvedeným začleněním.
Dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ( § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; dovolací soud proto dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání ( § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zamítl ( § 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).