Za škodu na dopravních prostředcích, umístěných v garážích a jiných podnicích podobného druhu, odpovídá provozovatel (§ 435 obč. zák.) bez zřetele k tomu, jaký je jeho předmět podnikání; tato okolnost není významná ani z hlediska, zda jde o exces pracovníka podle § 20 odst. 2 obč. zák.
Usnesením K r a j s k é h o s o u d u v Plzni ze dne 31. 10. 1994 byl zrušen rozsudek O k r e s n í h o s o u d u v Karlových
Varech ze dne 16. 3. 1994, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 207
230 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud
vytkl soudu prvního stupně nesprávný procesní postup spočívající v tom, že
věcně rozhodl proti žalovanému (hotel D. v K. V.), který nemá právní
subjektivitu, a že se nevypořádal s rozšířením žaloby proti akciové společnosti
B. 1. Okresní soud poté, co usnesením připustil záměnu účastníků na straně
žalované, rozsudkem ze dne 21. 2. 1996 uložil žalované, aby žalobkyni
zaplatila částku 207 230 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky. Vyšel ze zjištění, že syn žalobkyně F. V. po
dohodě s Ing. F. G., personálním vrátným hotelu D. v K. V., zaparkoval za
přítomnosti svého známého S. T. osobní motorové vozidlo VW - Golf ve
vlastnictví žalobkyně na hlídaném parkovišti před hotelem, jehož provozovatelem
je žalovaná. Odtud bylo v noci z 26. na 27. 2. 1993 vozidlo odcizeno. Soud
prvního stupně s odkazem na ustanovení § 421, § 433 a § 436 obč. zák. dovodil
odpovědnost žalované za ztrátu vozidla žalobkyně s odůvodněním, že bylo
prokázáno, že parkování aut jiných osob než hotelových hostů nebylo vedením
hotelu zakázáno. K odvolání žalované krajský soud rozsudkem ze dne 22. 11. 1996 rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odpovědnost žalované podle ustanovení § 433 obč. zák. vyloučil na základě závěru, že žalobkyně ani její syn nebyli hosty
ubytovanými v hotelu D. Protože kolaudační rozhodnutí zní na ”parkoviště s
asfaltovou úpravou pro osobní vozy pro lázeňský hotel D.” a protože provozování
hlídaného parkoviště nemá žalovaná uvedeno v předmětu podnikání v obchodním
rejstříku, nemůže být dána její odpovědnost podle ustanovení § 435 obč. zák. Podle odvolacího soudu žalovaná za škodu neodpovídá ani podle ustanovení § 420
odst. 2 obč. zák., neboť její pracovník Ing. G. překročil svoji pravomoc
vyplývající z pracovní smlouvy, když povolil zaparkovat vůz na hotelovém
parkovišti, což muselo být synovi žalobkyně známo. Žalobkyně v dovolání namítá, že obsah předmětu činnosti uvedený v
obchodním rejstříku není podstatný pro odpovědnost žalované, která za škodu
odpovídá z toho důvodu, že činnost hlídaného parkoviště fakticky provozovala. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nepřihlédl dostatečně k výpovědi svědka
M. C., z níž tyto skutečnosti vyplývají. Přitom pro odstup doby již ze
současného stavu parkoviště není možné dovodit jeho dřívější charakter. Navrhla, aby dovolací soud “vyhověl jejímu návrhu, jak jej vyjádřil ve svém
rozhodnutí” soud prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Odpovědnost za
škodu podle jejího názoru nelze dovodit především proto, že žalovaná není
provozovatelem garáže ani jiného podniku podobného druhu a že F. V. ani S. T. nebyli hosty hotelu D.
Hotelové parkoviště je jen vyhrazenou plochou k
parkování, která není střežena ani uzavřena, což podle žalované vylučuje
aplikaci § 435 obč. zák. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po
přezkoumání věci podle § 243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru, že
dovolání je opodstatněné. Proto rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k
dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 433 odst. 1 obč. zák. provozovatel poskytující
ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými
osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou
věci, které byly přineseny do prostor, které byly vyhrazeny k ubytování nebo k
uložení věcí, anebo které byly za tím účelem odevzdány provozovateli nebo
některému z pracovníků provozovatele. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení,
je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá
ten, kdo ji provozuje, fyzické osobě za škodu na věcech odložených na místě k
tomu určenému nebo na místě, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo
i jinak. Tato úprava odpovědnosti za škodu způsobenou na vnesených nebo
odložených věcech rozlišuje dva různé případy - odstavec první citovaného
ustanovení se týká výslovně poskytovatelů ubytovacích služeb (zpravidla na
základě smlouvy o ubytování podle § 754 a násl. obč. zák.) a dopadá na věci,
které ubytovaný v souvislosti s ubytováním tzv. vnese do prostor k tomu
určených, odstavec druhý pokrývá případy výkonu takových činností, při kterých
zákazník zpravidla není ubytován, nicméně je za účelem využití poskytované
služby nucen na určitou, většinou poměrně krátkou dobu přerušit dohled nad
svými věcmi a tzv. je odložit. V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění (jeho
správnost není k této otázce dovoláním zpochybněna), že žalobkyně nebyla v
hotelu provozovaném žalovanou ubytována a že ona ani její syn vozidlo na
hotelovém parkovišti nezaparkovali v souvislosti s využitím jiných služeb
poskytovaných žalovanou. Zcela správně tedy odvolací soud dovodil, že
odpovědnost žalované za škodu na věcech vnesených či odložených ve smyslu
ustanovení § 433 obč. zák. je vyloučena. Podle ustanovení § 435 obč. zák. stejně jako provozovatel poskytující
ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného
druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství. Za provozovatele garáže či jiného podniku podobného druhu, tedy
takového zařízení, kde umísťování dopravních prostředků vyplývá z povahy a
obsahu závazkového vztahu mezi provozovatelem a zákazníkem (např. hlídaná
parkoviště, úschovny, apod.), je třeba považovat toho, kdo objektivně disponuje
k tomu způsobilým zařízením a kdo zároveň za použití takového zařízení fakticky
vyvíjí kvalifikovanou činnost spočívající v umístění a následném zabezpečení
věcí. Vedle posouzení technických parametrů takového zařízení (zpravidla půjde
o parkoviště, které je buď oploceno či obestavěno, anebo, jde-li o nechráněnou
plochu, je osobně, monitorováním či jiným technickým způsobem střeženo), je
rozhodující i zjištění, zda v konkrétním případě šlo právě o výkon činnosti
nesoucí rysy provozu hlídaného parkoviště či obdobného zařízení, nebo zda
žalovaná nabízela pouze možnost zaparkování na k tomu vyhrazené ploše.
