Přijal-li senát ve věci, v níž soud jedná a rozhoduje v tomto složení, rozhodnutí po řízení, jež bylo provedeno (včetně dokazování) pouze předsedou senátu jako jediným soudcem (samosoudcem), jde o vadu řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "byl propuštěn ze služebního
poměru vojáka z povolání dnem 24. 11. 1956 z důvodů uvedených v § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to z funkce I. kategorie". Žalobu
odůvodnil tím, že z armády byl propuštěn poté, co byl vyloučen z KSČ a ze
studia na Vojenské technické akademii, "po předchozím dlouhodobém tlaku na jeho
osobu z politického hlediska". Federální ministerstvo obrany mu vystavilo dne
22. 7. 1991 osvědčení, že byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání
dnem 24. 11. 1956 z důvodů uvedených v ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb.,
avšak přípisy předsedy Centrální rehabilitační komise FMO ze dne 11. 10. 1991 a
náčelníka Oddělení rehabilitačního a odvolacího FMO ze dne 9. 12. 1991 mu bylo
sděleno, že "toto osvědčení je neplatné a bylo vydáno omylem". O b v o d n í s o u d pro Prahu 6 rozsudkem z 31. 3. 1995
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedených důkazů dovodil, že žalobce byl propuštěn ze služebního
poměru vojáka z povolání na vlastní žádost a že tomuto propuštění nepředcházela
"zjevná politická persekuce". Základními důvody pro jeho propuštění z armády a
pro vyloučení z KSČ byly "četné morální přestupky a kázeňské prohřešky". K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem
ze dne 6. 11. 1996 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti rozsudku
je přípustné dovolání. Uvedl, že soud prvního stupně se správně zabýval otázkou
splnění podmínek pro určení, zda služební poměr žalobce jako vojáka z povolání
skončil z důvodů uvedených v ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb., přestože o
této otázce již dříve rozhodoval příslušný správní orgán. Ve věci samé se
ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně. K
námitkám odvolatele uvedl, že od vyloučení žalobce z KSČ do jeho propuštění do
zálohy uplynula doba téměř tří let, po kterou byly shledávány v jeho přístupu k
plnění povinností různé závady; nelze proto dovodit, že by jeho propuštění z
armády, případně jeho žádost o propuštění, bylo v přímé souvislosti s jeho
demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanskými
postoji. Rozhodnutí o přípustnosti dovolání zdůvodnil tím, že otázka, zda "byl
soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí Centrální rehabilitační komise,
která zrušila původně vydané osvědčení", má po právní stránce zásadní význam. Žalobce v dovolání v první řadě namítal, že soud nepřihlédl
dostatečně k důkazům pro něj příznivým a že proto nezjistil řádně skutkový stav
věci. Postup vojenských orgánů, které řešily jeho žádost o rehabilitaci,
považuje za "zmatečný", neboť nejprve obdržel osvědčení, zatímco později mu
bylo sděleno, že toto osvědčení není platné. Oba přípisy obsahují nesprávnosti,
neodpovídají vnitřním přepisům Ministerstva obrany a jde se o "nicotné paakty". Dovolatel považuje za nesprávné stanovisko obou soudů o nemožnosti přezkoumávat
v rámci tohoto řízení postup a rozhodování správního orgánu.
Navrhl, aby
rozsudky obou soudů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť oba soudy
při svém rozhodování vycházely z objektivně zjištěného skutkového stavu věci,
který posoudily "v souladu s právem". N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je proti němu dovolání
přípustné i podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal ve smyslu
ustanovení § 242 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je
postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Zrušil
proto rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je
přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený
soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval
senát. Podle ustanovení § 36, věty první, o.s.ř. v řízení před soudem
jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před
okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát. Řízení o žalobě o určení, že důvodem skončení pracovního vztahu
byly okolnosti uvedené v ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (§ 22 odst. 3 tohoto zákona), je
řízením ve věcech pracovních. Pracovním vztahem se totiž rozumí (srov. § 21
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů) pracovní nebo služební poměr nebo členský poměr v
družstvu. Účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích (srov. jeho § 1) je mimo
jiné zmírnění následků některých křivd vzniklých pracovněprávními úkony. Jde-li
proto v řízení o nárocích podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, o zmírnění následků křivd
způsobených v oblasti pracovněprávních vztahů a vztahů jim obdobných (např. služebních poměrů), je jeho předmětem pracovní věc. V řízení o žalobách
podaných podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, proto před okresním soudem jako
soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát. V posuzovaném případě soud prvního stupně - jak vyplývá z
obsahu spisu - věc projednal při jednáních, která se konala 15. 12. 1993, 25. 3. 1994, 17. 2. 1995 a 24. 3. 1995; posléze uvedené jednání pak bylo odročeno
"za účelem zhodnocení důkazů a vyhlášení rozsudku" na den 31.3.1995, při němž
došlo - aniž by věc byla projednávána - jen k vyhlášení rozsudku soudu prvního
stupně. Při všech jednáních před soudem prvního stupně věc projednávala
předsedkyně senátu JUDr. Z. B. jako jediný soudce (samosoudce); teprve
vyhlášení rozsudku dne 31. 3. 1995 se zúčastnili též přísedící M. N. a V. B. Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v
občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a
oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému
plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů (srov. § 1 o.s.ř.). Účel
občanského soudního řízení se naplňuje především v rozhodnutí soudu ve sporu
nebo v jiné právní věci. Základem pro rozhodnutí soudu je dokazováním zjištěný skutkový
stav věci (srov. § 153 odst. 1 o.s.ř.). Náležité zjištění skutkového stavu věci
v první řadě předpokládá, že soud zhodnotil důkazy podle své úvahy (každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti) a že pečlivě
přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci
(srov. § 132 o.s.ř.).
