Námitku započtení, která představuje ve smyslu ustanovení § 98 o.s.ř. jen obranu proti žalobě, lze uplatnit bez ohledu na to, že pohledávka namítaná k započtení je předmětem jiného řízení před soudem.
likováno ve sbírce pod číslem: 21 / 99
M ě s t s k ý s o u d v Praze svým rozsudkem z 24. 5.
1996 změnil rozsudek O b v o d n í h o s o u d u pro Prahu 9 ze 7.
12. 1995 tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 129 266,30 Kč do tří
dnů od první moci rozsudku a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. V odůvodnění tohoto rozhodnutí především uvedl, že soud prvního
stupně správně zjistil, že žalovaný dluží žalobci žalovanou částku, dílem z
důvodu plně nesplacené půjčky a dílem z finančního vypořádání společného
podnikání v konsorciu C. za rok 1991. Odvolací soud dále zdůraznil, že soud
prvního stupně pochybil, když shledal důvodnou obranu žalovaného ve formě
námitky započtení, kterou žalovaný vznesl 28. 8. 1994, a to přesto, že
zjistil, že dne 10. 6. 1994 byla podána žaloba zapsaná u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 307/94, jíž se žalobce domáhá proti žalovaným Ing. V.
Š. a I. S. zaplacení částky 294 100 Kč s příslušenstvím za dodávku
fotomateriálu. Předmětem námitky započtení (v tomto případě kvalifikované jen
jako obrana žalovaného) je totožný nárok, který je předmětem žaloby z 10. 6.
1994. Aby mohla být důvodnost námitky započtení posouzena, je třeba nárok
uplatněný námitkou započtení v řízení věcně projednat, i když se o něm
nerozhoduje výslovně v samotném výroku rozhodnutí, ale výsledek věcného
rozhodnutí o nároku uplatněném k započtení se v něm projevuje a je výslovně
vyjádřen v odůvodnění rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí tak nutně tvoří jeden
celek s rozsudečným výrokem, který je teprve tímto obsahem odůvodnění
individualizován. Bylo-li však již o nároku uplatněném námitkou započtení
dříve, než byla vznesena, zahájeno samostatné řízení, které není skončeno,
brání věcnému projednání nároku uplatněného námitkou započtení překážka
litispendence (zahájeného řízení) ve smyslu ustanovení § 83 o.s.ř., neboť
hrozí, že týž nárok (případně jeho část) může být přiznán dvakrát. Rozhodnutí
soudu prvního stupně proto bylo změněno s odkazem na ustanovení § 220 odst. 1
o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný
dovolání. Dovolatel toto své dovolání odůvodňuje odkazem na ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Poukazuje na to, že předmětem dovolání je právní
otázka, zda skutečně překážka litispendence brání námitce započtení tam, kde ji
žalovaný uplatní jako obranu proti žalobě a nechce, aby mu bylo přisouzeno
více, než co uplatnil žalobce. To vše v případě, kdy pohledávka žalovaného
proti žalobci je uplatněna samostatně podanou žalobou. V posuzovaném případě
však jde o procesní obranu žalovaného, když žalovaný nepožadoval přisouzení
částky, kterou mu žalobce dluží a jeho projev nebyl vzájemným návrhem, na
podkladě něhož by začalo jiné řízení před soudem. Není zde proto důvod uvažovat
o překážce zahájeného řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
N e j v y š š í s o u d zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno
oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241 odst. 1 o.s.ř., opírá se o možný případ
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž
zdůrazňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného
je důvodné, neboť s právním posouzením věci, na němž je rozsudek odvolacího
soudu založen, se dovolací soud neztotožňuje.
Podle ustanovení § 97 o.s.ř. může odpůrce za řízení uplatnit
svá práva proti navrhovateli i vzájemným návrhem. Vzájemný návrh může soud
vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení
věcí. Na vzájemný návrh se pak použije přiměřeně ustanovení o návrhu na
zahájení řízení, jeho změně a zpětvzetí. V ustanovení § 98 o.s.ř. se pak uvádí,
že vzájemným návrhem je i projev odpůrce, jímž proti navrhovateli uplatňuje
svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno
více, než co žádá navrhovatel, protože jinak soud posuzuje takový projev jen
jako obranu proti návrhu.