Zda je
povinná osoba provozovatelem hlídaného parkoviště, nelze bez dalšího dovozovat
pouze z obsahu kolaudačního rozhodnutí k předmětné ploše ani z toho, jak je
vymezen předmět činnosti v obchodním rejstříku. Okolnost, že provozování hlídaného parkoviště je uvedeno v obchodním
rejstříku, má význam z hlediska administrativního, nikoliv občanskoprávního. Žádné ustanovení právního řádu totiž nedává rozsah činnosti vymezený v
obchodním rejstříku (ale též v živnostenském oprávnění apod.) do souvislosti s
občanskoprávními úkony a s případným překročením rozsahu činnosti nespojuje
neplatnost právních úkonů (vymezení předmětu činnosti je důležité např. z
hlediska odborné nebo jiné způsobilosti k provozování živnosti podle § 7 zákona
č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění předpisů pozdějších, z
hlediska zákazu činnosti, týkajícího se provozování živnosti v oboru nebo
příbuzném oboru podle § 8 odst. 5 a § 22 odst. 3 citovaného zákona apod.). Tím
spíše pak jednání podnikatelského subjektu nad rámec vymezeného předmětu
činnosti nemůže omezovat podmínky odpovědnosti za škodu, jsou-li jinak splněny
ve smyslu obecných či zvláštních ustanovení předpisu. Zjišťovat, zda jde o
provozování činnosti spojené s odpovědností podle § 435 obč. zák., nelze proto
pouze z formálního vymezení předmětu činnosti v obchodním rejstříku či v jiné
evidenci, nýbrž je třeba vycházet i z obsahu konkrétního smluvního ujednání
mezi účastníky. Obdobné platí i pro způsob užívání nemovitosti, uvedený v
kolaudačním rozhodnutí. Odpovědnost žalované za škodu podle citovaného
ustanovení může být proto vyloučena jen v případě, že na předmětné ploše
neprovozovala činnost hlídaného parkoviště, nebo že ujednání účastníků k
poskytnutí takové služby nesměřovalo. Podle ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. za právnickou osobu mohou
činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno
ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu
zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a
povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti
právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník
nemohl vědět. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně na náhradu škody je skutkově
odůvodněn tím, že jí bylo odcizeno vozidlo z hlídaného parkoviště provozovaného
žalovanou, a nikoliv tím, že by se pracovníci žalované dopustili konkrétního
protiprávního jednání, v jehož důsledku vznikla škoda, není posouzení toho, zda
jednání Ing. G. zavazovalo žalovanou ve smyslu ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák., významné z hlediska obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. (protiprávní jednání vedoucí ke vzniku škody není tvrzeno, ani v řízení
prokazováno), nýbrž je určující pro případnou odpovědnost podle § 435 obč. zák. Pokud by totiž bylo zjištěno, že žalovaná v předmětné době (bez ohledu na
předmět činnosti či kolaudační rozhodnutí) provozovala hlídané parkoviště, musí
soud zkoumat, zda žalobkyně se po jednání svého syna s Ing. G.
stala osobou
účastnou na této činnosti žalované a tedy participující i na její odpovědnosti
za škodu z toho plynoucí podle § 435 obč. zák., či nikoliv. Žalovanou by
jednání jejího zaměstnance zavazovalo (a to i s důsledky její odpovědnosti
podle § 435 obč. zák.) tehdy, jednal-li v rozsahu svých oprávnění plynoucích z
jeho pracovního zařazení; v opačném případě pouze za současného (kumulativního)
splnění dvou podmínek - jednak pokud syn žalované o překročení oprávnění
nevěděl, jednak pokud se jednání Ing. G. týkalo předmětu činnosti žalované. Ani
zde není předmětem činnosti míněn rozsah činností vymezený v obchodním
rejstříku či jiné listině administrativního významu, nýbrž jde o vlastní
skutečně provozovanou a vůči třetím osobám adresovanou činnost žalované. Právní
závěry v této otázce musí soud učinit na základě skutkového zjištění získaného
podrobným zhodnocením všech provedených důkazů. Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, podle nějž
žalovaná nemůže odpovídat za škodu podle ustanovení § 435 obč. zák. právě
proto, že provozování hlídaného parkoviště nemá zaneseno v obchodním rejstříku
jako předmět činnosti, není správný. V důsledku toho není správný ani jeho
rozsudek; dovolací soud jej proto zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za
středníkem, o.s.ř.) a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).