Má-li být těmto požadavkům na rozhodovací činnost soudu
(včetně zhodnocení celého průběhu řízení) vyhověno, je potřebné, aby - ve
věcech, o nichž zákon stanoví, že soud má být obsazen senátem - se na ní
podílel celý senát; nejen předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce), ale
i ostatní členové senátu (soudci nebo přísedící). Musí proto mít o celém
průběhu řízení včetně provedeného dokazování takové poznatky, které jim umožní
věc náležitě posoudit (po stránce skutkové a v návaznosti na ní i po stránce
právní). Posouzení všech rozhodujících skutečností soudem nemůže být řádné a
úplné, jestliže by věc projednal jen předseda senátu jako jediný soudce
(samosoudce) a jestliže by ostatní členové senátu nebyli před přijetím
rozhodnutí seznámeni s dosavadním průběhem řízení (zejména s přednesy účastníků
a s provedenými důkazy) alespoň způsobem uvedeným v ustanovení § 119 odst. 2
o.s.ř. (podle tohoto ustanovení na počátku nového jednání sdělí předseda senátu
obsah přednesů a provedených důkazů; výsledky dosavadního řízení tak zůstávají
zachovány a provedené důkazy jsou v dalším jednání použitelné zásadně i tehdy,
změní-li se složení soudu, přičemž ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř. se nepoužije
při odročení jednání k vyhlášení rozsudku - srov. § 156 odst. 2, věta druhá,
o.s.ř.). V takovém případě totiž skutkovým podkladem rozhodnutí nejsou a
nemohou být výsledky dokazovaní přijaté senátem, ale jen názor předsedy senátu
(samosoudce), který jako jediný soudce měl vlastní poznatky pro rozhodování
věci. O vadu řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. spočívající v tom, že "byl soud nesprávně obsazen", jde nejen v případě, že o
přijetí rozsudku nebo usnesení rozhodl místo senátu předseda senátu jako jediný
soudce (samosoudce). Ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je třeba vykládat
též s přihlédnutím k ustanovením § 36, věty první a § 36a odst. 1 o.s.ř., která
vyžadují, aby senát v řízení před soudem "jednal a rozhodoval". O uvedenou vadu
řízení proto jde také tehdy, jestliže nesprávně obsazený soud věc projednal a
jestliže z tohoto důvodu senát neměl a nemohl mít vlastní poznatky (nezískal je
tedy ani na základě postupu podle ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř.) o věci. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že přijal-li
senát ve věci, v níž soud jedná a rozhoduje v tomto složení (tedy i pracovní
věci), rozhodnutí po řízení, jež bylo provedeno (včetně dokazování) pouze
předsedou senátu jako jediným soudcem (samosoudcem), jde o vadu řízení podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., neboť soud byl nesprávně obsazen. V posuzovaném případě - jak bylo uvedeno výše - bylo řízení
(včetně dokazování) provedeno, ačkoliv šlo o věc pracovní, která měla být
projednána a rozhodnuta v senátě, předsedkyní senátu jako jediným soudcem;
senát se podílel pouze na přijetí rozhodnutí při jednání odročeném k vyhlášení
rozsudku na den 31. 3. 1995, aniž by byli členové senátu (přísedící) seznámeni
s dosavadním průběhem řízení (zejména s přednesy účastníků a s provedenými
důkazy) alespoň způsobem uvedeným v ustanovení § 119 odst. 2 o.s.ř.
Při
rozhodování o věci byl tedy soud prvního stupně nesprávně obsazen a odvolací
soud toto pochybení způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a
§ 221 odst. 2 o.s.ř. neodstranil. Nejvyšší soud ČR k této vadě řízení podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v
dovolání (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud -
aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatele se věci samé - zrušil (§ 243b
odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, byl také tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).