Odvolací soud pro změnu rozsudku soudu prvního stupně spatřoval
důvod v podstatě výlučně v úvaze, že z důvodu překážky litispendence (§ 83
o.s.ř.) nemohl přihlížet k obraně žalovaného spočívající v jím vznesené námitce
započtení. Zde však odvolací soud zcela zřejmě důsledně nerozlišil jednotlivé
právní instituty zmiňované v ustanovení § 97 a § 98 o.s.ř. Není sporu o tom, že
vzájemný návrh, o němž se zmiňuje vedle ustanovení § 97 o.s.ř. i ustanovení §
98 o.s.ř., má, pokud o takový případ v konkrétním řízení jde, atributy i
procesní a hmotněprávní následky návrhu na zahájení řízení. Z procesního
hlediska se tak i ke vzájemnému návrhu váže úprava obsažená v ustanovení § 83
o.s.ř., pojednávající o překážce litispendence. Je třeba si pak současně
uvědomit, že ustanovení § 98 o.s.ř. obsahuje mimo jiné dva právní instituty.
Jednak již zmíněný "vzájemný návrh", jednak "uplatnění pohledávky k započtení".
Koncepce zmíněného ustanovení totiž předpokládá, že uplatnění pohledávky k
započtení odpůrcem v řízení proti navrhovateli může být považováno za vzájemný
návrh jen tehdy, pokud odpůrce navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než co
uplatnil navrhovatel. Jinak jde pouze o (procesní) obranu odpůrce proti návrhu
navrhovatele. K tomu, aby bylo možno i uplatnění pohledávky odpůrce vůči
navrhovateli k započtení považovat za vzájemný návrh se všemi s tím spojenými
důsledky (včetně možné překážky litispendence ve smyslu ustanovení § 83
o.s.ř.), je třeba především aby odpůrce uplatnil svoji (jinak započitatelnou)
pohledávku k započtení a navrhl, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil
navrhovatel.
Pokud oba tyto předpoklady nejsou splněny v plném rozsahu, není
možné projev odpůrce, kterým uplatňuje svoji pohledávku k započtení, považovat
za vzájemný návrh tak, jak je to uvažováno ustanovením § 98 o.s.ř. Tak tomu
bude především tehdy, nepožaduje-li odpůrce, aby mu bylo přisouzeno více, než
co uplatnil navrhovatel, a to bez ohledu na samotnou celkovou výši pohledávky
odpůrce (rozhodná totiž z uvažovaného hlediska je právě výše odpůrcem
požadovaného přísudku a nikoliv výše jeho pohledávky). V tomto případě má
uplatnění pohledávky povahu procesní obrany žalovaného proti žalobě, obdobné
námitce promlčení, námitce zaplacení dluhu apod. Soud se proto nejprve zabývá
otázkou důvodnosti pohledávky uplatněné žalobou a teprve v případě zjištění
opodstatněnosti posuzuje i otázku přípustnosti navrhovaného započtení.
Odlišnost případů, kdy uplatněný návrh k započtení bude posuzován při splnění
zákonných předpokladů jako vzájemný návrh, od případů, kdy takové uplatnění
pohledávky k započtení bude jen obranou proti návrhu, se projeví např. tak, že
v případě, kdy odpůrce nebude požadovat při uplatnění své pohledávky vůči
navrhovateli, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil navrhovatel (a tedy
půjde jen o procesní obranu odpůrce), a pokud by soud shledal důvodnou pouze
protipohledávku odpůrce, musí vlastní návrh zamítnout, když jej shledal
nedůvodným, přičemž o protipohledávce rozhodovat nebude, a to ani v důvodech
rozsudku. Je tedy zřejmé, že v těch případech, kdy při aplikaci ustanovení § 98
o.s.ř. nepůjde o vzájemný návrh, ale jen o procesní obranu, pak ve vztahu k
této procesní obraně, která - jak bylo vyloženo - nemá povahu návrhu na
zahájení řízení, a k níž se tedy také nemohou přimykat následky spojené se
zahájením řízení, není důvodu zabývat se otázkou případné překážky zahájeného
řízení.
Protože odvolací soud vycházel při svém rozhodování o věci samé
z odlišné právní úvahy, nelze jeho rozhodnutí považovat za správné. Dovolací
soud proto z uvedeného důvodu, aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.),
toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 1 a 2 o.s.ř.).